Nejdelší treková trasa Slovenska - Cesta SNP (evropská trasa)

Málo známá dálková trasa na Slovensku, přechod evropské dálkové trasy

Cesta hrdinů SNP je jednou z nejznámějších turistických tras na Slovensku. Její trasa vede přes celé Slovensko, od Bradla až po Duklu. Je sice otázné, jestli trasa vede všude tam, kde chodili partyzáni, ale přesto vede po všech důležitých vrcholech středu Slovenska. Samotná trasa je součástí evropské dálkové turistické trasy E8.

Já se zaměřím na málo známou trasu, respektive její část, která vede z Trenčianských Teplic až do Kremnických Baní. Celková délka je kolem 100 km a nejvyšším vrcholem této trasy je Strážov se svými 1 213 m, jinak se vrcholy pohybují ve výškách kolem 800 - 900 m. Celá trasa je značena červenou barvou. Není to trasa nejnavštěvovanější, ale je velice hezká a dají se tady vidět skutečně krásná panoramata.

Trenčianské Teplice

Na trek jsem nastoupil v Trenčianských Teplicích u hotelu Flóra (možno začít u zastávky MHD na konci lázeňského městečka). Ihned se dostáváme do lesa, kde stoupáme relativně příkře kolem chat. Asi za 30 minut se dostaneme k prvnímu výhledu na Kamenná vrata, kde se otevírají výhledy na vesnici Omšenie a protilehlé hory. Dále pokračujeme po hřebeni až na další výhled Omšenská Baba (668 m). Ten je poměrně špatně značen, takže musíme na něj dávat pozor, abychom ho nepřešli. Na cestě můžete potkat lasičky, salamandry nebo srny, tak jak se to stalo mně.

Na této cestě je také jeden velmi zajímavý úsek lesem, kde si připadáte jako v deštném pralese. Kolem vás visí liány což působí zejména po dešti úchvatně. Cestou ještě míjíme pramen, kde se dá napít a taky odpočinout. Upozorňuji, že je to jediný odpočinkový turistický přístřešek na cestě a zejména, když prší, je to jediné místo, kde se dá převléci a na chvíli spočinout v suchu.

Vzhůru na Vápeč

Po další zhruba hodince přicházíme na mýtinu, odkud je už vidět do Dolní Poruby. Od trasy musíme odbočit a usednout na chvíli na lavičku před poutním křížem a pokochat se pohledem do doliny. Pokračujeme dál do Horní Poruby s majestátním vrcholem Vápeč (945 m), kde se uskutočnilo XIII. setkání časopisu Treking. V Horní Porubě se sice můžeme občerstvit hned ve dvou hospodách, ale ubytování byste tady a v okolí sháněli velice těžko.

Jediné ubytování (i to jenom v létě) poskytuje p. Staňová, takže když nejste nároční na ubytování, tohle přijde velice vhod. Jinak jsem se zkoušel ubytovat v chatě na Homôlke, ale bohužel ta poskytuje ubytování obvykle jenom organizovaným skupinám (školní zájezdy, školy v přírodě).

Kromě toho existují v okolí Horní Poruby přes léto dvě trampské osady, nebo spíše tábořiště. Jedno je na žluté trase u pramenu, směrem na Košecké Podhradie a druhé je na modré značce asi 20 minut od vrcholu Vápeče směrem na sedlo Homôlka po modré značce na čistince zvané Palúch. Poslední místo na utáboření skýtá ještě jeskyňka tesně pod vrcholem Vápeče na červené trase, kde občas přespávají místní vydávajíc se sem pozorovat západ Slunce.

Druhý den ráno jsem spolu se synem p. Staňové vyrazil na Vápeč po červené značce, abychom viděli východ Slunce. Nestihli jsme jej, protože jsem nepočítal, že to bude takový zabírák. Cesta vede v podstatě jenom nahoru bez jediného místa k oddechu. Od rozcestí s modrou značkou stoupá příkre až na vrchol. Kruhový výhled z vrcholu je nádherný.

Při dobrém počasí je vidět až do Žiliny a na Malou Fatru, Vršatecká bradla v Bílých Karpatech, jinak jsou vidět všude kolem Strážovské vrchy. Další zhruba dvě hodinky scházíme z vrcholu prudce dolů do vesničky Kopec, kde ale ani občerstvení ani ubytování nehledejte. Pokračujeme po afsaltce až k odbočce v Suché dolině, kde se napojujeme na polní cestu, která začíná pozvolna stoupat.

Tady jsem projektanty této cesty nepochopil. Cesta totiž stoupá táhle nahoru až do bodu, kde se prudce stáčí dolu a v podstatě padá do doliny. Jednak je odbočka z polní cesty do naprosté houštiny špatně naznačena (hned za značkou je totiž zatáčka a tak může dojít k mýlce, že značka ukazuje na zatáčku), jednak je cesta průchodná jen s velkými obtížemi.

Značení na této části je velice špatné. Proto bych doporučoval na odbočce do Suché doliny pokračovat dále po hradské a na křižovatce se napojit na asfaltovou cestu v Strednianské dolině, která se pak spojí s červenou značkou. Cesta zde není náročná a asi po půlhodině odbočí doleva a stoupá až na louky nad vesnicí Košecké Rovné.

Loukama se dostaneme dolů do vesnice Košecké Rovné, kde se můžeme občerstvit. Po silnici se pak dostane za 40 minut do vesničky Zliechov, odkud už můžeme přímo zahlédnout vrchol Strážova, nejvyššího bodu trasy.

Strážov a Čičmany

V Zliechově jsou tři hospůdky, jsou tam dvě pohostinství, kde se můžete najíst. Ze Zliechova pokračujeme dále na vrchol Strážova, odkud je opět nádherný kruhový výhled. Samotný vrchol je sice mimo trasu, ale doporučuji vystoupat těch 10 minut, protože to stojí za to. U vrcholu se nachází Jánošíkova jeskyně, která však není přístupná.

Z vrcholu se asi za hodniku a půl dostaneme do rázovité obce Čičmany, která je proslulá svými malovanými roubenkami. Můžeme se ubytovat ve dvou penziónech nebo hotelu Kaštieľ, taky se můžeme občerstvit a najíst. Někteří trekeři putují z Čičman dále do sedla Javorinka, kde se dá taky přespat, ale jenom pod holým nebem.

Trasa z Čičman dále vede přes již zmíněné sedlo Javorinka (795 m), vrchol Javoriny (937 m), oddechovém kříži pod Čelom až na vrchol Homôľky (1 073 m), ze kterého začíná prudce klesat po zjezdovce až do Fačkovského sedla, které tvoří hranici mezi Strážovskými vrchy (Žiarem) a Malou Fatrou.

Fačkovské sedlo

Ve Fačkovském sedle je možnost ubytování ve dvou podnikových chatách a turistické ubytovně přímo pod sjezdovkou. V sedle se nachází salaš, kde se dá velmi dobře najíst. Na této cestě jsem obdržel i jeden dárek – klíště, takže doporučuji v letních měsících preventivní očkování, nebo dlouhé rukávy. Jednoznačně se to vyplatí. Ale i když jej budete mít nemusíte zoufat, v salaši je příjemná pani kuchařka, která vám klíště odborně vybere houbičkou napuštěnou olejem. Mám to odskoušeno na vlastní kůži. Doslova a do písmene.

A protože jsem byl ve Fačkovském sedle třetí den své cesty, udělal jsem si výlet autobusem do Rajeckých Teplic, kde je možná regenerace v skvělém komplexu Aphrodité. Rozhodně doporučuji. Kdo chce vyzkoušet jiné lázně, případně vidět hrad a ZOO, tomu bych doporučil výlet autobusem do Bojnic. Obě lázeňská městečka totiž spojuje cesta, která vede právě přes Fačkovské sedlo. A jelikož to je spojnice Žiliny a Prievidze, tak autobusy tady jezdí poměrně často.

Ráno ve Fačkovském sedle bylo nádherné. Východ slunce sice neuvidíte, ale honička mladých srnců a srn na pláni pod váma je také zajímavá. Další trasa vede z Fačkovského sedla směrem k Vyšehradskému sedlu. První část cesty je velmi příjemná, vede spíše po vrcholu a je zároveň i lyžařskou běžeckou trasou. Na cestě najdete dva prameny, kde se dá doplnit voda. Na této cestě doporučujeme skutečně nepromokavou obuv a návleky, protože někdy se brodíte i půlmetrovou trávou a zejména ranní rosa je velice nepříjemná.

Asi za dvě hodinky se dostaneme pod vrchol Barana (980 m), odkud je nádherný výhled do okolní přírody. Potom jdeme prudce dolů do Vríčanského sedla (665 m). Z Vríčanského sedla se cesta opět zvedá nahoru a dolů (jsme přeci na hřebenovce) až na Závozy (911 m), které jsou sice naznačené na mapě jako výhledové, ale výhled z nich není nijak zvláštní. Mně se poštěstilo na vrcholu zahlédnout orla, který si sedl na chvíli na směrovník.

Vesnička Hadviga

Ze Závozů cesta opět klesá do sedla, kde se dá dostat po polní cestě do vesničky Brieštie. V tomto sedle jsem se potkal ráno s příjemným místním člověkem, který mi dal na cestu několik dobrých rad. Jedna z nich byla, že v sedle nad vesničkou Hadviga - která je mimochodem jednou z atrakcí okolitého kraje, protože v ní žije jenom pár starousedlíků v dřevenicích původní architektury bez elektřiny - byla spatřena medvědice s mládětem. Takže se mám mít na pozoru. Zároveň mi doporučil, abych si koupil malý zvoneček, který bych měl mít zavěšený na batohu, abych medvědy vyplašil.

Cesta dále pokračuje plynule po hřebeni bez výraznějších přechodů nahoru a dolů až do Vyšehradského sedla. Doporučuji se na této cestě zásobit vodou, protože kromě pramene asi hodinku od Fačkovského sedla nejbližší možnost doplnit vodu je až pod vrcholem Vyšehradu.

Na vrchol Vyšehradu

Z Vyšehradského sedla (579 m) stoupá cesta kolem salaše prudce až na rozcestí pod Vyšehradem, kde je právě zmiňovaný pramen. Místní lidé mi vyprávěli, že je to prý jeden z nejchladnějších pramenů vůbec a měli pravdu. Perfektně dokáže osvěžit. U pramene je také malé tábořiště, kde se dá přespat. Na vrcholu Vyšehradu (829 m) je krásný výhled do okolí, zejména na Nitrianske Pravno a je vidět nádherně Velkou Fatru.

Z Vyšehradu se pokračuje příjemnou cestou, která vede zpevněnou polní cestou po vrcholu Vyšehradské pahorkatiny až na Štyri chotáre. Trochu je sice tato cesta nezáživná, ale na druhou stranu dá pořádně zabrat. Na této cestě najdeme dvě lovecké chaty, ale nespoléhejte na to, že budou otevřeny a budete v nich moct přespat.

V zastávce Štyri chotáre, u lovecké chaty je možnost nabrat si vodu z pramene, který vytéká pod chatou. Další prameny jsou až po další hodině cesty. V zastávce Chrenovské lazy se nachází chatová osada, kde se dá přespat v přístěnku místní skautské organizace. Jenom jsem si nezapamatoval její název.

Další hodinku to trvá, než se dostaneme pod vrchol Horenova (892 m), který ale obejdeme a pomalu scházíme přes Sklenianske louky na okraj vesničky Sklené. Můžeme vejít do vesničky občerstvit se, ale raději pokračujeme dále na vrchol Bralové skaly (825 m), ze které je krásný výhled na Handlovou a vesničku Remata, která je centrem letní i zimní rekreace.

Prudce sestupujeme chodníkem do Rematy, kde najdeme několik penziónů, restaurací a hlavně hotelový komplex Horský hotel REMATA. Ubytování najdete nejen v dobře zařízeném hotelu, ale i v chatkách a turistické ubytovně. K dispozici je venkovní bazén, hydromasážní bazén, masáže, sauna, posilovna, tenisové kurty, jízdy na koních, cyklotratě. Je s podivem, že jsem v tomto komplexu viděl jenom české značky aut a i masér mi říkal, že jeho klienti jsou většinou Češi.

Jestli dáváte přednost klidnějšímu prostředí, tak doporučuji chatu Mladosť, kterou provozuje organizace telesně postižených a správcem je jeden z nejlepších bývalých paraolympioniků p. Matiaško. Velice příjemné prostředí, velká hala s krbem, restaurace hned vedle objektu – to vše mně velice příjemně překvapilo, jakož i ochota tohoto člověka.

Bralové skály a Guľatý kopec

Z Rematy, kde jsem kvůli dešti strávil den navíc, se musíme opět vyšplhat na vrchol Bralové skály a pokračujeme dále po naší cestě. Tady bych upozornil, že značení je tragické a že značka skutečně vede podél lesa, kde se objevuje až po pár stovkách metrů. Cesta začíná být typickou hřebenovkou s výstupy nahoru a dolů a s nádhernými výhledy. Jeden z nich se mi podařilo zachytit na fotografii, kterou považuji za jednu z nejlepších ve své sbírce. Nejvyšším bodem na této části trasy je Guľatý vrch (910 m) s výhledem na Handlovou.

Pak ještě párkrát nahoru a dolů a cesta nás dovede do Sedla pod Vysokou (902 m). Dle místních označováno spíše jako Handlovský kříž. Opět bych pro tuto část trasy doporučil nepromokavé boty a návleky, protože cesta vede vysokou trávou. Ze Sedla pod Vysokou sestupujeme na rozsáhlé louky nad vesničkou Kunešov, která je naším dalším cílem.

Cesta vede po polní cestě, není nouze o zážitky – mně se podařilo v letním dni vyrušit malou zmiji, naštěstí se bála víc než já. Část trasy vede přes pole bez značení, takže je nutné si dávat velký pozor, abyste pak našli značku. Ve vesnici Kunešov se občerstvíte, ale jenom v odpoledních hodinách, jinak je to malá vesnička s pár obyvateli.

Z Kunešova do naší konečné stanice – Kremnických Baní, putujeme po cestě asi 45 minut, až dojdeme na zastávku MHD v Kremnických Baních. Odtud je vidět klášter kapucínů, kostelík i odkaz na symbolický střed Evropy, který se nachází kousek od kláštera. Bohužel, tady jsem svou cestu musel předčasně ukončit, protože po dlouhé cestě před dvěma dny (putoval jsem z Fačkovského sedla až na Rematu) jsem si neodborně ošetřil puchýře a dál jsem nemohl.

Info

Celkově se tato trasa dá v klidu přejít za 6 dní, při průměrné délce pochodu 5 - 6 hodin denně (s třetím dnem jako oddychovým a tudíž menším zatížením). Ubytování na trase seženete vždy, spát pod širým nebem se taky dá, jenom pozor na medvědy.

Horší je to se značením na některých úsecích. Taky jsem na cestě nenašel turistické přístřešky, kde by se dalo v klidu spočinout a to nemluvím o turistických útulnách, kde by se dalo přespat. Našel jsem ale hodně dobrých lidí, kteří si s vámi chtějí popovídat a poradí nějaké místní speciality nebo dají alespoň užitečné informace, které v průvodcích nenajdete.

Z hlediska toho, že cesta je součástí mezinárodní trasy E8 budou muset slovenští kolegové a slovenští podnikatelé ještě mnoho udělat, aby se turisté cítili jako na špičkových trasách venku. Právě chybějící síť útulen, nízká úroveň služeb všeho druhu, nepřehledné značení a úprava některých úseků trasy je zatím překážkou toho, aby se tato trasa stala známější a populárnější.

Celkově tato cesta není tak turisticky vytížená, ani nemá tolik krásných výhledů jako další úseky Cesty hrdinů SNP (zejména přechod hřebenem Nízkých Tater), o to více zažijete dobrodružství a nových věcí. A hlavně klidu, kde nebudete potkávat turisty na počkání. Na některých úsecích jsem totiž za půl dne nepotkal jediného člověka! Snímky, které jsem po této cestě nafotil vás snad přesvědčí, abyste se i vy na tuto nádhernou trasu k našim sousedům vybrali.