Pohoří Burda (Kováčovské kopce), turistika

Burda (Kováčovské kopce), neznámé sopečné minipohoří mezi třemi řekami

Musím se přiznat, že mi toto nevysoké a nepříliš známé pohoří sopečného původu na jihu Slovenska zůstávalo dlouho utajeno. Znal jsem pouze Karla Burdu z Poruby a časopis BURDA s obsahem mne nepřitahujícím.

Mapu pohoří jsem si zakoupil, když jsem odjížděl vyhřát staré kosti do termálních koupelí Podhajská se svou ženou Marií. Protože sedět celý den ve vodách okolo 35 stupňů, byť její chemické složení je prý mořského charakteru, považuji za blbost, byla výprava do tohoto výběžku na jihu Slovenska pro horala téměř povinná.

Vyrazil jsem tedy podle automapy na jihovýchod přes vesničky Požba, Želiezovce, Čata, Biňa, Kamenín přes řeku Hron do Kamenice nad Hronom (117 m). Odtud vede červená značka do lůna tohoto pro mne zatím neznámého vulkanického pohoří.

Jedná se geomorfologický celek Slansko - matranské oblasti. Leží ve výběžku na hranici s Maďarskem mezi řekami Hron na západě, Dunaj na jihu a Ipel na východě. Na severu sousedí s Ipelskou pahorkatinou, na východě a jihu s pohořími Börzsöny a Pilis v Maďarsku.

Pohoří Börzsöny, oddělené řekou Ipel, je podstatně vyšší, dosahuje 939 m a dá se do něj vyrazit z vesnice Salka. V centru hor je hustá síť turistických značek všech barev. V této vesnici jsem při návratu z hory velmi dobře poobědval, čeština zde bývá spíše zvláštností, žijí zde pochopitelně Maďaři.

Z Kamenice nad Hronom se vydávám po červené turistické značce do národní přírodní rezervace - Kováčovské kopce, což je současně bývalý název tohoto horstva. Je to největší chráněná oblast v okrese Nové Zámky vyhlášená v roce 1966 s rozlohou 364 ha.

Je zde i naučná stezka s délkou 4 950 m s šesti zastávkami. Cesta vede za vesnicí krásnými loukami a za půl hodiny stojím téměř na hřebeni, na kterém se objevují skaliska - strmé andezitové svahy, kamenná moře a suťoviska. Kolem je stepní porost s hlohy a šípky i další teplomilnou vegetací.

Výhled je díky jasnému dubnovému počasí úchvatný - vidím soutok Dunaje a Hronu a města Štúrovo oddělené mostem od maďarského souseda Esztergom, čili Ostřihom. Zde každého upoutá pohled na kopuli známé baziliky, za kterou se již zvedá pohoří Pilis. Za odměnu sedím na kameni asi dvacet minut a kochám se. Je tady skutečně krásně.

Za chvíli však bohužel výhledy končí a vnikám do hustého lesa, kde se na rozcestí potkávám s modrou značkou. Ta mě vede do vsi Chľaba, která má stejnou nadmořskou výšku jako Kamenice - rovněž 117 m nad mořem. Jižně pod Burdou vede železniční trať do maďarského Szobu a dále na jihovýchod. Dunaj zde vyhlíží majestátně. Na své cestě z Německa do Černého moře musí urazit 2 850 km. Vzniká soutokem řek Brege a Brigach ve Schwarzwaldu. Jsou zde i malé ostrůvky.

Pokračuji dál po modré značce mezi Královou horou (373 m) na západě a nejvyšším bodem sopečného pohoří Burdovem (395 m) na východě a asi po půlhodině se vracím na rozcestí. Na sloupku rozcestníku je přilepena samolepka časopisu TREKING, kterou zde zajisté zanechal šéfredaktor pan Ota Brandos při svých toulkách. Později mi to osobně potvrdil. Je to zajímavý objev, člověk by to zde určitě nečekal.

Sestupuji do Kováčova, který dal název místním kopečkům a zpět musím bohužel po asfaltové silnici proti toku mohutného Dunaje. Bílé skály prozářené jarním sluníčkem nade mnou jasně svítí, fotografuji je tentokráte zespodu. Objevují se rybáři na břehu Dunaje, na úpatí pohoří rekreační chaty. Procházím tzv. Vyšehradskou bránou.

V hospodě u kostela v Kamenici nad Hronem, kde jsem nechal auto, dávám řeč s hostinským, také zde jsou téměř všichni obyvatelé maďarské národnosti. Po návratu ze Salky, kam jsem si odskočil, abych viděl Burdu ze severu, se po stejné trase dopravuji zpět do Podhajské. Najel jsem tam a zpět 162 km.

Ženu Marii nalézám poměrně obtížně ve změti těl ve vodách bazénu, každému návštěvníkovi vykukuje pouze hlava. A je tu hlava na hlavě. Jde mi z toho hlava kolem. Z vody se kouří, na povrchu plave sůl a zbytky strupů těch, co si zde léčí kožní nemoci. Slunce pere ještě teď v podvečer. Řada vytrvalců tu sedí od rána, mají spálené obličeje a tváří se spokojeně s přesvědčením léčebných účinků teplé vody.

Tento letošní výlet na jih Slovenska jsme ještě spojili s návštěvou hradu v starobylých Levicích, zajímavé betonové rozhledny na nedalekém vrchu Vápník (262 m) a s prohlídkou lázní Santovka a Dudince na jižním výběžku Krupinské planiny.

I když Burda patří mezi nejnižší pohoří Slovenska, stojí určitě za návštěvu. Jedná se v podstatě o polodenní výlet, ale je možno pochopitelně pokračovat v některém ze sousedních maďarských pohoří. A ruku na srdce, ty jsou pro nás krajinou nepoznanou. Alespoň pro většinu horalů. Většina zná pouze Budapešť s parlamentem u Dunaje nebo Balaton. Já ještě navíc ocelárny v městech Ózd a Dunaújvaros.

Proto jsme se rozhodli s partou kamarádů 26. ročník našeho PUTOVÁNÍ absolvovat právě v maďarských horách a nejvyšší hora této země Kékes (1 015 m) v pohoří Mátra se již na nás nemůže dočkat. Přineseme jí soudružské pozdravy z naší nejvyšší hory Sněžky v Čechách a nejvyššího pevného bodu v republice - vysílače na Pradědu v Hrubém Jeseníku na Moravě. A určitě to oslavíme kvalitním nošovickým pivem RADEGAST v plechovce! To zase jako pozdrav z pod Lysé hory v našich Beskydech.

Bude nás asi pět, každý se musí povinně naučit aspoň 10 maďarských slovíček. Vždyť maďarština je záhadný jazyk ugrofinské skupiny uralských jazyků aglutinačního typu s řadou přejatých slov z jazyků altajských a indoevropských. Abychom nezahynuli hladem a žízní v neznámé zemi a horách musíme studovat, vždyť takto mluví spisovně asi 15 milionů osob již od 16. století. Já už jedno slovíčko znám, pivo se řekne SÖR!