Capo di Muro na Korsice, krátká túra nad mořem

Korsika a turistika, Capo di Muro

K nejznámějším lokalitám Korsiky patří horská trasa GR 20, mysy Capo Rosso nebo Cap Corse, skalní útvary v Calanche, soutěska Spelunca či města Bonifacio, Corte a Bastia. Já se však zaměřím na malou část západního pobřeží a navštívím nejjižnější skalnatý výběžek zálivu Golfe d'Ajaccio, zve nás Capo di Muro.

Tolik úvodem, nyní prozradím, co se o těchto končinách píše v průvodci Lonely Planet, jejž u nás v roce 2009 vydalo nakladatelství Svojtka. Dozvídáme se, že Capo di Muro nabízí panoramatický výhled na celou zátoku a dovede nás k němu silnice D155, z které za vesnicí Acqua Doria zabočíme autem doprava. Věž se má nacházet přibližně osm set metrů od parkoviště. Údaj zní zajímavě, jak se však ukáže, skutečnost je trochu jiná. S výhledy na zátoku souhlasíme, nesoulad vzniká na cestě od parkoviště k věži.

Po přibližně osmi stech metrech chůze nedorazíme ke slibované stavbě, ale stojíme před prvním ukazatelem značené cesty. Z cedulky s vyobrazeným plánkem se každý příchozí dozví, že mu k věži ještě slušný kus cesty zbývá, co je však hlavní, turistům je jako bonus nabízeno tříhodinové putování kolem výběžku. Zpočátku jsme sice trochu zaraženi z rozporu vzniklého mezi skutečností a popisem v průvodci, leč dlouho neváháme a vydáváme se na cestu. Brzy poznáváme, že jsme se rozhodli správně, podstupujeme nádhernou a pro mnohé našince neznámou túru, na niž tímto hodlám upozornit.

Od zmiňovaného rozcestníku pokračujeme nejprve porostem k jedné z mnoha věží, jež, jak prozradím, lemují ostrov po celém pobřeží. Do dnešních časů se jich dochovalo na šedesát. Svého času je v rámci obranného systému zbudovali Janované, kteří Korsiku pět století ovládali a proměnili ji v pevnost, ostatně i jim vděčíme za mohutná opevnění v Calvi a Bonifaciu. To ale odbočuji, vraťme se na mys Capo di Muro. Věž se je přístupná a nabízí se z ní výhled na zátoku i směrem do hornatého vnitrozemí, toho druhého si bohužel vzhledem k velké oblačnosti, jež se usadila nad pevninou, příliš neužijeme.

Nám naštěstí v místech, kde se právě nacházíme, přeje štěstí, sluníčko nás neopouští. Pokračujeme dál a postupujeme porostem, míjíme dům. Netrvá dlouho a při pobřeží nás nadchne nádherná přírodní scenerie. Nad šumícím mořem se zvedají zajímavě tvarovaná skaliska, na která v podobě útočících pirátských hord dotírají vlny. Voda hučí, stříkají kapky a my pozorujeme rozervané kameny, jež si nezadají se známějšími výtvory, jaké najdeme např. v oblasti Calanche.

Jednou připomíná balvan věžičku a opodál zase vykukuje hlava ptáka či prehistorického ještěra, při trošičce představivosti najdeme i lachtana, pokud ovšem nejde o tuleně. Na rozeklané stěně se pro změnu rýsuje zajímavý list a vyskytují se i další výjevy, stačí se jenom pozorně dívat. Dostavuje se zkrátka líbezná pastva pro oči, uváděná originálním filmovým studiem divokých přírodních končin.

Pokračujeme podél šumícího moře. Kus nad námi se vynoří na skalisku maják, krátce poté zastavujeme u kapličky, jejíž interiér zdobí nejenom plno sošek, ale doplňují ho i mince, kamínky či různé dárky, jež jsou zde zřejmě kladeny pro štěstí. Současně nás v kapli upoutá text, který připomíná řečtinu či jiné podobné písmo a vyvolává dojem, že jde o počin pravoslavné církve, což by potvrzovalo i pár vedle umístěných malých kapliček, jaké se často vyskytují pro štěstí podél silnic v Řecku. Coby laici ale nečiníme žádný závěr a zůstáváme jen u pocitů.

Cesta vede dál podél pobřeží a po třech hodinách se nacházíme zpátky u rozcestníku. Túra pomalu končí a jedinou pihu na kráse tak představuje skutečnost, že se kvůli neschůdnému terénu nedá vykoupat v moři. Truchlit ale nemusíme. Stačí nasednout do auta, popojet kousek dál a smočit se jinde. Opouštíme skrytý a málo známý diamant, který při krátké pobřežní vycházce září měrou vrchovatou.