Bükk: Skvělý prodloužený říjnový víkend ve vápencových Bukových horách
Turistika v maďarských Karpatech (1)
Pokud máte rádi podzimní toulky lesy s vymalovanými listy, určitě si zajeďte do Bukových hor v Maďarsku. Bükk neboli Bukové hory jsou nejvíce zalesněnou a nejhornatější oblastí Maďarska. Jedná se o vápencové pohoří, které leží mezi městy Eger a Miskolc. Nejvyšší vrchol je 960,7 m vysoký Szilvási-kö. S kamarádkami jsem se tam vydala o prodlouženém víkendu na konci října. Jely jsme nočním vlakem do Budapešti a dále pak pokračovaly dalším spojem asi 1,5 hodiny do Egeru. Je to druhé největší město v severním Maďarsku a známé je díky termálním lázním, středověkému hradu, barokním budovám, nejsevernějšímu osmanskému minaretu a červeným vínům.
Nedaleko nádraží jsme se v pěkné restauraci a la salaš zastavily na oběd. Holky si objednaly na základě překladače v telefonu a já vsadila na jistotu podle obrázku a objednala si perkelt. K mé nemilé radosti mi donesli polévku v hluboké misce, ve které plavaly velké kusy tlustého masa s kůží. Naštěstí jsem hlad utišila tím, že jsem od jedné kamarádky dostala jeden knedlík a od druhé kus pěkného masa. Příště už se ani podle obrázku orientovat nebudu.
Po ubytování jsme šly na nedaleký středověký hrad, který se nachází v historickém centru Egeru. Má tvar nepravidelného pětiúhelníku s baštami v rozích a proslavil se obranou malého počtu Maďarů proti Turkům v roce 1552.
Nejprve jsme si prohlédly jednopatrový biskupský palác, který zde stával již v 16. století. Zde velitel hradu István Dobó, který velel posádce o 2 100 mužích, plánoval strategii bitvy proti turecké armádě s 80 000 vojáky. Dřevěný chodník dále pokračuje na vrch jménem Kalvárie, který je nejvyšším bodem pevnosti. Odtud jsme viděly nejen město pod námi, ale také vrcholy národního parku Bükk i nejvyšší horu Maďarska Kékes. Směrem do areálu hradu lze vidět i odhalené pozůstatky středověké baziliky.
Cestou z vrchu jsme prošly kolem křížové cesty a sestoupily do sklepních prostorů věnovaných tortuře. V Sále hrdinů ve vedlejší budově se nachází náhrobek velitele obránců hradu Istvána Dobó, který stráží šest vysokých soch. Hrob je však prázdný. Hrdina je pochovaný v obci Ruská na území dnešního Slovenska, kde bylo panství rodiny Dobó. Popis místnosti si můžete poslechnout i ve slovenštině. Pod hradem se rozprostírá systém chodeb, které zajišťovaly vojákům bezpečný přesun mezi baštami.
Již za tmy jsme sešly z hradu uličkou plnou kaváren, obchůdků a restaurací na náměstí Dobó István Tér, kterému dominuje dvoulodní barokní minoritský kostel od stavitele K. I. Dientzenhofera. Uprostřed náměstí pak u fontány stojí sousoší I. Dobó s mečem, egerským bojovníkem po pravici a po levici s ženou házející na Turky kamení. Měly jsme chuť na svařák, ale v nejbližším podniku ho zrovna neměly, nebo jsme pro ně nebyly vhodné zákaznice. Vrátily jsme se do našeho apartmánu a naplánovaly výlet.
Ráno v 6:30 jsme odjely z autobusového nádraží v Egeru do Dédestapolcsány, kde jsme přestoupily na autobus do městečka Mályinka. Jedná se o malou vesničku v severní části Bukových hor. Nedaleko zastávky stála před domem babička, které jsme se zeptaly na cestu směr hrad Dédes. Paní se usmívala a ukázala směr. Marně jsme tam hledaly modrou značku. Paní si z nás asi vystřelila, protože značka byla opačným směrem.
Po čtyřiceti minutách jsme došly na vyhlídku Szölöko, kterou využívají místní lezci. Pokračovaly jsme lesem po štěrkové cestě, minuly skalní blok Piríto (Piríto-kö) a u rozcestí Vár-völgy jsme odbočily a napojily se i na žlutou značku. Přešly jsme přes potok a pomalu začaly stoupat do kopečka. Na místě setkání více tras u Kisvár-oldal jsem šla malou pěšinou k velkému skalnímu masivu s krásným výhledem do okolí.
Vrátila jsem se zpět k rozcestí ke kamarádkám a pokračovaly jsme po žluté značce ke zřícenině hradu Dédes s pěknými výhledy. Tato bývalá pevnost byla postavená ve 13. století a skládá se ze dvou zřícených opevnění. V roce 1325 jej dal přestavět král Karel Robert z Anjou. Později byl v držení rodin Ozgonyi, Páloczi a Perényi. V roce 1567 jej obléhali a následně zpustošili Osmané.
Vrátily jsme se na rozcestí Kisvár-oldal a pokračovaly dál asi hodinu po modré značce na rozcestí Verebec-nyereg. Zde jsme chvíli rozvažovaly, kterou cestou pokračovat, protože všechny další cesty jsou modré. Někde je však křížek, jindy trojúhelník nebo vodorovná čára. Trefily jsme konečně správnou cestu a dostaly se na nádherný výhled na skále Nyír-kö u kamenné chaty.
Po půlhodině lehkého stoupání jsme došly na spojnici s červenou značkou. Chvíli jsme pokračovaly po asfaltové cestě napůl zahrabané listím a pak scházely necelých deset minut na úžasnou romantickou vyhlídku na skalním výběžku Kapu-bérc nad údolím potoka Vár. Vyhlídka se nachází nedaleko silnice spojující Miskolc s Mályinkou, proto jsme tu potkaly pár lidí, kteří nechali svá auta v zatáčce. Obdivovaly jsme barevné bukové lesy, které se otevíraly v půlkruhu směrem na západ. Za jasného počasí lze z tohoto místa vidět bezlesý hřbet hory Király a za ním Vysoké Tatry.
Dana začala toužit po kávě a posezení v chatě. Bohužel po předem naplánované trase žádná chata není. Změnily jsme tedy cíl cesty. Vrátily jsme se zpět po červené k zalesněné hoře Nyárjú (891 m n. m.) a hledaly správnou cestu. Dana již byla unavená a vadila ji chůze po mokrém listí. Dala přednost chůzi po asfaltce a já s Martinou pokračovala lesem ve stezkách plných napadaného listí k turistické chatě Bankúti pod lyžařským svahem. Došly jsme tam téměř stejně.
V chatě bylo útulno a také obsluha byla milá. Daly jsme si něco na zahřátí a pak jsem holkám sdělila, jak daleko máme do vesnice na autobus. Neřekla jsem úplnou pravdu, jinak by čekaly do večera v chatě na jiný autobus zastavující nedaleko.
Vyrazily jsme za chladného počasí po zelené značce na nedalekou rozhlednu Petöfi - kiláto. Jedná se o nejvyšší vyhlídku v pohoří Bükk. Vrchol vysoký 956 metrů je díky této stavbě prodloužen o 18 metrů. Na nejvyšší úroveň vede téměř svislý železný žebřík. Martina určitě na tuto rozhlednu nezapomene, protože se při výstupu na plošinu silně praštila do hlavy. Aspoň někdy máme my menší výhodu. Z vrcholu věže si můžete za příznivého počasí vychutnat nejkomplexnější periferní panorama Bükku. My jsme zrovna štěstí neměly. Kolem nás byla mlha a silný vítr nás tlačil dolů.
Sešly jsme listnatým lesem k níže položené hoře Taró-fö a po hodině velmi rychlé chůze jsme již na širokých loukách mohly obdivovat nádherný západ Slunce v okolních vrcholcích. Martina se bála, že dojdeme za šera, a tak nasadila hodně svižné tempo. Dana měla už velký problém a sotva stačila.
Nakonec jsme došly na autobusovou zastávku o téměř hodinu dřív, než jsem předpokládala. Když se pak holky podívaly na jejich mobily s tachometrem, málem se vyvrátily. Prý jsme ušly 28 km. Dana tuto informaci hned sdělila domů, protože dosud netušila, že by mohla tolik ujít. Za padesát minut jsme dojely na autobusové nádraží do Egeru, kde holky s vypětím všech sil spěchaly do sprchy a do postele.
