Červenohorské sedlo - start i cíl dvoudenního treku v Jeseníkách

Přes Červenohorské sedlo, Vřesovou studánku, Vozku, Černou stráň, Poniklý vodopád a Údolí Hučivé Desné (2)

Domeček na "muřích" nožičkách přes noc nespadl. Noc byla klidná a ráno docela teplé a vlídné. Asi proto, že je skoro zataženo, byť se sluníčko pokouší prodrat skrze mraky. Nakonec ale vítězí mraky a my měníme plán. Místo návratu na hřeben pod Vozku zamíříme k Poniklým vodopádům. Sice to bude delší a s větším převýšením, zato tam ale je "horší" cesta…

Nejprve však zamíříme k vrcholu, kvůli kterému jsme do této části Hrubého Jeseníku zavítali - k Černé stráni. Černá stráň (1 237 m) je rozložitý zalesněný masív severozápadně od Koutů nad Desnou, na který nevede žádná turistická značka. Naštěstí, neboť jen takto může tato část Jeseníků zůstat návalu turistů prostá. A navíc - z Černé stráně se stejně žádné výhledy neotevírají. To nám ale nevadí, neboť hřeben k vrcholu ty fantastické výhledy až ke Králickému Sněžníku bohatě vynahradí. Alespoň zatím, než stromky zasazené na četných pasekách trochu více dorostou.

Po pěkném hřebínku a po zarůstající lesní cestičce a následně úzké pěšině míříme k samotnému vrcholu Černé stráně. Ten je, jak jsem již napsal, bez výhledů. Hustá horská smrčina jakékoliv výhledy znemožňuje. Je tady jen geodetický bod a - klid. Nikde ani noha. Někde pod námi, na východním úbočí, se nachází lovecká chata Rudolfka. Tu ale vynecháváme, nechce se nám ještě opouštět krásný hřeben s podmáčenými lesními světlinami s pohupujícími se bílými hlavami suchopýrů. Velice malebný úsek naší cesty.

Přicházíme na rozcestí s lesní cestou. Tady se musíme s hřebenem rozloučit a odbočit doprava k východu. Úzkou stezičkou sestupujeme na lesní cestu, která míří k chatě Rudolfka. Vycházíme na ni přímo u malého posedu krytého maskovací sítí.

Ve dvou "vracečkách" sestupujeme na lesní cestu, po které jsme sem včera přišli. Asi kilometr sledujeme své včerejší kroky, na rozcestí pod jedním z mysliveckých posedů ale nepokračujeme doleva nazpět pod Vozku a k chatě Furmanka, ale přímo. Dolů do údolí Poniklého potoka, které se zařezává hluboko mezi vrchy Polom (1 127 m) a Klínová hora (1 180 m).

U Klínového potoka, jehož malebným korytem zurčí množství vody po předchozích vydatných deštích, snídáme. I plyšáci, kteří na výletě pochopitelně nemohou chybět, si tady spokojeně lebedí… Užíváme se pohledů na skalnaté koryto Klínového potoka se zcela průzračnou vodou. Klidně se z ní můžeme napít.

Po snídani sestupujeme podél Poniklého potoka plného malebných peřejí a skalních prahů k vodopádům. Míjíme Smrk pod pramenem v údolí Poniklého potoka, památný strom s odhadovaným stářím přes 200 let. Zdejší smrk ztepilý (Picea abies) patří k nejmohutnějším jedincům svého druhu v celých Jeseníkách. Dosahuje výšky 37 metrů, obvod kmene činí bez pěti centimetrů čtyři metry a je - prostě ohromný. Pravý lesní velikán.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Kousek pod tímto památným stromem je konečně Poniklý vodopád, který dosahuje celkové výšky okolo čtyř metrů. A dnes je opravdu parádní, protože korytem Poniklého potoka teče vskutku hodně vody. Krásná zastávka, která za tu ztrátu výškových metrů určitě stála.

Od Poniklého vodopádu sestupujeme až na rozcestí Poniklý potok (656 m). Tady údolí Poniklého potoka opouštíme. Odbočujeme vlevo a začínáme stoupat údolím Hučivé Desné. Co jsme sestoupili, to budeme muset opět vystoupat. Až na Červenou horu a ke Vřesové studánce. Bratru přes 600 výškových metrů. Ale co, je tady přece krásně.

Využíváme krmítka pro turisty k lehkému občerstvení. A já navíc s radostí využívám vítané pauzy k fotografování zdejší bohaté entomofauny. Pár pořádných fotoúlovků se mně cestou včera i dnes již povedlo, tady je doplňuji o několik dalších. No, jsme úspěšní po všech stránkách…

Po krátkém odpočinku stoupáme proti proudu Hučivé Desné, která pramení na úbočí hory Keprník a dosahuje délky 7,6 km. Za rozcestím Údolí Hučivé Desné (875 m) vystoupáme po dřevěném "schodišti" a po příjemné lesní pěšině nabíráme vcelku svižně opět výšku. Horská smrčina je neobyčejně hustá a zelená. Jeseníky jsou prostě malebné hory, sytě zelené hory plné vody.

Míša smutně obhlíží "plantáže" borůvek, které rostou všude kolem. Letos je ale všechno mnohem později než v předchozích letech a k jejímu (i mému) zklamání ještě žádné borůvky nejsou. Na ty si budeme muset počkat až do července. A vypadá to, že hluboko do července a nebo možná až do srpna. Podle toho, jak se to vyvede s počasím v následujících dnech a týdnech.

Les začíná řídnout, naopak ale začínají houstnout mraky. Od Keprníku se sem táhnou husté černé mraky, v dálce dokonce zahřmí. Vrcholová skaliska na vrcholu Vozky již nejsou vidět vůbec. Mlha postupně zahaluje i údolí bystřiny Hučivá Desná, stejně tak se nám schoval vrchol Červené hory, kam jsme měli původně namířeno. Chtěli jsme kouknout na Kamenné okno a projít po žluté značce Sněžnou kotlinu. Začíná drobně mžít, takže tyto zajímavosti včetně Červené hory (1 333 m) si necháme na příště. Ještě máme do této oblasti naplánován další výlet.

Prosvištíme přes Sedlo pod Vřesovkou (1 205 m), kolem Vřesové studánky (1 290 m) a bez zbytečného zdržování rychle sestupujeme přes rozcestí Bílý sloup na Červenohorské sedlo, abychom nezmokli. Na hřebeni to v tuto chvíli nevypadá vůbec povzbudivě. Pár kapek jsme sice schytali, ale nestálo to ani za řeč. Konečně jsme na Červenohorském sedle (1 013 m). Zvládli jsme celou trasu v dobrém čase a bez zbytečných prostojů. Míše to dobře šlapalo, mám z ní ohromnou radost.

Přezouváme se, nakládáme batohy a míříme k domovu. Cestou se ještě zastavíme v osadě Vidly, abychom se podívali na místní dřevěný kostelík, resp. kapli Svaté Hedviky z počátku 20. století, která byla takovou třešinkou na vynikajícím jesenickém dortu.

• První část článku
• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie