Z Branné k Dalimilově rozhledně na sněžnicích, výšlap v Rychlebských horách

Když mrzne, jen to praští

Tak konečně nasněžilo, je načase vytáhnout sněžnice, zaradovala jsem se takhle začátkem února. Pořád to se sněhem nějak nevypadalo, tudíž už dvakrát jsem sněžnice nadarmo nesla v batohu na zádech. Zajet do Branné a vydat se nejlépe někam k Paprsku byla víceméně sázka na jistotu. Když je dost přírodního sněhu na lyžování v 600 metrech nad mořem, ve zhruba tisíci to musí na sněžnice stačit. A obleva zatím nehrozí…

Na parkoviště u sjezdovky v Branné jsem se dostala dost pozdě. Začátkem února vyrazit na túru na sněžnicích až po desáté hodině dopoledne, no nic moc. Ale co. Mrzlo, sluníčko svítilo, moc nefoukalo, a i když byl čerstvý sníh hodně sypký a načechraný, se sněžnicemi jsem se propadala maximálně po kotníky. To půjde.

Vyrazila jsem směrem k Řeznické kapli a za ní jsem si to namířila přes zasněžené louky, lesy a údolí ke kopci Větrov s Dalimilovou rozhlednou s tím, že bude-li čas, možná ještě vystoupám k chatě Paprsek, abych se pak zase nějak dostala zpátky k autu. Zatmím stejně, ale baterku mám a zpátky to snad nějak trefím. Když bude nejhůř, silnice je jistota.

Od kaple jsem šlapala po bílé pláni, kterou jen ojediněle porušila stopa nějakého lyžaře. Nikde nikdo, ale jak se blížilo poledne, utišil se vítr a sluníčko příjemně hřálo. Paráda. Zamířila jsem k objektům pevnostní oblasti nad Starým Městem a od srubu Lesík jsem po nezbytné svačině klesala nejkratší cestou necestou do údolí Vrbenského potoka. V jednu chvíli jsem se zaradovala, že vidím cestu, která v mapách nebyla, ale byla to jen vyšlapaná zvířecí stezka, navíc po chvíli zmizela. Na sněžnicích jsem si ale mezi křovisky prošlápla svoji vlastní a z kopce to šlo docela rychle.

U potoka, za nímž procházela silnice, jsem se už smířila s představou, že mi nezbude než přebrodit, neb tohle nepřeskočím a suchou nohou nepřejdu. Tajně jsem totiž doufala, že potok bude částečně zamrzlý. Už jsem se sklonila k botám, když jsem si všimla zdí prosvítajících mezi křovím po proudu potoka - a kde je dům, mohla by být i lávka. Byla. Po silnici jsem se kousek vrátila k rozcestníku v Andělském údolí, znovu nasadila sněžnice a vydala se po zelené značce k Větrovu. Intenzivní stoupání jsem si pamatovala z léta, navíc jsem se začala trochu víc bořit do sněhu, takže vytahovat nohy bylo stále únavnější. Díky za hole.

Zhruba v polovině trasy kolem projela rolba upravující širokou stopu pro běžkaře, ale i kdybych chtěla využít její okraj, stáčela se jinam. Útěchou mi byl parádní výhled na Staré Město, kdykoliv jsem se zastavila a otočila, aby mě stačily dojít plíce. Když jsem se doplazila na vrchol Starého kopce, oddychla jsem si, že nejhorší je za mnou, a popadla druhý dech. Teď už to bude odsýpat, což je fajn, protože mě začínal trochu tlačit čas. Rozhledna se líp fotí za světla…

Před čtvrtou hodinou jsem byla na místě a trochu mě překvapilo, že kamenná vyhlídková věž, kde v létě fungovalo i občerstvení, je zabedněná. No jasně, proč se vlastně divím, vždyť chata Paprsek otevřená prakticky non-stop je coby kamenem dohodil. To by se v zimě asi fakt nevyplatilo. Koukla jsem na hodinky a na chatu na protějším kopci. Než bych se tam vyšplhala, bude tma jako v ranci, navíc pak ještě cesta zpět… Dorazím horký čaj z termosky a radši ujdu co nejvíc, než se setmí a klesne teplota, neb meteorologové hrozili až minus patnácti.

Vzala jsem to od rozhledny závějemi rovnou k okraji grafitového lomu pod kopcem, aktuálně kompletně zasněženého, a pak přes lesíky a pastviny, abych se v údolí pokusila napojit na silnici v místech, kde mi nebude téct přes cestu potok. Udržet směr nebylo úplně jednoduché, navíc kyprý sníh byl místy nafoukaný tak, že i se sněžnicemi jsem se párkrát propadla po kolena a jednou v nějaké díře skoro až k pasu. Po závěrečném klesání jsem ale nakonec stála na silnici a po pár stovkách metrů došla k turistické křižovatce Malé Vrbno, kde jsem "přestoupila" na žlutou značku odbočující k Branné.

Tohle stoupání je výživné i bez sněhu, navíc se začínalo stmívat, přituhlo a zvedl se ledový vítr. Než jsem došla do sedla pod Koutným vrchem, odkud jsem mohla pokračovat zpět k Řeznické kapli, anebo dál po žluté až do Branné, byla tma. A také zima. Nabízela se ještě relativně nejkratší varianta, jež vycházela z nezbytnosti strefit se mezi obě zmíněné cesty a přes pole a remízky to vzít rovnou nad skiareál.

Nejkratší cesta to sice byla, jenže co na letecké mapě vypadalo jako jednoduchá přímka, v reálu lehce zkomplikovaly terénní vlny a tma, kterou občas prosvětlil úplněk, když se mu podařilo prodrat přes mraky. Nicméně doklouzala jsem se až na parkoviště a poté, co se mi podařilo odpáčit k botám přimrzlé sněžnice, teploměr v autě potvrdil deset pod nulou. Vzhledem k tomu, že omrzlé přibližovadlo vzorně chytlo hned na první otočení klíčku, takže nebylo třeba se zdržovat dalšími oživovacími pokusy, hodnotím výšlap jako velice podařený podnik…