Chibinské hory, náročná turistika za polárním kruhem

Do nitra Chibinských hor

Po zdlouhavé noční cestě od pobřeží Bílého moře se nám brzy ráno konečně naskýtá pohled na zdánlivě velmi vysokou soustavu Chibinských hor, rozprostírající se v centrální části ruského poloostrova Kola. Mezi hustým porostem lemujícím železniční násep občas prosvitnou zdáli viditelné "bílé fleky" pokrývající strmé svahy hor. Přestože je polovina července a léto tady vrcholí, polární slunce ještě nestačilo rozehřát zdaleka všechny památky zimy.

Vystupujeme ve stanici Apatity, vzdálené asi 2 km od stejnojmenného města, centra těžby nerostu, jenž dal městu jméno. Apatitová ložiska jsou hlavní příčinou nebývalého ekonomického rozvoje nitra Kolského poloostrova, jinak zcela pustého a liduprázdného kusu pevniny za polárním kruhem, omývaného studenými vodami Bílého a Barentsova moře.

Přímo před budovou nádraží v Apatitech stojí rezavá plechová bouda s vylepenými jízdními řády autobusů všech místních linek, což je v Rusku věc často nevídaná. Dáváme se do hovoru s místním mladíkem a zjišťujeme podrobnosti o autobusové přepravě do nedalekého Kirovska - výchozího bodu pro cestu do nitra Chibinských hor.

Čtěte také: Chibiny, kolské hory a turistika v ruské divočině

Na autobus máme dost času a tak ještě pozorujeme odjezd dlouhé soupravy našeho vlaku. Je brzy ráno a tak jsou okna jednotlivých vagónů obložena polštáři napěchovanými mezi dřevěné rámy oken a sklápěcí palandy, jimiž je každý vůz nasazený na dálkové spoje vybaven.

Na každém vagónu je kromě jeho čísla a názvu výchozí a cílové stanice připevněn také štítek s obrázkem, který obvykle znázorňuje symbol charakteristický pro cílové oblasti vlaku. V našem případě jsou tedy vozy zdobeny obrázky ledního medvěda, zimního obyvatele severu Kolského poloostrova, často spojovaného s městem Murmansk, cílovou stanicí vlaku.

Po nástupu do stařičkého autobusu užívaného zde pro meziměstskou dopravu v podhůří hor, se k nám hned žene průvodčí, nechává si zaplatit jízdné a do ceny nezapomíná zahrnout ani poplatek za naše obrovské a tudíž zcela nepřehlédnutelné krosny.

Dostávám celkem asi půlmetrovou roli papíru dokládající zaplacení dané částky a ještě než stihnu zmuchlat celý ohromný "bilet" do kapsy, průvodčí je zpět a začíná se vyptávat, odkud jsme a proč jsme si pro návštěvu vybrali právě Kirovsk. Vysvětlujeme náš záměr několikadenního treku v horách spojeného s bivakem pod stanem.

Mladá "ženščina" hned pochopí, ukazuje přes ušmudlaná okna na prudké svahy tyčící se za městem a radí nám, kde nejlépe vysednout. S touto informací však evidentně nesouhlasí muž sedící přes uličku a vehementně nám vnucuje výstup na jiné, podle něho zaručeně lepší zastávce, díky čemuž se okamžitě dostává do konfliktu s průvodčí.

Kirovsk

Nakonec tedy po vyslechnutí hádky opouštíme autobus až v konečné stanici, na jižním okraji města Kirovsk. Kousek od zastávky se zvedají holé svahy místního lyžařského střediska, podle čehož usuzujeme, že stojíme přesně na opačném konci města, než bychom potřebovali.

Kirovsk je klidné a vcelku udržované městečko v srdci Chibinských hor, ze severní strany přiléhající ke břehům jezera Velký Vudjavr. Město je vyhlášeným centrem skialpinismu a horské turistiky v evropské části Ruska, oblíbené především pro svou relativní dostupnost z velkých ruských měst.

Vydáváme se tedy pěšky do centra města nakoupit zásoby, vyměnit nějaké ruble a zjistit další informace k cestě do hor, což se nám daří hned před první bankou. Je ještě zavřeno, ale před skleněnými dveřmi už nedočkavě přešlapuje několik lidí, vybírám si starého pána s černou úřednickou taškou v ruce, ptám se na Chibiny a do ruky mu podávám svou mapu.

Ukazuje se, že jsme narazili na znalce místních hor, pán se rozhoduje nám během asi čtvrt hodiny čekání před bankou přiblížit veškeré přírodní, kulturní a historické souvislosti a zavaluje nás informacemi. Je velmi rád že se o hory někdo z ciziny zajímá a jako jeden z mála ví o existenci České republiky, všichni ostatní, s nimiž jsme měli možnost hovořit, zůstali bohužel ještě pořád u Československa. Nakonec si ještě stihne postěžovat na úbytek mladých lidí, kteří podle jeho slov odcházejí z Kirovska za studiem do větších měst na dalekém jihu, ale zpátky už se většinou nevrátí.

Při hledání obyčejného obchodu s potravinami se nám opět daří se setkat s výkvětem proslulé ruské mentality, kdy Rusové reagují i na zcela jednoduché dotazy naprosto nepředvídatelným způsobem, jehož důvody obvykle přesahují meze chápání středoevropana.

Potkáváme postarší paní, která vláčí plnou nákupní tašku a tak se jí ptám, kde že můžeme nalézt obchod. Paní se zamyslí a s ledovým klidem odpovídá, že ve městě obchod není. "V tomhle velkém městě nemáte žádný obchod?", ptám se znovu a paní se jen usměje, zavrtí hlavou a odchází pryč. Zkoušíme štěstí a zastavujeme dalšího člověka, tentokrát muže vycházejícího z hospody a ten si zpočátku myslí, že si z něj pravděpodobně děláme srandu, ale poté nás se samozřejmostí posílá zpět po hlavní ulici, která je prý obchody nacpaná… a má pravdu.

Snídáme nakonec na velkém náměstí v centru města nedaleko všudypřítomného symbolu ruských měst - ohromné šedivé sochy V. I. Lenina, jenž zde hledí na zvlněnou hladinu blízkého jezera. K dalšímu přiblížení do nitra hor opět využíváme služeb místních autobusových linek - jen co dojdeme na zastávku přímo naproti nově opravené, moderní věži kostela, přijíždí autobus a lidé čekající na zastávce okamžitě vycítí důvod naší přítomnosti a vybízí nás k nástupu do autobusu. Také místní otylá průvodčí v nás hned pozná turisty mířící k horám a začíná odmotávat množství deseti rublových lístků.

Nutno podotknout, že prakticky v celém Rusku funguje často i na oficiální úrovni, systém rozdílných cen pro domácí a pro cizince, který pochopitelně jen nahrává už tak doslova vzkvétající korupci, jenž vás při pobytu v této zemi rozhodně nemine. Vzhledem k tomu, že rozdíly v cenách nejsou zrovna zanedbatelné, je pochopitelné, že se většina turistů snaží nejrůznějšími způsoby dostat k nižším cenám pro domácí, což je ale pro nás kvůli krosnám na zádech, téměř vždy nereálné.

Botanická zahrada

Vystupujeme na zastávce "Botaničeskij sad", která je ovšem od dané botanické zahrady ještě značně vzdálená a nám se daří najít správný směr s pomocí dvojice kolemjdoucích bábušek - jedna z nich prý v zahradě pracovala přes 30 let a ukazuje nám zkratku. Postupujeme podél téměř vyschlého koryta obklopeného bujným porostem březového lesíka, kolem nás se rojí hejna komárů a bábuška je odhání čerstvě ulomenou větvičkou, kterou metá všude kolem sebe, přitom se usmívá a otáčí se na nás se slovy: "Éto Rasija".

Místní botanická zahrada je jednou z nejseverněji položených na světě, s expozicí flóry alpínské tundry přímo na svazích hor o nadmořských výškách až do 700 m. Zčásti zchátralé budovy botanické zahrady spolu s nedalekými ruinami jakéhosi podniku jsou posledními výspami civilizace, dál už je země nikoho.

Po prašné cestě pravidelně projížděné jen ohromnými nákladními vozidly s nákladem vytěžené horniny pomalu postupujeme do nitra hor, do místního království komárů a řítících se skal. Široká údolí protékaná dravými horskými řekami jsou zcela zarostlá zakrslými břízkami a osikami, tam kde chybí stromy, jsou bažiny. Z těchto údolních "zelených oáz" se náhle zvedají prudké svahy hor, v úpatních částech zcela zasypané kamennou sutí. Vrcholové partie hor jsou tvořeny zarovnanými plochými povrchy obývanými pouze přisedlými mechy a lišejníky, jež při vysušení nepříjemně řežou do rukou a škrábají podrážky bot.

Kukisvumčorr (1 141 m n. m.)

Stanujeme na břehu malého ledovcového jezírka přímo pod jihovýchodním svahem hřebenu Pačvumčorr, zápasíme s komáry a v dálce pozorujeme obrovská mračna prachu zvedající se v pravidelných intervalech od kol projíždějících náklaďáků z místní jediné komunikace vedoucí do centrálních částí Chibin. Veškerá zdejší doprava směřuje do jediného cíle - rozsáhlého, dodnes plně funkčního apatitového lomu na úpatí hory Kukisvumčorr (1 141 m n. m.).

Těžba se proti našim očekáváním nezastavuje ani v noci, dělníci využívají místních bílých nocí právě probíhajícího polárního dne, kdy slunce na obloze setrvává prakticky nepřetržitě po celý den a tak se pracuje nonstop. Lidé si se střídáním polárního dne a noci v půlročních intervalech poradili po svém, v létě je nutné zvládnout všechno, co by v zimě nepřipadalo v úvahu a tak se zde během letního období žije opravdu téměř beze spánku. Ulice měst a obcí jsou tu živé 24 hodin denně a nejsou výjimkou obchody a instituce s provozní dobou od rána do půlnoci i déle.

Jezero Goľčovoe

Ráno opět v obležení krvelačných hejn komárů balíme stan a pokračujeme po cestě údolím potoka Budjaerjok, kolem zmiňovaného lomu a dále již v "pohodlí" džípu dvou kolemjedoucích rybářů, jež míří k jezeru Goľčovoe na druhé straně hor a mají tak stejnou cestu s námi.

Projíždíme kamenitým dnem koryta potoka, až dosahujeme jeho zdrojnice - velkého ledovcového jezera v průsmyku Kukisvumčorr. Tento pouze v nejteplejších měsících průjezdný průsmyk odděluje dvě hlavní soustavy Chibinských hor s nejvyššími vrcholy Ljavočorr (1 183 m n. m.) na východě a na druhé straně nejvyšší horou Chibin, Jubičvumčorrem (1 201 m n. m.), tyčícím se nad dolinou potoka Malaja Belaja.

Necháváme se vysadit u soustavy několika malých jezírek na potoce Kunijok, přímo před ohromným, zasněženým karem hory Kukisvumčorr. Brodíme se ledovou vodou potoka a pozorujeme zdejší vegetaci, která je stupňovitě uspořádaná do několika odlišných zón.

Chibinské lesy nejsou plošně příliš rozsáhlé, vyskytují se zhruba do výšky 370 m n. m., dalších přibližně 100 výškových metrů zabírá tundra a do 800 m n. m. můžeme pozorovat sporou vegetaci alpínské tundry, nad hranicí 800 m se již zpravidla vyskytuje jen kamenitá a zcela holá, arktická poušť.

V noci ze stanu slyšíme vzdálené hřmění a doufáme, že se nám tato bouřka vyhne. Až později však zjišťujeme, že ono "hřmění" je v hlubokých údolích letních Chibin vcelku normálním jevem a je způsobované mohutnými sesuvy kamenů a sněhu uvolněných po drobném večerním dešti.

Další chladné ráno v Chibinách

Další chladné ráno v Chibinách. Z tyrkysově modré oblohy září slunce, jehož paprsky pronikají i do temných ledovcových karů vyplněných masou zledovatělého sněhu pokrytého popelavě šedým povlakem prachu.

"Fleky" sněhu na osluněných svazích začínají pomalu tát a ze strání se po holých skalách řítí potoky vody, která pravidelně mírně zvedá hladiny údolních toků. Na cestě leží rozesety rezavějící součástky projíždějících vozidel, jež zde utrousila při zdolávání této chibinské "magistrály".

Všude je naprosté ticho, které jen občas přeruší hluk řítící se kamenné laviny nebo rachot stíhačky startující na daleké vojenské základně u města Mončegorsk. A do toho všeho ticha je slyšet slabé bzučení všudypřítomných komárů, kteří zde bojují se silným větrem a v závětrných pozicích čekají na svou životní příležitost. Takové jsou Chibiny.

Základní informace, Chibinské pohoří

Chibinské hory se nachází na dalekém severu evropské části Ruské federace, v centrálních oblastech Kolského poloostrova, zhruba 150 km severně za polárním kruhem. Jedná se o významnou hradbu holých, skalnatých svahů, jež jsou díky rovinatému povrchu širokého okolí viditelné opravdu zdaleka, a to i přes nevelké výšky, kterých dosahují. Převýšení mezi úpatím a temenem svahů i v těch nejvyšších částech horstva nepřesahuje 900 m.

Chibinské hory leží z klimatického hlediska v oblasti pod přímým vlivem Golfského proudu, jež otepluje valnou část Severní Evropy a ani poloostrov Kola není výjimkou. Zimy jsou zde tedy velmi dlouhé, ale ne příliš tuhé, léta krátká a chladná, průměrná roční teplota dosahuje v dolinách -0,4 °C a souvislou sněhovou pokrývku zde nalezneme až 260 dnů v roce.

Horstvo je obklopeno rozsáhlými vodními plochami jezera Umbozera na východní straně a Velká Imandra ze západu, jejichž sníženiny jsou přímým důsledkem přítomnosti ledovce, který v minulosti pokrýval celý poloostrov.

Chibinské pohoří tvoří dnes kromě jakéhosi geografického centra Kolského poloostrova také významné centrum průmyslové, a to i přes místní drsné klimatické podmínky. Nitro poloostrova původně obývaného jen severskými Pomory a Laponci, bylo moderním člověkem objevováno jen velmi pomalu.

Vůbec první informace o Chibinách se v literatuře objevuje teprve v roce 1840, kdy se ruský vědec A. M. Middendorf zmiňuje o "neobyčejném vzhledu tamního horstva". Koncem 19. století se již Chibiny podrobily prvnímu geologickému průzkumu finských geologů vedených V. Ramseym, nicméně zde nebyly objeveny žádné užitečné a cenné minerály.

Politická situace počátku 20. století měla za následek utlumení jakýchkoliv snah o průzkum nitra poloostrova Kola a tak zůstaly chibinské "poklady" na dalších 20 let neobjeveny. Další, tentokrát již klíčový průzkum oblasti za účelem získání přírodních zdrojů byl zahájen v květnu 1920 ruskou Akademií věd a krátce na to byly expedicí vedenou A. E. Fersmanem v podhůří Chibin objeveny první tehdy neznámé minerály.

V srpnu 1921 byly na úpatí hory Kukisvumčorr nalezeny a identifikovány první úlomky minerálu zcela zásadního významu pro budoucnost celé oblasti, sice apatitu. Postupně bylo objeveno množství odkryvů a v roce 1928 již bylo lokalizováno na 500 milionů tun apatitové rudy. Dnes z této lokality pochází téměř veškerá ruská produkce apatitu a zhruba 10 % produkce železné rudy.

S nárůstem těžby apatitu pochopitelně souvisí i nárůst počtu obyvatel a enormní rozvoj několika sídel v podhůří Chibinských hor. Kupříkladu město Chibinogorsk na břehu jezera Velký Vudjavr, později přejmenované na dnešní Kirovsk, zaznamenalo mezi lety 1930 - 32 nárůst populace o 47 500 osob, což je při porovnání s množstvím obyvatel celého poloostrova naprosto ohromující číslo.

Přítomnost různých průmyslově využitelných minerálů a kovů je dnes snadno dohledatelná i podle názvů několika místních sídel. V okolí Chibin tak nalezneme například vesničky Titan, Nefelínové písky či samotné střediskové město Apatity.

Díky velkému průmyslovému významu celého regionu se oblast stala i centrem ruského severského výzkumu. Jako prvotní doklad o jisté pokročilosti vědeckých výzkumů je udávána stavba těžební stanice na břehu jezera Malý Vudjavr zvané "Tietta" (znamená "věda" v překladu z jazyka Sámů). V polovině 20. století zde bylo založeno sídlo kolského oddělení ruské Akademie věd a vůbec první Geologický výzkumný ústav v Rusku se sídlem ve městě Apatity.

Další související články: