Letní putování, nevšední přechod z Bratislavy na Horňácko (1)

Malé Karpaty

Malé Karpaty, to je nepříliš vysoké, přesto však výrazné pohoří, které vystupuje z rozlehlých rovin slovenského Podunají přímo v Bratislavě a pokračuje v délce okolo 100 km téměř až k Novému Mestu nad Váhom. Vyznačuje se rozlehlými, převážně bukovými lesy, romantickými skalnatými vrcholy, dalekými rozhledy a zejména četnými zříceninami hradů, které v dávné minulosti střežily severozápadní uherskou hranici a obchodní stezky do českých zemí.

Přes blízkost slovenské metropole není tento kraj zasažen masovou turistikou. Musím přiznat, že jsem dosud znal Malé Karpaty spíš jen z vlaku projíždějícího Bratislavou, nebo jako vzdálený hřeben na obzoru z jihomoravské Pálavy. Nyní však mám v plánu většinu pohoří projít, zavítat i do slovenských Kopanic potom se podívat na nejvyšší hřeben Bílých Karpat na Moravském Slovácku.

1. den - Z Bratislavy na Pajštún

Když přijíždím na nádraží Bratislava - hlavná stanica, blíží se k polednímu. Nádraží mi docela připomíná to hlavní ostravské, jen poněkud živější. Po krátké zastávce v nádražní restauraci zamířím k autobusu. Potřebuji se přiblížit k vrcholu Kamzík. Obloha je zatažená, počasí výrazně chladnější než v minulých tropických srpnových dnech. Na túru se počasí zdá být ideální; jenže zanedlouho bude vše jinak.

Čtěte také: Hřebenem Malých Karpat

Městský autobus brzy zamíří vzhůru k Novému mestu, kde vystupuji a vyrážím spíš intuitivně, než najisto, ulicemi vzhůru. Mraky se rozestupují a vypadá to, že bude opět horký den. Prosluněné ulice jsou v neděli chvíli po poledni zcela liduprázdné. Konečně vstupuji do bukového lesa a potkávám houbaře s téměř prázdným košíkem, čemuž se v dlouho panujícím suchu vůbec nedivím. Pak uvidím první červenou značku, a když se nad korunami stromů objeví anténa televizní věže, je mi jasné, že mířím správným směrem.

Zahlédnu rozměrnou ceduli zvoucí na Turistickou rozhlednu, vzdálenou 700 metrů. Tomu neodolám a po chvíli se ocitám na upravené mýtině, zvané Americké námestie. Patnáct metrů vysoká dřevěná rozhledna z roku 2016 v nadmořské výšce 380 m nabízí výhled vlastně jen jedním směrem, ale stojí za to. Bratislavský hrad mám pod sebou jako na dlani, velmi dobře je vidět také Petržalka a lesknoucí se hladina Dunaje.

Následně zamířím k nedalekému Kamzíku. Na vrcholu vysokém 439 m stojí od 70. let mohutná televizní věž, jedna z dominant slovenské metropole. Přímo ve věži funguje luxusně se tvářící restaurace. Na luxusní restaurace si příliš nepotrpím, můj trekový oděv a krosna by tam myslím stejně působily nepatřičně. Raději přejdu k nedalekému parkovišti, kde se nachází několik stánků s občerstvením a u jednoho z nich uhasím žízeň pivem.

Vykročím po červené značce, Štefánikově magistrále, vinoucí se po hřebenech Malých Karpat z Bratislavy do Brezové pod Bradlom. Magistrály se budu víceméně držet celé následující tři dny. Cesta se klikatí rozlehlými bukovými lesy, občas přerušenými mýtinou. Čím dále od města, tím méně výletníků, později potkávám už spíš jen cyklisty.

Za rozcestím Vypálenisko po modré odbočím k Pánově lúce. Je to přívětivé místo s výhledem na již vzdálenější Kamzík, asi by se zde dobře přenocovalo. Ale zatím jsem toho moc neušel, proto pokračuji lesem dál. Před prudkým klesáním zahlédnu mezi stromy na protějším kopci siluetu zříceniny hradu Pajštún, kam mám namířeno.

Ještě před tím však navštívím vesnici Borinka. Pod návsí se nachází příjemná hospůdka modernějšího střihu jménem Pajštúnka. Ještě jsem nevečeřel, objednávám proto si nakládaný hermelín a pivo. Čeká mě pěkný výšlap, musím překonat převýšení okolo 250 m. Když dojdu celý splavený k bráně, slunce už zapadá.

Pajštún, jeden ze soustavy hradů chránících západní uherskou hranici, se vypíná na zdejší skále už od 13. století. Za třicetileté války odolal i Švédům, roku 1809 se však již neubránil francouzským dobyvatelům a ti jej vyhodili do povětří. Nad vstupem do hradu návštěvníka překvapí pověstní maskaróni; kamenné lví hlavy, které kdysi podpíraly dnes již neexistující pavlač. Jeden spadl a leží v prostoru před bránou, ostatní pořád shlíží na příchozí z výšky.

Na hradbách se kochám úžasným výhledem. Kromě Borinky a okolních záhorských obcí je vidět zejména nejjižnější část Malých Karpat s Kamzíkem, Devínskou Kobylou a dalšími vrchy. Na jihozápadě se ve večerních červánkách rýsuje dokonce obrys Alp. Stan postavím na plácku vedle ohnišť a za zpěvu cikád usínám.

2. den - Přes Somár a Skalnatou na Piesok

Budím se okolo šesté hodiny a po snídani vyrážím. Po přechodu vrcholu Kozlisko (537 m) přicházím k osadě Košarisko. Na mapě je vyznačeno koupaliště, třeba bude možné se trochu smočit. Stojí tam rekreační středisko slovenské policie. Bazén opravdu spatřím, avšak za plotem nic nenasvědčuje tomu, že by byl určen pro veřejnost. Nevadí, po ránu je stejně ještě trošku chladno. Aniž bych se zastavoval, pokračuji na rozcestí Kozí chrbát, kde se opět napojuji na Štefánikovu magistrálu.

Čeká mě výstup na vrchol Somár (649 m). Počítám s tím, že výstup bude náročností odpovídat jeho nelichotivému jménu, ale není tomu tak; stoupání je spíš mírné. Odlesněný vrchol poskytuje výhled prakticky do všech stran; naposled mohu přehlédnout nejjižnější část Malých Karpat s Kamzíkem, poprvé uvidím severně výrazný vrchol Vysoké. Výhled do Záhorie je v dnešním opět už horkém dni omezen oparem.

Pokračuji bukovými lesy bez výraznějších záchytných bodů. Tím je až sedlo Pezinská Baba, kam přicházím těsně před polednem. Prochází tudy silnice spojující města Pezinok a Malacky. V okolí stojí několik stravovacích a ubytovacích zařízení, otevřený je však pouze motel. Bohužel nevedou točené pivo, musím se spokojit s lahvovým. Z jídel, která mě na lístku zaujala, momentálně není žádné. Nakonec objednávám jen smetanovou polévku.

Takto posilněn stoupám od Pezinské Baby směrem k vrcholu Čmelok (709 m). Stojí zde vysílač a o kus dál jakási podivná vojenská věž, obklopená cedulemi varujícími před nebezpečným zářením. Raději se moc nepřibližuji.

Na vrcholu Skalnaté (704 m) roste pěkný modřínový lesík; když jím projdu, otevírá se zatím nejkrásnější výhled mé cesty, především na střední část pohoří. Mezi vrchy, pokrytými rozlehlými lesy, rozeznávám výrazný vrchol Vysoké, Vápennou, ve větší dálce Záruby, úplně na horizontu matný obrys Považského Inovce.

Ze Skalnaté cesta prudce klesá a po půl hodině přicházím do sedla Čermák. Až zde potkávám první větší skupinu lidí. Louka působí upraveně, je zde několik ohnišť a studánka s vydatným pramenem. V části louky se smí podle informační cedule tábořit. Já však mám pro dnešek domluvené ubytování v osadě Piesok, proto se vydávám po žluté z kopce dolů.

Piesok je součástí nejznámějšího Slovenského vinařského města Modra. Zde však není po víně a vinařství ani památky; jedná se o klidnou chatovou oblast v lesích a na pasekách. Vlastní město leží až o pět kilometrů dál a mnohem níže. Chata Lesanka, ve které jsem si domluvil ubytování, je přízemní dřevěná stavba, téměř stejná jako vedlejší spřízněná Chata pod Lesom. Ubytovává mě milá, trošku popletená starší paní, která tu s rodinou chová dva psy, sedm koček a koně. Za noc platím 12 EUR.

Je teprve pozdní odpoledne, a protože bych ocenil teplou večeři a pivo, vydávám se na průzkum okolí. Zjišťuji, že Piesok je klidný až příliš; veškerá restaurační zařízení fungují buď přes víkend, nebo již byla úplně zrušena. Zbývá pouze Zochova chata. Někdejší obyčejná turistická chata byla adaptována na noblesní čtyřhvězdičkový hotel. Odpovídá tomu samozřejmě i cenová hladina. Avšak jiná možnost není, proto usedám na terase restaurace. Musím říct, že grilovaná telecí pečeně s bramborovou kaší, přinesená číšníkem v bílých rukavičkách, byla opravdu vynikající. Odcházím lehčí o více než 20 EUR, ale v příjemné náladě.

Když se vracím k chatě Lesanka, je mi jasné, že tu dnes nebudu ubytován sám; na terase sedí další hosté. Je to sympatický mladý manželský pár z Litoměřic. Pro svoji úplně první výpravu na Slovensko zvolili netypicky, prý na základě doporučení slovenského známého, tento kraj. První dva dny chodili převážně vinicemi okolo Pezinku a Modré, až došli nahoru na Piesok. Zítra mají v plánu nedalekou Velkou Homoli s rozhlednou a hrad Červený kameň. Chvíli si vyměňujeme dojmy ze svých cest a pak se odebereme do svých pokojů.

• Pokračování článku