Chorvatské hory, Bijele Stijene a hezké pohoří Viševica

Turistika v okolí Crikvenice

Kamenné schody strmě stoupají mezi skalami, v horní polovině je rozcestí, volíme snadnější cestu. Druhá trasa s upozorněním "na vlastní nebezpečí" prochází dokonce dvěma jeskyněmi, jak jsem se později na webu dočetl.

Nahoře jsme hned našli značenou cestu vedoucí podél útesů, dali se po ní vpravo a po 10´ došli k vyhlídce Klamaruša (578 m). Je odtud krásný pohled přes pobřežní hřeben na ostrovy Krk a Cres. Dál cesta pokračuje pohodlně lesíky a planinami s občasnými výhledy a po 50´ jsme přišli ke staré vozové cestě dolů do Grižane. Slunko už řádně peklo, vzdali jsme proto cestu dále nad útesy, sestoupili zpět do městečka a spěchali do chládku našeho apartmánu.

Viševica

Nastalo jasné počasí a teplota dosahovala 32 °C, zavrhl jsem tedy s ohledem na psa dlouhou cestu pěšky z pobřeží do zalesněného horského pásma a použil auto k přiblížení k horám. Myslím si ale, že vyšlapat poctivě od mořské hladiny až na nejbližší tisícovku Zagradski Vrh by určitě stálo za tuto námahu (4 h podle rozcestníku v Crikvenici). V horách pak už bylo příjemněji, v 800 m vysoko a 20 km od pobřeží asi 25 °C.

Čtěte také: Turistika v okolí Crikvenice, chorvatské hory (1)

Nejvyšším bodem na turistických trasách Vinodolu je Viševica, 1 428 m vysoká strmá zalesněná hora, poskytující kruhový rozhled z vrcholové plošiny. Do blízkosti úpatí se dá pohodlně dostat autem díky silnici Bribir-Lič a nejvyšší vrcholy v této oblasti spojuje vyznačená tzv. Nebeská stezka. Takže o příštím cíli je rozhodnuto, dojít přes Zagradski Vrh na Viševicu.

Autem vyrážíme přes Bribir na kopce s krásnými výhledy a pak čím dál hustšími a vyššími lesy až do osady Lukovo (24 km z Crikvenice). Osada se nachází v údolí mezi skalami a lesy a výhledům dominují blízký Treskavac a Zagradski Vrh. Krátce se vracíme serpentinami po silnici a nad nimi nacházíme poněkud zarostlou, ale dobře značenou stezku, odbočující vpravo.

Chodník prochází členitým, hustě zalesněným krasovým terénem, několikrát křižujeme nově vybudovanou lesní cestu a zatím bez výhledů procházime pod Treskavacem. Asi po hodině se dostáváme na krásnou kvetoucí louku s prvními výhledy do kraje a na jejím konci je rozcestník, nabízející dvě cesty na kamenitý vrchol Zagradski Vrh (1 168 m), s ohledem na psa volím tu lehčí, má to být 35´.

Chodník stoupá kolem mysliveckého posedu a po louce z roztroušenými borovicemi a za chvíli vcházíme do lesa, pohodlně pak obcházíme horu a postupně nabíráme výšku. Vtom asi 25 m před námi, hned nad chodníkem, se něco dá rychle do běhu, v mlází vidím jen tmavý obrys, asi divočák, říkám si. Zastaví se to o 10 m dále a teď už jasně vidím, že to je medvěd, pozorující nás z mýtinky. Moje první setkání s ním.

Musím hned říci, že jsem toto setkání nijak neprodlužoval, vlastně jsem se ihned po zjištění, koho jsme to vyrušili, otočil a začal sestupovat. Pes byl na vodítku a v klidu, nijak nereagoval. Za chvíli mi otrnulo a užíval jsem si památnost této chvíle, o výhled z hory jsem sice přišel ale zato jsem viděl místního vládce.

Od rozcestí na louce pokračujeme dolů lesem a za 20´ přicházíme k Vagabundině kolibě, jediné místní celoročně otevřené chatě, která už leží na silnici do Liče. Zde jsem se ptal na cestu na Viševici a pochlubil se, že jsem právě viděl medvěda, domorodec mě uklidnil, že to je normální a že s nimi nejsou žádné problémy.

Od chaty pokračujeme necelý kilometr po silnici k odbočce Viševica vpravo a později si nevšimnu šipky vlevo a přicházíme na louku s velkým stádem koní. Všichni před námi utekli do lesa, pasou se zde volně, nikde není vidět žádné ohradníky. Za loukou je chata a možná právě chovatel koní nás směřuje zpět k šipce. Odtud už jsou blízko vidět vysoké zalesněné svahy Strileže (také Strinež, 1 381 m) a někde za ním se schovává Viševica.

Od šipky značka nejprve vede mírně vzhůru, pak chvíli po vrstevnici po široké cestě a pak odbočuje vpravo, zde začíná velmi ostré stoupání, stále lesem bez výhledů až do sedla Strilež-Viševica. Zde si dáváme svačinu, Morris po dávce granulí viditelně ožil a postupujeme trochu rychleji.

Na vrchol zbývá 20´ minut úbočím a po skalnatém hřebínku a po asi 2 h od Vagabundiny koliby dosahujeme vrcholu. Nádherný kruhový rozhled zahrnuje pobřeží od Istrie až po Severní Velebit, blízké ostrovy a severnímu pohledu pak dominuje blízký masív Burni Bitoraj. Při pohledu na východ, za mořem zelených hor, jasně vystupuje Bjelolasica a oba hřbety Bílých a Samarských stěn, můj příští cíl.

Bijele i Samarske Stijene

Jedná se o jedinečné vápencové útvary v odlehlé oblasti, díky špatné přístupnosti se tak zachovaly ve své původní podobě až dosud. Nyní jsou stěny z pobřeží snadno přístupné po dobré silnici Novi Vinodolski-Ogulin, asi 2 km před Jasenakem je k nim označena odbočka, makadamová cesta směr Mrkopalj.

Celá oblast by zasluhovala aspoň dvoudenní výpravu, já jsem ale navštívil jen oba vrcholy nejkratší přístupovou cestou, což se dá zvládnout za půl dne. Pes tentokrát musel zůstat v apartmánu, průvodce uvádí krátké skalní lezení na vrchol. K úpatí Bílých stěn je to z Crikvenice po silnici asi 60 km, nejprve se z pobřeží stoupá k dřevařské vesničce Breze a pak následuje asi 35 km zcela opuštěnými lesy, míjím jen dvě zřícené stavení a přejíždím horské sedlo, bohužel bez výhledů.

Od odbočky ke stěnám se pak drkotám po makadamu dalších 5 km. Hned první z několika vyznačených odboček vede přímo na vrchol, u tabule Bijele stene 1,5 km + 40´ parkuji auto, stoupám strmější makadamovou cestou vzhůru a po 30´ nacházím odbočku vpravo, vedoucí do skal.

Strmá pěšina nejprve míjí uvítací tabulku a detailní mapku oblasti a po dalších 30´ se dostávám k otevřené chatě, sloužící jako útulna. Kousek za ní je chata turistického spolku (u ní je dokonce studna) a konečně vidím první skalní formace. Na vrchol zbývá asi 15´, poslední úsek krátkého skalního lezení je zajištěn lanem. Protože vrchol (1 335 m) leží na východním okraji skal, je odsud fantastický výhled na celé obrovské bludiště skal, věží a propastí.

Za Bílými stěnami se zvedají v dálce asi 2 km stěny Samarské, přímo k nim vede značená trasa, ovšem rozcestník udává 3 h, průvodce Rother dokonce 3,5 h, což jasně svědčí o náročnosti terénu. Rozhledům jasně dominuje hřeben Bjelolasice na severu a na všechny strany se prostírají jen zelené lesy a bílé skály, nic nenarušuje tuto přírodní harmonii.

Stejnou cestou se vracim zpět k autu a pokračuji po makadamu směr Mrkopalj, po asi 3 km se dávám vlevo (vpravo je směr Tuk) a po dalších 3 km je vlevo první odbočka do Samarských stěn. Je to nejkratší cesta přímo na vrchol 1 302 m, kde jsem asi za 30´. Opět se rozhlížím a fotím a na závěr zoomuji na nejvyšší místo celého Gorského Kotaru, na Bjelolasici. Jaký výhled musí být odtud?

Pár praktických rad

V půli června už bylo u pobřeží na túry příliš horko, raději bych volil květen nebo konec září. V horách bylo příjemněji, teplota byla až o 7 °C nižší a také cesty vedou obvykle lesem ve stínu. Za celou dobu jsem potkal jen dvě skupinky chorvatských turistů, zřejmě se do hor vypravují dříve na jaře.

Terén na hřebenu kolem pobřeží je velmi náročný, v lepším případě kamenité louky, v horším ostrá skaliska. Nikde jsem neviděl zdroj vody, jedinou výjimkou byla studna u chaty v Bílých stěnách. V Samarských stěnách je chata Ratkovo sklonište s možností přespání.

Další související články: