Ne že bych to úplně nečekal, koleje byly na mapě jasně patrné, ale přemýšlel jsem spíš nad nějakou zubačkou, která si to obezřetně bude šinout úbočím kopce. Tahle solidně rozjetá parní mašina mě překvapila natolik, že jsem ji ani nestihl vyfotit. Zkrátka, nejvyšší hora pohoří Harz, Brocken, je plná překvapení.
Od října do konce roku se mi poštěstilo, že můžu bydlet a pracovat ve Wolfenbüttelu, nedaleko dolnosaského Brunšviku. A protože je to vlakem jen půl hodiny k úpatí pohoří Harz, víkendový výlet do národního parku je v této lokalitě jasná volba. Aniž by něm člověk předem něco věděl, je jasné, že když se nějaké území stane národním parkem, nemůže to být jen pro nic za nic. Unikátní klima, fauna, flóra, všude viditelný symbol parku - ušatá hlava rysa, který zde volně žije, zkrátka místo jako stvořené pro nedělní výšlap.
Čtěte také: Na nejjižnější bod Saska a bývalé NDR: Návštěva hradů Starý Rybník a…
Za zhruba 10 € se můžete dostat z okolí Brunšviku až k městečkům na úpatí, jako je středověké hornické centrum Goslar (ten sám stojí za jednodenní prohlídku) nebo údolní městečko Bad Harzbug. Pro mě osobně byl Bad Harzburg lepší volba (vlak jede každou hodinu o půl), protože je to mnohem blíž ke značeným trasám národního parku a celkově je to nejrychlejší cesta k úpatí hor.
Z Harzburgu už máte spoustu možností, můžete se nechat vyvézt linkovým autobusem na hřebeny nebo lanovkou na hradiště nad městem, ale dokonce dojet busem do vedlejšího Westerode a zde můžete sednout na vlak (taženy starou parní lokomotivou), který váš vezme až na nejvyšší vrchol Harzu Brocken (1 141 m n. m.).
Já jsem se takových nabídek ale nezalekl a vyrazil pěkně po svých, vzhůru lesem až na Brocken. Sama trasa je popsaná i na stránkách města a nazývá se ďábelský výstup - Teufelsstieg, viz www.bad-harzburg.de/wanderland. Žádná vyložená čertovina to ale není, na konci Harzburgu na ni narazíte na rozcestníku (s malým zeleným ďáblíkem), a pak se hezky klikatí lesem cikcak až na horu nad město, kde vejdete do (na podzim hezky zbarveného) smíšeného lesa.
Jako čím dál vášnivější chodec jsem se do toho pustil v poměrně rychlém tempu (letos jsem šel tři padesátky a nějak se mi to začalo líbit), sem tam jsem si z radosti popoběhnul a předbíhal rozvážně výletující skupinky německých důchodkyň a důchodců. Počasím jsem se nijak netrápil, sem tam káplo, mraky se honily, ale nic významného. A takhle jsem relativně spokojeně, asi po hodině, dorazil k údolí říčky Ecker.
Malebné, skalnaté údolí je o pár kilometrů výše po cestě přehrazeno a nachází se zde velká nádrž pitné vody, die Eckertalsperre. K té také míří naše ďábelská cesta, která vede přímo po hrázi na pravý břeh nádrže a po pěšinkách i štěrkových cestách až k úpatí Brockenu. Celou cestu jsou tu pěkné výhledy nejen na vrchol samotný (k mé smůle schovaný v mracích), ale i na širokou vodní plochu, hráz a okolní lesy.
Ale dost už tlachání, po zhruba deseti kilometrech bylo třeba začít pořádně stoupat. Postupně se zvedal vítr, relativně polojasné počasí se pokazilo úplně a nastal čas na pláštěnku (samozřejmě by stačila lepší větrovka, ale člověk doma v Česku vždycky něco zapomene). Ta moje měla podobu jednoduchého pytle na odpadky, ale byl jsem za ni rád, protože během stoupání po panelové cestě se počasí vskutku ďábelsky vybarvilo.
Ona to asi není náhoda, že jsou jednotlivé vrcholy Harzu spojené se strašidly, čertíky a čarodějnicemi. Jak praví popisy, tato tajemná místa lákala autory mnoha pověstí a bájí, aby zde zasadili své příběhy, Johann Wolfgang Goethe zde čerpal inspiraci pro Fausta, ale i další velikán německého romantismu Heinrich Heine si našel svou cestu na Brocken.
Opravdu, čerti se tu skutečně ženili. Než jsem došel kolem vlakové trati nahoru byl jsem řádně promáčený a vymrzlý. A chtělo by se říct, stálo to za to. Jenže teď tak úplně nevím, vlak jsem si neprohlídnul, zmizel mi v mlze, rozhledna, pokud tam někde byla, ani neměla co nabídnout, vítr mi podrážel nohy a pomalu se chystalo i na nějaké to říjnové sněžení.
Když je sluníčko, výhled každopádně musí být parádní, když ne, co se dá dělat. Oběhnout si vrcholovou plošinu, nějakou tu fotečku a zase šup dolů. Ani na vrcholové pivo jsem nějak neměl chuť a odložil jsem to na později. Ale Brocken byl zdolán, a to je hlavní.
Dolů jsem se i vzhledem k počasí vydal stejnou cestou zpět na Eckertalsperre, přece jen nemělo cenu se tam nahoře trápit. A skutečně dole kolem nádrže na mě čekala ještě další pěkná procházka. Kolem celého vodního díla až k divokému hornímu toku, kde se nádrž mění v kaskádovitou rychlou říčku, tekoucí v lesnatém údolí, se nachází pěkná pěšina. Cesta se potom stáčí zase zpět směrem k Bad Harzburgu, a nakonec se objeví znovu na druhé straně hráze.
Celý tenhle okruh (i bez Brockenu) by bohatě stačil na samotný výlet, ale s jídlem roste chuť, a tak po návratu zpět k nádrži už jsem měl téměř ke třiceti kilometrům a pořád nějakých šest do cíle zbývalo.
Cesta už ovšem byla k mým nohám milostivá, po zpevněném štěrku jsem šťastně doputoval až na hrad Grosse Harzburg tyčící se nad městem. Odsud by se mi naskytla krásná podívaná na roviny táhnoucí se až k Brunšviku. Kdyby ovšem nepršelo.
Tak jsem si tak stál v dešti nad městem, no a konec takového příběhu už asi znáte. Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že mi za dvacet minut jede vlak. Tak jsem to seběhl dolů, jak za mlada a měl i trochu štěstí. Výlet do Harzu měl něco kolem 37 km, z výhledů nebylo nic, ale příroda byla krásná. Tak snad se sem zase někdy vrátím, za rysy, vláčkem a vůbec.
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.