První etapa CDT - Continental Divide Trail

Finální přípravy a první etapa

Nebudeme vás napínat, po několika infarktových dnech (a nocích) jsme sbalení a na cestě do Nového Mexika. Samotné přípravy dají člověku zabrat, ale když se do toho musí odstěhovat z bytu (na jiný kontinent) tak je to lahůdka. No, bylo to těsné - ještě 15 hodin před odletem to u nás bylo jako po výbuchu. Pár hodin totálního nasazení nakonec přineslo svoje ovoce a odpoledne odvážíme krabice s jídlem, mapami a teplejším vybavením na poštu.

Tím to ale nekončí. Ještě je potřeba si pochystat náhradní kousky výbavy - několik párů ponožek, boty, filtr na vodu, teplé oblečení a potom vybavení které by mohlo být potřeba, ale nemá to smysl se s ním tahat pořád - cepíny, goretexové boty, záložní nabíječky. Podle aktuální situace na trailu si je můžeme nechat poslat a nemusíme několik dní lítat po všech čertech a shánět je. Má to jeden háček, musíte sehnat někoho, kdo vás bude sledovat, nebude mu doma vadit krabice vašich věcí, a bude ochotný občas bleskově vyrazit na poštu a vyžádané věci odeslat.

Čtěte také: Předchozí část CDT - Continental Divide Trail

Aby se celá věc usnadnila a předešlo se nedorozumění, všechny věci jsem jednotlivě zabalil a očísloval a dal Christie seznam položek s čísly. Stejný seznam máme i my. Když bude potřeba, jen zavoláme, jaké číslo a kam chceme poslat a nemusíme složitě vysvětlovat, co máme na mysli a kde to je. Po půlnoci balíme batohy a v 5h ráno jedeme na letiště. Zítra ráno už musíme stát na mexické hranici a tak nás čeká letadlem, autobusem a jeepem pěkný kus cesty.

První etapa - z Crazy Cook (mex. hranice) do Lordsburgu 136 km

Museli jsme se přesunout přes půl kontinentu, ale paradoxně nejtěžší bylo posledních sto kilometrů do srdce pouště - na startovní bod trailu. Trail totiž začíná v úplné pustině u malého monumentu na mexické hranici. Buď tam od nejbližší silnice den a půl půjdete, nebo si zaplatíte šíleně drahý odvoz jeepem.

"Cesta" je dost akční a už chápeme proč je to tak drahé… ještě děláme zastávku abychom si uložili vodu až kaňonem budeme procházet cestou od hranice. Za 3 hodiny už stojíme u monumentu nažhaveni vyrazit. Cestou nás ještě kontrolují pohraničníci a nabádají nás abychom byli opatrní, protože jeden člověk z pátku je pohřešovaný…

Ale zastavit už se to nedá, vyrážíme. Je to obrovská úleva. Profil je jen mírně zvlněný, vedro díky větru snesitelné a tak ze všeho nejvíc bojujeme s váhou batohu - vybavení sice máme jen necelých 7 kilo, ale k tomu každý jídlo pro jistotu na 6 dní a 6 litrů vody.

Během prvního dne zjišťujeme že nám vedro zas tak nevadí a že nám stačí na pití 3 litry vody na osobu a den, a pořádně se dopít večer. A tak v dalších dnech už tolik vody netaháme. Hned se jde líp. Přírodní povrchová voda není nikde. Vodu bereme z kravských napajedel a z občasných solárních pump. Samozřejmostí je malý vodní filtr. Střevní onemocnění takhle daleko od civilizace by mohlo být fatální.

Pouštní krajina je fascinující i když tam vlastně nic není. Nebo možná právě proto. Máme štěstí na velké množství kvetoucích kaktusů a silný vítr v zádech a obávanou pouštní etapu si oba užíváme. Nějaké puchýře, otlačená ramena a boky od batohu, a nakopnutý kaktus samozřejmě proběhli, ale to jsou maličkosti. Jenom první noc nás vyškolila - přehnala se solidní větrná bouře, takže ráno jsme byli pěkně zasypaní pískem. Musíme příště lépe vybírat místo pro kemp. Později ve městě z novin zjišťujeme, že prašná bouře převrátila na dálnici několik kamionů, takže jsme z toho vlastně vyvázli dobře.

Celkem nás v neděli odstartovalo 6 - veteráni trailu Double shot a Zippy Marocco, kteří nám rychle utekli, my s Oli jako napůl zkušený tým, a pak úplní nováčci Mark z Aljašky a Turbo z Oregonu. Jdeme maximálně na pohodu, protože během následujících 5 měsíců bude na hrdinství času dost.

Při první zastávce ve městě Lordsburg (Nové Mexiko) po pěti dnech v poušti jsem na Oli přísnej a směřujeme do kempu - pračky i sprcha tam jsou, tak se nesmíme rozmazlovat. Přebíráme znovu vybavení a skoro kilo a půl posíláme před sebe do Colorada. Tam třeba za měsíc přijde ještě vhod. Jinak poputuje domů. Znovu se přesvědčujeme, že nízká váha batohu je pro rychlý pohyb zásadní.

Dáváme si něco k jídlu, dokupujeme zásoby na další krátkou etapu do Silver City, píšeme domů a zničení brzo uléháme. Pobíhání po městě nám dalo zabrat víc než 30 km na trailu. Ráno vstáváme v pět, abychom nakroutili co nejvíc kilometrů než bude vedro. Takhle to bude v poušti ještě týden dokud nevystoupáme nad 2 000 m. Tam už snad bude líp.

První těžkou etapu jsme zvládli, tak nám držte pěsti, ať to vydrží až do Kanady. Díky za podporu!

• Pokračování článku