Zimní Český les, přechod pohoří i s bivakem

Túra přes Českou studánku na Čerchov

Už dlouho jsme si s kamarádem říkali, že vyrazíme na nějaký kratší zimní špacír, zjistit jak moc jsme zhýčkaní panelákem. Ke konci minulého roku nebyl čas, protože jsme si užívali klidné a pohodové vánoční svátky hysterickým běháním po nákupních střediscích kvůli dárkům a stresem z toho, aby dárky byly doručeny před štědrým dnem. No a tak jsme se domluvili na začátek nového roku. Jako kulisu pro náš pokus jsme zvolili pravý Český les u hranic s Německem. Pokud vás zajímá jak vše probíhalo, čtěte dál.

1   Vybíráme vybavení

Jelikož s přespáváním v zimě nemám moc zkušeností (když nepočítám zimu tj. 18 stupňů v bytovce), začal jsem shánět nějaké informace o vybavení, co a jak dělat, aby člověk nezmrznul hned při výstupu z vlaku. Narazil jsem na zajímavou přednášku a články L. Siegera. Dále jsem si vzpomněl na své "fiasko" při výstupu na šumavský Ostrý minulý rok. Z mých (ne)zkušeností jsem tedy usoudil, že bude třeba sehnat minimálně sněžnice, návleky, termosku, kuklu a hůlky. Taky jsem "študoval" co se sněhem, když chce člověk spát jen tak pod širákem (nejsme přece žádný másla).

No věnoval jsem tomuto tématu několik dlouhých minut. Největší "problém" bylo vybavení. A hned vám vysvětlím proč. Chcete si třeba koupit termosku, tak sháníte informace, čtete recenze, zkušenosti a rady, protože si samozřejmě chcete koupit tu nejlepší termosku, která kdy spatřila světlo světa. Jenže čím víc hltáte články, fóra a diskuse, tím víc toho víte a kupí se vám kritéria, co by měla ideální termoska mít, aby se vůbec dala použít.

Čtěte také: Bivakování v horách: Jak si ustelete, tak si také lehnete

Vybaveni informacemi vyrazíte hledat ideální termosku. Zadáte do filtru seznam všech 2 365 zapsaných kritérii, která musí ideální termoska splňovat, kliknete na vyhledat… A hups, nenajde se nic, protože jste to prostě překombinovali. A tak zase upouštíte od různých vychytávek a nakonec zjistíte, že ideální termoska je taková, která umí co nejdýl udržet tekutinu teplou, nezabere vám celej batoh a nemusíte si k ní pořídit ještě mulu, protože váží 5 kg. No takže jsem koupil Primus 1,2 l (nemohl jsem se rozhodnout mezi 1 l a 1,5 l, takže kompromis).

Další co bylo třeba koupit návleky. Ty už jsem teda tak vědecky nezkoumal. Důvod byl ten, že jsme se zase připravovali poslední dva dny před odjezdem, takže jediný kritérium bylo, aby byly skladem a nestály moc. Kouknul jsem kde co mají a koupil Lowe Alpine Trek Gaiter. Sněžnice a hůlky jsme si půjčili a bylo vystaráno. Kuklu jsem vybral nejlevnější a nejteplejší, co měli v obchodě. Ještě malá poznámka ke sněžnicím. Byl neuvěřitelnej problém je sehnat, všude byly rozpůjčovaný. Nechápu co s tím lidi mají. Ale budiž.

2   Plánujeme trasu

Vybavení jsme měli a teď trasa. Český les je super místo, už jsme tam několikrát byli v létě a na podzim, takže něco z něj už známe. Jeli jsme v pátek třináctého po práci, takže jsme hledali místo kam se dostaneme ještě večer a kde nerušeně přespíme. Nakonec jsem vybral trasu zde . Je to jen 28 km, to dáme.

Jenže jsem při plánování zapomněl na jednu důležitou věc. V zimě je sníh. Někdy dokonce hodně sněhu. Nevadí trasa byla. Vybavení taky, nic nestojí cestě za dobrodružstvím. Vlastně moment. Ještě jedna poznámka k balení. Batoh jsem měl sbalen celkem rychle. Ale "pro jistotu" jsem se rozhodl vzít ještě stan. Problém stanu (ve skutečnosti problém můj) byl ten, že měl zlomenou tyčku od posledního úchvatného zážitkového pobytu v Moravském krasu.

Dva měsíce jsem o tom věděl, ale čas na opravu jsem si našel samozřejmě až den před odjezdem. Jednou už jsem tyčku měnil, tak to nebude problém ani teď. Ou jak jsem se mýlil. Nebudu to protahovat, oprava mi zabrala dvě a půl hodiny a za tu dobu se mi podařilo na tu vynikající (myšleno ironicky) gumičku co vede skrze laminátový tyčky, navléct tyčku pouze jednu. Vzdal jsem to. Nejsem holt manuálně nejzručnější.

Druhý den jsem si koupil duck tape, kdyby bylo třeba. Po neúspěchu se stanem jsem měl velmi zvláštní sny-prsatá indiánka v nějakým teepee mi kolem hlavy máchala něčím podobným jako kadidlo. Všude kolem z toho byla mlha a já jen ležel a čučel. Po tom všude kolem lítali sloni a mávali na mě chobotama. No divný. A to neberu drogy.

3   Cesta z města

Je pátek. Sešli jsme se s kamarádem na plzeňským hlaváku u hutníků. Dali jsme si v místní restauraci jídlo, pivko a pak hurá na vlak směr Domažlice. Z Domažlic pak ještě do České Kubice. Cesta příjemně ubíhala, v 17.50 jsme vystoupili v Kubici. Všude plno sněhu. Ale to nebyla nejzajímavější věc, která nás zaujala. Hned po výstupu z vlaku nás uvítala červená ženská silueta - hned u nádraží je hambinec. Ideální umístění.

Byla tma, takže o Český Kubici nenapíšu nic, protože jsme ji jen rychle prošli a zamířili po červené směrem k Zelené chýši, kde jsme hodlali přespat. Po cestě k místu našeho odpočinku jsme zkusmo obuli sněžnice. A byla to paráda. Připadal jsem si jako Robocop. Šlo se tak nějak líp. Po nějaké době blbnutí se sněžnicemi jsme dorazili na místo.

Kolem Zelené chýše bylo plno sněhu odhadem tak 30 - 40 cm. Vytáhnul jsem dárek, který jsem kdysi dostal - skládací armádní lopatku a jal jsem se budovat plácek pro spaní na místě, které se nám zdálo nejvhodnější. Zabralo mi to asi 2 hodiny hrabání. Celou dobu jsem usilovně myslel na seriály s Bear Gryllsem a říkal si jak je k sakru možný, že on v tom svým pořadu hrabe ty svý přístřešky tak rychle (cca 2 minuty z celého dílu).

No nakonec se povedlo. Byl jsem příjemně unaven a moje hlava byla neuvěřitelně prázdná. Kam se hrabe kdejakej wellness pobyt. Zakousli jsme k večeři dva buřty a jelikož začalo trošku sněžit, ulehli jsme. Nakonec tedy bez stanu, protože "jsme přece tvrďáci". Na teploměru byly mínus čtyři.

4   Studená noc a mokrý ráno

Noc byla zvláštní. Zaprvé tím, že nebyla tma, ale dost světla od měsíce a sněhu a za druhý, že na mě sněžilo. Pořád jsem se převaloval, funěl a vůbec mi přišlo, že víc bdím než spím. Záviděl jsem kamarádovi, který spokojeně chrápal. V průběhu noci se do mě dala zima. Respektive do nohou. Nakonec jsem to vyřešil druhými ponožkami a pak ještě rukavicemi - na nohách. Hehe.

Zažil jsem taky několik krásných okamžiků například, když mi otvorem ve spacáku foukl vítr čerstvý sníh. Doslova mi byl vmeten do tváře, což vás potěší, když chcete spát. Z nedalekého lesa se ozývalo spoustu zajímavých zvuků například praskání větví, padání větví, řev jelena, chrapot kolegy a jiné…

Ráno bylo překvapivé, protože jsme se probrali přikryti 2 cm vysokou sněhovou pokrývkou. Sděloval jsem kamarádovi jak mu závidím, že spal, načež mi odpověděl, že jemu zase přišlo, že nemůže spát a já chrápu jako princezna na hrášku. Poté co jsme se zvedli, zůstaly po nás jen dva "mastné" fleky. Shodli jsme se, že nám byla zima od nohou. Bodejť by ne, když jsme leželi ve sněhu a pak ještě sníh na nás.

Vzpomněl jsem si na dokument s R. Jarošem jak mu omrzly prsty někde v horách. V duchu jsem si říkal, že když je někde mínus třicet a vy lezete na osmitisícovku, tak se to dá pochopit, ale přijít o prsty kvůli spaní v mínus čtyrech v nadmořský výšce do 1 000 m to by bylo trošku moc. Naštěstí se naše prokřehlé prsty poměrně brzo vzpamatovaly. Vytáhnul jsem termosku - voda v ní byla akorát na čaj, který ještě zvládnul zahřát. V nějakých 14 h předchozí den jsem do termosky nalil vařící vodu a po celých 17 h byla ještě teplá, což mi přijde docela fajn. Pak už jsme se jen sbalili, koukli na teploměr - bylo -3 stupně a že vyrazíme.

5   Ranní prozření

Vydali jsme se na cestu po žluté směrem k České studánce. A tady začala legrace. Měli jsme sice sněžnice, ale buď v nich neumíme chodit nebo bylo špatně něco jinýho. Byl jsem na tom, že sněžnice zabrání propadání nohy do hlubokého sněhu. A hle, ono ne. Noha se bořila úplně stejně se sněžnicí nebo bez. Naopak sněžnice se stala přítěží, protože jste museli vytahovat nohy ze 40 cm sněhu na nohách máte sněžnice a na sněžnici další gramy sněhu.

Ano jistě, jsme mladí hoši plní síly a elánu, ale když zvedáte těžký nohy a ještě takhle vysoko, tak to dá zabrat i nám nadřeným drsňákům z paneláku. Cesta k České studánce nám zabrala snad půl hodiny (dobře asi víc) a to je vzdálenost 1 km. No každopádně u České studánky už bylo jasný, že dneska původních cca 24 km nedáme.

Domluvili jsme se, že půjdeme dál po modré a v místě, kde modrá odbočuje ze "silnice" vedoucí k Plzeňské cestě se rozmyslíme jestli budeme pokračovat aspoň na Čerchov nebo ne. O několik nekonečných minut, desítek minut jsme došli k bodu, kde mělo padnout rozhodnutí. A padlo - pokračujeme na Čerchov po modré.

6   Na Čerchov aneb modrá je dobrá

Trasa na Čerchov byla zajímavá tím, že nebyla prošlápnutá. Zvláštní, že?! Z počátku než jsme se dostali na "hřeben" byla trasa poměrně dost krutá. V cestě leželo mnoho polámaných stromů, větve malých buků se ohýbaly pod tíhou sněhu do cesty. Sněžnice se dál vesele bořily do sněhu. Kamarád to vzdal a radši je nosil na zádech než na nohách. Já pokračoval dál ve sněžnicích. No zjistil jsem, že kolega bez sněžnic jde rychleji než já s nimi.

V místech, kde ohnuté bukové větve zatarasily cestu, byly sněžnice spíš k vzteku. Ve chvíli, kdy jsem překračoval hromadu větví, sněžnice se o ně zachytila a já málem dělal nedobrovolného andělíčka ve sněhu, jsem je chtěl vzteky sežrat. No nakonec jsem se uklidnil, kamarád mě vyprostil a šlo se dál. V téhle chvíli mě sněžnice opravdu zklamaly.

Jestli mě něco naopak nadchlo tak to byly návleky, bez kterých bychom měli v botách rybníček. Je to kus hadru a jak to funguje skvěle. Když si sečteme nasrání ze sněžnic a euforii z návleků dostaneme se k tomu, že moje nálada byla průměrná.

Během putování na Malý Čerchov jsme několikrát sešli z trasy, jelikož se kamsi ztratilo značení a vlastně ani cesta nikde nebyla. Došlo mi, jak jednoduše se člověk může ztratit, když všude široko daleko leží jen tuny sněhu a vy stojíte uprostřed lesa. A to nejsme v Tatrách. Naštěstí jsme se za pomocí GPS vždycky nějak dostali zpátky na "cestu" a nebo se najednou někde objevila značka. Bylo moc pěkný, že člověk značku objevil až po tom co se vydrápal někam do kopce, odkud zjistil, že modrá je 50 m opačným směrem.

Byli jsme celkem unavení, přestávky byly častější a delší, ale nakonec jsme dorazili k plotu co chrání areál rozhledny. Plot jsme obešli a poté fenomenálně vstoupili do bran. Turistická chata u rozhledny byla zamknutá, tak jsem se hnal prozkoumat jednu z vojenských budov, která měla rozbité vstupní dveře, vymlácená okna a uvnitř bylo plno sněhu.

Chtěl jsem se tam usadit, ohřát polívku a vyrazit dál. To už na mně kamarád volá, že se "támhle z toho baráku kouří a jsou tam běžky". Věděl jsem, že je v areálu restaurace, ale nenapadlo mě, že bude v tomhle Nečasu otevřená. Byla. Osvěžili jsme se dvěma kofolami, gulášovkou a poté pelášili směr k Caparticím. Restaurace byla plná běžkařů, bobistů a Němců.

7   Sešup do Capartic

Plán byl od České studánky založen na čisté improvizaci a upravován podle nálady účastníků, která byla po občerstvení v restauraci poměrně pozvednuta ze stavu mínus 5 na kulatou nulu. V improvizaci jsme pokračovali i po cestě z Čerchova. Cesta do Capartic pěkně ubíhala, měli jsme oba sněžnice a šlo se z kopce, takže to bylo super.

Při sestupu jsme potkávali poměrně dost běžkařů, dokonce dvoje boby a rodiny s dětmi. V Caparticích měla být zastávka autobusu. Nic jsme si od toho neslibovali, ale kdyby to šlo, proti svezení bychom neměli nic.

Nakonec to nešlo. Autobus nejel. Další čas na rozhodnutí. Půjdeme pěšky do Klenčí pod Čerchovem na vlak nebo? Stáli jsme na parkovišti plném aut, osamělých běžkařů a tak jsem zkusil hned prvního a on jasně, že nás do Klenčí vezme na vlak. V Klenčí se ukázalo, že nám vlak ujel před půl hodinou a další jede až za hoďku a půl. O.K. Jdeme do místního hostince u nádraží. Moc příjemná hospoda, teplo, pivo. Co víc si přát. Z Klenčí jsme pak vlakem odjeli do Domažlic a pak do Plzně.

8   Závěr

Museli jsme zkrátit trasu. Za páteční večer a sobotních 8 h jsme ušli cca 13 km dohromady. Když tyhle řádky píšu bolí mě nohy jako čert. Několikrát jsme se ztratili v bílé pustině. Ale i přesto všechno byl výlet neuvěřitelnej. Skvělá krajina, klid, plno sněhu, bezva parťák, zážitky na který bude člověk dlouho vzpomínat.

Zjistili jsme, že přežijeme jednu noc v mínus čtyřech, což mě nabíjí neuvěřitelným optimismem (myslím to ironicky nebo ne?). Překonali jsme "obavy", našli jsme rezervy, ponaučili jsme se pro příště. Výlet dopadnul na jedničku. Akorát z těch sněžnic jsem byl rozčarovanej. Každopádně se těším na další výlety se sněžnicemi nebo bez. To je fuk. Hlavně, že je sranda. Pokud by někoho zajímala finální improvizovaná trasa tak zde .