Černá Hora, přechod přes pohoří Plav a Visitor

Černá Hora 2017 (2), trek přes Plav a Visitor

Místní si nás všímají a už si musíme sednout a popovídat, což je vzhledem k našim nulovým znalostem srbštiny poněkud náročné. Pomáháme si tedy rukama a anglicko-chorvatským slovníkem v telefonu. Nabídky k přenocování odmítáme a ptáme se na kulu. Pán s námi vyběhne na kopec, kde se loučíme, prohlížíme pár kamenů, co z opevnění zbylo, nacházíme druhou a poslední černohorskou kešku vandru a vydáváme se dále.

Krásným lesem plným dlouhojehličnatých borovic s velkými šiškami jdeme do sedla před Tomovou glavou. Tam se stáčíme na západ, abychom se vrátili na hlavní cestu, po které jdeme až k další na mapě značené zřícenině - Barion kula. Na tomto ze všech stran lesem obklopeném místě se rozhodujeme přenocovat.

Středa 28. června - přes sedlo Čakor

Ráno scházíme do osady Rušin krš, kde potřebujeme doplnit vodu. Při tom nás místní obyvatelé zvou ke stolu a nenechají si naši návštěvu vymluvit. Ta je tak zpočátku sice trochu vynucená, protože jsme se nechtěli hned po ránu někde zdržet, nakonec se nám tam ale líbí a kromě ochutnávání různých dobrot si i trochu pokecáme.

Čtěte také: Minulá část článku Černá Hora 2017

Po půlhodině vyrážíme na cestu do sedla Čakor. Tamní silnici hlídá policie, ale nás příslušník nechává být a jen nám ukazuje zdroj vody. Protože třetí den má být odpočinkový, protahujeme polední pauzu na dvě a půl hodiny.

Po obědě už nás čeká jen přechod přes Ravno brdo (plochý kopec). Rozlehlá vrcholová část je celkem zajímavá (a není moc plochá) a jsou odsud pěkné výhledy, ale začíná dost foukat, tak se tam moc nezdržujeme. Sestupujeme po strmé rozkvetlé louce a koukáme při tom na hřeben, který nás čeká další den.

K prameni pod sedlem Prevoj Dio se nám nechce sestupovat, a tak jdeme dál po rovině až k začátku dalšího stoupání, kde nacházíme aspoň trochu chráněné místo na stany. Nedaleko jsme sice našli v mapě vyznačený pramen, ale byl dobrý tak k umytí ešusu. Vody na pití ale máme dost a další den určitě na nějaké prameny narazíme.

Čtvrtek 29. června - Valja

Dnes máme v plánu nejvyšší bod vandru - vrchol Bandera (Crni krš) vysoký 2 426 m. Spali jsme ale dost vysoko, tak nás čeká jen nějakých 500 výškových metrů nahoru. Postupně stoupáme směrem na Starac a všímáme si, jak se s rostoucí nadmořskou nejdřív mění struktura lesa, pak postupně ubývá stromů a ty jsou stále menší, až je kolem nás jen tráva a kamení.

Nahoře opět docela silně fouká od západu, a tak jsme rádi za každý úsek stezky, který nevede přímo po hřebeni. V úsecích, kde jsme vystaveni větru naplno, máme místy obavy, aby nás to neodfouklo. V závětří za jednou skálou odpočíváme a doplňujeme energii před finálním výstupem. Ten je kvůli větru náročný, ale nahoře nás čeká odměna v podobě vrcholové rovinky a kruhového výhledu.

Sestup je naštěstí jednodušší než výstup a navíc vede částečně po závětrné straně. I tak si ale větru užíváme ještě dost a na oběd se schováváme v terénní prohlubni. Odpoledne pokračujeme po rozkvetlých loukách do sedla Zavoj, kde se napojujeme na značenou trasu. Podle rozcestníku nás do Babina Polje čeká ještě dvouhodinový sestup. Zpestřujeme si ho zastávkami u potůčků. Ty jsou vítaným osvěžením, neboť už nefouká a je horko.

Do Babina Polje přicházíme po půl šesté. Za plotem je tam pěkná studánka (Seljimina česma). Jak si nás u ní všímají lidé odpočívající na pozemku, hned jeden z nich přijde a natočí nám vodu. Stany stavíme hned naproti přes cestu, když se předtím ptáme, aby to někomu nevadilo. Část z nás ještě využívá možnost umýt se v Babinopoljské řece a pak hrajeme až do setmění karty.

Pátek 30. června - Hridsko jezero

Protože všichni mají dost sil, rozhodujeme se nevynechat odbočku na Hridsko jezero, i když to znamená znovu vystoupat nad 2 000 m n. m. s vidinou odpoledního sestupu pod 1 000 m n. m. Značená trasa k jezeru stoupá nejprve po zpevněné cestě, pak u salaše Bajrovića odbočuje a začne stoupat strměji. Tam se nám podařilo značku ztratit. Po čase totiž zjišťujeme, že cesta, po které jdeme, končí uprostřed lesa, a správná trasa vede podle navigace o několik vrstevnic výš.

Vydáváme se tedy lesem vzhůru po spádnici. Za chvíli dojdeme k cestě, která vede zhruba směrem k jezeru. I když ani to není ta správná, vydáváme se po ní. Brzy však dojdeme na její konec a musíme zopakovat úhybný manévr do svahu. Při tom narážíme na další nadějnou cestu, která však po několika stech metrech také končí. Po spádnici tedy stoupáme potřetí. Při tom už dojdeme až na značenou cestu a po nutném odpočinku můžeme pokračovat k jezeru.

To překonává naše očekávání! Nádherná plocha průzračně čisté vody, jejíž teplota není vzhledem k nadmořské výšce 1 970 metrů vůbec nízká. Ideální na osvěžující koupel po dlouhém výstupu. Stále se nacházíme pod horní hranicí lesa a břehy obklopují krásné jehličnany. Okolo jezera si lze udělat asi kilometrovou procházku po balvanech, obdivovat při tom statné borovice a navštívit některý z ostrůvků u břehu.

Obědem, koupáním, focením a pozorováním čolků jsme strávili dvě a půl hodiny. Pro mě osobně bylo Hridsko jezero zlatým hřebem celého vandru. Být to v Česku, je v obležení turistů. Tady jsme potkali jen dvě dvojice.

Od jezera nás značená trasa vede ještě 100 výškových metrů vzhůru na rozcestí Veliki Hrid. Tam nám hromada odpadků kousek od zamčené chaty připomíná, že jsme stále na Balkáně. Nenecháváme se tím znechutit a zahajujeme dlouhý sestup do Plavu. Nejprve jdeme po široké mírně se svažující cestě, která by nás podle mapy dovedla zpět k salaši Bajrovića. Značená trasa z ní však brzy odbočuje na krásnou pěšinu.

Užíváme si výhledy na Prokletije, než se zanoříme do lesa, kde klesáme strměji. Na chvíli zastavujeme u krásné loučky s potůčkem, ale hmyz nás brzy motivuje, abychom šli dál. Cestou si všímám, jak se s klesající nadmořskou výškou mění vegetace. Začíná na mě dopadat smutek, jako když něco hezkého končí. Uklidňuji se ale myšlenkou, že po končící první části vandru přijde ještě druhá, skoro stejně dlouhá.

Když vyjdeme z lesa, jsme asi v polovině sestupu. Pokračujeme přes krásné pastviny až do údolí. Tam jsme si po zkušenosti z dopoledne dali pozor a místo, kde značená trasa opouštěla hlavní cestu, jsme neminuli.

Do Plavu přicházíme až po osmé hodině. Hledáme nějaké ubytování, ale dlouho nic nevidíme. Až na ulici od centra vidíme vývěsku s vytouženým nápisem "SOBE". Chvíli stojíme před Cafe & pizzerií TIMM, nad kterou se vývěska nachází, a přemýšlíme, koho se zeptat. Brzy si nás všímá anglicky hovořící obsluha, se kterou si dohodneme ubytování v ceně 10 € za osobu a noc. Když si opisují údaje z našich pasů všimnou si, že vstupní razítko z celnice je skoro týden staré. Ptají se, kde jsme byli ubytováni před nimi. Po chvíli vysvětlování pochopí, že povinné potvrzení o přihlášení k pobytu nemáme a prý ho tedy zkusí zařídit.

My ještě vyrážíme na pozdní večeři. Vracíme se do centra a hledáme vhodný podnik, až zakotvíme v Čevabžinici Izvor. Tam u obrovských porcí výborného jídla pozorujeme místní zvyk trávit páteční večer ježděním autem po hlavní ulici sem a tam. Ten je zábavný zejména ve spojitosti s nevalnými řidičskými dovednostmi značné části místních. Protože sedíme pár metrů od křižovatky, kde se "projížďkáři" otáčejí, zaznamenáváme během jídla několik vtipných dopravních situací.

Část druhá - Plav, Visitor, Zeletin, Biogradsko jezero a cesta domů

Sobota 1. července - Plav

Díky únavě se nám podařilo usnout i přes hluk z diskotéky vedle. Ráno pereme nějaké oblečení a využíváme balkón k jeho usušení. Po snídani v nedaleké pekárně se jdeme projít do města. Navštívíme kulu Redžepagića a pak v supermarketu kupujeme zásoby na druhou etapu vandru, nanuky a pivko.

Období největšího vedra trávíme odpočinkem a až později odpoledne vyrážíme k Plavskému jezeru. Cestou obdivujeme místní architekturu, ze které by se lidi z Archwars asi pomátli. Jdeme kolem hydrantu, ze kterého vytéká voda na ulici. Zaráží nás to plýtvání. V jezeře nacházíme překvapivě čistou vodu o teplotě vhodné k osvěžujícímu koupání. Asi kilometr od nás hoří hotel. To vysvětluje otevřený hydrant.

Po hodině u jezera se zatahuje, vracíme se tedy na ubytování obdivujíce další architektonické skvosty. Večeříme tentokrát přímo v pizzerii TIMM. Před pizzou dávám přednost palačince na slano. Podruhé v životě jsem v Černé Hoře a podruhé dostávám na stůl palačinku, která byla po zarolování s náplní obalena v trojobalu a znovu osmažena. Sedíme u stolu hned u ulice, takže můžeme dobře pozorovat dění jako třeba procházející krávu nebo noční přepravu sena na minitraktoru.

Neděle 2. července - k Visitorskému jezeru

Den zahajujeme snídaní v pekárně a nanuky - další příležitost bude až na konci vandru, vyrážíme totiž do pohoří Visitor. Nejdřív šlapeme několik úmorných kilometrů po silnici směrem na Murino. Je vedro, a tak si s Ráďou rádi odpočineme ve stínu, zatímco zbytek výpravy se jde podívat na kilometr vzdálený klášter svaté trojice. Chvíli potom, co se vrátí, ze silnice konečně odbočujeme na pozvolně stoupající lesní cestu k Nizamské kule.

Na rozdíl od předchozích zřícenin se zde kromě hromad kamení nachází i několik zdí. Kousek od zříceniny je vysílač. V Česku by byl ohrazený a střežený aspoň pohybovým čidlem. Na Slovensku by minimálně odstranili spodní část žebříku. Tady jsme ale na Balkáně a tak cestě nahoru nebrání vůbec nic. S radostí toho využíváme a lezeme až ke konci žebříku. Je odtud výhled na údolí řeky Lim.

Od vysílače jdeme po široké a poněkud nudné cestě. Brzy nás přepadne hlad a začíná drobně pršet. Schováme se tedy pod husté stromy a vybalíme oběd. Pak vyrážíme dál k Visitorskému jezeru, které je naším dnešním cílem. Cesta k němu nám včetně schovávání před deštěm a sbírání lesních jahod trvá ještě 3 hodiny.

Kousek od jezera potkáváme německé turisty v doprovodu Srba, který umí dobře anglicky, tak si po dlouhé době můžeme s někým popovídat. Přicházíme ke krásnému jezírku s plovoucím travnatým ostrůvkem. Srb projevuje nespokojenost s tím, jak rychle se ostrůvek rozšiřuje, popisuje, jak se dá po ostrůvku pohybovat, abyste se neprobořili, a ukazuje, kde skákali do vody. Toho se chytnou přítomní Němci, svlékají se a navzdory poměrně nízké teplotě skáčou do vody za hlasitého povzbuzování ("Crazy Germans, crazy Germans!") jejich průvodce.

S Davidem to nemůžeme nechat jen tak a běžíme si skočit z houpajícího se ostrůvku do jezera. Koupel je po náročném výstupu osvěžující, ale ne moc studená, a rádi ze sebe smýváme pot z cesty. Méně příjemný je pocit chladu při vylézání z vody, raději si tedy ještě trochu zaplavu a pak se připojím k rozhovoru lidí na břehu zůstávaje ve vodě. Prý jsme "the nations of the north" - vzhledem k zeměpisné šířce Bělehradu.

• Dokončení článku