Výstup na horu Ďumbier (2 043 m) dolinou Štiavnica

Túra za kamzíky aneb pořádný prásk v Nízkých Tatrách

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Slovenska. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté - po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších.

Klenba Nízkých Tater se táhne v délce asi 80 kilometrů, průměrná šířka tohoto pohoří činí 15 až 30 kilometrů. Celková rozloha tak dosahuje 1 242 čtverečních kilometrů. Průměrná nadmořská výška hlavního hřebene se pohybuje v rozmezí 1 500 až 2 000 metrů.

Nejvyšším vrcholem celých Nízkých Tater je Ďumbier s výškou 2 043 m. Nízké Tatry jsou na východě ohraničeny Vernárskou dolinou, která je odděluje od Slovenského ráje. Na severu jsou ohraničeny pásmem zvaným Kozie chrbty a Podtatranskou kotlinou, na západě je ohraničuje údolí řeky Revúca, která je odděluje od Velké Fatry a Hiadelskou dolinou od Starohorských vrchů, a konečně na jihu jsou ohraničeny Horehronským podolím. Hranice Nízkých Tater je však poněkud komplikovanější, ale pro hrubou orientaci toto vymezení bohatě postačuje.

Nízké Tatry jsou po Tatrách druhým nejvyšším pohořím Západních Karpat. Jestliže v případě výšky obsadily Nízké Tatry druhé místo (v turistickém pojetí se obvykle uvádí čtvrtá příčka po Vysokých, Západních a Belianských Tatrách - podcelcích Tater), pak v případě celkové rozlohy zaujímají regulérní místo čtvrté
- po Podunajské pahorkatině, Ondavské vrchovině a Volovských vrších. A skutečně Nízké Tatry jsou jedním z nejrozsáhlejších pohoří nejen Slovenska, ale celých Západních Karpat. Jejich klenba se táhne v délce asi 80 kilometrů, průměrná šířka tohoto pohoří činí 15 až 30 kilometrů «

Většina vysokohorských turistů mířících do Nízkých Tater se vydává na přechod hlavního hřebene. To je klasika, kterou naleznete v řadě článků ve starších číslech Trekingu a nebo na našich internetových stránkách. V Nízkých Tatrách však lze absolvovat i řadu dalších krásných túr a přechodů, které si svou krásou nezadají s oblíbenou hřebenovkou. Tímto článkem bych vás chtěl pozvat do poměrně opuštěných končin Nízkých Tater severně od nejvyššího vrcholu pohoří, do oblasti doliny Štiavnica.

Tato nádherná dolina plná zeleně, nádherných sametově hebkých sytě zelených luk líně se vlnících v trávy čechrajícím horském vánku určitě nadchne každého milovníka hor, který míří do Nízkých Tater. Kouzlo doliny se násobí navíc skutečností, že narozdíl od blízkého Ďumbieru či Chopku tady turistu téměř nepotkáte. Túra je však velice dlouhá a vhodná jen pro fyzicky zdatné turisty, protože celý popsaný okruh má bezmála 40 km. Pokud pojedete autem a dopravíte se autem na rozcestí ve Stanišovské dolině, pak bude mít celý okruh přesto velice solidních 32 km s velkým výškovým převýšením.

Méně zdatní turisté si mohou popsanou túru rozdělit do dvou dnů s noclehem na chatě M. R. Štefánika pod Ďumbierem. Tato túra spolu s hřebenem Bôru a a Krakovou holí patří k mým nejoblíbenějším túrám v Ďumbierských Tatrách, kterou z krajinářského hlediska řadím značně vysoko. Věřím, že vás o tom přesvědčí velké množství fotografií, které tento článek doprovází.

Liptovský Ján, Stanišovská dolina

Na naši túru se vydáme z Liptovského Jána. Sem se můžeme pohodlně dopravit autobusem z Liptovského Mikuláše. Ti co přijedou autem si mohou ušetřit asi dvě hodiny nezáživného šlapání po asfaltu na rozcestí v ústí Stanišovské dolině (hodina tam a hodina zpět), kam lze přijet autem. Na rozcestí je malý plácek, na kterém lze odstavit auto.

Po modré turistické značce budeme pokračovat Jánskou dolinou, která se vine mezi strmými vápencovými srázy, v jejichž nitrech se ukrývají rozsáhlé jeskynní komplexy. Na krasový charakter doliny vás ale brzy upozorní tok dravé horské bystřiny Štiavnica, jejíž šum utichne za jednou z vyvěraček a naopak hukot a temné zurčení se objeví o kus výše u ponoru, v jehož temném jícnu mizí všechna voda. Nevědomky budeme míjet Stanišovskou jeskyni, Medvědí jeskyni, jeskyni V starej Polane, V Sokole aj. V masívu Krakové hole, kterou máme po své pravici se skrývá i jedna z největších a nehlubších slovenských jeskyní Starý hrad, Večná robota, v Záskočí a řada dalších.

Za slabou hodinu (stále jdeme po asfaltce) se dostaneme na rozcestí Štiavnica u hájenky Pred Bystrou. Z rozcestí se vydáme vlevo po souběžných modré a žluté značce, která míří do Svidovského sedla. Se žlutou značkou se ale brzy rozloučíme a již jen po modré začneme stoupat do lesa. To jsme již v ústí doliny Štiavnica, která nás bude provázet až k Ďumbieru.

Po pár minutách přicházíme k pěkné dřevěné otevřené boudě (útulně pod Ohništěm), kterou lze využít v případě nouze k přespání. Z louky u útulny seotevírají krásné pohledy na masív vápencového Ohniště se známou skalní bránou.

Dolinou Štiavnica vstříc hlavnímu hřebeni

Od útulny pod Ohništěm budeme pokračovat po pěkné lesní cestě vzhůru dolinou. Cesta se zvedá vcelku pozvolna, takže máme čas obdivovat krásu lesních velikánů a mohutných kamenů porostlých hustými koberci mechů a lišejníků, kterým se ve zdejších vlhkém a chladném klimatu opravdu daří. Proti proudu potoka se dostáváme pod hřebenem Koňského grúně s výraznými žlaby zvanými Nižná Žuberová a Vyšná Žuberová do vyšších pater doliny Štiavnica.

Zprvu úzká lesnatá dolina sevřená masívy Rovné hole (1 723 m) a vrcholu Štiavnica (2 025 m) se začíná rozšiřovat a les ustupuje alpínským loukám. Charakter bylinného krytu s množstvím lopuchů a kontryhele jasně ukazuje na pasteveckou minulost doliny. Konečně se dostáváme ke kolibě Brenkus, která je uzpůsobená k jednorázovému přespání. Informace o této útulně naleznete rovněž na našich internetových stránkách. Jsme na úrovni nejvyššího beskydského vrcholu - Lysé hory (1 326 m) kousek pod Bocským sedlem (1 505 m).

Kousek za kolibou Brenkus les definitivně ustupuje alpínským loukám a Štiavnica je tady neobyčejně fotogenická. Po strmých travnatých svazích se prohánějí stíny bílých beránků plujících zvolna a jakoby rozvážně po blankytně modré obloze a jak zjišťuji o kousek výše, prohánějí se tady i kamzíci. A v docela hojných počtech. Do svahu Ďumbieru se však za nimi šplhat nebudu, počítám, že je potkám někde výše a budu se jimi moci potěšit z mnohem menší vzdálenosti.

Na podzim dokreslují neopakovatelné scenérie této doliny zrající jeřabiny. V závěru doliny budeme ale muset dohnat to, co jsme dosud tak trochu zameškali - výškové metry. Ano z 1 310 metrů u koliby Brenkus nás ke Štefánikově chatě čeká rovných 430 výškových metrů na poměrně krátkém úseku. V zimě jsou okolní zasněžené svahy značně lavinózní a životu nebezpečné, o čemž nás kousek pod hlavním hřebenem přesvědčí pamětní mramorová deska věnovaná skupince mladých skialpinistů, které tady 3.2.1985 smetla sněhová lavina.

Setkání s kamzíky

Konečně jsme na hlavním hřebeni Nízkých Tater a u Štefánikovy chaty. Panenský klid doliny Štiavnica je vystřídán mumrajem a davy turistů, kteří sem směřují z Trangošky, z Kosodreviny či z nedalekého Chopku. Na chatě se občerstvíme, poobědváme, ti pomalejší před další cestou možná i přespí. Podle chuti a dispozic. My čekat nebudeme a budeme pokračovat dále. Po širokém a upraveném chodníku pod jihovýchodními srázy vrcholu Štiavnivca a Ďumbier po červeně značené hřebenové magistrále.

Při své podzimní návštěvě roku 2008 potkávám na Rozcestí na Krúpovo sedlo stádo kamzíků. Turistů je poméně, takže mám dobrou půlhodinku na nerušené fotografování již tak dosti krotkých kamzíků. Jen jeden samec je trochu nevrlý a začíná se ke mně přibližovat. Když je ode mne asi dva metry, musím jej trochu podehnat. Asi se bojí konkurence, právě vrcholí kamzíčí říje . Po příjemném setkání, desítkách "nasekaných" obrázků s kamzíky a předsevzetí, že se sem brzy vrátím, pokračuji k nejvyššímu vrcholu pohoří.

Ďumbier

Na Ďumbier cesta stále stoupá, a docela svižně. Vždyť je na poměrně krátkém úseku potřeba vystoupat až do 2 043 metrů nad mořem. Na vrcholu je neobyčejný mumraj. Převažujícím jazykem není dnes ale ani slovenština, ani čeština, převládá polština. No kdepak jsou ti turisté, kteří na internetech vyprávějí příběhy o heroických výkonech v horách. Asi dnes mají volno …

Na vrcholu se jen otočím, byl jsem zde již mnohokráte, posezení si nechám pro příští návštěvu. Navíc mám před sebou ještě notný kus cesty. Opravdu notný. Scházím nazpět do Krúpova sedla (1 922 m), v němž odbočuji doprava po žluté turistické značce směr Prašivá (1 667 m). Obdivuji mohutné skalnaté severní srázy Ďumbieru zbrázděné četnými strmými erozními žlaby. I na nich se podepsala ruka člověka, který tady v minulosti kutal železnou rudu a zanechal tady za sebou dodnes dobře zřetelné stopy v podobě výsypek.

Pozornosti určitě neujdou ani modrá oka dvou malých ples lesknoucích se v závěru doliny Bystrá, prameništi stejnojmenné horské bystřiny, která se později vlévá do Štiavnice. Ďumbier, Chopok, Bôr, Siná, Krakova hoľa - řada nádherných nízkotatranských vrcholů přede mnou defilují jako v panoramatickém kině. Vrcholy, které mi již v minulosti umožnily pokochat se scenériemi z jejich vršků. A na severu, přímo před nosem, se tyčí mohutná hradba Západních Tater s dominantním Barancem (2 184 m) a dále po pravici hrozivá zubatá hradba Vysokých Tater s nápadným a nezaměnitelným Kriváněm (2 494 m).

Prašivá, Tanečnica a sedlo Javorie

Po širokém chodníku po krásných oblých travnatých a zčásti i kosodřevinou porostlých hřebenech postupuji k vrcholům Prašivá (1 667 m) a Tanečnica (1 681 m). Chodník mé ubývající síly nijak nešetří a z hlubokých sedel vede vždy až na vrchol zmíněných hor. Ale co, alespoň si Nízkých Tater do sytosti užiji.

Poprvé a také naposledy potkávám na tomto bočním hřebeni člověka, který mi bude dělat až do sedla Javorie (1 487 m) společnost. Mezi tím ještě fotím řadu panoramat a obrázků. Zářijové počasí dnešek doslova vyšperkovalo a já mám na kartě digitálu snad již 300 fotek. Rovněž film ve druhém z foťáků je již u svého konce. Již se těším, až jej budu stříhat a jednotlivé diapozitivy rámečkovat…

V sedle se se svým dočasným společníkem loučím a vydávám se k východu po červené turistické značce. Mrcha sešup, pěkná strmina. V opačném směru jsem tuto trasu absolvoval pouze jednou, za studií. To je ale člověk ještě mladý a blbý (nezkušený) :-)). Konečně se dostávám na dno doliny a na louky, kde lesáci odklízejí lesní kalamitu. Díky tomu je značení poškozeno, takže není jasné kam teď. Značka sice vede více vlevo, podél lesa, já ale pokračuji raději po cestě, kde nebudu muset přelézat smrští vyvrácené stromy.

Opět vcházím do lesa, přeskakuji hluboké koleje vyjeté těžkou lesní technikou a narážím na čerstvé medvědí stopy. Pěkný macek! Medvěda bych sice potřeboval opět potkat, musím pořídit nějaké další obrázky, ale tady v tomto terénu po tom vůbec netoužím.

A nyní již jen cestou necestou, lesem nelesem

Na rozcestí v ústí Stanišovské doliny to máme kousek. Závěrečných 8 kilometrů. A do Liptovského Jána o další 4 více … Postupně dojdeme na rozcestí Štiavnica, na kterém se naše kroky spojí a ze kterého budeme pokračovat vlevo dolů Jánskou dolinou. Na tomto úseku se však již neztratíte, proto jej znovu podrobně popisovat nebudu.