Kraj skalních hřibů - Českolipsko a Kokořínsko turisticky

Putování po kraji skalních hřibů

Řekne-li se Českolipsko, vybaví se většině lidí především skalní hrad Sloup, vrch Klíč nebo sklářskou tradicí opředený Nový Bor. Mluvíme-li o Kokořínsku, dostane se jako první na řadu hrad Kokořín, dále přírodní útvar Pokličky či obec Mšeno. Přestože všechna uvedená místa stojí za návštěvu, zavítám tentokrát trochu jinam. Má cesta povede na rozhraní těchto dvou oblastí, podíváme se na končiny z jiného směru.

Zámek v Zahrádkách

Přestože jsem vlak opustil v Srní u České Lípy, začnu své zápisky v Zahrádkách, což je obec, a ne kolonie pěstitelů zeleniny, jak by se na první dojem zdálo. Přímo v obci stojí za zmínku především zámek, jehož původní název zněl Nový Vítkovec. Zbudoval ho v 16. století Václav z Vartenberka, jeho barokní podobu ze 70. let 18. století má na svědomí rod Kouniců, k posledním úpravám ve stylu empíru došlo ve 20. letech 19. století. Dnes, jak nám prozradí popisné panely u brány do zahrady, slouží objekt Karlově univerzitě.

Poprvé jsem se také u využívaného zámku střetl s nápisem: "Vstup na vlastní nebezpečí". Varování působí trochu zvláštně, protože podobná upozornění najdeme většinou u zřícenin na pokraji zhroucení, že by, zvažuji, představovali ono nebezpečí páni profesoři a studenti, kteří tajně chystají nezvaným návštěvníkům překážky? Doufám, že ne, přesto raději, abychom nenarazili na záludné pasti a nepřišli k úhoně, popojděme o kus dál.

Procházím Valdštejnovou alejí, starou tři sta let, jejíž název odkazuje na známého vojevůdce, který svého času držel v majetku Zahrádky i přilehlou oblast, a přes bažantnici stáčím na Jiljov. Jde o tvrziště ze 14. století, byť některé prameny tento údaj popírají. Mezi stromy se tyčí pískovcový blok, na nějž se dá vystoupat po schodech, bohužel vzhledem k hustému porostu nelze z vrcholové plošiny nikam dohlédnout.

Holanský rybník

Se zastávkou na občerstvení procházím obcí Holany, za ní se od Holanského rybníka otevírají skvostné výhledy na kopce Vlhošť a Ronov, které hodlám navštívit. Pokračuji na Milčanský rybník a míjím k němu přilehlé kempy i lidi vesele se ráchající ve vodě.

Vzhledem k panujícímu vedru se je rozhodnu napodobit a s radostným odhodláním spěchám do náruče vodního živlu, jak se však záhy ukáže, činím chybu. Jakmile se ponořím do půli lýtek, zjišťuji, že je voda nejenom nechutně prohřátá, ale i neprůhledná a brčálové zelená. Ve žhavém kafi se neosvěžím a navíc načichnu tak, že jsem ještě večer cítit rybinou, řasami i sinicemi. Naštěstí jsem do oblasti nezavítal kvůli koupání, a tak si dopřeji jiné rozptýlení.

Hrad Vítkovec

Na řadu přichází hrádek Vítkovec z 15. století, jenž se nachází kousek opodál mezi chatkami. Z původní stavby se do dnešních časů dochovala jen k sedmi metrům vysoká stěna, která se pyšně zvedá na skalním podkladu. Ostatní zdi si nejspíš v minulosti rozebrali stavitelé blízkých usedlostí.

Mlýnský a Dolanský Rybník, Smrtka a Nebeský rybník

Značená stezka pokračuje k Mlýnskému a Dolanskému rybníku, jenž je se svými cca 40 ha největším rybníkem celé oblasti. Voda mezi plochami protéká zajímavými průrvami, jež jsou vytesány do skal, na okraj poznamenám, že asi nejznámější výtok představuje průrva u Novozámeckého rybníka, jenž se rozprostírá poblíž Zahrádek. Ze záznamů se také dozvíme, že k zakládání rybníků došlo už za Karla IV. a budování trvalo do počátku 15. století.

Mířím k dalším vodním plochám, ke Koňskému rybníku, který zdobí pískovcový skalní útvar Smrtka, a k Nebeskému rybníku. Ten vzhledem ke své bahnitosti ovšem představuje ráj především pro ptactvo, případně ryby a žáby, žádná andělská stvoření nezmerčím.

Ronov (553 m)

V obci Stvolínky se osvěžuji pivem, jež vypotím dřív, než se rozkoukám. Stoupám totiž na Ronov, čedičovou kuželovitou horu (553 m), a výšlap dá slušně zabrat. Odměnou za vynaloženou námahu se stává zřícenina stejnojmenného hradu. K jeho založení došlo v první polovině 14. století, po husitských válkách koupil Ronov Vilém z Ilburka a opevnil.

Sídlo páni opustili v průběhu 16. století a přestěhovali se na mnohem přístupnější tvrz do Stvolínek. Do dnešních dnů se zachovaly obvodové zdi budov, zbytky hradeb a věže, o slovo se hlásí i výhled do kraje, především na severovýchod. Shlížím na navštívené rybníky i mohutný Vlhošť, v dáli se zvedá nejenom Bezděz, ale i Ralsko a Ještěd.

Dopřávám si odpočinek a s novou vervou se vrhám na oblast Kokořínska, do níž jsem vstoupil návštěvou Ronova. Ubírám se přes osady Stranné i Hvězda a míjím Vlhošť, v podvečer navštěvuji stará známá místa, jejichž kouzlo mi nedovoluje uhnout stranou. Vítá mě skalní království plné zajímavých útvarů i roklí. Ve stěnách najdeme dutiny, žlábky a voštiny, objeví se i škrapy.

Skalisko Kostelík

Zahýbám kolem Kostelíka, což je skalisko, a nikoliv svatostánek, a navštěvuji skalní převisy Krápník i Tisícový kámen. Jde o přírodní památky značných rozměrů, kde se podle archeologických nálezů tábořilo už v době bronzové, jak je vidět, bivakování ve stínu stěn vydrželo dodnes. Já však, ač se přibližuje večer, nezůstávám. Vypouštím nedaleké Martinské stěny i Čap a vracím se zpátky k rozcestí pod Husou, odkud se vydávám ke stejnojmennému skalnímu útvaru. Následně stáčím na Kraví důl a do Vlhošťského dolu, usínám pod jedním z mnoha převisů.

Vlhošť

Po ránu se ubírám k nejvyšší hoře chráněné krajinné oblasti Kokořínsko, k Vlhošti (614 metrů - přírodní rezervaci vyhlásili 1998). Procházím vytesaným žlabem a obtáčím kopec po turistické značené stezce, ta mě poněkud zklame. Nevede totiž po pískovcových skalách na západním úbočí a nabízí pouze jedinou, byť pěknou vyhlídku.

Ukazuje se České středohoří s nejblíže položeným kopcem Sedlo v popředí, jemuž sekundují například vrchy Košťál, Lovoš i nejvyšší hora pohoří Milešovka, trochu stranou se zvedá Hazmburk. Další zajímavé výhledy nabídnou až travnaté louky pod kopcem u bývalé myslivny, tentokrát se kromě krajiny s Ralskem či Ještědem představují i Lužické hory.

Přírodní památka Peklo

Přes Holany se přesunuji zpátky do Zahrádek, následuje osada Karba. U ní podcházím železniční most z roku 1897 (jiné zdroje uvádí 1898), jenž se svými 209 metry na délku a 24 metry na výšku byl zapsán mezi technické památky. Vzápětí mě vítá místo, jehož název je ve většině publikací spojován se shromaždištěm démonů a nazývá se Peklo. Jedná se o národní přírodní památku vyhlášenou v roce 1967 a představuje ji skalnatý kaňon, jenž vede nad líně se převalujícím Robečským potokem.

Pískovcové skály

V pískovcových stěnách najdeme vytesané příbytky a skály dost často tvoří převisy, cestou procházím i tunýlkem a přes případné mokřiny vedou dřevěné přechody. Jedná se o jednu z největších lokalit výskytu bledulí v naší republice a nechybí ani další rostliny, ke vzácnostem z fauny patří vydra říční a výr velký. Žádné z uvedených zvířat jsem ovšem na vlastní oči neviděl a ani jsem nenavštívil hrádek Frýdlant, jehož zbytky mají stát nad údolím. Buď jsem minul odbočující značku, ačkoliv mi přišlo, že jsem navzdory únavnému horku stále vnímal a žádný ukazatel přehlédnul. Možná šlo ale o vůli ďábelskou, neboť nikdo neví, co může od Pekla očekávat. S cestou i zápisky se loučím v České Lípě.