Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář | Napsat článek | Reklama | Více… |
Treking.cz
Poslední aktualizace: 19.12.2022 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Trek Chorvatská pobřežní hřebenová transverzála

Trek Chorvatská pobřežní hřebenová transverzála

Pobřežní hřebenová transverzála, treking v Chorvatsku

18.2.2009 | Martin Brož

Chorvatsko je stále ještě s náskokem nejoblíbenějším cílem prázdninových pobytů českých turistů, i když v posledních letech se vlna zájmu postupně přesouvá do Černé Hory, Bulharska, Španělska, severní Afriky i do exotičtějších destinací.

Zavratnica, nejužší místo

Stížnosti našich turistů na předražené ubytování, služby, vstupné do památek, restaurace či na arogantní chování chorvatských "hostitelů" a různorodé policejní šikany jsou až příliš dobře známé. Ale vedle těmito nešvary zamořených pobřežních a ostrovních letovisek existuje ještě jiné, zajímavější Chorvatsko s mnohem přívětivější tváří, vzdálené místy pouhých 10 - 20 kilometrů vzdušnou čarou.

Toto Chorvatsko je ale adaptováno na jiný druh turistů - na ty, kteří odpočinek spatřují v aktivním pohybu. Tvoří jej pohoří Dinárského masívu, víceméně rovnoběžné s pobřežím, jehož páteří je 150 km dlouhý Velebit. K němu se pak připojují menší masívy na severu a jihu, stejně jako paralelní hřbety dále ve vnitrozemí - na hranicích Chorvatska s Bosnou a Hercegovinou a hlouběji na území BaH.

V sedmdesátých letech bylo v těchto pohořích vyznačeno několik dálkových turistických tras čili transverzál (i když první upravená trasa, známá Premužičova stezka, zde vznikla již ve třicátých letech - o ní viz dále) propojených do uceleného systému. Tehdy se také konaly letní i zimní organizované přechody ("Stezkou dalmatských partyzánů" aj.), trvající i několik týdnů.

Mapa Chorvatska

Společenské změny na přelomu 80. a 90. let vedly ale nejprve k rozpadu systému organizované turistiky a péče o značení, pak násilný rozpad bývalé Jugoslávie omezil turistický ruch na minimum, některé horské masívy se dokonce staly v letech 1991 - 1995 frontovou linií s masívním zaminováním, po válce pak přišly do módy jiné, pasivnější způsoby rekreace…

Stále je ale možné, ačkoliv o tom neví ani většina organizovaných chorvatských horských turistů (planinari), projít alespoň jednu z větví celé transverzály, v délce neskutečných 920 kilometrů, začínající na mysu Mašnjak na východním pobřeží Istrie a končící v přístavu Ploče v deltě Neretvy. Přechází se přitom pohoří Učka, Čićarija, Obruč, Snježnik, Risnjak, Tuhobić, Bitoraj, Velika Kapela, Severní, Střední a Jižní Velebit, Svilaja, Kozjak, Mosor, Poljičke a Omiške planine, Biokovo a Riličke planine.

Po cestě procházíme tři národní parky (Risnjak, Severní Velebit a Paklenica) a šest přírodních parků s nižším stupněm ochrany. Druhá větev přes pohoří Plješivica, Dinara, Bat a Kamešnica na bosenské hranici je bohužel pro zaminování a zárůst již neprostupná.

Samozřejmě, celá trasa by si vyžádala nejméně měsíc, ale lze ji téměř neomezeně dělit. Rozhodně nejde o jeden souvislý hřeben bez známek civilizace. Dělí ji četné průsmyky (a také dolní toky řek Zrmanji, Krky a Cetiny) a nižší části s četnými malebnými vesnicemi. Zde je na rozdíl od pobřeží zahraniční turista stále ještě vzácností a tudíž i vítaným hostem, který se může snadno dočkat i pozvání k večeři či k přenocování - pochopitelně zdarma.

A aby byl kontrast s pobřežím ještě větší, ve venkovských obchůdcích zde třeba koupíme veku chleba za tři až čtyři kuny, zatímco v supermarketech v pobřežních letoviscích, vzdálených sotva 20 km, i za trojnásobek. Podobně se všemi ostatními potravinami… V hřebenových úsecích zase najdeme spoustu chat, které sice bývají otevřené jen o letních víkendech, ale většina z nich má i "zimsku sobu", čili útulnu, která se nezamyká a někdy bývá překvapivě luxusně vybavená (kamna, matrace, deky). Někde bývají i zásoby trvanlivých potravin, zanechané předchozími poutníky.

Zvláštností těchto chat jsou cisterny na dešťovou vodu - ale v krasové oblasti jsou prameny vždy nesmírnou vzácností a s vodou musí turista úzkostlivě hospodařit. A pokud v těchto chatách náhodou narazíme na obdobnou živou duši (což ani v červenci a srpnu není zdaleka samozřejmostí), nedá nám se rozloučit dříve, než vyzkoušíme pořádný kus "slovanské" přátelské debaty.

Z Istrie do Paklenice

Po prvním setkání s tímto krásným světem jsem si dal předsevzetí projít transverzálu celou, i když po částech. Zatím jsem natřikrát prošel prvních 350 km z Istrie do Paklenice a nejvíce zážitků ve mně zanechal oblouk kolem Rijeckého zálivu.

Východní pobřeží Istrie, odkud transverzála začíná, není v současnosti turisticky využíváno tolik, jako to západní s letovisky Umag, Poreč, Rovinj a Pula. V minulosti tomu ale bylo jinak - téměř světový věhlas měla v počátcích turistiky Opatija - mondénní letovisko rakousko - uherské vládnoucí elity. Secesní vily, paláce a dřevěné altánky natěsnané vedle sebe vyvolávají v náhodném turistovi ještě dnes atmosféru fin de siecle, kasin, tanečních večerů, fraků a večerních rób - anebo taky směšných pruhovaných koupacích oděvů zakrývajících téměř celé mužské i ženské tělo.

Poněkud jiný svět pak představuje nedaleké moderní rekreační středisko Moščenička Draga s autokempem, odkud je nejlepší nástup na Učku, první z oblouku pohoří obkružujícího Rijecký záliv. Dvěstě metrů výše po svahu Učky je ale ještě jeden klenot, který bychom si neměli nechat ujít: městečko Moščenice. Bylo založeno ve čtrnáctém století na příkrém pahorku a jeho domy se tísní na jeho svazích a vrcholku tak, že jedna střecha překrývá druhou a většina ulic přechází po několika metrech ve schody.

Na nejvyšším bodě, jak se sluší a patří, stojí kostel a nádvoříčko před ním zvící poloviny tenisového kurtu je jedinou rovnou plochou v městečku. Naštěstí cesta na vrchol Učky Moščenici nemíjí, takže odskočit si do místního muzea znamená jen malé zdržení. Muzeum sestává ze dvou dílů - kromě obvyklé etnografické expozice v něm uvidíte i tři sta let starý lis na olivový olej s originálním vybavením. Můžete si v něm na zkoušku zatočit žernovem (tím zdejším vždy točili lidé, protože ani dobytek by se do tak těsných prostor nevešel!) a když dorazíte ve správnou dobu - tj. když nejste součástí hromadné výpravy - možná dostanete jako tehdy já pro povzbuzení i stopičku místní "citrusovice", silné a extrémně voňavé.

Vojak (1 411 m), nejvyšší vrchol Učky

Cesta na vrchol Učky, dobře značená, vede lesem a kolem zaniklých salaší prozrazujících se jen vypasenými loukami. Jsme příliš blízko civilizace na to, aby se zde ještě vyplácel tradiční chov ovcí a koz - turistika nabízí lepší zdroj příjmů… I příjemná víska Mala Učka ve výšce 980 metrů, kdysi osídlená Činčary, nomádským národem hovořícím jazykem velmi podobným rumunštině (ti ale ještě dnes žijí dále na sever ve třech izolovaných vesnicích Žejane, Vele Mune a Male Mune při slovinské hranici), by byla dnes pustá nebýt chatařů z Rijeky. Ještě hodinka je to z ní na nejvyšší vrchol Učky, Vojak (1 411 m).

Miniaturní rozhledna na vrcholu připomínající pivní sud nabízí expozici dějin oblasti a nějaké historické fotografie. A samozřejmě rozhled - celou Istrii máme jako na dlani, stejně jako na východní straně Rijecký záliv a Kvarnerské souostroví (tj. Cres, Krk a Lošinj). Hned vedle rozhledny se nachází startovací rampa pro vyznavače paraglidingu.

Pohoří Čićarija

Samarské skály, v pozadí Velebit

Cesta pak vede dál do sedla Poklon, oddělujícího Učku od nižšího pohoří Čićarija (nazvaného po oněch pastevcích - Činčarech) pokrytého souvislým lesním komplexem. Zde již dá určitou práci sledovat značení, které je značně mezerovité a sešlé. Čas od času ale narazíme na odbočku na některý z vyhlídkových vrcholů čnící nad toto zelené moře, ze kterého si můžeme srovnat orientaci. V tomto pohoří se také nachází první dvě útulny bez hospodáře - Korita a Lisina.

Pokud není víkend, bývají obě prázdné. A pro mne byly velmi vítané, protože jsem vystihl právě začátek června s jeho typickým proměnlivým - bórovým - počasím. Po celou mou týdenní cestu má svůj pravidelný "jízdní řád" - ráno začne jasnou oblohou, ale také prudkým a studeným větrem od moře.

Ten se kolem jedenácté utiší, ale obloha se mezitím zatáhne a v poledne se spustí déšť, trvající hodinu až tři. Pak se mračna protrhají, ale současně začne sílit vítr z vnitrozemí, až do takové intenzity, že na hřebenech bývá těžké proti němu jít. Teprve po setmění se začne zase ztišovat. Ale kdo ví, ve vrcholném létě tu prý bývá krásně pořád, s příjemným osvěžujícím vánkem…

Pak nastává čas na krátký sestup do nížiny, abychom překonali údolí dělící Čićariju od pohoří Obruč, Snježnik a Risnjak - a také Istrii (která až do roku 1945 patřila Itálii) od pevninského Chorvatska. Proměna je znát i na podobě vesnic - v Istrii jsou to malá seskupení starých kamenných obydlí uprostřed miniaturních políček a vinohradů, za magistrálou Rijeka - Lublaň jde o roztroušené komplexy vícepatrových moderních vilek a víkendových chat.

Zde mne čekalo komunikační překvapení - ačkoli chorvatsky umím, a i se sousední slovinštinou jsem se párkrát potkal a celkem rozuměl, tady jsem byl najednou natolik vedle, že jsem pochyboval o slovanské příslušnosti zdejších obyvatel. Není divu, zdejší nářečí zvané grobinščina je prý od spisovného chorvatského jazyka tak odlišné, že byly vydány slovníky a i nějaká překladová literatura.

Cestou za vsí Klana narážím uprostřed lesa na tzv. Římskou zeď. Ve skutečnosti je zřejmě dílem Ilyrů, tajemného a beze stopy zmizelého národa doby železné. Poněkud u ní překvapí typická červená plechová schránka s návštěvní knihou a razítkem, kterou v bývalé Jugoslávii nacházíme spíše na nejvyšších vrcholech. Ze zvědavosti listuji pozpátku knihou a pátrám po českých jménech, mnoho jich není. To takhle na Biokovu nad Makarskou, na Velebitu, nebo i v černohorském Durmitoru, tam někdy přes léto tvoříme i výraznou většinu "dobyvatelů"…

Pohoří Obruč

Pohoří Obruč je z celého oblouku kolem Rijeckého zálivu zřejmě nejméně známé. Jeho vrcholy se pohybují v rozmezí 1 250 - 1 350 m n.m, ale poskytují snad nejkrásnější výhledy na Rijecký záliv a Kvarner proto, že se nachází téměř v ose tohoto půlkruhovitého zálivu. Přímořská pohoří a menší vrcholy na ostrovech Krk a Cres se tak vzájemně nezakrývají našemu pohledu. Je také relativně nejdál od nejbližšího sídla (nejméně 4 hodiny cesty) a tak nejméně navštěvováno.

Jediná tamní chata - Hahlići - dostupná z Potkilavce nad Rijekou, však disponuje i zmíněným zatepleným "winterraumem" a výletů z ní by se nabízelo dost na celý týden. Například do Mudného dolu, kterým vede jištěná stezka, klesající (nebo stoupající) na dvou kilometrech o 600 metrů. Nebo na stejnojmenný nejvyšší vrchol Obruče s jeho výhledy na moře i do Slovinska. Jen značení je v této oblasti nejslabší z celého oblouku a podrobná mapa jaksi není…

Pohoří Snježnik - Risnjak

Mě ale naplánovaná trasa bohužel nutí dál, do spojených pohoří Snježnik - Risnjak a tamního národního parku. Cesta vede hustými lesy a horskými loukami bez větších převýšení až k zimovisku Platak s několika reálsocialistickými hotely a ubytovnami a lyžařskými vleky. Odtud už je značení excelentní.

Raritou Snježniku je horská chata postavená těsně pod jeho vrcholem, přičemž u rozcestí pod ním je složeno dříví v hranici a turisté jsou zdvořile žádáni, aby odnesli na chatu - nebo aspoň o pár set metrů výše po stezce - nějaké to poleno. A ve skalních rozsedlinách nad chatou si každý může najít svou protěž alpskou. Roste jí tu údajně nejvíce na celém Balkáně, a je na nás, abychom se jen kochali tou vzácností a nevyhubili ji.

Cestou ze Snježniku na Risnjak (první pohoří není kupodivu národním parkem, druhé však již ano) přecházíme kolem sněžných jam, které daly pohoří jméno, vroubených bizarními krasovými útvary - škrapy, jehlami, skalními branami a podobně. Přímo uprostřed mezi oběma pohořími nás však očekává malá rovinka a na ní ukázkově fotogenická horská květnatá louka. A nevím, čím jsem si to zasloužil, zrovna po ní přechází bachyně s mladými… Bohužel zmizí než stačím namířit objektiv. V témže pohoří jsem pozoroval i medvědí rodinku, naštěstí z přiměřené dálky. I pod vrcholem Risnjaku leží horská chata a i její kapacity můžeme využít zdarma, přízemní podlaží se nezamyká.

Dva dny pochodu do pohoří Velika Kapela

Odtud to trvá necelé dva dny k vrcholům pohoří Velika Kapela. Cesta je značená dobře a vede většinou po hřebeni, tvořícím vodní předěl mezi Jaderským a Černým mořem. Ovšem s tím, že to první moře máme většinu cesty jako na dlani, to druhé je však od nás přes 1 200 km vzdušnou čarou!

Občas stezka traverzuje na přímořskou stranu, kterou tvoří holé kamenité srázy, občas na hustě zalesněnou vnitrozemskou, střídá kamenité úseky a široké dřevařské svážnice, přechází vrchol Tuhobić (1 106 m) "probitý" dálničním tunelem a několik malých ospalých vesniček se zajímavou dřevěnou architekturou, kde se dají doplnit potraviny. A již zmíněný cenový rozdíl oproti nedalekému pobřeží je obrovský.

Tak dojdeme až do horské osady Begovo Razdolje, v jedenácti stech metrech nejvýše položené vísky v Chorvatsku. Za ní cesta pokračuje přes louku Matić poljana s osmadvaceti jinak neoznačenými vápencovými monolity v nepravidelných rozestupech. Teprve z průvodce zjistíme, že jde o památník kolony partyzánů, kteří v únoru 1944 právě na tomto místě zmrzli při přechodu Veliké Kapely. A dál přes husté lesy za několik hodin vystoupáme na hřeben Bjelolasica s nejvyšším vrchem celé Veliké Kapely, Kulou (1 533 m).

Z něj si po delší době znovu užijeme kruhový rozhled - na moře, ostrov Krk, ale také na nově vybudovaný lyžařský areál na vnitrozemském úbočí, a na celou hraniční oblast mezi přímořím a vlastním Chorvatskem nazvanou Gorski Kotar (tj. nejpřesněji přeloženo asi lesní újezd). Les tu skutečně pokrývá přes 90% procent plochy a osady a sídla, která ukazují podrobnější mapy, jsou jen malými ostrůvky v zeleném zvlněném moři. I při pohledu z výšky se v něm těžko hledají.

Samarské skály se škrapovými stěnami

Hlavní hřeben Velké Kapely ovšem končí na jihu slepě, takže nás čeká přechod na paralelní boční hřeben bližší k moři. Ztráta výšky spojená s přechodem je ale vynahrazena třemi krásnými skalními městy z bělostného vápence nazvanými Samarské, Bílé a Kolovratské skály. V nich musíme počítat s výrazným zpomalením postupu, protože cesta (stále výborně značená červenými kruhy) vede stále krkolomnějším terénem.

Na exponovaných místech jsou nám tu k pomoci i drátěná lana či ocelové stupy. Zdejší vápenec podléhá jiným zvětrávacím pravidlům než pískovce v České křídové tabuli, ale pohled na výsledek je jinak překvapivě podobný, včetně typických názvů jednotlivých útvarů jako např. Pět prstů, Ořechová skořápka (tu musíme dokonce cestou ze Samarských do Bílých skal přešplhat), Kamenný most nebo Amfiteátr. Jen místo hnědožluté barvy tu skály ve slunci vždy září oslnivou bělobou a skrývají místy skutečné, hluboké jeskyně s krasovými jevy.

Ze značené cesty vedou odbočky na nejvyšší vrcholky s pěknými rozhledy a v každém ze skalních měst se nachází nejméně jedno "sklonište" čili neobhospodařovaná, volně přístupná útulna. Z nich je rozhodně nejfotogeničtější Ratkovo sklonište v Samarských skalách, dřevěná prosklená konstrukce připomínající snad gondolu vzducholodi, přilípnutá pod tyčící se šedesátimetrovou skalní stěnu.

Spát by se ale také dalo v několika jeskyňkách a pod četnými převisy. Ve skloništích máme ovšem společnost - jsou jí plši, na pohled roztomilí drobní hlodavci s dlouhými, plochými a huňatými ocásky. Kamarádům, kteří tam nocovali o měsíc později, se jednoho plcha podařilo vyfotit. Já si užil jen hluku, který tito sympaťáci v noci tropili, a toho, že mi ze zavázaného igelitového sáčku vyžrali suché fazole, které jsem nesl jako poslední nouzovou zásobu.

Kolovratské skály

Na Kolovratské skály a z nich dál se pak už jde snáze, protože stezka opouští skalní město a vede převážně po lesních svážnicích. Než dorazíme do průsmyku Oltari, který je geografickým počátkem proslulého Velebitu, čekají nás další téměř dva dny pochodu většinou hustým lesem.

Jedinou obydlenou vískou na tomto úseku je Krivi Put, kde se nachází i turistická ubytovna, od které má klíče jeden z domorodců. Pokud ale to sem na nocleh nedotáhneme, zase se tolik neděje. Přibližně ve dvouhodinových intervalech se u cesty najdou opuštěné dřevařské chaty poskytující možnost nouzového přespání v suchu, byť pravda občas v nevítané společnosti myší a již zmíněných plchů.

Za Oltari cesta prudce stoupá k vyhlídkovému vrcholu Vučjak (1 641 m), pod nímž se nachází horská chata Zavižan s meteorologickou stanicí. Meteorolog je současně správcem chaty, která je tím celoročně připravena posloužit noclehem v některém z deseti pokojů nebo ve společné noclehárně, to první za padesát až sto kun, druhé za dvacet (jedna kuna dělá asi čtyři koruny). V závrtu pod chatou zřídil roku 1966 profesor Fran Kučan vysokohorskou botanickou zahradu, obsahující dnes přes sto třicet vzorků vysokohorské flóry, půvabně upravené do skalek mezi chodníky.

Obětovat hodinku na obchůzku se rozhodně vyplatí. Zpáteční cesta z ní vede přes vrchol Veliki Zavižan (1 676 m), z kterého máme znovu po delší době nádherný výhled na moře, nyní na ostrovy Krk, Grgur, Prvić a Goli Otok - poslední z nich smutně proslul počátkem padesátých let jako vězení pro politické vězně Titova režimu, dnes je opuštěný. A na samém vrcholu se nachází, jakoby šlo o přirozené prodloužení zmíněné botanické zahrady, další přírodní stanoviště protěže alpské.

Protiváhu špičce Zavižanu tvoří nedaleká trychtýřovitá propast Vukušić snježnica - jak název napovídá, na jejím dně se drží sníh a led po celé léto. Pastevcům dobytka z okolních vesnic často nezbývalo než se nechávat do této propasti spouštět na lanech a vysekávat tam kusy ledu - jinak vodu v suchých létech získat široko daleko nemohli. (Též je zajímavé, že ani rodina Vukušićů, která dala propasti jméno, se dodnes od zdejších hor neodloučila: již čtvrtá generace jedné větve této rodiny slouží jako osádka zmíněné meteorologické stanice na Zavižanu - a to nepřetržitě od jejího založení roku 1932!)

Národní park Severní Velebit

To už se ostatně nacházíme na území Národního parku Severní Velebit. Jako ve všech ostatních chorvatských národních parcích se zde platí vstupné, a sice 30 - 50 kun (podle sezóny) na den. Výběr se ale koncentruje na příjezdové cesty pro automobily, čímž pěší turisté poplatku většinou s úspěchem ujdou. Cestou zpět z Velikého Zavižanu traverzujeme serpentinu příjezdové cesty pro auta a v jejím ohybu odbočíme na stezku dlážděnou hrubým kamením. Ano, právě zde začíná slavná Premužićova stezka, vybudovaná v letech 1929 - 1933.

Cílem Ante Premužiće, ředitele lesního závodu, bylo zpřístupnit divoký krasový terén skalního města Rožanski Kukovi i méně pohyblivým turistům. Stezka budovaná kameníky z ostrova Rabu je už na první pohled divem inženýrského umu - bez prudkých klesání a stoupání vede v délce padesáti kilometrů kolem nejvyšších vrcholů severního Velebitu, úbočími propastí, mezi skalními útvary Rožanských kuků a dál po hřebeni až do městečka Baške Oštarije. Prvních pár kilometrů je srovnáno natolik, že je na nich možno potkat i občasné vozíčkáře, pak je ale přece jen nutno trochu stoupat a klesat.

Dvacet kilometrů od Zavižanu k průsmyku Veliki Alan se dá po stezce pohodlně projít za den, ovšem pokud z jakýchkoli důvodů nedojdeme, poskytne nám útulek Rossiho chatka přímo na hřebeni, ve výšce 1 580 metrů. Nocleh v ní poskytuje nezapomenutelný zážitek, mimo jiné kvůli výhledům na moře a nárazům větru, které cítíme i kostmi. Mně navíc tam strávená noc poskytla ještě jeden zážitek, a sice to, že jsem následujícího rána - počátkem června - vykročil z chatky do dvaceti centimetrů čerstvě napadaného sněhu.

Celá chorvatská pobřežní transverzála samozřejmě překypuje nádhernými výhledy na moře a ostrovy, pokud bych ale měl jmenovat ten nejhezčí, s jistotou bych ukázal na oblý vrchol Alančić (1 611 m) nad průsmykem Alan, dělícím severní Velebit od středního. Odtud je totiž pohled na pobřeží, ostrovy Krk, Prvić, Grgur a Goli Otok, a navíc na severní výběžek ostrova Pag, připomínající jehlu mířící k severu. Jelikož je Pag skoro bez vegetace, vidíme na něm vesničky a samoty propojené stuhami silnic jako na dlani.

Od Alanu máme pak možnost hřebenovou expedici přerušit a spustit se k moři, vzdálenému vzdušnou čarou necelých šest kilometrů. Po průchodu dalším skalním městem na svahu Velebitu podejdeme Jadranskou silniční magistrálu a vynoříme se, podle toho, kterou špatně značenou odbočku zrovna trefíme, buď v přístavu Jablanac, odkud vyplouvají trajekty na Krk a vyjíždějí autobusy do Rijeky (a jehož chloubou je "nejníže položená horská chata na světě" nalézající se pouhých dvacet metrů nad mořem) anebo v nedaleké hluboce zaříznuté zátoce Zavratnica připomínající norské fjordy.

Tam si navíc můžeme projít naučnou stezku arboretem zřízeným za rakousko-uherské éry anebo vyhledat těsně pod hladinou se rýsující rakouskou torpédovku potopenou v létě 1918 po nájezdu italských rychlých člunů. Anebo se samozřejmě vykoupat - téhož dne, co mne ráno překvapil na hřebeni sníh, měla odpoledne voda přes dvacet stupňů, vzduch kolem třiceti a slunce pražilo jako o závod…

Turistické značení a mapy

Jak již bylo zmíněno, značení v některých úsecích popsané transverzály chybí nebo je značně sešlé a nezřetelné, obzvlášť na kmenech stromů. Spolehlivě je ale nahradí výborný průvodce Dinarska Hrvatska od mladého chorvatského autora Alana Čaplara, vydaný roku 2001. V ČR je k dostání přinejmenším v knihkupectví Kiwi v Jungmannově 23 v Praze. Je samozřejmě v chorvatštině, ale blízkost slovanských jazyků umožní i českému turistovi rychlou a vcelku spolehlivou orientaci v terénu dle tam uvedených slovních popisů cesty či mapových náčrtků.

Tamtéž seženeme i sérii chorvatských horských map v měřítku 1:100 000, podle kterých se též lze snadno orientovat. Samostatné mapy jsou pro Severní a Jižní Velebit a Učku a Čičariju, největší úsek trasy - od chaty Hahlići po Kolovratské skály - je zobrazen na mapě Gorski kotar - Goranski planinarski put.

Na cestu lze nastoupit z Rijeky, kam jezdí každou hodinu vlak nebo autobus ze Záhřebu a v sezoně i přímý autobus několikrát týdně z Česka, do nejzazšího východiska - Moščenické Dragy - jezdí příměstské autobusové linky z Rijeky. Ty nás dále mohou dostat i do vsí Klana a Potkilavac pod Obručem (pokud chceme začít přechod až tam), nástupištěm na Velkou Kapelu a zmíněná skalní města jsou zase vsi Fužine, Lokve a městečko Delnice, kde staví všechny autobusy i vlaky jezdící mezi Záhřebem a Rijekou, z Delnice jedou dva místní autobusy denně do vísky Mrkopalj, která je od Samarských stěn jen 3 hodiny cesty a je v ní i několik možností ubytování.

Do národního parku Risnjak je to nejblíže (3-4 hodiny pěšky po silnici či špatně značené cestě) ze zastávky Kamenjak, kde autobusy téže linky staví na požádání. Z Kolovratských stěn lze za 4 hodiny značenou cestou sestoupit do městečka Klenovica na jadranské magistrále, kterou v každém směru projíždí přibližně každou hodinu a půl linkové autobusy zastavující na znamení téměř kdekoliv. Na Severní Velebit lze z této magistrály nastoupit z vísky Gornja Klada nebo Starigrad, z obou vedou dobře značené cesty, a také je samozřejmě možné jít v opačném směru z Jablance a Alanu.

Vzhledem k velkému množství nádherných výhledů se vyplatí mít do skupiny aspoň jeden dalekohled, na lesních úsecích či za mlhy a deště zase oceníte kompas. Nejdůležitější je však mít s sebou, zvláště v létě, dostatek vody - nejméně dvě PET lahve na každého, a doplňovat je při každé příležitosti - u pramenů, potoků, v cisternách u sklonišť i u místních obyvatel. Nikdy nevíte, kdy bude k dispozici další zdroj nezávadné vody!)

Treking.cz - diskuze
Reklama
Témata našich článků…
Hrad Sloup Jeseníky, ubytování Chata Borišov Domica Helfenburk Chata Jelenka Chata Výrovka Šomoška Bezděz Macocha Brekov Maroko Trojúhelník Frýdštejn Ortler Javorníky Jak vzniká blesk Babočka admirál Neutronová hvězda Karimatky Viklany
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie Produkty Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist