Börzsöny, přechod divokých maďarských hor v Duna-Ipoly Nemzeti Park

Trek v třetím nejvyšším pohoří v Maďarsku

Stejně jako všechna ostatní pohoří v Maďarsku, tak se i celek Börszöny nachází na severu tohoto státu. Najdeme ho kousek od Budapešti a sahá ke slovenským hranicím. Území má rozlohu zhruba třicet krát dvacet kilometrů a nejvyšší bod dosahuje výšky 938 m. Spolu s Vyšehradskými vrchy a Pilišem spadá do Národního parku Dunaj-Ipeľ (maďarsky Duna-Ipoly Nemzeti Park).

Trek zahajujeme o desáté hodině večerní na vlakovém nádraží Nagymaros-Visegrád. Protože jsme ve stanici vysedali už před třemi roky, víme, kam se vrtnout, a svižně vystupujeme na krásnou vyhlídku nad městečkem. Z ní vidíme nádherně Dunaj i nasvícený hrad Visegrád, který stojí na opačné straně řeky.

Jelikož má dle předpovědi celou noc pršet - při příjezdu se tak naštěstí nedělo - stavíme rychle stan a zalézáme dovnitř; k naší nemilé radosti zjišťujeme, že je plátěný přístřešek v mnohem horším stavu, než jsme předpokládali. Podlážka na mokré trávě ihned propouští vodu. Plachta naštěstí drží, a tak nám aspoň v noci nekape na hlavu, neboť až do svítání silně prší a dočasně se připojí i prudká bouřka. Přesto máme ráno od podlážky mokré karimatky a navlhlé spacáky; nic s tím bohužel nenaděláme.

Balíme a vyrážíme do terénu. Vše je po nočním lijavci promočené a pěšiny se místy změnily v blátivou klouzačku; jak zjistíme zanedlouho, nejvyšší vrcholy zakrývají šedivé mraky. Naštěstí tam zatím nejsme; věříme, že se před naším příchodem do uvedených končin vyčasí.

Po pár kilometrech krátce zastavujeme u turistické chaty Törökmezei. Důvod ovšem nespočívá v návštěvě podniku, vcucává nás mini zoologická zahrada. K vidění jsou mj. papoušci, husy, emu, páv či nosálové, zpestření tohoto typu jsme nepředpokládali.

Jak zjistíme zanedlouho, nepočítali jsme ani s jinými věcmi. Přestože se pomalu a jistě smiřujeme s tím, že naše boty občas obalí bláto a v podobě chamaleona změní barvu na hnědou, zaskočí nás brod. Turistická cesta přichází k potoku a pokračuje na opačné straně, lávku však nenacházíme. Co to znamená? Nedělá si z nás značkař legraci?

Jak se ukáže, tak nikoliv. Jestli chceme pokračovat kupředu, nezbývá nám, než se zout a stáhnout si či vykasat kraťasy, vůbec se nám do toho nechce. Po nočním lijavci je voda zakalená a hladina se očividně zvedla; zvažujeme, jestli se tady nedá za sucha přejít po kamenech? Nakonec s použitím hůlek či klacků brodíme bahno, přecházíme na druhý břeh. Jakmile se obujeme, pokračujeme na Pálos kút, kde se kdysi nacházel kostel. Do současné doby se ze svatostánku dochovala pouze studna, vedle postavili moderní oltář s křížem.

Další "zpestření" přichází na řadu za rybníkem Torony-alja horgásztó, přes potok vede další brod. Kruciš, myslí tohle Maďaři vážně? Schválně zkoumáme internetové stránky mapy.cz a zjišťujeme, že nás za chvíli čekají další průchody vodou, s takovou divočinou jsme vůbec nepočítali. Naštěstí jde na tomto místě zvolit náhradní řešení a do obce Kóspallag přicházíme mimo turistickou značku přes výhledové louky. Následuje nekonečně dlouhá hlavní ulice a za osadou stoupáme podél kalvárie na kopeček ke třem křížům. Vrchol nabízí slušný výhled po okolí.

Klesáme a následný potok přeskáčeme po kamenech; k turistické chatě Kisinóci přicházíme v pravou chvíli. Začíná pršet. Bez okolků se schováváme a zjišťujeme, že mají kromě piva i něco k snědku, dopřáváme si chutný oběd.

Než jsme se posilnili, přestalo pršet a vysvitlo dokonce sluníčko, můžeme pokračovat. Nejprve přichází na řadu další brod, ubíráme se lesem. Na rozbahněné stezce se vyhýbáme nejenom blátu, ale i kalužím, po jisté době zaslechneme hřmění. Že by se blížila bouřka? Vypadá to tak. Rachocení se s pravidelnou přesností opakuje, doufáme, že se nám slota vyhne. "Hudební doprovod" nás pronásleduje dobře půl hodiny, přicházíme do osady Királyrét. Tam se ukáže, že nad námi drželi ochrannou ruku asi sami bohové. Dohání nás předem avizovaná bouřka, na poslední chvíli se ukrýváme do restaurace.

Zhruba za tři čtvrtě hodiny slota ustává a naopak vysvitne sluníčko, rázem se nám vlévá do žil nový elán. Odkládáme na okraji lesa batohy a bez zátěže stoupáme na kopec Várhegy (359 m); odměnu představuje nádherný výhled z dřevěné rozhledny. Jelikož se neskutečně vyčasilo, zvedají se všude okolo zalesněné hory a jako na dlani máme i nejvyšší vrchol pohoří Csóványos, k němuž budeme pokračovat. Tak tohle nemá sebemenší chybu.

Odbočku jsme zvládli a vracíme se pro batožiny, pokračujeme k nejvyšším partiím. Značná část trasy vede pod dráty elektrického vedení, přičemž se stezka po předchozí bouři částečně proměnila v řečiště. V protisměru se valí proudy vody; neustále se vyhýbáme pramínkům. Upoutává nás i značka. Právě ji renovují a na stromy s předstihem namalovali bílý podklad, červený pruh zatím chybí. Musí ho dodělat.

Časem se znovu změní i počasí. Přestože jasně modrá obloha na Várhegy vzbuzovala naději, že se nadobro vyjasní (původně mělo dle meterologické předpovědi pršet celý den), znovu se zatáhne. Začíná i poprchávat, a tak u kóty Taxi rét - v rozporu s názvem nenarazíme v lese na žádný taxík - zahýbáme k opuštěnému stavení. Nedá se v něm přespat? Nikoliv, přesto nám stavba dočasně dobře poslouží. Jelikož z nebe začínají padat provazce vody, schováváme se dočasně pod okap a přečkáváme nejhorší průtrž.

Znovu stoupáme a ve čtvrt na devět přicházíme k chatě na vrcholu Nagy-Hidek-hegy (Velká studená hora - 864 m). Jelikož panuje neskutečné mokro a přes den nám neuschnul stan, spacáky a karimatky, vyměkáváme. Vnikáme dovnitř a vyzvídáme, jestli mají volná místa k ubytování. K naší spokojenosti uspějeme, zůstáváme na noc.

Ráno vstáváme poměrně brzo a jíme z vlastních zásob, se sedmou hodinou opouštíme chatu (na snídani, kterou podávali až o půl deváté, se nám nechtělo čekat). K naší radosti nastalo sice trochu chladné, leč okouzlující ráno. Obloha je zcela jasná a svítí sluníčko, ohromuje nás výhled po okolí. Hluboko v údolích se převalují mlhy a některé kopce z nich vykukují v podobě ostrůvků na širém moři, je to nádhera.

S elánem vyrážíme do terénu a postupujeme po stezce Börzsöny Vulkántúra, na níž jsme se napojili včera v Királyrétu. Tato turistická trasa prochází nejvyššími partiemi pohoří a měří celkem čtyřicet dva kilometry. Stoupáme nádherným bukovým lesem. Na rozdíl od nižších partií jsou stromy v brzkém jaru nahoře ještě holé a teprve se obalí listy; výrazně o sobě dává vědět sopečný podklad. Každou chvíli míjíme vyvřelinové sopouchy a skalky.

Po cca třech kilometrech se dostáváme na nejvyšší horu pohoří Csóványos (938 m). Lezeme na rozhlednu, již zrekonstruovali v roce 2014, je to nádhera. Všude okolo se táhnou hory, pod nimiž se v podobě bílého moře převalují mraky, sotva si můžeme přát víc.

Chvíli se zdržíme, načež zvažujeme, jakou pěšinou sestoupíme. Po chvíli váhání volíme značku s červeným trojúhelníkem, jež nám připadá býti o trochu kratší než její "sestřička". Jak se přesvědčíme zanedlouho, všechno je bohužel relativní. Stejně jako včera se zasekáme, na vině jsou brody. Nádherná stezka klesne k potoku, na jehož druhou stranu se v žádném případě nedostaneme suchou nohou, trochu nás děsí poměrně dravý proud. Nestrhne nás? Radši nebrodíme přímo, ale bereme to trochu bokem, přičemž před místem výlezu přelézáme kmen povalený do vody. Aby se mi šlo lépe, nazouvám na bosé nohy sandály, nakonec v nich vydržím hodnou chvíli. Nechávám si je i na podmáčené stezce, kde nemusím příliš koukat, do jaké louže šlápnu, voda mi z nich obratem vyteče.

Na cca jednom kilometru překonáme celkem šest brodů, nejdelší z nich má délku přes padesát metrů. Je to docela divočina; jak zjišťujeme, potíže s tím mají i Maďaři. Vlastně, abych uvedl vše na pravou míru, záleží na chodcích. Jeden turista jde bezhlavě vpřed a neřeší, že nadobro zmáčí boty i kalhoty, jiná tříčlenná skupinka se snaží brody obejít. Jak se ale shodneme, je mnohem lepší projít vodou, než nepříjemně balancovat na strmém a zarostlém svahu, jímž nevede žádná stezka; dotyční se zaručeně zdrželi v daném úseku mnohem delší dobu než my.

Dobrodružný úsek končí, klesáme do Királházy (380 m). Asi abychom nevyšli ze cviku, vzápětí stoupáme; obědváme z vlastních zásob u Hegyhátu (540 m). Sedíme na pokácených kmenech a hledíme k nejvyšším partiím, které jsme navštívili; Csóványos odtud kupodivu vypadá nižší než vedlejší kopec.

Následně jdeme více méně pořád lesem, zastavujeme až na zřícenině hradu Drégelyvár, jež je v mapách.cz uváděn jako Várhegy. Sídlo vzniklo ve 13. století a do dnešních časů se z něj dochovaly obvodové zdi, jež prošly rekonstrukcí, místo slouží coby památník dávným časům. Možná i proto narazíme na plno lidí, kteří si vyrazili na výlet. Hrad nabízí i skvělé výhledy. Za pozornost stojí nejenom okolní kopce, ale i blízká rovina, jež se táhne na slovenském území; zvedá se za ní Krupinská planina.

Zůstáváme v Maďarsku a absolvujeme "nekonečný" úsek do Bernecebaráti. Tam u jednoho z mnoha pítek dobíráme vodu a bez většího zdržování stáčíme do osady Kemence. Důvod našeho "kvaltu" je nasnadě, dle mapy najdeme v obci dvě restaurace. Což o to, k podnikům skutečně dojdeme, potíž spočívá v tom, že jsou oba zavřené. Tak tohle je trochu rána pod pás, naštěstí zanedlouho objevíme aspoň místní krčmu. Pivo si určitě zasloužíme, jen jídlo dáme z vlastních zásob. Zkrátka a jednoduše máme "chlebový" den. Se setměním vylézáme na louku nad střediskem a rozhazujeme stan.

Ráno scházíme zpátky k oplocenému nádraží s úzkokolejnou tratí, načež se vydáváme zpět do hor. Pohlcuje nás les a poměrně dlouho stoupáme, znovu se ocitáme na turistické stezce Börzsöny Vulkántúra, již jsme opustili včera na nejvyšším vrcholu. Dostáváme se na táhlý hřebínek, z nějž se místy nabízí skvělé výhledy na nejvyšší část pohoří. Kopcům vévodí Csóványos; nemůžeme si pomoci, ale krajina nám připomíná území Malých Karpat na Slovensku v oblasti Vápenné. I tady se zvedají skalky a chvílemi jdeme po kamenech, je to nádhera.

Nejvíc nám brady spadnou na kótě Holló-kö (685 m), kde máme jako na dlani nejvyšší masiv; krásu hor podtrhují čedičové vyvřeliny. Následně mírně klesneme a poté překonáme vrch Vár-bérc (715 m), který je bohužel bez výhledů. Fantastický úsek nadobro končí a sestupujeme do nižších partií, cesta se různě klikatí. Procházíme i několika údolími, z nichž musíme vždy zase vystoupat nahoru; potok přecházíme po kamenech, které vystupují z vody.

Dostáváme se do Kisirtáse (350), do nějž vede úzkokolejná trať a neschází zastávka; k naší smůle zavítáme ke stanici pomyslně pět minut po dvanácté. Vlaková souprava odjela těsně před naším příchodem, pouze jsme slyšeli houkat lokomotivu. Plakat nebudeme, hledáme něco jiného. Nemá zde stát turistická chata? Pozdní oběd by nebyl vůbec na škodu.

Stavení vedle trati sice stojí, leč objekt spočívá v soukromém vlastnictví a příchozím žádné občerstvení nenabízí. Jak je nám ale sděleno (pan domácí naštěstí mluví anglicky, a tak se s ním jde dohodnout), máme jen kilometr a půl k hotelu Nagyirtáspuszta s restaurací. Neváháme ani vteřinu a navštěvujeme uvedený podnik.

Po posilnění pokračujeme k městečku Marianosztra, v němž stojí mohutný kostel; turistická značka se mu kupodivu vyhýbá. Obloukem se dostáváme na náměstíčko, kde se dá posedět v místním bistru, my podobné spády nemáme. Ještě nám nevytrávilo. Stoupáme podél lomu a poté klesáme k Dunaji, závěrečný úsek nám připadá býti nekonečný. Szob se zdánlivě nepřibližuje a naopak před námi "utíká" kamsi k Neumětelům, pokud to tak lze napsat; schází nám Horymírův Šemík, na jehož hřbetu bychom se přemístili rychleji. I proto hodnou dobu trvá, než vklouzneme do města.

Přicházíme k Dunaji, čímž jsme klesli do nadmořské výšky cca 150 m, zastavujeme v bistru u přístaviště. Žízeň je veliká (kupodivu se o slovo hlásí nejenom pivo, ale i výborný citronový nápoj), též bodne něco menšího k zakousnutí (langoš). Krátce před setměním se vydáváme do městečka Zebegény. Ubíráme se podél řeky, leč příliš si veletoku neužijeme, po většinu doby nás od něj odděluje neprostupný hustý porost. Stan nakonec rozhazujeme na travnaté ploše kousek od břehu.

Městečkem Zebegény procházíme ráno, sídlo působí velmi příjemně. Dlážděnou ulici lemují pěkné domy a zaujme kostel; stoupáme k památníku nad střediskem. Dílo připomíná Trianonskou smlouvu, na jejímž základě přišlo Maďarsko po první světové válce o značnou část území. Ve 30. letech minulého století se zde dle fotografií pořádala velká shromáždění a bědovalo nad ztrátou okolních držav.

V těsném sousedství stojí kostelíček a malá dřevěná rozhledna s výhledem na Dunaj; i v rámci posledního dne si dáme pořádně do těla. Stoupáme na vrch Hegyes-tetö (482 m), kde se na kamenné rozhledně pomyslně rozloučíme s pohořím Börzsöny. Hledíme nejenom na nejvyšší partie v čele s horou Csóványos, ale i na meandrující Dunaj. Na severní straně se u jeho břehů nachází Szob a Zebegény, na jihu se rýsuje městečko Visegrág s hradem.

Zbývá se pouze rozhodnout, kudy sejdeme do cílového bodu. Dalo by se učinit ještě kolečko po vyhlídkách nad Dunajem, jež jsme absolvovali před třemi roky, nakonec i kvůli času scházíme rovnou do Nagymarose. Zaskakujeme k přívozu a v bufetu si kupujeme výbornou rybu, po dvanácté hodině odjíždíme vlakem domů (měli jsme s předstihem objednané jízdenky s místenkou). Končí skvělý trek po nádherných končinách, při němž jsme našlapali přes sto kilometrů; a ačkoliv jsme nedosáhli kóty ani tisíc výškových metrů nad mořem, zdolali jsme celkem převýšení přes tři tisíce dvě stě metrů.