Pohoří Rila a Pirin, hodně vzdušná hřebenovka v Bulharsku

Přechod bulharských hor Rila a Pirin

Rozhodli jsme se pro dlouho plánované bulharské hory, protože jsme je z různých důvodů neustále odkládali. Sehnali jsme co nejvíce materiálu a na koupi map jsme spoléhali na SOFII. U nás jsme je stejně nesehnali. Chtěli jsme navštívit dvě nejznámější a nejvyšší pohoří, Rilu a Pirin, vyhlášené návštěvami českých turistů už za socialismu.

Po příjezdu mezinárodní bulharskou autobusovou linkou (2 200,- Kč zpáteční jízdenka) dopoledne do SOFIE jsme hledali podle průvodce a doptáváním místních, odkud nám jede spoj do SAMOKOVA. Jel jsem s mojí ženou, protože další zájemce z řad známých jsme nenašli. Nakonec jsme zjistili, že musíme jet místní dopravou na druhý konec města na další autobusové nádraží jih (avtogara jug).

Nejprve jsme se ale zašli podívat se do centra města a zkusit koupit mapy pohoří Rily a Pirinu (1:55 000). Nakonec jsme je koupili, ale obešli jsme celé centrum a hodně obchůdků, než se nám je podařilo koupit. Od města jsme toho moc nečekali, památky tu nějaké byli, ale spíš jen nadýchat atmosféru města. Po přejetí většiny města jsme dojeli k jižnímu nádraží, které bylo schované pod mostem a bylo problém ho najít, ale dobří lidé nám poradili. Ihned nám jel spoj do SAMOKOVA. Malý bus pro 14 lidí, ale hlavně, že jel.

Chata Musala a Musala

Cesta utekla rychle a v SAMOKOVU nás čekal spoj dál do podhorského střediska BOROVEC. Ceny za dopravu vycházely velmi solidně, zhruba o polovinu levnější než u nás. Zašli jsme na první ochutnávku piva, které bylo dobré a poté jsme se mrkli na lanovku, jestli vůbec jede a v jakém je stavu. Sice nejela, turisté tu žádní další nebyli,ale kvůli nám ji stejně rozjeli (asi za 80 Kč za oba) a vyvezla nás na vrcholek Jastrebec (2 360 m), odkud jsme pokračovali na náš hlavní cíl, vrchol MUSALA (2 925 m).

Po vrstevnici jsme došli k chatě Musala, která nebyla v provozu a vše tu bylo zchátralé, nedostavěné nebo zničené. I když podle průvodce jedna z těch sesbíjených chat měla být v provozu, což jsme nepoznali. Jen jezera se tu krásně vyjímala a lákala k odpočinku. Pokračovali jsme dál a stan jsme postavili po další hodině pochodu u horních Musalenských jezer. Byli jsme dost unaveni, protože jsme jeli autobusem 24 hodin a zbytek dne na nohou. Bylo tu nádherně, výhledy na severní podhůří a krásné slunečné počasí. Opravdu nádherné hory.

Ráno jsme se krátkým stoupáním dostali k bivaku, kde bylo pár čechů a pokračovali jsme prudkým stoupáním po hřebínku s ocelovými lany na vrchol. Celkem bez problémů, jen nás brzdil sníh a pomalí turisté. Opět bylo slunečné počasí a výhledy na všechny světové strany byly fantastické. Po nezbytné vrcholovce (jak jinak než domácí slivovice) a čaji jsme prudkým sestupem pokračovali přes Bliznak (2 777 m) a Ovčarec (2 768 m) a sešli jsme držkovým sestupem do sedla Džanka (2 300 m), kde byla křižovatka cest a kousek od sedla chata Grancar.

Naše cesta dál pokračovala pohodlným stoupáním na Kovač (2 634 m), kde byly mračna much, které otravovaly jen mě, ale moji ženu ne. No místy to bylo k uzoufání. Prošlo kolem nás šest našinců z jižní Moravy celkem rychlým tempem. Pokračovali jsme celkem přehlednou a téměř nestoupající cestou po loukách a navečer jsme postavili stan na malé kouzelné planince. Hodně jsme chodili nahoru a dolů a nohy potřebovaly odpočinek.

Ribni ezera

Opět nás probudilo krásné počasí a cestou po hřebenu a planinách s malým převýšením jsme pokračovali k chatě Ribni Ezera, náš dnešní cíl. V poledne se ale začalo horšit počasí a úplně se zatáhla obloha. Chvíli nato se začalo blýskat a viditelnost klesla na pár set metrů.

Honem jsme na sebe navlékli bundy a v ten moment začaly padat hustě kroupy. Navíc jsme šli v rozbředlém sněhu, kterého tu bylo ještě celkem hodně. Potkali jsme se s další partou čechů z Prahy. Na chatu to podle mapy nebylo daleko, horší byl terén a značení. Jasná značka podle mapy ve skutečnosti nešla vůbec najít, tak jsme museli sejít po obrovském suťovisku a po sněhu do údolí (Kanarski cirkus) asi 200 výškových metrů a pak do sedla naproti a doufat, že jsme směr odhadli dobře.

Cesta byla drsně drsná. V tom počasí a za pokračujícího deště, s 20 kg baťohy na zádech a celý den na nohou to nebyla žádná sranda. Naštěstí jsme nikde nezapadli a ve zdraví vylezli do sedla Kanarski preslap, kde jsme uviděli v nádherném údolí chatu a velké jezero, náš cíl. Po serpentinách s urvanou cestou na několika místech jsme šťastně dorazili k chatě RIBNI EZERA (2 250 m).

Zde jsme se potkali s kluky z Moravy, kteří byli úplně mokří, značku taky nenašli a k chatě dorazili podstatně delší cestou a došli chvíli před námi, i když si nadešli velký náskok. A asi po třech hodinách dorazili i Pražáci, také oklikou, protože naší vražednou cestou se neodvážili. Takže se na jedné chalupě uprostřed hor potkalo 13 Čechů, což byla pěkná náhoda.

Večer jsme pokecali, podělili se o dosavadní zážitky a zkušenosti. Něco jsme popili z našich i chatařských zásob. Většina z nás už byla v Rumunsku, tak jsme srovnávali a vzpomínali. Nocleh jsme domluvili v chatě, ale domluva s majitelem byla hrozná. Nakonec jsme cenu usmlouvali na 8 leva. Ale spalo se krásně. I když chata byla neudržovaná snad 20 let. Pro ten zážitek to stálo. Pražáci šetřili a šli spát ven. Ale piva si koupili.

Rilský klášter

Ráno bylo opět nádherně a dlouhým, únavným pochodem (cca 6 hodin) jsme sestupovali po cestě, nejdřív kamenité a pak asfaltové, což odrovnávalo hlavně nohy, do údolí k RILSKEMU MONASTIRU (1 200 m). Klášter byl nádherný! Přístup skoro všude, vstup zadarmo, vysoké hory okolo. No prostě úchvatné... Strávili jsme nějaký čas jeho prohlížením i focením, prozkoumáváním tří pater, kostelíka na nádvoří, nepřeberné množství ikon, muzea, kuchyně a v 17 hodin nám jel poslední autobus do vesnice RILA.

Odtud byl další přípoj na BLAGOEVRAG a posledním spojem jsme dorazili po osmé večer přes RAZLOG do BANSKA, podhorského městečka pod PIRINEM. Velkým tempem se zde stavěly hotely jak houby po dešti. Ani jsme nedoufali, že se dostaneme dnes tak daleko a v klidu bez lítání. Přespali jsme na sjezdovce těsně za městem u potoka a nechali se překvapit, jaký bude další den.

K chatě Vichren

Druhý den jsme zkusili jít podle mapy, ale zrovna tady nás mapa zklamala, protože nebyla přesná a značená cesta do hor byla špatně na mapě. Nakonec jsme to riskli po cestě, která jsme mysleli, že bude dobrá a nebyla... Tak jsme se asi po 10 minutách vrátili a po druhé cestě pokračovali dál a cestou stopovali. Po 15 min. nám zastavil auťák a svezl nás až k chatě VICHREN (2 000 m), i když až nahoru neměl namířeno. Z BANSKA to bylo velké převýšení a pěšky by jsme to šli půl dne.

Cestou jsme míjeli několik sjezdovek, které mohutně stavěli a rozšiřovali a k tomu se otevíraly fantastické výhledy na okolní vrcholy a údolí. Chata byla sice používaná, ale s těmi službami bych to tu nějak moc dobře neviděl. Nikdo se k nám nehlásil, ceník uvedený nebyl, bufet jen venku za rohem. Po malé přestávce a pivečku v baru vedle chaty jsme po červené pokračovali k bivaku u Tevnoto Ezera. Kousek za chatou jsme došli na kouzelnou planinu s potokem a i když bylo málo hodin, tak nás místo zlákalo natolik, že jsme tu zabivakovali. Prošel jsem se údolím, fotil peřeje a okolní štíty, sluníčko pálilo, prostě idylka.

Banderiški ezera a Tevna ezera

Ráno nás čekal výstup kolem Banderiški Ezera do sedla Glavniška Porta (2 600 m). Ze začátku cesta ubíhala klidně kosodřevinou a poté jsme po krátkém hledání značky museli přes suťovisko a velké množství sněhu. Několikrát jsme zapadli, ale vždycky to dobře dopadlo. Místy bylo přes dva metry sněhu a to nás hodně unavilo. Navíc jsme s takovým množstvím sněhu doma nepočítali.

Za sedlem jsme po hřebeni a poté mírným stoupáním neustále klesali a stoupali o 50 výškových metrů a cesta moc neutíkala. Aspoň tu nebylo moc sněhu. Po už nevím kolikátém stoupání přišel prudký sestup do sedla Vinarska Porta a pak opět výstup sněhem v nepříjemném svahu a rozmoklém sněhu k sedlu blízko Tevno Ezera.

Za další hodinu už notně unaveni jsme došli k bivaku, kde jsme si dali čaj a odpočívali. Mysleli jsme si, že by jsme to mohli zvládnout do večera až k chatě PIRIN (1 600 m), ale ta byla ještě asi 5 hodin daleko. Ale dali jsme si aspoň další cíl. Od bivaku vedla značka přímo do sedla Djasna porta, odkud to bylo ještě 9 km. Značka nás jinak ale nezklamala. V sedle jsme zažili menší šok, protože z druhé strany byla u sedla obrovská několikametrová návěj sněhu až do údolí a klesání bylo spíš na smrtící jízdu na bobech než na sestup s 20 kg baťohem.

Po určitém balancování a prošlapání na lehko a s určitým rizikem jsme přešli nejhorší místo a dolů jsme pak už jen klouzali a cestu odhadovali, protože všude byla spousta sněhu. A doufali, že se nepropadnem nebo nenarazíme na skálu. Asi po hodině sešupu jsme dorazili k značenému brodu, ale bylo nemyslitelné přejít tu říčku v tom místě, hlavně kvůli silnému proudu. Po nějakém čase jsme ji přebrodili kus proti proudu, ale potkalo nás to během hodiny ještě 3× a dost nás to zdrželo.

Chata Pirin

Poté jsme pokračovali cestou podél potoka pořád níž a neustále nás provázel rachot horského potoka v údolí i s nádhernými peřejemi. Jenže cesta byla nekonečná a nemohli jsme se dočkat chaty, ať už bude jakákoliv. Nakonec jsme k ní dorazili navečer úplně utahaní s celkovým převýšením 1 000 m.

Na závěr jsme už za šera ztratili v lese značku, ale se štěstím jsme chatu našli. Na mapě je zde sice značený kemp, což už neplatí, ale vedle je hospůdka s ubytováním a po zeptání nám dovolili postavit stan na louce. Chata PIRIN měla opět svá nejlepší léta dávno za sebou. Večer jsme si dali jen pivko a únava nás poslala do pelechu.

Ráno jsme si od chataře koupili amoletu se sýrem. Byla vynikající. Úplná domácí idylka. Dnes nás čekal sestup do MELNIKU a dál pak uvidíme. Paradoxně jsme začali mírně stoupat a chvíli to pokračovalo až k rozcestí Kamenica, což se nám nelíbilo a nezdálo. Ale šli jsme správně. Podle mapy to bylo do vesnice ROŽEN 16 km.

Opět bylo obrovské vedro a cesta se vlekla šíleným způsobem. Hodně unaveni a po ztrátě značky, která byla špatně umístěna, jsme došli do vesnice ROŽEN, kde jsme pojedli v stylové hospůdce a došli jsme pak ke klášteru kolem opuštěného kostela, který byl nad vesnicí. Nádherná oaza klidu a krásné místo.

V klidu jsme si vše prohlédli, pofotili a zkusili pokračovat dál. Žena byla dost unavená a šel jsem hledat značku, která tu nikde nebyla a nešla najít. Ptal jsem se i mnicha v klášteře. Sice mi poradil, ale i tak mi to chvíli trvalo, než jsem cestu a nakonec i značku našel. Nahodili jsme batohy a na cestě jsme potkali krásnou asi 30 cm želvu. Tak to byl pro mě malý šok. Krásná náhoda. A pak začala ta nejhorší část cesty z hor.

Hned za klášterem se rozkládala místní rarita. Říká se jim Melnické pyramidy a jsou to přírodní útvary vytvořené erozí ve tvaru pyramid. Jenže cesta vedla skrz tuto nezvyklou a v tom vedru apokalyptickou krajinou. Cesta byla na několika místech strhlá a hrozil pád z 50 metrové výše. Jenže na obejití těchto útvarů jsme už neměli sil, protože by to bylo po asfaltce dalších 6 km z ROŽENU. Tak jsme pokračovali a věřte, že u nás by takhle cestu nikdo u nás neoznačil a už vůbec by ji nevedli v takovém proměnlivém terénu. Vše to umocňovaly naše těžké baťohy.

Na konci sil a pořádně otrávení, s nadávkami v puse na místní značkaře a neustávajícího vedra jsme došli do MELNIKU, ve středověku vyhlášeného a velkého města. Pravda, proti historii bylo město nebo spíš městečko téměř neobývané, ale možností ubytování tu bylo víc než dost.

Nás si hned odchytla místní babča a po chvilce přemýšlení, kterou rozhodla možnost mít sprchu, jsme ji následovali kamsi do svahu mezi baráky. Ono totiž celé městečko bylo schované v údolí mezi pyramidami. Bylo to velmi okouzlující a netypické. Po seznámení s pokojem (8 leva dohromady) mě paní vtáhla do jejich sklípku a hned do mě na košt nalila 2 skleničky vína. Poté jsme se prošli uličkami a podle průvodce (JOTA) tady pár památek bylo. Navečer jsme se osvěžili skvělou sprchou a bohatým jídlem a pak na kutě.

Ráno nám ujel jediný dopolední autobus do SANDANSKI v 9:00 a tak znovu na stop. Náš cíl byl teď odpočinek a dorazit do Řecka na Chalkidiky někam do kempu. Několik stopů, cesta autobusy v Řecku, následovaly 3 dny odpočinku u pobřeží a poté opět složitý návrat do SOFIE a mezinárodní autobusovou linkou domů, kam jsme v pořádku dorazili po 14 denním putování.

Těch 14 dní putování až na pár nepříjemností nám krásně uteklo a časově nám taky vše vycházelo. Zklamaní z hor jsme vůbec nebyli, jsou úplně jiné než naše a opravdu to stojí za to tam jet. S řečí taky nebyl problém, ruština ze školy přišla vhod. Kurs Leva/ Koruna je pro nás taky v pohodě.

Se stopováním byly problémy jen v zapadlých místech nebo naopak na frekventovaných cestách. Stejně jako v Rumunsku, kde jsme byli 3×. Spíš vedro bylo mučivé. Ale zážitky krásné a ty nám nikdo nevezme. Horší to bylo se zajížďkou do Řecka. Neznali jiný jazyk než svůj, jízdní řády nikde nebyly, ignorovali některé zastávky, posílali nás na neexistující tratě vlaků ap. Byla to celkem špatná zkušenost, ale i nepříjemnosti jsou zkušenosti.

INFO

• Mapy RILY a PIRINU 1:55 000 z nakladatelství Kartografia EOOD nebyly špatné a jsou vlastně jediné dostupné, když nepočítám staré průvodce ještě z totality, které jsme si sehnali taky. Byly akorát zjednodušené. Mapy jsme koupili v obchoďáku v centru a měli tam ve stánku velký výběr (cca 80 Kč/ mapa).
• Průvodce jsme měli z nakladatelství JOTA. Informací je tam celkem hodně, ale většinu jich nevyužijete (o horách se toho píše málo a obecně), ale není špatné si ho vzít na doplnění, spíš kvůli plánkům měst a historii, když jedete nejenom na hory.
• Kurs vycházel pro našince celkem dobře a ve směnárnách nebyl žádný problém. Vyměnili jsme si je po příjezdu do SOFIE a měli jsme klid celou dobu. Rezervu jsme měli radši v eurech. Platební karty jsme nepoužili, ale v Řecku problém nebyl.
• Doprava byla bulharskou společností za 2 200,- Kč/osoba a nebyl s tím vůbec problém. Autobus jel na čas a celkem s rezervou. Zpět jsme stáli asi 4 hodiny na hranicích s kompletní prohlídkou a přitom jsme přijeli o tři hodiny dřív, než podle jízdního řádu. A to jsme ještě jeli horskými oklikami. Takže s rezervou počítají.