Podzimní Chopok a Ďumbier, horská turistika v Nízkých Tatrách

Podzimně zimní okruh přes Vrbické pleso a Širokou dolinu v Nízkých Tatrách

Túra na Chopok či Ďumbier patří v Nízkých Tatrách mezi klasiku. Klasiku, na které po výstavbě nové kabinkové lanovky na Chopok nápor turistů pořádně zhoustl. I přes jistá negativa z toho plynoucí je túra na Chopok a Ďumbier z kategorie těch nezapomenutelných. Obzvláště, když vám vyjde tak fantastické počasí a první sněhová nadílka, jaké jsme měli my při poslední návštěvě koncem září.

Start plánované túry na nejvyšší horu Nízkých Tater byl na Jasné, finiš pak na Lúčkách v ústí Široké doliny. Malý zádrhel se objevil na Jasné. Odstavné parkoviště, kde jsme v minulosti stávali, je nově osazeno značkou "zákaz vjezdu autobusů". Zkoušíme tedy další parking, ale ani tam nám pšenka nepokvete.

Abychom nezdržovali, vysazujeme lidi a dáváme si další okruh po Jasné. Když se nám to ani napodruhé s parkováním nepovede, jdu se zeptat na lanovku, kam s tím naším kolosem. No, že prý je dnes málo aut, že bychom mohli na zadní štěrkovou plochu u křížení cest vzadu za lanovkou… "A milice si na nás nedošlápne, když je tam všude zákaz stání?," ptám se. Že prý se nemusíme bát. Tak O. K. Zaparkováno.

Vrbické pleso, Chopok a Kamenná chata

Jdeme juknout na Vrbické pleso, největší ledovcové jezero v Nízkých Tatrách. Bylo by škoda si jej nechat ujít. Má rozlohu asi 1,80 ha a max. hloubku 8 metrů. Od jeho vodní hladiny obdivujeme zasněžené vrcholy Nízkých Tater. Včera napadlo pěkných pár čísel sněhu a dnes se bělostné hřebeny na slunci třpytí jako zrcadlo.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nějakou dobu se motáme kolem Vrbického plesa, když zjišťujeme, že čas vskutku pokročil. Jeden by neřekl, že nám obyčejné parkování zabere téměř hodinu. Naši rychlíci již budou minimálně na Brhliskách a nebo na rozcestí Pod Orlou skalou. A někteří možná již i na Lukové.

Chtěli jsme vzhůru zamířit po žluté a modré značce přes rozcestí Tri vody, ale dobíhání "čela pelotonu" by bylo těžké. Ne-li nemožné. Proto se z časových důvodů rozhodujeme ošidit začátek túry a využít služeb lanovky. Ze Zahrádek. Na Chopok (2 024 m) se tak dostáváme v cuku letu a "dobíháme" naše rychlíky. Někteří právě docházejí na vrchol této třetí nejvyšší hory celých Nízkých Tater…

Jdeme na prohlídku Rotundy, pak ale míříme na Kamennou chatu. Ta prošla velkou přestavbou a ztratila původní ráz. Nevypadá to sice špatně, ale původní chata měla také něco do sebe. Pokrok(?) prý ale nezastavíš.

Ďumbier

Na Chopku panují regulérní zimní podmínky. Je zima a dobrých 10 čísel sněhu. V některých místech s navátým sněhem se člověk boří až po kolena. Naštěstí turistický chodník je již hezky vytátý a suchý. Jinak by to nehezky klouzalo… Obdivujeme výhledy na Tatry, Nízké Tatry i vzdálenější Kremnické vrchy a Poľanu. A jdeme omrknout, pochopitelně, i Kamennou chatu.

Po malém dlabanci pokračujeme po červeně značené hřebenovce a dálkové trase E3 za asistence nepřehlédnutelného a zcela dominantního Kriváně (2 494 m) směrem k východu. Cestou přes vrch Konské (1 875 m) do Demänovského sedla (1 756 m) stíháme i koulovačku. První před nadcházející zimou 2018/19.

Zatímco dosud chodník klesal, začíná nyní po úbočí vrchu Krúpova hoľa (1 922 m) hezky stoupat. Nejprve do sedla zvaného Krúpove (1 915 m). A pak dále až na Ďumbier (2 043 m, v mapách nyní uváděno dokonce 2 046 m) - nejvyšší horu Nízkých Tater, druhého nejvyššího pohoří Slovenska.

Na vrcholu Ďumbieru je jako na Sibiři. Fouká ledový vichr, marně hledáme nějaké výslunné závětří. Proto se příliš nezdržujeme. Vrcholové foto, vyfotit zvířátka, kterým šéfuje Zajíček rozhledníček (je služebně nejstarší) se Žirafkou a již fičíme nazpět do Krúpového sedla. Posezení na Ďumbieru a kochačku fantastickými výhledy se necháme na některou z příštích návštěv.

Pekelný sestup Širokou dolinou

V Krúpovém sedle to stáčíme na severozápad. Na zelenou turistickou značku vedoucí do Široké doliny. Obdivujeme vysněžené a zmrzlé severní skalní svahy Ďumbieru, které se téměř kolmo sklánějí do hluboké a mimořádně malebné (ovšem nepřístupné) doliny Bystrého potoka. Přitom, paradoxně, je tato dolina značně pozměněna lidskou činností. Pěkných pár století se tady kutalo. Podobně jako na úbočích Kriváně, v Meďodolech, na Oravicích a dalších lokalitách v širším okolí.

Chodník se dolu klikatí v četných serpentinách. Obdivujeme Velký Choč v Chočských vrších a dokonce Velký Rozsutec s Malým Rozsutcem na Malé Fatře. A rovněž vápencové vrchy Siná (1 560 m) či Krakova hoľa, které střeží nízkotatranskou Demänovskou dolinu. Výškové metry utěšeně ubývají. A již je tady rozcestí Pod Krúpovou hoľou. Za chvíli budeme na dně doliny…

Jenže ouha. Ty jámo, dvoumetrová jámo. Kdo tě tu vyhloubil, to musel být debil… neodbytně se mi na mysl derou slova známé písničky. Zkouším parodovat "Ty kachlo, uhlazená kachlo…", ale nedostává se mně vhodných slov. Že jsme raději nešli po hřebeni přes vrchy Prašivá (1 679 m) a Tanečnica (1 681 m) a pak teprve ze sedla Javorie dolů do Široké doliny.

Kamením dlážděný chodník, který vede až daleko do lesa v Široké dolině, je sice za sucha fajn, ale při tajícím sněhu klouže jako pras… Chápu, že je potřeba zabránit erozi turistické stezky, to se dá udělat ale i mnohem rozumnějším způsobem. A k turistům ohleduplnějším. Za sněhového poprašku a nebo při náledí (znáte ty "příjemné" na suché a promrzlé skále namrzající deště, že?) se po takovém povrchu opravdu nedá chodit. Fakt to tady musel stavět nějaký - no debil…

Míša, nejmladší účastnice Týdne VHT 2018, jede některé úseky po zadku, já se na některých úsecích motám jako po dvaceti pivech. Fakt děs. Později zjišťuji, že podobné problémy měli prakticky všichni, kdož tudy scházeli do Široké doliny. Částečné vysvobození přichází až za rozcestím Záver Širokej doliny (1 416 m), kde mizí ty zatrolené "kachličky".

V lese se jde docela dobře. Musíme ale přidat, máme již zpoždění… Přesto se zastavujeme. Asi 30 metrů od nás béká jelen. Je konec jelení říje, opozdilci přesto ještě ryčí na lesy. Jelen, potvora, je schován za hustým mlázím, takže jej nevidíme. Podle rykotu to ale bude pořádný macek.

O kus dále v dolině je lesní cesta rozježděná koly těžké mechanizace. Odklízí se tady následky větrné a kůrovcové kalamity. Nejsem si ale jist, zda-li dostatečně šetrným způsobem. A navíc ta problematika těžby v národním parku…

Když vidím ty obrovské odlesněné stráně, chce se mi brečet. Hory tady dostávají pořádně na frak. Doufejme, že v nejbližších letech, než se zdejší hory opět, alespoň trochu, zazelenají, nepřijdou nějaké větší povodně. To by se pak obyvatelé níže položených obcí a jistě i Liptovského Mikuláše mohli divit. A nejen ušima…

Těžba se brutálním způsobem zakusuje i do skalních strání rozložité hory Krakova hoľa (1 751 m). Cesta je rozblácená i dále, takže poskakujeme zleva doprava jako písečné blechy. Konečně je tady rozcestí Pod Krčahovom (1 060 m), za ním hezké loučky a brzy na to i Lúčky v Demänovské dolině, kde na parkovišti čeká autobus.

Tip: Rezervujte si ubytování Nízké Tatry a zažijte nezapomenutelnou dovolenou!

Fotogalerie, prohlédnout foto

• Trasa túry na turistické mapě