Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 23.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Na návštěvě v Čoklovině (2)

Na návštěvě v Čoklovině (2)

Turistika v Rumunsku - Paring, Čoklovina a hory Šureánské

20.9.2016 | Radomír Hruška

Sura Mare je třetí největší jeskynní portál v Karpatech a je zde největší útočiště netopýrů ve střední Evropě. Jak už jsem psal, jeskyně je ovšem velmi těžko dostupná. Člověk musí přejít přes závraťovou hráz a poté téměř 45 minut brodit v ledové Sura Mare je třetí největší jeskynní portál Karpat vodě hluboké soutěsky. Stejná cesta je i zpět. Výsledek však stojí za to. Stojíme u ústí jeskyně, která má 42 metrů vysoký a 12 metrů široký portál. Z něj proudí ohromná řeka, jejíž proudy jsme se sem tak dlouho brodili. Ohromující zážitek.

Jeskyně byla geologicky prozkoumána až v roce 1929 (to svědčí o opravdu těžkém přístupu), od vstupu lze přeplavat jezero a poté pokračovat přes 3 kilometry do nitra jeskyně. Po cestě se člověk setká s jezery, vodopády a těžkými lezeckými úseky, které může překonat. Celý komplex má přes 13 km.

Asi 2,3 km od vstupu je ohromná síň s největšími kalcitovými nánosy v Rumunsku. My jsme si však nechali tuto akci na jindy. Nemáme výbavu a ani síly (výrazně doporučuji výlet do jeskyně nepodceňovat!). Těžkou soutěskou se vracíme zpět, abychom se mohli zbavit klíšťat a vyrazit do Čokloviny.

Čtěte také: Minulá část článku Na návštěvě v Čoklovině (1)

Po stejné cestě se vracíme na asfaltku a po ní kráčíme ve směru k roztroušené osadě Federi. O správné poloze nás brzy přesvědčí i stavba, která vzdáleně připomíná autobusovou zastávku. Přímo na sever by měla být Čoklovina. Vesnice Federi je však neobyčejně komplikovaná a rozlehlá. Každá usedlost má velkou plochu a mnohdy i snad 350 ha.

Brzy se na zmatených prašných cestách mezi dřevěnými ploty ztrácíme. Zmrzla určuje směr a jdeme strmě do kopce, kde tušíme hřeben. Po cestě nás dost drsně napadají hlídací psi, kteří chrání svoje území. Občas je to opravdu nebezpečné a veřejně přiznám, že jsem měl strach z pokousání. Naštěstí jsme se ubránili jen vyhrožováním - určitě doporučuji jako železnou rezervu pořádný sprej.

Později večer naprosto ztrácíme orientaci a přes několik zahrad procházíme až těsně pod hřeben, kde začíná hustý les. Jsme unavení a blíží se tma. Přímo na pěšině stavíme stany a večeříme. Aleš se šíleně bojí chroustů (tvrdí, že nic tak hrozivého do té doby neviděl), Marián se bojí psů a já mám obavy z medvědů. Ještě za světla provádím s Petrem a Alešem průzkum, který nás vyvedl na široké lesní cestě na hřebeni sjízdné i pro auta. Program na ráno je jasný.

Velké bloudění vede do cíle

Druhý den v Čoklovině začínáme výstupem na nalezenou cestu. Po ní kráčíme vzhůru do jakési odlehlé vesnice. Přešel jsem sedmero pohoří Rumunska, ale podobně odříznutou dědinu jsem ještě neviděl. Široká cesta se stále zužuje a končí na kopci nad vesnicí. Nabývám dojmu, že nevede odnikud a končí taky nikde. Opět jsme ztracení. Mariána tento stav velmi deprimuje, nás ostatní to docela baví. Nevíme, kde jsme, odkud jsme přišli a ani kam jdeme.

Rozhodujeme se pro další chůzi po zarostlém hřebeni, příroda se nám odměňuje nedotčenou krajinou s mnoha krasovými útvary. Krávy a koně pasoucí se na pastvinách mezi březovými lesy s výhledy na zasněžený Retezat jsou jen jednou z částí dokonalého kýče. Po čase dosahujeme rozsáhlejší krasové plošiny, po jejíž travnatých loukách kráčíme celý rozpálený den.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Později odpoledne se ocitáme na hraně slepého údolí, které později identifikuji jako Gura Ponoricii. Potok Piriu Ponoricii zde v několika krásných meandrech míří k hluboké propasti, do které padá v několika kaskádách do jeskyně. Na louce se pasou koně. Je tu nádherně. Slepé údolí je jedno ze dvou takto velkých v oblasti, takže už trochu tuším, kde jsme. Je jasné, že se musíme stočit více doleva.

Obcházíme tedy hranu propasti a přes několik závrtů se dostáváme na hranu dalšího údolí, kde potok i oblast mění jméno na Valea Luncanilor. Tohle sice ještě nevíme, nicméně celkem znatelnou pěšinou sestupujeme mezi impozantními skálami na louku pod plošinou. Po cestě ze srandy říkám, že by dnešní trasu stálo za to turisticky vyznačit.

Vypadá to tu jako na plošině Padiš v Bihoru. Pod loukou scházíme až k potoku a nečekaně objevujeme mohutnou výtokovou jeskyni Cioclovina! Zároveň nacházíme turistickou značku a informační tabuli. Konečně víme, kde jsme a ještě jsme po neskutečné haluzi trefili přesně tam, kam jsme chtěli!

Jeskyně Cioclovina se dělí na dvě samostatné jednotky - horní patro se nazývá Cioclovina Uscata - suchá jeskyně. Jde o druhou jeskyni na světě, kde se těžilo guano netopýrů (mnohde o mocnosti až 15 metrů). Kaverna má rozšířený vchod pro snadnější přístup, celková délka komplexu dosahuje dva kilometry. V jeskyni se nalezly pozůstatky neandrtálců.

Spodní jeskyně se nazývá Cioclovina cu Apa - vodní jeskyně. Je velmi oblíbená mezi jeskyňáři, protože lze podniknout téměř osmikilometrový pochod podzemím (nutná kompletní speleovýbava a zkušenosti!) s výškovým rozdílem 150 metrů. Pro běžného turistu je prý přístupných prvních 200 metrů (my jsme to však nezkoušeli). Vstup do jeskyně se nachází pod 90 metrů vysokým útesem, a pod samotnou vyvěračkou je soustava pěkných vodopádů.

Od jeskyní se vydáváme podél potoka po turistické značce. Za chvíli potkáváme dvojici výletníků, kteří nám potvrzují naši pozici, takže zjišťujeme, že samotná vesnice Cioclovina se nachází na kopci nad námi. Podél potoka Luncanilor následně klesáme asi 3 hodiny, abychom došli k soutoku s potokem Roşie. Zde zjišťujeme, že jsme pod dáckým hradem Piatra Roşie. O noclehu je rozhodnuto!

Mezi Dačicemi

Cesta k pevnosti vede po zpevněné cestě a není se kde ztratit, ukazatel na křižovatce pravil 2 km, ale k této sumě je třeba připočítat ještě jednou tolik. 2 km to je totiž ke konci zpevněné cesty. Je zde pramen, možnost stavby stanů a hlavně pohled na strmou červenou skálu hory Piatra Roşie. Dole Marián prohlašuje, že pokud ta pevnost je skutečně až nahoře, tak tam jistě nejde. Tady ještě doufáme, že tomu tak není, nicméně při cestě do kopce nám je po čase jasné, že skutečně lezeme na velmi těžko dostupný 831 metrů vysoký a skalnatý vrchol.

Tímto se dostáváme k unikátní památce, která je společně s dalšími dáckými pevnostmi a městy zapsána na prestižním seznamu UNESCO. Jde o dácké osídlení Oraštijských hor z prvního století před naším letopočtem. Poměrně vydatný zdroj informací o tomto nádherném hradu jsou na těchto stránkách: www.piatra-rosie.ro. Hrad je překvapivě rozsáhlý a samotná prohlídka areálu zabere alespoň 40 minut. Na jihozápadní straně je skalisko, odkud je nádherný výhled na zelené kopce Čokloviny. Připomíná mi to říši Inků.

Na východní straně hradu nacházíme malé a staré ohniště a vhodná místa pro stany. U ohně besedujeme o místě, kde spíme a dopíjíme zbytky slivovice. Trošku nás trápí počasí, ale nakonec neprší. Musím přiznat, že na Červené skále se mi spalo nejlépe za poslední dny.

Ráno scházíme do sedla, odkud začíná finální výstup na hrad a stáčíme se k severu. Vede zde zřetelná pěšina, která však končí asi po 800 metrech poté, co ze severní strany přetraverzovala skalní vrch. Jsme na louce a trošku se pohádáme kvůli dalšímu postupu. Po pár minutách nacházím starou zarostlou pěšinu, která strmě klesá k severu do údolí Alunului.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Přesvědčuji ostatní k postupu tímto směrem a opravdu doufám, že se nepletu. Naštěstí nejen pro mě se asi po 100 výškových metrech ocitáme na louce, kde se pase dobytek. Po podmáčených pastvinách nadále strmě klesáme až do samotného údolí Alunului. Jsme u několika osad a odnaproti se k nám najednou řítí dvojice ohromných čoklů.

Trochu ustupujeme krytí ohradou, za zatáčkou ji přelézáme, kde nacházíme vydatný pramen vody, turistickou značku a kryté posezení s lavicí a stolem. Začíná pršet, takže se sem jen tak tak vtěsnáme a čekáme, co bude dál. Čokli bohužel hlídají cestu ve směru našeho postupu. Mariána bolí noha, déšť se stupňuje, takže si dáváme svačinu a rozhodujeme se pro sestup do vesničky Luncani.

Sotva se zvedáme z místa, zastavuje u nás pickup s tím, že nás sveze. Nemá sice zadní dveře a vzadu už sedí dva připití dřevorubci, ale podaří se nám naskládat dovnitř i s batohy. Kupodivu nikdo za šílené jízdy do Luncani nevypadl. Dokonce jsme dostali k ochutnání hroznovou pálenku.

Nejhorší ze všeho jsou nerozhodní!

V Luncani se uchylujeme do místního baru, kde pijeme jedno pivo za druhým. Marián vyjadřuje obavy nad svým zdravím, kromě toho je dost nestabilní počasí, takže během posezení volíme strategii sestupu z hor a případně i nástupem přes vedlejší údolí. Hlavním cílem následného putování je totiž dácké hlavní město Sarmisegetuza Regia. Z nějaké nevysvětlitelné pohnutky volíme sestup do vesnice Boşorod s nadějí, že přes vesnice Bobaia nebo Ocolişu Mic dosáhneme po polních cestách vedlejšího údolí.

Těsně před vesnicí nás dohání silná bouřka, takže se opět uchylujeme do hospody. Když déšť trochu ustane, vyrážím s Mariánem na výzvědy. Ve škole potkáváme učitele náboženství, který umí anglicky. Bohužel není místní a tak nám moc nepomůže. Nakonec nám domluví odvoz zpět do údolí Alunului, kde se prý nachází penzion. Veze nás tam místní policista a po příjezdu nás velmi překvapuje, že míříme přesně do místa, odkud jsme před pár hodinami vyrazili!

Jsme v místě, kam jsme sestoupili z Piatra Roşie a penzion je onen statek, odkud se vyřítili dva přerostlí čokli. Ke všemu se ještě ukazuje, že policajt je nějaká spřízněná duše s majiteli a možná proto nám zamlčel možnost cesty přes Ocolişu Mic.

Nakonec však ubytování nelitujeme. Docela dost prší, chatky jsou útulné a vše je za sympatickou cenu 60 lei za chatku. Na této stránce naleznete informace o ubytování http://pensiunea.dacica.ro a zde jsou kontakty: 0757 322 422 nebo 0354 08 61 62; Comuna Bo?orod, sat Alun nr. 1, jud. Hunedoara, e-mail: pensiunea@dacica.ro. Konečně se pořádně osprchujeme a velmi milou pozorností je dvojice 0,7 litrových lahví s domácí pálenkou na stole v jídelně. Je to pozornost podniku.

Dáváme si vynikající kuřecí polévku (o Babišových kuřatech prohlašují, že chutnají jako pomeje), po mnoha letech jsem ochutnal opravdovou chuť kuřete. Jako druhé jídlo se podává skvělý řízek v nějaké vaječné krustě. Opět za výborné ceny. Zbytek večera trávíme popíjením pálenky (majitelé možná nečekali, že zvládneme obě lahve) a hraním karet. V průběhu tohoto večera se s námi rovněž spřátelili dva obludní psi a ještě další dva, o kterých jsme nevěděli.

Ráno se loučíme s personálem a psími kamarády a vyrážíme k brance, která ústí na cestu. Tentokrát míříme vzhůru do kopce do sedla Prihodişte. V okamžiku, když procházíme brankou, projíždí kolem auto, které značně vyprovokuje přerostlé čokly a ti se řítí za námi k bráně. Už předtím jsme z nich neměli dobrý pocit, protože jakmile jsme se začali vzdalovat od majitelů, začali být stále více uvrčenější.

Jen tak tak zavřeme bránu a s oddechnutím se ocitáme na cestě. Psi však vědí, co dělat. Ženou se kolem plotu a známým místem prolézají dírou, aby nás obklíčili na cestě. Kvapně sbíráme kamení a já pátrám po spreji, naštěstí je mnohem víc zajímá auto v dáli, než my.

Opatrně se vydáváme po cestě vzhůru a snažíme se mít psy pod dohledem. Ti jdou s námi. U dalšího stavení se ke čtveřici psů z penzionu hlásí další pes, ale dlouho se nezdržuje. Obklopeni čtveřicí statných čoklů tak stoupáme údolím. Oboustranná nejistota opadla a vzájemně se akceptujeme. Dokonce si dovolíme dva velké psy pohladit. Cesta záhy opouští lidské osídlení a nadále pokračuje deštivým lesem.

Stoupání je stále strmější, značení je sporadické, nicméně relativně spolehlivé. Trochu nás překvapí čerstvý sesuv na jedné z cest a hromady bláta ve vyšších polohách údolí. Celou dobu intenzivně chčije. Dva menší psi to vzdali a doprovází nás už jen dva velcí. Pokoušíme se je zahnat, aby trefili domů, ale marně. Vajgar jim včera dal mrňavou slupku ze salámu, no a ti dva snad nikdy nic takového v životě nežrali.

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Na Trekingu dále naleznete
Naše rozhledny Skalní města
Naše vrcholy Vodopády
Ledovcová jezera Sedla a doliny
Jeskyně Památky
České hrady Slovenské hrady
Geomorfologie (ČR) Geomorfologie (SK)
Nejvyšší hory (SK) Nejvyšší hory (ČR)
Nejvyšší vrcholy Orografické členění
Rozloha celků Alpy
Karpaty Přehled pohoří
Reklama
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Témata našich článků…
Maroko Roháče, ubytování Švýcárna Na Pomezí Hazmburk Borišov Chata U Slona Strečno Hluboká Macocha Vítkův hrádek Vilcan Viklany Souhvězdí Velký pes Jarní prázdniny Mont Blanc Bezděz Blesk Motýli Měsíc Batohy Venušiny misky
Reklama
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Jeskyně Jeskyně Balcarka, na krápníky nejbohatší jeskyně Moravského krasu
2. Geologická památka Panská skála, čedičové varhany u Kamenického Šenova
3. Naše vrcholy Praděd, nejvyšší hora Hrubého Jeseníků a pátá nejvyšší hora v ČR
4. Příroda Sršeň obecná, obávaný hmyzí predátor a veliký mlsoun
5. Vesmír Černá díra: Extrémně podivný objekt, z jehož osidel neunikne ani foton
6. Tip na výlet Lanovka na Lomnický štít, ceník a provozní doba
7. Tip na výlet Babiččino údolí, kultovní výletní místo ve východních Čechách
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist