(Ne)povedený přechod pohoří Čergov na Slovensku

Turistika na východním Slovensku, přechod pohoří Čergov

"To babí léto se někde zaseklo", říkám si pozorujíc ubíhající promáčenou krajinu za sklem autobusu. Je konec září a už několik dnů prší. V následujících dnech to má být o trochu lepší, a tak jsem se ocitl nádraží v Bardejově, odkud za svítání vyrážím na čtyřdenní trek západním směrem.

Původně měl trvat dnů sedm, ale čtyři dny v horách když je hnusně budou bohatě stačit. Kam dorazím uvidím, vím ale, že mé kroky povedou směrem Čergovu, nádhernému zapomenutému pohoří tady na severovýchodě Slovenska.

Nejprve musím projít historické centrum Bardejova. Na náměstí zní z jednoho z kostelů varhany, z dalšího, pravoslavného, zase zpěvy. Velmi magická ranní atmosféra centra vezme za své hned při průchodu socialistickým sídlištěm, za kterým se napojím na silnici vedoucí do části Bardejova zvané Miháľov. Vede tam červená značka, kterou ovšem nechávám být, protože jdu po jen po silnici, zablátit se zatím nechci.

Směr Hervartov

Z cesty by byl krásný výhled, ale ten si nízká oblačnost nechává pro sebe. Jediné co trochu zahlédhu, je minipohoří Busov. Zato Miháľov ještě leží na hřebenu jednoho z výběžků Ondavské vrchoviny, kterou tímto okrajově navštívím také. Na konci vesničky stojí pěkný nový kostelík, od kterého začne sestup polní cestou do údolí.

Čtěte také: Čergov, přechod pohoří na východě Slovenska (2)

Z cesty poprvé vidím na pohoří Čergov, hradby zeleně částečně utopené v mracích. Scházím k místní silnici, po které přijdu na okraj vesničky Kľušovská Zábava, odkud zamířím malebnou krajinkou k vesnici Hervartov. Tou procházím skrz a červeně značený chodník zase prochází skrz areál kostelíku. Jenže tento dřevěný kostelík není jen tak ledajaký, je to nejstarší podobná stavba na Slovensku. Postaven byl už někdy před objevením Ameriky a je zajímavé, že na rozdíl od většiny jemu podobných, je katolický.

Kolem se to hemží lidmi, probíhá zrovna podzimí údržba. Vzdávám hold stavitelům a pokračuji na konec vísky, kde na několik dnů opustím svět lidí a vrhnu se do světa lesů.

Výstup na Žobrák, bivak

Zprvu strmě, poté pozvolna stoupám k hřebenu. Cestou míjím několik rozestavěných přístřešků či posezení a postupně mi dochází, že se bude jednat o křížovou cestu. S každou stovkou výškových metrů se ochlazuje a taky horší viditelnost. Když dorazím na hřeben spadne občas i nějaká ta kapka.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po hřebenu jdu jen chvíli, než dorazím ke konci křížové cesty s venkovním amfiteátrem. To už jsem kousek od sedla Žobrák (892), kde stojí zvláštní rozhledno-útulna. A aby toho nebylo málo, kousek od ní stejná, nedávno postavená. A s ní i velký altán.

Poprchat nepřestává, takže se jdu do té nové podívat. Vevnitř jsou palandy pro šest lidí, lavice, stůl a staré polstrované křeslo, do něhož usedám právě ve chvíli, kdy se zvedne vítr a zesílí déšť. Nevadí, mám asi tak dvě hodinky k dobru. Jenže tu chybí kamna a začíná mi být trochu zima. Zalézám tak do spacáku a v důsledku celonočního přesunu hned usínám.

Asi za dvě hodiny mne budí promrzlé nohy. Jak se začnu rozhlížet kolem, dochází mi, že do útulny celou jednou stranou teče, voda se rozlévá po palandách a z hora kape na mě. Ležím tak vlastně v louži. Rychle jdou okouknout situaci a zjišťuji, že venku neprší nýbrž leje a ještě k tomu díky větru prší vlastně vodorovně. Konstrukce útulny to oprávněně nedává.

Je mi jasné, že pokračovat dál nemá v tom nečase cenu. Nezbývá než zabivakovat, trochu netradičně uvnitř místnosti. Spacák uložím do žďáránu a nad sebe natáhnu celtu. Trochu vysuším okolí, navařím čaj do termosky a s promrzlýma nohama zalezu do spacáku. Ten nakonec vysuším, takže spím i trochu pohodlně. Občas se vzbudím abych okoukl situaci. Je pořád stejná, takže zabivakován v útulně nakonec strávím dvacet dvě hodiny. Opustit ji se odhodlám až na druhý den před polednem, takže jsem zatím za den a půl ušel čtrnáct kilometrů.

Vzhůru na Čergov

Červená značka vede po hřebenu dále k jihu. Procházím těmi legendárními čergovskými lesy, kde každou chvíli vyplaším nějakou tu vysokou. Jak by ne, když říje už začala a některé jeleny minu jen o kousek. Přes několik plytkých sedel se dostanu pod Bukový vrch (1 019 m), na který vede trochu strmější stoupáček. Od něj to je na hlavní hřeben už jen asi kilometr a půl.

Jsem v sedle Chochuľka (1 021 m) na hřebenu jednoho z mých nejoblíbenějších pohoří, o kterém jsem vlastně pro Treking napsal svůj první článek. A i v něm jsem se nad krásou těchto míst rozplýval a rozplývám se i teď. A to i přesto, že vládne toto nevlídno.

Vydávám se dále na jih ke stejnojmennému vrchu Čergov (1 050 m). Z jeho vrcholové louky bývá pěkný výhled. Nyní po ní nechodím kvůli výhledu, ale kvůli hledání pěšinky k nedaleké útulně. Jmenuje se Drina a má být někde na jihozápadní straně ve svahu. Procházím to tady skoro hodinu, ale útulnu prostě nenajdu.

Chata Čergov

Trochu mi to vadí, ale nevěším hlavu. Asi dvacet minut chůze po hřebenu se nachází sedlo Čergov (917 m) se stejnojmennou chatou, jedinou v tomto pohoří. V chatě je teploučkou a je to vlastně můj dnešní cíl. Jenže je pondělí a v pondělí se tady prostě neubytujete, v pět odpoledne zavírají. Využívám aspoň možnosti pořádně usušit věci a dát si něco do žaludku.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

V podvečer, před uzavřením chaty vycházím ven a jdu si hledat místo na noc. Naštěstí to tady znám a není to tak problém. Brzo mám nachystán v závětří jedné chatky bivak a popíjejíc čaj vyhlížím noc. Ta dnes přinese zatmění Měsíce, leč pohledu na oblohu mi budou celou noc upřeny.

Ráno, když se chystám na odchod, mi dojde plyn pro vařič, jinak se nestane nic zvláštního. Vyrážím tak nazpět na vrchol Čergov. Vrchol a tudíž celý hřeben tone v mracích. Což je škoda, protože od sedla Chochuľka, už veden modrou značkou, půjdu po jedněch z nejkrásnějších míst v pohoří. Právě tady nejvíce vynikne krása řídce porostlých vrcholových luk, ta typických pro tyto hory.

Veľká Javorina

Zamlžená atmosféra s dohledností pár desítek metrů jim ale naštěstí taky trochu sluší, zvlášť, když se občas z mlhy vynoří nějaký ten jelen. Při stoupání na druhý nejvyšší vrchol Veľká Javorina (1 099 m) mne zasáhne závan prudkého větru.

Nepříjemný fučák má naštěstí za následek, že se oblačnost začne trochu trhat, posune se o několik desítek metrů nahoru a otevřou se mi aspoň nějaké výhledy. Ne do dálky, byť na obzoru rozeznám třeba Kojšovkou holi, ale na samotný čergovský hřeben. A o ten tu jde především, protože se právě nacházím v jeho nejkrásnější části mezi vrcholy Solisko (1 056 m) a Hrašovník (1 009 m). Narazím dokonce na úsek v závětří, kde s radostí usednu a odpočívám.

Dvoriská, Ždiare a Forgáčka

Za Hrašovníkem začne cesta klesat do výrazného sedla Priehyby (815 m). Ze sedla začnu pomalu stoupat cestou lemovanou břízami roztodivných tvarů při které posléze najdu upravený, vydatně tekoucí pramen. Mám ještě asi dva litry a to mi k dalšímu pramenu v cíli dnešní etapy bude stačit. Napiji se pouze pro osvěžení, když si uvědomuji, že se jedná o jediný(!) pramen přímo na hřebenu.

Pod vrchem Dvoriská (1 057 m) chvíli řeším trasu, viditelnější cesta okrajem krásné louky je chyták, značený chodník vede vlevo okrajem lesa, za kterým klesne do sedla Ždiare (972 m) pod vrchem Forgáčka (1 025 m). V sedle se na hřeben připojují další dvě stezky, je tu tak i lavice se stolem a ohništěm. Bohužel, si ho návštěvníci pletou s odpadkovým košem.

Za sedlem začne postupný a pozvolný výstup, střídavě přes les či louky, na nejvyšší partie pohoří. Postupně začnou přibývat podzimní barvy s dominující rezavou paletou borůvek. Přesto, že je na ně už docela pozdě, dají se stále najít lahodné kusy. Sice to zpomaluje, ale to mi nevadí, k rozcestí Lazy (1 088 m) to mám už jen kousek.

Nejvyšší hora Minčol

Tady shazuji batoh a jen tak na lehko kráčím pod nejvyšší vrchol Minčol (1 157 m). Na jeho předvrcholu stojí velký kříž s trnovou korunou a právě z tohoto místa je nejkrásnější výhled na Čergov. Dokonce se na chvíli udělá lepší fotosvětlo a přesto, že ho mám vyfocen už několikrát, fotím ostošest. A fotil bych i déle, leč jsem si v batohu nechal rukavice.

Vracím se k rozcestníku, beru batoh a scházím prudkým sestupem k útulně. Ta je sice zamčená, ale je tu jinak vše, co budu potřebovat. Teda mělo by být, protože pramen, stěžejní věc, je naprosto suchý. To mne trochu rozhodí.

Dopíjím zásobu čaje z termosky a začínám rozdělávat oheň, když plyn není. Z mokrého dříví to jde pomalu a blbě, ale nakonec mám na noc a zítřek zase plnou termosku. Večer se ukládám pod stříšku útulny a rychle usínám spánkem spravedlivým, přestože pod útulnou pořád něco rachotí.

Budím se do zamlženého rána, hranice oblačnosti je momentálně hodně nízko. Prudký stoupák na hřeben si zpestřuji borůvkami, dokud budu, budu jimi nahrazovat nedostatek tekutin. Rozcestník na Lazech zahlédnu až tak na dvacet metrů. Ponurou atmosféru doplňuje nízká teplota a vichr.

Kolem kříže proletím a za chvíli stanu na nejvyšším vrcholu Minčol. Běžně jdou odtud vidět Pieniny či Východní Tatry, já sem rád, že zahlédnu betonový pylon, který tu stojí. Z vrcholu začnu sestupovat už zase po červené. Celá oblast kolem Minčola je přírodní rezervací s naprosto nádhernou horskou krajnou.

Louky s borůvkami vystřídá bukový prales s borůvkami. A poskytne mi tolik vytoužené závětří. Mám namířeno na Malý Minčol a tato část hřebene je chozená ještě míň. To že jsem nikoho dosud nepotkal je vzhledem k počasí docela pochopitelné, i když v této části Čergova skoro nikoho nepotkáte nikdy.

Chodníčky se viditelně zúžily, někdy připomínají spíš pěšiny. Když se blížím pod vrchol Malého Minčolu (1 054 m), začíná opět trochu pršet, naštěstí trasa brzo z vrcholových luk zahne do lesa. Tady už je chodník uzoučký, značení vybledlejší a začne se měnit i okolí.

Sestup do Ruské Vole

V lesích se rapidně zvýší výskyt kapradin a jehličnanů, až to tady začne připomínat vlhké oravské lesy. Začnou též přibývat vývratů a obcházení nich. Včerejší opuštěné stezky najednou vypadají jako pohodlné korzo. Pocit z přechodu je nyní úplně jiný, jako bych se ocitl v jiných horách. Přibylo i různých skalek.

Úzký hřebínek mne provede i přes vrchol Muránik (1 009 m), jež tak bude poslední tisícovkou na mé cestě. Brzo se přiblížím k sedlu pod Dlhou, ve kterém přestane pršet. Dám si tu tak pauzu, kterou věnuji poslední velké plantáži borůvek na cestě. Pod sedlem probíhala těžba a okolí podle toho tak vypadá. Příkopy jsou doslova plné odpadků po lesních dělnících. Pro představu, nejedná se nějaké hromádky ale o dva až tři metry širokou a několik desítek metrů dlouhou plochu podél cesty. Humus!

Kousek za sedlem opustím červenou a po modré začnu sestupovat k vesničce Ruská Vola nad Popradom. Zprvu po lesní cestě, potom pěšinou v lese začíná můj poslední úsek. Značku v jedné části úplně ztratím.

Nevěším hlavu a scházím nadivoko lesem, ze kterého vyjdu na nádherné louky y pastviny přímo nad vesnicí. Nad vesnicí se tyčí masiv Kurčinské a Orlovské magury, přes který jsem měl původně pokračovat až do Pienin. To si ale nechám na příští rok, tam mám vyhlédnuto několik foto-lokalit, takže si počkám na to pravé babí léto.

Dopíjím poslední čaj a scházím do vesničky. Tady v takové obchodohospodě usedám k vytouženému pivu a asi hodinku a půl čekám na příjezd autobusu.

Za celé čtyři dny jsem ušel něco málo přes šedesát kilometrů. Není to sice moc, ale zážitky z tohoto přechodu, který vlastně skoro ve všem dopadl úplně jinak než jsem si původně představoval, daly dohromady za mnohem delší štreku. Ale co je hlavní, měl jsem Čergov, jeho lesy a louky jen a jen pro sebe a to se cení. Vlastně, Čergov je ve střední Evropě jedno z mála míst, ve kterém můžete být úplně sami. Proto ho mám tak rád. A proto je tak jedinečný.

Další související články: