Zimní Demänovská hora, výstup na sněžnicích

Nízko v Nízkých Tatrách

Když jsme v půlce února odjížděli na prodloužený víkend do nízkotatranského lyžařského střediska Jasná, hledali jsme v okolí kopec takzvaně "rehabilitační" neboli "na rozchození" pro moje koleno v rekonvalescenci. Vzhledem k sezónním uzávěrám turistických chodníků na bočních hřebenech byly možnosti značně omezené.

Po vyloučení Siné (jeden z nejlavinóznějších vrcholů Nízkých Tater) a Krakovy hole ("příjemná" cesta zasněženou kosodřevinou - tak akorát na zrasování hojícího se kolena) připadaly v úvahu hlavní hřeben (dosažitelný lanovkou), přímo nad Jasnou se vypínající Ostredok s rozhlednou (1 167 m n. m.) a Demänovská hora (1 304 m n. m.) v ústí Demänovské doliny.

Čtěte také: Kras Nízkých Tater, za podzimním královstvím do Nízkých Tater

Volba nakonec padla na málo známou Demänovskou horu, kterou začíná rozložitý boční hřbet pokračující Pustým, Krakovou holí a Tanečnicí až do Demänovského sedla mezi Chopkem a Ďumbierem. Po náročném pracovním týdnu dlouho vyspáváme, ale můžeme si to dovolit, protože se v podstatě jedná o odpolední procházku. Koneckonců hora, kterou je vidět přímo ze střešního okna našeho pokoje v Pavčině Lehotě, je ráno stejně utopená v mlze.

Když v pravé poledne vyrážíme do terénu, jeví se už počasí mnohem nadějněji. Přesouváme se k autokempu Bystrina, kde začíná žlutá značka. Každý správný zimní výlet ovšem začíná hledáním turistického chodníku, který bývá zasypaný sněhem. Značku sice nacházíme velmi rychle (nevypátrali jsme ale rozcestník a komu se to podaří, má u mě pivo), bohužel vůbec nevypovídá o směru cesty. Nikde nikdo a lidské stopy žádné.

Nazouváme sněžnice a rozcházíme se každý opačným směrem. Po patnácti minutách křižování lesem na mě zasvítí žlutá ze vzdáleného smrku. Dál už je linie lesní pěšiny zřetelná, vine se cik-cak vzhůru po vrstevnicích. Po mlze už není ani památky, svítí sluníčko a my postupně odkládáme bundy, čepice i rukavice.

Ve vyšších partiích procházíme kolem skalek s krásnými výhledy na Liptovskou kotlinu, k Západním Tatrám a Chočským vrchům. Je opar, takže ve shluku kopců nám dělá problémy i identifikace siluet tak typických, jako je Velký Choč. Jinak však počasí nelze nic vytknout; je bezvětří a sluneční paprsky příjemně prohřívají celé tělo. Když na malé pasece vyhlašujeme občerstvovací pauzu, nemusíme ani bundy oblékat.

Sklon svahu se stupňuje, zvířecích stop ubývá a těsně pod vrcholem končí les. Poslední metry si razíme cestu úplně neposkvrněným sněhem. Slunce se sice schovalo za hustou oblačnost, přesto nás nahoře čeká úžasná podívaná na Chopok, Dereše, Sinou a Pustô. Také pohled do nitra Derešského kotle je fascinující. Ďumbier zůstává tvrdošíjně schovaný v mracích. Škoda, že mlha mezitím zahalila Západní i Vysoké Tatry. Ani Liptovská kotlina už není zřetelná. Vytahujeme dalekohled a chvilku se bavíme sledováním barevných teček řítících se dolů po svazích Chopku.

Demänovská hora má ovšem vrcholy dva. Ten turistický, kde končí žlutá značka, tvoří jakési plato s malou kamennou mohylou osazenou dřevěným křížkem. Za ní si všímáme mělkého sedélka a jihovýchodním směrem pokračuje hřebínek. Vydáváme se na průzkum a reliéf hřebínku nás přivádí na skutečný nejvyšší bod. Jsou tu rozházené drobné skalky a z nich výhled králů - na prudké a impozantně rozbrázděné severní svahy Krakovy hole. Sestup zahajuji (to potěšení si nedokážu odepřít) seskokem do hlubokého prašanu.

Demänovská hora je ve dvoutisícových Nízkých Tatrách jedním z "nízkých", a proto turisty míjených kopců. Přitom díky své geniální poloze v ústí Demänovské doliny a odlesněnému vrcholu nabízí to hlavní, za čím člověk obvykle do hor vyráží - neotřelá panoramata. Navíc se vsadím, že vrcholovou fotografii vám tu nebude kazit dav cizích lidí, přestože je místo velmi snadno dostupné.

Demänovská hora na mapě

Túru je možno pojmout jako odpolední procházku např. po dopolední lyžovačce v Jasné (sportovní hodnotu výstupu lze zvýšit chůzí bez sněžnic, ale máte-li sami sebe rádi, nezkoušejte to). V letní sezóně zase můžete pokračovat po žluté až na hlavní hřeben a navázat několikadenním putováním po Nízkých Tatrách (anebo zde naopak vícedenní túru skončit).

Další související články: