Severozápadní boky Velké Fatry křížem krážem, dvoudenní trek

Pokud máte hřebenovku Velké Fatry již za sebou a pohlížíte se po méně okoukaných končinách tohoto pohoří, pak následující text může být vhodným tipem na dvoudenní toulání v severozápadní části tohoto horského celku na středním Slovensku.

Na dvoudenní špacír po cestách a necestách po severozápadních bocích Velké Fatry vyrážím z obce Belá-Dulice, kam se dostávám autobusem z Martina. Po startovním pivu v Ďuríkově dvoře vyrážím po modré turistické značce do Jasenské doliny. Po asfaltce proti proudu říčky Vôdky, která pramení ve výšce 1 120 m n. m. na úbočí vrchu Jarabiná a po asi 11,5 kilometrech se vlévá do Belianského potoka.

Sluníčko pere jako zběsilé, chce asi dohnat to, co zameškalo v květnu. Moc stínu se na cestě nenajde, takže jsem docela rád, když se za lyžařským střediskem (Kašová, 550 m), kde to na lunaparkových atrakcích opravdu žije, dostanu do stínu lesa. Jsem u bývalé chaty Lysec (583 m), která byla pojmenována po hoře po pravici. Původní dřevěná chata však již nestojí, místo ní tady vyrůstá poměrně velká "tvárnicová" stavba.

Mažiarky a Jarabiná

Opouštím modrou značku a odbočuji doleva na žlutou značku. Ta se svižně zakusuje do zalesněného svahu, aby poutníka po asi 100 výškových metrech vyplivla na krásné louky. Odměnou jsou krásné výhledy do Turčianské kotliny a na Malou Fatru na západě a na horu Lysec (1 381 m) na jihovýchodě. Navštěvuji i boudu Spln. Původně to zřejmě byla salaš, dnes by se dala využít k docela solidnímu bivaku.

Konečně se dostávám na rozcestí Mažiarky (748 m). Tady žlutá značka končí, dále je potřeba pokračovat po modré značce východním směrem (vpravo). Na severu se objevuje hřeben Malé Fatry, na kterém je ještě místy sníh. Na začátek června docela překvapující.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Z lesní cesty se tu a tam otevírají výhledy jižním směrem. Po úbočí vrchu Tisové (1 022 m) se cesta vine svižně vzhůru na pastviny pod Končitým vrchem (1 097 m), kde již bača své ovečky vytáča. Jen nevím, zda-li byl černooký, protože byl zalezlý v maringotce. Ta tu romantiku pastevectví poněkud degraduje, byť bačové v nich mají asi pohodlnější nocování. Dělám par fotek, "piknik" dělám ale o kus dále na rozcestí Bukoviny (1 038 m). Je potřeba doplnit energii a především tekutiny před dalším výstupem.

Cestou na Kečku (1 140 m) se objevují další krásné louky a pod jedním z osamocených stromů po pravici krásná chatka. Ovšem uzamčená. No a po levici se otevírá krásný výhled na horu Stoh s vykukující skalnatou čepicí Velkého Rozsutce na Malé Fatře. Opravdu nádherný úsek, na kterém jsem nemohl nenasekat desítky fotek. K tomu to parádní počasí s modrou oblohou a načechranými chomáči oblaků. Mávám na pozdrav Lysci, ten si nechávám na některou z příštích návštěv těchto končin.

Další úsek je docela výživný. Co jsem nastoupal od oveček, to opět ztratím při sestupu do sedla Za Kečkou (992 m), ve kterém se napojuje zelené turistická značka ze Sklabinského Podzámku. No fajn, alespoň další stoupání k vrchu Jarabiná bude výživné…

A bylo. Prodírání se houštím a přelézání padlých stromů v tom vedru dává docela zabrat. Ještě že pod Jarabinou je malá studánka. Příjemné osvěžení. Ta chladivá voda mi přijde lepší pěnivého moku! Voda je opravdu skvělý vynález… Konečně je tady Jarabiná (1 314 m), hora v hlavním hřebeni Velké Fatry.

Sedám do trávy a kochám se nádhernými výhledy k jihu a východu. Smrekovica, Rykytov, Čierny kameň, Ploská i Borišov jsou jako na dlani. Více na severu vykukuje nezaměnitelná silueta Velkého Choče, nejvyšší hory v Chočských vrších. A zpoza hřebene Velké Fatry, dále na východě, nesměle vykukují hřebeny Nízkých Tater. Sedělo by se hezky, je ale potřeba pokračovat dále. Po červeně značené hřebenovce k severu.

Kľak a Príslop

Pohodlná lesní cesta (ano, těžba dávno dosáhla až sem) kopíruje hřeben. Přes sedlo Široké (1 132 m) cesta pokračuje k vrchu Vyšná Lipová (1 220 m), kde je snad nejvíce vývratů celé cesty. Tak trochu masakr, ale zvládnout se to dá vcelku v pohodě. Jen se člověk musí koukat, kam pokračuje chodník a kudy nejlépe ty houštiny překonat. A odměnou budou hezké výhledy k hoře Kľak, na kterou to mám namířeno.

Ve Svrčníckem sedle (1 175 m) mě vítají hluboké koleje od lesní techniky. Moc romantické místo to rozhodně není. Jedná se sice o povolený bivak, mně by se tady ale bivakovat vážně nechtělo. Bez jakéhokoliv zázemí a kdo ví, zda-li z nedalekého pramene by bylo možné nabrat vodu. Vím o mnohem lepším bivaku…

Následuje další stoupání, první vápencové skalky a záplava medvědího česneku. Má docela sílu, nejen voní, ale i chutná po česneku. Zakrátko se objevují vrcholové skalky Klaku a za pár dalších chvilek na jeho vrchu shazuji batoh ze zad a kochám se kruhový mi výhledy. Opravdu nádhera. Velká Fatra, Nízké Tatry, Západní Tatry, Chočské vrchy, Malá Fatra i pohoří Žiar jsou jako na dlani. V oparu se schovává i hřeben Moravskoslezských Beskyd. No zkrátka - Kľak (1 394 m) je fantastický výhledový vrchol a směle konkuruje malofatranskému Klaku (1 352 m) naproti přes Turčianskou kotlinu. Vzdušnou čarou dělí tyto dva stejnojmenné vrcholy rovných 35 kilometrů.

Z vrcholu Klaku chodník padá opravdu prudce. Za deště je to tady trochu klouzačka. Dnes sice svítí sluníčko, ale klouzačka je to také. Je po deštích… Odměnou ale bude krásný hřebínek a dalších úchvatné výhledy. Stoupání na Chládkové (1 240 m) na chvíli opět zvedne tlak a tep, ale srdce se utiší dříve, než se člověk stihne pokochat skvělými výhledy.

Další prďák dolů a již se objevuje sedlo Príslop (935 m), dnešní cíl. Respektive krásná bouda, koliba Príslop kousek pod sedlem (po zelené značce směr Nolčovo). Však jsem vycházel až po poledni. Veřejná doprava na sebe až tak úplně nenavazuje… U koliby Príslop je holčina z Nolčova, vyrazila se sem pokochat krásnými scenériemi. Bouda je otevřená, ubytování za jedničku, voda z pramene, byť slaboučkého, teče. Co více si přát.

Trochu se dát do pucu, něco malého zdlábnout a hybaj na západ Slunce. Byl úžasný. A neopakovatelný. A pak brzy na kutě, neboť ráno je potřeba vyrazit co nejdříve. Ještě v ranním chladnu. No a vlak z Ľubochně jede také docela brzy…

Nižná Lipová, Magura a Ľubochňa

Před sedmou mám již sbaleno, uklizeno. Ještě se rozloučit s kolibou, rozlučkové foto a šup na další kilometry. Vracím se do sedla a pokračuji po červeně značené hřebenovce za výhledů na vlnící se hřebeny Malé Fatry. V ranním světle a poměrně čistém vzduchu je mám téměř "na dosah". Lyse a po loukách, pastvinách, se dostávám k prameni pod Nižnou Lipovou (1 161 m). Ty nikdy nezklamou.

Doplňuji pro jistotu vodu, trochu se zchladím a po příjemné pěšině pokračuji na rozcestí Vyšné Rudno (1 056 m). Tady na chvíli opouštím hřeben a odskočím si na vrch Magura (1 059 m) v krátkém bočním hřebeni. Dlouho jsem tady nebyl a již téměř zapomněl, jak nádherné výhledy se z tohoto vrchu otevírají. Navíc cestou pozoruji dva orly, kterak loví myši. Směšně poskakují po louce a nezdá se, že by byli v lovu příliš úspěšní. Alespoň zatím.

Panorama z Magury od posledně narušila jen tlustá a nepřehlédnutelná linie dálnice, která se dole vlní jako had. Nepřehlédnutelná stavba, po které se již léta mělo jezdit z Bratislavy až do Košic… Je akorát čas na snídani. Užívám si klidu, nikdo nikde. Výhledy fantastické, motivů k focení milióny. Prostě odbočka, která rozhodně stojí za to.

Vše ale jednou končí. I posezení na Maguře. Vracím se na hlavní hřeben a pokračuji na Tlstý diel (990 m). Cestou se objevují výhledy na vodní nádrž Krpeľany, která byla vybudována na řece Váh. Následují menší louky, krátká stoupání a sešupy a již je tady poslední z luk nad Ľubochnianským sedlem. Opět opouštím značku a vydávám se doleva k boudě, které by se dalo využít k bivaku. Před deštěm ochrání spolehlivě.