Víte co je DEP? DEP neboli dálkové etapové pochody

Dálkové etapové pochody

Že to nevíte? Máte pravdu, může to být v době nejrůznějších zkratek cokoliv. Ale v tomto případě se jedná o dálkový etapový pochod - svéráznou odrůdu putování.

Po horách, ale i v nížinách, se dá pohybovat různě. S turistickým oddílem, s přáteli, s rodinou, dříve i s brigádou socialistické práce či členy ROH, při dálkovém pochodu či běhu, o samotě s partnerem nebo zcela sám.

Musím se přiznat, že jsem vyzkoušel zcela všechny varianty. Může jít o plnění zápočtových cest různých stupňů obtížnosti, plnění oblastních odznaků, získání diplomu za účast či umístění, ale i obyčejnou radost z pohybu v přírodě, krásný pocit při dosažení vrcholku hory, požitek z kochání se kruhovými rozhledy, překonání vlastní pohodlnosti, radost z rozzářených dětských očí, které vidí něco jiného než televizi, video či přelidněné město.

Čtěte také: Vysypáno z batohu anebo co s sebou na túru?

Při DEP se po dobu týdne nebo i 14 dnů pomocí vlastních nohou přepravujete z jednoho místa do druhého s cílem projít plánovanou trasu, kterou stanoví pořadatelé ve svých propozicích. Tedy se každý den spí někde jinde.

Ale dálkové etapové pochody v sobě skrývají i jiné kouzla, většinou s neznámými lidmi z různých koutů naší vlasti jste celý týden, sdílíte s nimi dobré i zlé na trase, v tělocvičně při spaní, v koupelně při sprchování, ve frontách před záchody a v neposlední řadě v chatách či hospodách na trasách i v cíli.

Etapové pochody mají u nás tradici, nesly různé názvy jako Okolo ČSR, Československý kvadrant, Krajem kudy přišla svoboda aj. K tomu neodlučitelně patří diplomy, odznaky, razítka a další nezbytnosti.

Už samotný fakt, že účastníků bývá více než 100 a spí se v tělocvičnách na karimatkách či nafukovačkách ve spacáku, má své nenapodobitelné kouzlo. Mnohdy se spí v třídách přímo pod tabulí nebo v šatnách, při teplém počasí silní jedinci přespávají venku před školou. Má to jistou výhodu, nikdo po nich nešlape a pod širým nebem bývá klid. Takže zvláště pro ty, kteří nikdy netábořili a jsou ostýchaví může jít o malý šok.

Pořadatelé převáží zavazadla do cílového místa etapy, "DEPÁCI" si berou jen to nejnutnější na cestu. Bývá obvykle vypsáno několik denních tras, prodloužené - okolo 50 km, základní - okolo 30 km a zkrácené - okolo 20 km. Takže si každý vezme papír, kde má napsáno, kam má večer dorazit a jde se na to.

Jako kontroly slouží razítka, která dávají buď samotní pořadatelé a nebo hostinští na chatách a v nejrůznějších lokálech. Poslouží i nádraží, obchody, hrady, zámky, rozhledny, obecní úřady, koupaliště i pohřební ústavy.

Dovedete si představit údiv nic netušícího personálu, když o razítko žádá nečekaně asi 100 lidí nejrůznějšího věku, v nejrůznějších turistických hábitech a to hned do několika vandrovních knížek, které mohou mít velikost notýsků velikost A6 až po ctihodné kroniky, které se tak tak vejdou do baťohů.

Tito "kronikáři" nosívají pro tyto vzácné účely specielní brašny, které nosí přes rameno. Má to další výhodu v tom, že se jim nepotí záda. Jistá odrůda je obal od dříve používaných plynových masek zelené barvy.

Razítka jsou jednou ze společných vášní "DEPÁKŮ", jen málokdo jim odolá. To jsem poznal bohužel i na sobě, vím, o čem mluvím. Mám již "wanderbuchů" asi dvacet. A to jsem začal až ve zralém věku.

Zpočátku jsem taky touto úchylkou pohrdal. Ale má to jistou výhodu, našinec má alespoň ušlechtilý důvod návštěvy hospody a příležitost okusit místní pivíčko, které na trase posilní i osvěží. Za dlouhých zimních večerů si zase opakuje, kde že to vlastně byl, připomene mu to mnohé z cest.

Novinkou je dnes tzv. vlastní razítko, které význační tuláci s rozkoší na požádání dávají kamkoliv a komukoliv, připomínajíce výpravčího Hubičku v podání pana Somra v Hrabalových "Ostře sledovaných vlacích". Tehdy byl objekt místa razítkování skutečně pikantní a dá se říci, že i rozkošný. Bohužel s "DEPAČKAMI", nastavující své vytrénované pozadí, jsem se na svých toulkách ještě nesetkal. Ale možná to jednou přijde!

Co se týče batohů, ty bývají nejrůznějších typů, zhusta obšity plátěnými odznaky z nejrůznějších míst naší zeměkoule. Bez baťohů "DEPÁK" zásadně nevyráží, výjimku tvoří šlachovití maratónci, kteří se na DEP omylem připletou a umí 50 km uběhnout pod 4 hodiny. Těm stačí jen papír pro razítka a peníze. Dešti utečou nebo se ukryjí v krčmách, času mají totiž strašně moc.

Tuto roli jsem si také v osmdesátých letech vyzkoušel, za týden jsem naběhal v pohodě okolo 400 km. Byl to moc dobrý trénink na závody. A byla u toho sranda. Ale dnes s chorou páteří, bolavým kolenem a šedesáti křížky kráčím rozvážně s batohem, na 30 km mám celičký den a je třeba hasit žízeň, která je dána od Boha a teprve pivem a horou je krásná.

Pro případ deště jsou zde dvě kategorie, "pláštěnkáři" a "deštníkáři", obě skupiny jsou přesvědčeny o tom, že jsou chráněni lépe, než ti druzí. Výkřikem módy jsou ponča s kapucí, které uchrání i batoh, ale zase kape do bot. Nejlepší je, když neprší. Obecně platí, že čím je batoh starší a děravější, je jeho majitel zkušenější. Co se týče obuvi, 90 % "DEPÁKŮ" vlastní botasky nejrůznějších kvalit, pronikají i trekové sandály, jenž si majitelé nemohou vynachválit.

Vždy se však najdou ortodoxní "pohorkáři", tvrdě prověřeni tatranskými skalisky, kteří tuto obuv neodkládají ani na "pochodnických zábavách", ke kterým se ještě dostaneme. Tito hrdě kráčí v těžké obuvi i v nížinách ve třicetistupňových vedrech a s opovržením hledí na majitele botasek. Někteří mají strach z ostrých kamenů, jiní z hadů, další z deště. Je demokracie, ať si každý nosí, co chce. A basta!

"DEPÁKA" poznáte v každém městě, je nenapodobitelný. Neustále hledá tělocvičny s noclehem, hospody na jídlo a pití, kulturní památky, muzea, hrady a zámky, zkrátka vše, co poskytne razítko. Na samotné prohlídky pamětihodností "DEPÁK" obvykle nemá čas, stále někam spěchá.

Ale i zde jsou výjimky, často se jedná o bývalé učitele dějepisu či dokonce ředitele škol. Tito si často dělají i výpisky a pak příležitostně zkouší ty, kteří se jim připletou do cesty.

Věkové rozmezí je pestré, od dětí, které jsou od svého ranného mládí nuceny trávit tento svérázný druh prázdnin, přes zdatnou omladinu, věk zralých padesátníků a pozor - vždy se naleznou nestoři v letech pokročilých, mající hodně přes sedmdesát let. Tito bývají obvykle kolektivem milováni, obdivováni a jsou dáváni za vzor dětem.

Přestárlí jedinci zhusta bloudí v terénu i městech, ztrácejí plánky tras a bývají do tělocvičen mnohdy přiváženi i Policí ČR v nočních hodinách. Jest znám případ, kdy téměř osmdesátiletá stařenka, pochodujíce zásadně v sukni z 1. světové války na třech pochodech odrovnala své tři dospívající vnoučata, která na turistiku zanevřela navěky a dnes pochoduje se svým čtyřicetiletým synem.

Nazval jsem ji "SIVÁ HOLUBICE", tato dobrá žena vstává a z pytle vylézá vždy okolo čtvrté hodiny ranní, aby vyrazila včas. Našinec na ní narazí obvykle na 10. kilometru okolo 9. hodiny ranní, když usměvavá stařenka svačí u cesty v borůvčí či maliní. Chodí zásadně s dřevěnou holí s deštníkem v batohu, na hlavě skrývá bílý vlas pod pestrým šátkem. Na tanečních zábavách pak bývá velmi čiperná a když je vyzvána k tanci, nikdy neodmítne.

Typy lidiček na DEP jsou různé, i když všechny spojuje společná vášeň. Malí, velcí, mladí, staří, ženy, muži, dědečci i babičky. I profese jsou pochopitelně různé, na jednom z DEP byl pražský meteorolog z televize, kterému jsme pro jeho postavu říkali GANDI. Přede všemi unikal, protože skoro každý chtěl vědět jaké bude počasí. Vždycky říkal: "Musel bych vidět mapu" a zmizel v lese.

Hodně bývá učitelů, na které je si třeba dávat bacha - stále chtějí něco vysvětlovat. Jsou nebezpeční, nejlépe je jim zmizet. Kromě batohů mají často na sobě zavěšené pouzdra na mapy a neustále něco studují. I lupa bývá často k vidění. Holt, zrak není nekonečný.

Novinkou dnešních DEP jsou nezaměstnaní, to dříve nebylo. Pokud mají něco pod polštářem, mohou putovat podobně jako důchodci dosytnosti a pořád dokola. Zvláštní skupinu tvoří pobožní křesťané - jejich vášeň jsou kostely, kaple, hřbitovy a náhrobky. Jsou v podstatě neškodní, ale neznabohy pohrdají.

Další nevšední kategorií jsou milovníci stromů, rostlin, ptactva či zvěře. Tito jsou navíc ověšeni dalekohledy, triedry, fotoaparáty nebo i videokamerami. Zasněně hledí do mravenišť, s rozkoší pozorují výkaly lesní zvěře, zasněně přičichávají ke kytkám i travinám, šťastně hýkají nad čtyřlístkem v jeteli, hvízdají na ptáky, které tímto vždy vyplaší, starostlivě prozkoumávají krmelce, pozorují ryby v potocích. Tito vždy kráčí s rozvahou, kdykoliv připraveni objevit cokoliv nového v lůně přírody.

Je zajímavé, že nebývá mnoho houbařů - mykologů, zřejmě je to dáno tím, že hledání hub je záležitost zdlouhavá a hrozilo by nebezpečí uzamčení tělocvičny. Navíc taky - co s houbami činiti na putování.

Jednou jsem mezi Kozlovským kopcem a Andrlovým chlumem nad Ústím nad Orlicí našel asi 10 krásných praváků, které jsem pak rozdal v hospodě a bylo mi to líto. Takže lepší je houby nehledat vůbec.

Mnoho "DEPÁKŮ" plní i různé oblastní odznaky, kterých jsou desítky, takže studují jízdní řády, aby toho stihli orazítkovat co nejvíce. Někteří proto volí své zcela vlastní trasy, dnes již je to povoleno. Ale dříve to tak nebylo a vše se ostře sledovalo. Počítaly se denně kilometry, a když chybělo razítko, tak se škrtalo.

V roce 1990 byla jedna starší žena v severních Čechách vyloučena za to, že se svezla autobusem na návštěvu hradu, který nebyl na trase. Pak plakala jako dítě. Ach jo!

Na trasách pochopitelně vzniká kamarádství, přátelství, ale kvete i láska. Jak jinak. A tak potkáváme zardělé dvojice, které se skrývají v mlází, za zdmi zřícenin, drží se za ruce jako v máji a v noci se ozývají vzdechy z žíněnek či dokonce ze švédské bedny.

Jako největší lásku považuji sblížení horníka z Trutnova a sekretářky z Olomouce v Orlických horách, říkali jsme jim "VINETOU" a "NŠOČI". On chodil s nožem na opasku. Vydrželo jim to však jen dva ročníky.

Často dochází k sblížení Čechů se Slovenkami či naopak, možná na protest proti rozdělení bývalého Československa. K svérázným postavám kromě SIVÉ HOLUBICE patřil např. vždy DÉMON, vychrtlý svobodný čtyřicetiletý mužík z Českého Těšína, hovořící svým šlonským nářečím. Jeho vášeň je napodobování střelby ze všech zbraní včetně hodu granátu ve všech možných pozicích a polohách - kdo to neviděl, neuvěří.

Jednou to aplikoval v kraji Krakonošově v hospodě v Trutnově na náměstí, málem ho ale štamgasti vynesli v zubech. Pak zbaběle trochu ubral plynu, ale jen do doby, než objevil hod granátem.

V Hustopečích na jižní Moravě se vinaři nestačili divit. Jednou jsme jeli s kamarády někam na Slovensko a Démon se objevil na nádraží v Těšíně. Když začal napodobovat střelbu, málem rozprášil polovinu pasažérů českých drah na nástupišti, kde Jarek Nohavica psal na lavičce své slavné písně. Mí přátelé z toho byli tak rozrušeni, že se zklidnili až po třetím pivu v jídelním voze za Žilinou. A jsou to hoši otrlí!

Je zvláštní, že při své touze napodobovat sovětské samopalníky je DÉMON velmi pobožný. Ale i "wehrmacht" měl na opasku nápis - "Gott mit uns." A tak se během let objevovaly různé typy, od vychrtlých asketů po dobrosrdečné masité tlouštíky, s různými přezdívkami jako MAMUT, TULEŇ, TAJTRLÍK, TŘÍSKA, SVĚRÁK, BROUSEK, BOTANIK, BOXER, JEŽEK, PAN ŘÍDÍCÍ, MISTR SLÉVÁRENSKÝ, VICHŘICE, KRAKONOŠ, JOGÍN, BREJLIČKA, POŠTMISR, RYCHLONOŽKA, ZRZKA, LODIVOD, ATAMAN, BABKA-CHŇAPKA, KOMISAŘ,TUZEMÁK, MUŽATKA, MATKA - KEJTKA, ŽIRAFA, HRADNÍ STRÁŽ, BOSORKA, KARUZO, BIDLO, ASKETA, MISTRINĚ, KOSTELNÍK, BOSÁ NOHA, FILOSOF, LIGA 100 a desítky dalších. Jak říkají mi, nevím. Možná ŠEDÝ VLK, to by ještě ušlo.

Po trase se pohybují skupinky, majícího převážně svého atamana, který družinu vede, dvojice, rodiče či prarodiče s ratolestmi, ale i vlci samotáři, kteří chodí zásadně sami.

Kufrování, tedy zabloudění , je jev přirozený, kterému se občas nevyhne nikdo. A tak se stává, že mnozí "DEPÁCI" se zjevují v protisměru či zpocení vylézají z lánů obilí či kukuřice. Vždy se pak vymlouvají na špatné značení.

Pokud trasy vedou horskými hřebeny, "DEPÁK" snadno splyne s ostatními turisty, ale ve městech či vesnicích budí zaslouženou pozornost. Je až překvapivé, že pokud dojdete do nějakého města, kde se nocuje, kolik "DEPÁKŮ" se najednou zjeví. A to, ať přijdete kamkoliv.

Naprostou dokonalost tomu dal v roce 1983 pochod ve středních Čechách, kdy se asi pět větví sešlo v jeden den v Benešově, aby pak následujícího dne "DEPÁCI" vítězně dobyli Konopiště. Již ve čtyři hodiny odpoledne byly vyjedeny všechny hospody, místní se z toho vzpamatovávali ještě týden. Dnes je situace lepší, ale večer bývá i tak často k jídlo jen utopenec.

Zaslouženou pozornost budí v posledních letech borec, propagující cestovní kancelář KUDRNA tím, že trasy absolvuje s velkým pomalovaným trakařem, který tlačí pyšně před sebou.

Obecně je možno říci, že "DEPÁCI" jsou lidé šetrní, náklady na tento druh dovalené není nijak vysoký. Časem se finanční poplatek za týden sice vyšplhal ze 100 Kčs na 1 000 Kč, ale v ceně jsou noclehy mezi bradly, sprchy, převoz zavazadel, diplomy i odznak.

Přesto jsou asketové výjimkou, pivo je díky své iontové skladbě a vitamínům základ pitného režimu. Navíc usnout zcela střízlivý v tělocvičně, kde funí více než 100 pochodníků, je mnohdy velmi těžké.

Obecně platí, že kdo zaleze do spacáku první, ten z něho vyleze již za rozbřesku. To se týká hlavně těch dříve narozených a asketů. Takže již okolo 4. hodiny ranní šustí spacáky, jsou vypouštěny nafukovačky a začíná nový den, kdy nikdo neví, co ho zase potká.

Pokud himalájští tygři mají své základní tábory, jsou to pro "DEPÁKY" bezesporu tělocvičny. Zavazadla, vyložené z doprovodného auta, čekají na své majitele na chodbách a pak stejný rituál - vyzout, vzít bagáž a urvat co nejlepší místo na parketách. Ti první využívají s výhodou žíněnek a hustota nocležníků je nepřímo úměrná ploše tělocvičny.

Bradla, žebřiny, metací stoly apod. bývají pak ověšeny propocenými částmi "depáckých" sportovních úborů i vypranými kalhotkami čistotných "DEPAČEK". Vyprané slipy nebo trenky jsem ještě neviděl. Víte, proč muži nemohou dostat nemoc šílených krav? Protože jsou šílené prasata!

Dobré podmínky skýtají nové sportovní haly, nejtěsněji bývá ve starých sokolovnách, kde mnohdy nejsou ani sprchy. Pokud jsou, i v těch vládne spravedlivý řád, muži a ženy se střídají v půlhodinových intervalech, ti první většinou stihnou teplou vodu.

Zlatým hřebem pochodu bývají tzv. pochodnické zábavy, kdy pořadatelé zajistí v některém z průchozích měst či vesnic místní šumaře, objedná se guláš nebo řízek a jde se nato. Umytí šťastní "DEPÁCI", v nejrůznějších úborech a obuvi, se vrhají na taneční parket s nevšední vervou a jen málokdo by tušil, že mají za sebou desítky kilometrů v nejrůznějším terénu. Jen naprostí asketové či morousi nástrahám reje odolají, takže ten večer bývá v tělocvičně veselo.

Při zábavě "DEPÁK" zapomíná na své choroby, zranění, únavu, věk či nesolventnost a juchá šťastně tak dlouho, až hudebníkům dojdou síly. Pak se však vždy najde někdo, kdo kapelníkovi přilepí na čelo stovku a hraje se dál.

Na těchto pochodnických zábavách bývá zvykem předávat diplomy za účast před nastoupenou jednotku. A je až dojemné pozorovat dědečky a babičky, kterak si pyšně zapichují do klop odznaky a s láskou uschovávají diplomy, aby mohli doma oslňovat vnoučata a další příbuzné. Ale to se taky musí vidět.

Protože DEP má své pravidelné příznivce, řada pochodníků se již dobře zná a vítání začíná mnohdy už ve vlaku. Rovněž loučení, kdy každý jede jiným směrem, bývá často dojemné a všichni si slibují, že příští rok se určitě zase uvidí. A kupodivu to tak skutečně bývá.

Takže - kdo nezažil DEP, přišel o hodně. A to po všech stránkách. Já jsem takto obešel dvakrát dokola celou republiku, každá větev měla své kouzlo. Vystřídaly se Beskydy, Jeseníky, Králický Sněžník, Orlické hory, Jestřebí hory, Javoří hory, Broumovská vrchovina, Vraní hory, Rýchory, Krkonoše, Jizerské, Lužické a Krušné hory i České Švýcarsko.

Prošli jsme Českou tabuli s dnes již přístupným Ralskem, České středohoří s Milešovkou, Slavkovský les, Šumavu, Český les, Novohradské i Slepičí hory. Viděli jsme Českomoravskou vrchovinu, Posázaví, Českou Kanadu, Podyjí i Pálavu nad Mikulovem s vinicemi dozrávajících hroznů. Na Slovensku jsme se toulali okolím Bardějova, Svidníku a Stropkova v Nízkých Beskydech.

I když jsem při jiných akcích prošel téměř všechny české a slovenské hory - chybí mi pouze Levočské vrchy a Ľubovnianská vrchovina, lákají mě kupodivu DEP stále a stále. A tak asi příští rok pojedu s přítelem Orlem zas…

Další související články: