Přechod pohoří Chočské vrchy, úžasný horský trek na Slovensku

Podzimní přechod Chočských vrchů

Jako cíl prvního letošního podzimního treku jsem si vybral Chočské vrchy. Toto pohoří oddělující Liptov od Oravy je sice nevelké, přesto se zde nachází spousta zajímavých cílů, z nichž dva považuji za jedny z nejlepších na Slovensku. Jenže se oba nacházejí na opačné straně pohoří, které nemá žádný souvislý hřeben, a navíc je nespojuje žádná značená trasa. Možná proto se spousta turistů přechodu bojí a navštěvují tyto místa odděleně. V tomto článku chci ale ukázat, že se pohoří projít dá a to docela snadno.

Začínám v Ružomberku, odkud od nádraží vede červená a modrá značka do vesničky Likavka. Tady se značky oddělují, červená, častěji používaná, vede přes hrad Likava a Predný Choč, modrá vede přes louky rovnou do sedla Spuštiak. A právě po modré jdu i já. Je totiž ještě tma a já chci z luk nad obcí fotit východ Slunce.

Zprvu jdu po úzké silnici, v místě, kde značka silničku opouští se zastavuji a čekám. Bohužel je nad Liptovem nízká oblačnost, tak z východu nic nevidím. Čekám proto, až se rozední a užívám si prvních výhledů. Vidím ranním sluncem ozářenou Velkou a Šípkou Fatru, na druhé straně vykukuje legendární Kriváň a samozřejmě také Predný Choč a hrad. Nikam nespěchám a zdržuji se tady docela dlouho. Proč ne, když je tímto místem naplánována dálnice, že?

Čtěte také: Přes Predný a Zadný Choč na vrchol Velkého Choče a Malý Choč

Značka potom vede přes louky na sever k lesu. Tady se dá lehce ztratit směr a zamířit více na východ. To by nevadilo, narazili by jste na žlutou značku z Liskové. Já jsem to napodruhé trefil správně a ocitám se v lese. Jenže u první, novotou zářící, chaty se cesta rozdvojuje a po značení tu není ani památky. Jedna cesta vede pod chatou, druhá nad ní. Vybírám si tu druhou, ale už po chvíli je mi jasné, že jsem zvolil špatnou cestu. Pokračuji ovšem dále, cesta míří zhruba správným směrem.

Predný Choč

Narazím na další chatu, za kterou se cesta definitivně ztratí. Vracet se mi nechce a tak nacházím zvířecí stezku. Vydávám se po ní, prolétám se vysokou trávou, prolézám křoviska a nakonec přijdu k prvním skalním útvarům. Je mi jasné, že jsem se dostal k úpatí Predného Choče. Jsou tu okouzlující místa a spatřím tady velkého mloka, který, být ještě o něco větší, klidně by si sem mohl odskočit ze slavného románu Karla Čapka. Míříc dále na severovýchod ale brzy narazím na značku. Sice jsem se zdržel, ale byla to hezká prohlídka lesa.

Trasa jemně stoupá a z jednoho palouku spatřím vrchol Predného Choče i s křížem. Za paloukem začne stezka velmi prudce stoupat. Netrvá to dlouho a konečně se objeví serpentiny, po kterých se jde už o hodně lépe. To se už nacházím v rezervaci, kde jsou už horské bučiny nádherně zbarveny do podzimních odstínů.

Do sedla Spuštiak je to kousek a odtud už kráčím zase po široké cestě. Zatím bez výhledů, ale v oblasti Zadného Choče procházím fantastickým horským lesem, kde mezi popadanými a seschlými smrky raší spousta malých, různě velkých smrčků. Pokud to tady dřevařská loby nesplundruje, bude to krásná ukázka samoobnovy lesa. To se už blížím na první odlesněné místo pod vrchem Kýčera. Nachází se tady pramen a první výhled na samotný vrchol Choče, který teď přikrývá oblačná čepice.

Krátce na to přicházím na Strednou poľanu. Rozlehlá planina s osamocenými smrky a známou útulnou, přímo pod vrcholem. U té sedám k ohništi a vychutnávám atmosféru. A pomalu i výhledy. Začíná se protrhávat obloha a mně se tak otevírá výhled na Velkou a Lúčanskou Fatru. Že by ty výhledy dnes nakonec vyšly? Říkám si a spěchám na vrchol. Jak se proplétám lesem a později kosodřevinou, je mi jasné, že to nejspíš vyjde.

Velký Choč a Malý Choč

1 611 metrů vysoký Velký Choč je mnohými považován za nejlepší rozhledový bod na Slovensku, ostatně stejnojmennou anketu Trekingu s přehledem vyhrál. Já si to sice nemyslím, ale nic to nemění na faktu, že výhled z něj je opravdu bombastický! Od Babí hory po Vtáčnik a od Lysé hory po Královu holi!

Na vrcholu se už nachází hodně turistů, vrchol bývá navštěvován docela hodně. Dnes je jich tu ovšem ještě více. Právě probíhá skvělá akce pořádaná redakcí Trekingu s názvem Týden VHT a já už zdálky poznávám známé obličeje. Postupně jich přibývá až nakonec dorazí i Kamil a Ota, ještě donedávna největší český trekař (předběhla ho jedna mladá dáma, co nedávno obešla celou republiku po hranicích).

V družné náladě trávíme na vrcholu spoustu času, ale všechno jednou končí a my se tak loučíme a vydáváme se každý zase svou cestou. Sestupuji červenou značkou do sedla Vráca. Chodník se strmě proplétá kosodřevinou a v jednom úseku je zajištěn řetězem.

Ze sedla si ještě odskočím na Malý Choč. Přímo na jeho vrchol nejdu, ale prozkoumávám místa pod jeho úpatím. Objevím tak jednu krásnou vyhlídku na jeho mohutné skaliska strmě padající do doliny. Jak se vrátím do sedla, čeká mě strmý sestup nádherně vybarveným lesem. Jak se chodník trochu narovná, přijdu kolem upraveného pramene k rozcestníku Žimerová. Odtud se naskytne skvělý pohled na vrcholy Choče, které s trochou fantazie připomínají známé Tři koruny v Pieninách.

Asi sto metrů dál od rozcestníku se nachází malá louka, na které stojí nový přístřešek jako stvořený pro přespání, má totiž pod střechou malou půdu, kam se vlezou asi tři nocležníci. Uvažuji, že bych tady zůstal, ale mám ještě několik hodin k dobru, tak sestupuji až do známé obce Lúčky. Cestou musím přebrodit bystřinu, která se utvořila z lesní cesty. Nakonec přijdu na horskou silnici, která mě přivede k termálním lázním.

Lúčanský vodopád, Kalameny

Pokračuji do středu vesnice, kde se nachází travertinový vodopád. Jeho okolí je v současnosti vybetonováno a nevypadá tak pěkně jako dříve. Zastavuji se poblíž na večeři a přesouvám se do nedaleké vesničky Kalameny. Slunce už zašlo za obzor a jeho místo zabral Měsíc v úplňku. V jeho záři si za vesnicí najdu plácek na louce, kde rozbalím bivak. Netuším ovšem, že jsem ulehl přímo na zvířecí pěšinu, takže kolem mne proběhnou dvě laně a než za zvuků jelení říje usnu, překvapím ještě jednoho jezevce.

Ráno se budím ještě před východem Slunce. Přímo ze spacáku mám jako na dlani vrchol Choče a ostatní okolní kopce. Ideální, leč hodně orosené ráno! Po sbalení vyrážím na druhý den cesty. Po žluté značce brzy přijdu k termálnímu jezírku, ve kterém se už rochní několik lidí. Od jezírka začínám stoupat do sedla pod Kráľovou. Tento úsek se má podle rozcestníku jít asi půl hodiny. Jenže nad Liptovem se převalují inverzní mlhy, takže to jdu asi hodinu. Na obzoru dominuje můj oblíbený Salatín, který mě nutí se stále otáčet. Jak dorazím do sedla, usedám, snídám a dávám sušit spacák. Toto místo mě velmi nadchlo, sedím tady proto asi hodinu.

Ze sedla se dá vystoupat na nejvýše položený hrad na Slovensku. Tuto zacházku dnes ale vynechám a vydávám se červenou značkou na sestup. Ve svahu se nachází dva čerstvě vytěžené holoruby a z lesní cesty se stalo těžce rozježděné, blátivé a zbytky větví poseté peklo. Někde mají vyjeté koleje hloubku asi tři čtvrtě metru.

Prodírám se blátem a skřípu zuby. Nakonec ale přijdu na zpevněnou cestu a můžu si oddychnout. Potkávám tady mladý pár z Moravy, kteří jdou přechod obráceně a severní stranou. Já jsem si vybral jižní variantu a právě tady opouštím na nějakou dobu značené cesty.

Přecházím po lávce potok a po loukách mířím k Liptovské Anně. Ocitl jsem se na jednom z nejúžasnějších míst, co jsem za poslední dobu navštívil. Nade mnou se tyčí mohutné skalní vrcholy jako Pravnáč nebo Čereňová skala. Na obzoru dominují Západní a Nízké Tatry a když se přehoupnu přes horizont, ocitnu se uprostřed stáda ovcí. Liptovská idyla hraničící s kýčem! Jsem nadšen a fotím jako divý. V Liptovské Anně se zastavuji na pivo v hezké restauraci pod Čereňovou skalou, kde se půjde už brzy i ubytovat.

Od statku pak pokračuji po malé asfaltové silnici, co míří dál na východ. Po kilometru se cesta stáčí jihu, opouštím ji a podél okraje borovicového lesa jdu po vyjetých kolejích.

Prosiecká dolina

Celou dobu přemýšlím, proč neexistuje něco jako Chočsská magistrála. Velice jednoduše a jasně by se dal spojit západ a sever pohoří. Jedinou překážkou je potok Prosečianka, který musím přebrodit, ale postavit tu lávku by asi nebyl velký problém. Ocitnu se tak před vstupem do Prosiecké doliny. Tu považuji za nejfantastičtější kus Chočských vrchů. A nejen jich.

Dolina je ve skutečnosti kaňon, pro mě nejfantastičtější na Slovensku. Můžete namítnout, že Zádielský kaňon je mnohem mohutnější a velkolepější. Ano to je, ale jeho dnem vede silnice. Kdežto tady se hned po vstupu ocitnu na úzkých lávkách a brzy přijdou na řadu i natažená lana. Ty se hodí při zvýšeném stavu vody, teď poskakuji po kamenech. Jde to rychleji, protože turistů, zvlášť rodin s dětmi, je tu požehnaně a trochu brzdí provoz.

Zvláštností je, že po několika minutách se voda v potoce úplně ztratí, nejspíš teče podzemím. Využívám toho a jdu korytem potoka. Na chodník se vrátím později, ve střední části prochází lesem a je tak trochu nudný, mohutné, mnoho desítek metrů vysoké, skalní stěny nejsou vidět. To se ovšem změní hned jak přijdu na jakési nádvoří. Odtud vede odbočka k vodopádu, který ale nenavštívím. Co s vodopádem bez vody, že? Místo toho jen sedím na kameni a kochám se. Jen mě mrzí, že se obloha kompletně zatáhla a z hezkých snímků nic asi nebude.

Z tohoto místa zamířím do asi nejzajímavější části kaňonu. Přicházím k prvnímu žebříku. V tomto místě je kaňon úzký asi metr a půl. Následují další žebříky a lana, cesta teď připomíná rokliny Slovenského ráje. Za posledním žebříkem doporučuji krátkou zacházku. Po levé straně vede vyšlapaná pěšina, která mě po několika desítkách metrů přivede na okraj stěny, ze které vidím hluboko dolů do míst, kudy jsem procházel. Desítky metrů pode mnou a nade mnou samá skalní stěna! Jsem tak ohromen, že pomalu ani nevnímám začínající déšť.

Vracím se zpět a poslední krátký úsek mě vyvede ven z kaňonu. Ocitám se na planině Svorad, ležící ve výšce zhruba 900 metrů. Rozeklané horizonty Liptova vystřídaly oble modelované vrcholy Oravy. Moc si jich neužívám, déšť zesílil a tak pádím dál. Modrá značka mě přivede do Velkého Borového, kde nacházím útočiště v místním penzionu. Není sice nejlevnější, ale aspoň můžu doplnit vodu a zbavit se odpadků. A potkávám skupinu Moraváků, přičemž později zjistíme, že jsme skoro sousedi. Jak tak u piva klábosíme, přestane pršet a já se rozhodnu pokračovat.

Podél potoka Borovianka vstoupím do stejnojmenné doliny. Tu neprocházím spodní částí, ale po cestě nad ní. Pode mnou by za normální situace hučely kaskády potoka, teď ovšem potichu šplouchá jakýsi čůrek. Když přijdu k odbočce k Ráztockému vodopádu, pokračuji radši dále.

Kousek za odbočkou se totiž nachází naprostý unikát, vodní mlýny na Oblazoch. Tuto technickou památku začali už za minulého režimu opravovat dobrovolníci a v současnosti v tom další generace pokračuje. Potkávám tu dva chalany, kteří zrovna opracovávají budoucí schody. Od nich se dozvídám historii mlýna, který umí v současnosti nařezat dřevo, vyrobit elektřinu a v budoucnu i umlít mouku. Stojím tady ohromen a smekám před jejich prací. Jen tak, většinou ve volném čase, tady skupina mladých lidí rekonstruuje mlýn! V dnešní době mi to přijde až neskutečné. Mají u mě obrovský respekt a úctu!

Kvačianská dolina

Začíná se pomalu stmívat a přemýšlím co dál. Nakonec dostanu nabídku přespat v mlýnu. Dlouho váhám, ale rozhodnu se ještě pokračovat. S díky odmítám a stoupám a na starou lesní cestu, která prochází druhým kaňonem s názvem Kvačianská dolina. Na rozdíl od toho Prosieckého je jeho průchod lehká vycházka po široké cestě.

Z několika míst se otvírají fantastické výhledy na protější stranu a taky dolů. Škoda jen, že už je skoro tma a já si jich tak nemůžu dostatečně užít, jsou totiž dech beroucí. Zvlášť, když je tady podzimní výzdoba ještě vybarvenější. Cesta klesá a brzy mě přivede do ústí doliny. Kromě bufetu tu stojí velký přístřešek, který bude na následující moc mým útočištěm.

Přicházím včas, neboť se z nebe opět spustily provazy deště. Do střechy bubnují s přestávkami celou noc a trochu tlumí zvuky jelení říje, co přichází z nitra Kvačiaské doliny, dalšího úžasného místa Chočských vrchů.

Budím se do těžkými mraky zakrytého rána a rozhoduji se tak už nepokračovat dál v cestě, trek ukončit a odjet domů. Zážitků mám na rozdávání, tak mi ani nevadí, že se během dne udělalo ukázkové podzimní počasí.

Chočské vrchy jsou fantastickým kusem slovenské přírody, jejich přechod se dá uskutečnit v několika variantách a je jen na vás, vymyslíte-li si svoji, nebo půjdete podle návodu v článku. V každém případě neprohloupíte a určitě budete na jejich návštěvu ještě dlouho vzpomínat.

Tato středně těžká dvoudenní trasa měřila asi třicet šest kilometrů, dá se ovšem prodloužit výstupem na Liptovský hrad, nebo vrchol Prosečné či Pravnáč. Její výhodu vidím též v tom, že uspokojí jak ošlehané tuláky, kteří mohou složit hlavu v přístřešcích, tak tu část turistů, co preferují spánek v pohodlné posteli a lehký batoh na zádech. V Lúčkách, ve Velkém Borovém či v Kvačianech existuje několik možností ubytování a stravování.

Další související články: