Bílé Karpaty turisticky: výstup na hory Chmeľová a Vršatec

Kam na výlet v Bílých Karpatech

Ještě se ani nestačili ochladit brzdy aut odstavených před hospodou v Červenom Kameni po posledním úseku cesty Nedašova Lhota - Červený Kameň, který jsme spolu s kamarádem pojali víceméně jako neoficiální rychlostní zkoušku a již se k nám hnal nějaký místní aktivista. S očima vytřeštěnýma na vrch hlavy na nás okamžitě vychrlil své hlášení.

Volně přeloženo do češtiny nám oznámil, "že vraj tuná" byla včera bouřka jako sviňa a tam nad vsí, tam jak jsou ty velká skaliska (ukázal je na západním svahu pod vrcholem - Červený Kameň - 641 m n. m.) se prý včera ztratili dva Ostraváci. Chlapi z dědiny museli potom organizovat velkou záchrannou akci, aby je našli a v bezpečí dovedli do dědiny…

Ovšem co se doopravdy stalo, jsme se od něj bohužel nedozvěděli. Takže jsem jej uklidnil, že nejsme žádní Pražáci, Brňáci ba ani Ostravaci, že umíme chodit hore dolinú, dole dolinú… prostě žádné nebezpečí nám nehrozí… Nějak se mu to nezdálo, bleskurychle bez dalších komentářů každopádně zmizel.

Čtěte také: Bílé Karpaty, trek od Strážnice po Valašské Klobouky

Na Vršatec a prostě sem do Bílých Karpat jsem se chystal mockrát, nějak jsem toto místo stále objížděl, nebo nebyl čas, nebo se něco už tradičně pos... ale teď to najednou klaplo. Vygúglil jsem doma, co se dalo, přečetl patřičnou stať od M. Nevrlého v Nejkrásnější sbírce, prolétl články ve starých časácích a takto teoreticky připraven se táhnu jako smrad za ostatními účastníky dnešní akce fantastickými loukami stále nahoru.

Asi fakt včera pršelo, sem tam trochu bláto, ale žádný drama, stále v poho. Chladivý a čisťounký vzduch jako z pračky, čerstvě umytá a vysoká šťavnatá tráva na nepokosené louce a také plno květin. Nikde se nepase žádná kráva, kůň nebo ovce či nějaký jiný užitečný dobytek, pouze opodál nějací zdejší dvojnozí dobytkové devastují zdejší nádheru řvoucíma motokrosovýma motorkama.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Stoupám po žluté přibližně na jihozápad, přede mnou svah a bělavé dolomitické skály Chmeĺové (925 m n. m.), v okolí zalesněné svahy s loukami, dolina od Trkanova, ukáže se Červený Kameň v celé své nádheře a tam v dáli na severovýchodě se modrají vrcholy Javorníků a ještě dál na východě Strážovských vrchů.

V listnatém lese je opravdu poznat, že včera zapršelo, boty mám za chvíli festovně zamatlané. Pozoruji nádherné buky a zajímavé útvary, například stromy tulící se k sobě a odvážnější erotické kompozice... Cestou jedna typická, ale vyschlá studánka, za chvíli přicházím do nějakého sedla s docela pěknými, avšak zatím omezenými výhledy. Znalkyně místních poměrů EŠ (však také dříve bydlela "nedaleko od Trenčína") nám ukazuje, že tam někde v křákách vede cesta na Výhledovou skálu a ukazuje k hustému porostu.

Nějak mě to nenadchlo, pokračuji dále po žluté na vrchol Chmeĺové. Až později jsem své momentální lenosti docela litoval, neboť ta malá skupinka, která se proběhla i na tento výhledový bod později s nadšením líčila famózní výhledy hlavně na Malou Fatru a oba sbratřené Rozsutce. No nic, musím sem někdy docestovat ještě jednou. Pokračuji docela strmě a kupodivu i hodně kluzce až na vrchol Chmeľové.

Skalnatý vrchol, nějaká divná neurčitá stavba, která mi nejvíce ze všeho připomíná konečnou stanici bývalého lyžařského vleku, ale hlavně neskutečně nádherný výhled. Jsem zcela ztracen, neboť celý horizont před námi jsou hory, hory, kopce, kopce... V dáli tam někde "vpravo" rozeznávám povědomý vrchol s vysílačem, no jasně - Velká Javořina (970 m n. m.), doma podle mapy jsem si určil, že to bylo na jihozápad od našeho rozhledového místa (buzola jako vždy ležela zapomenutá doma ). Ale jinak orientace pro mě těžká.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Zjevili se zde ale borci, kteří chrlilil jména vrcholů jako malou násobilku. Rozeznáváme údolí Váhu i oba jeho toky, Trenčanský hrad, Inovec (1 042 m n. m.), před námi na obzoru se modrala nesmírně široká hradba mnoha dalších vrcholů. Popravdě jediným dalším bezpečně určeným vrcholem byl až romantický skalnatý Vršatec vlastně pod našima nohama, na jehož úbočí bylo možné rozeznat relikt zdiva středověkého hradu.

Skalnatý - dolomitický vrchol Chmeĺové je také domovem mnoha krásných rostlin - skalniček. V době naší návštěvy zrovna "kytky šílely", jak by řekl Šulejkin. Skalní stěna byla zfialověná kvetoucími astrami alpínskými, bohaté trsy tařic tvořily malé zlaté vodopádky a kvetoucí rozchodníky dokreslovaly dojem fantastické maxiskalky, dokonce jsem opodál v trávě objevil nádherné plodnice májovek. Samozřejmě toho na skalní stěně kvetlo plno, ale člověk nemůže znát všechno…

Ten den byl vrchol bezesporu fantastickým místem na vyvalování a rozjímání, přišlo na to také množství dalších turistů, jak ze Slovenska, tak i z Čech. Nic však netrvá věčně, třeba pokračovat. Scházíme nejprve dolů k nějakému rekreačnímu zařízení vlastně na úbočí Chmeľové a pod Vršatcem a pokračujeme podél bělavých skal nejprve kousek po silnici a dál vpravo "pěšinou" na hrad.

Klasická menší zřícenina objektu, o které jsme se později dozvěděli, že je pozůstatkem královského strážního hradu ze 13. století. Z nebývale velmi stručného popisu zdejší historie je mi známé pouze jméno Matúše Čáka. Je vcelku jasné, že díky své poloze v podstatě "nad Váhem" určitě byl nesmírně exponovaný a kolem něj se to často pěkně mlelo.

Taktéž, ale bohužel pozdě jsme se dozvěděli, že pod hradem má být nějaká jeskyně, ale nebyl čas ji hledat. Také kromě nějaké vzácné pouze na tomto místě se vyskytující orchideje zde (v NPR Vršatské bradlá) má občas přebývat i medvěd hnědý a rys ostrovid, ovšem samozřejmě že jsme žádného tohoto jedince nikde kolem neuviděli. Naopak nesmírně zajímavé bylo to, že naopak všude kolem začalo přibývat strašně moc lidí a kupodivu i plno starých ve "svátečním" nějak neturistickém oblečení.

Nesmírně nám to vrtalo hlavou, faktem je, že hrad je "z dědiny" lehce přístupný po asfaltce, opravdu je to sem kousek. Ale i tak to bylo hodně podivné... Až později jsme viděli, že nějaký "strejda" v obleku, rudý a zpocený, na rameni vláčí do kopce nějakou sochu v životní velikosti. Byla to Panenka Marie v modrém. Později nám jedna z přítomných kamarádek poměrně složitě vysvětlovala, o jaký náboženský svátek se jedná, což jsem okamžitě s úspěchem zapomenul a také to, proč následující obřad bude probíhat na jinak opravdu malebné zřícenině s jak jinak než fantastickým výhledem do kraje.

Obdivovali jsme ze začátku zcela neočekávanou fyzičku výše uvedeného "strejdy", kolega však v nestřeženém okamžiku lehce "šťouchnul " nohou do sochy svaté, která v té době již ležela spokojeně v trávě a v té době jsem opravdu prozřeli! My totiž žili v tom, že správná sakrální socha (figurina) patřičného svatého či svaté (aby "fungovala") musí být pracně vyřezána neznámým lidovým umělcem" především z lipového dřeva a pak polychromována (odborně patřičně nabarvena) ale tato, před našimi zraky vyvláčená do kopce byla z laminátu, možná také kašírovaná z nějaké obdobné hmoty…

Tak nevím, nevím, jestli potom náboženské obřady mají svou váhu a jestli "to vůbec funguje". I když svět se stále mění... A lidí přibývalo a přibývalo a najednou jsme začali mít takový nějaký dojem, že my vcelku slušní turisté z Moravy jsme tady v tomto případě tak nějak navíc a tak jsme se raději sbalili a pokračovali kam jinam než do návesní hospody.

Asfaltkou scházíme do dědiny, sem tam lovíme nějaký ten snímek ať už skal nad námi nebo Strážovských vrchů před námi a v tom mě kamarád těžce "dostal". Poklepal mi na rameno a jestli prý nechci vidět "opravdu pěkný kozy"... Naše kamarádky už přece jen nejsou žádné osmnáctky a tak jsem čekal, že mě upozorní na nějakou pěknou zdejší dívčinu, přiměřeně odvážně oblečenou, která by eventuálně v doprovodu rodičů i starých rodičů poslušně v protisměru zdolávala stoupání na hrad, aby se následovně zúčastnila výše popsaného a již mnou zapomenutého obřadu...

Ovšem JV mi s potutelným úsměvem pouze ukázal rukou pod cestu, dole svahem. Tam na jedné zahrádce čněla dolomitická skalka asi tak 2 × 2 × 1,5 m a na ní bylo vyvalených a spokojených asi 10 koz, černých, hnědých, bílých - no prostě se tam zřejmě opalovaly jako nějaké holky v Chorvatsku, nechápali jsme... Tutéž fintu (neboť jsme občas neskutečně zlomyslní) jsme zkoušeli používat na protijdoucí strejdy v "božíhodovém" oblečení. Ti však byli buď myšlenkově už nahoře na hradě nebo pod bedlivou kontrolou svých poloviček a "nezabrali" takže jsme měli "úspěch" pouze v jednom případě, ale naše oběť (tedy ten dotyčný) naši srandičku vzal po zjištění reality opravdu s humorem a sportovně...

Následující posezení v hospodě tak nějak přežívám, neboť jsem řidič a tudíž si na pivo dávám raději pozor, pouze poslouchám okolní debatu a hodnocení viděného. Je tu opravdu velmi pěkně, skály jsou bezesporu nesmírně atraktivní a také krajina je malebná, ale je to zde tak na jednodenní akci, myslím, že takové Súlovky jsou daleko kvalitnějším cílem návštěv... pokud tedy člověk nezabere i širší okolí do svého programu, kde jsou další obdobné skalní útvary.

Osvěženi, napojeni pomaličku scházíme dolů kultivovaně po úzké asfaltce, kterou také směrem dolů zhusta využívají zdejší řidiči. Louky, lesy a kopce - pořizujeme panoramatická a díky počasí, viditelnosti a modré obloze až kýčová videa a množství snímků. Přemýšlím, že by to byl parádní cca 6 km dlouhý sjezd na čí dál oblíbenější koloběžce, vlastně až do Červeného Kameňa ke kostelu... Však je tu také kolem vytýčeno na zimu plno běžkařských okruhů a stejný sjezd by byl hodně příjemný pro milovníky těchhle prkýnek.

Po levé ruce máme hřebínek dolomitických skal, možná by bylo zajímavé trošičku jich "polozit" po pěšinkách, které jsou na jejich svazích určtě vyšlapány a odtud se rozhlédnout do kraje. Uzoučká strmě klesající vozovka pokračuje lesem, fotografujeme malý asi 2 m vysoký vodopádek těsně u cesty, kterému by prospělo ještě několik desítek vteřinových litrů průtoku vody navíc, sem tam nás vyplaší odvážně rozjetý automobil a následující charakteristický zápach brzd, neboť klesání je opravdu kalorické...

Automobily v Červenom Kameni nacházíme v absolutním pořádku. Absolvujeme povinnou debatu s jedním starším ale velmi milým strejdou, který měl velmi pěkné vzpomínky na vojákování v Čechách a holky a pivo a... potom jsme ho museli ještě zasvětit, jak podle značky na autě pozná, z kterého kraje je turista.

Startujeme, vyrážíme a v zápalu jízdy (úvodem popisovaná rychlostní zkouška naopak) zapomeneme zastavit nahoře v sedle akorát na hranici s nádherným výhledem, kde jsme chtěli pořídit poslední záběry. Až doma se nám kamarádky přiznaly, že jim v autě bylo docela špatně, že jsme jeli jako dva pitomci…

Další související články: