Túra na blata, rašeliny a rašeliniště v Jizerských horách

28. října, na státní svátek, nám hezky nasněžilo. Alespoň v Jizerských horách a jeho okolí. Zima, deštivo. Vlezlé sychravé počasí a vydatný déšť nás v neděli od špacírování po Jizerkách odradil. V pondělí jsme to ale již nevydrželi. Počasí bylo sice stále nevlídné, ale nepršelo ani nesněžilo. Ideální podmínky vyrazit právě na blata… Vždyť blata jsou za pošmourného počasí vůbec nejpůsobivější.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Využíváme, Jaroušem nabídnutého, odvozu na Smědavu, od které chceme přes Jizerku a Protrženou přehradu přejít do Josefova Dolu. A cestou se stavit na blata, rašeliniště, kterých jsou Jizerské hory plné. Plánovanou túru na Jizeru jsme za těchto podmínek odsunuli, přece jen bychom si z druhé nejvyšší hory Jizerských hor rádi užili nějakých výhledů.

Vyrážíme v šesti. Má maličkost, dcera Míša, která má velkou radost především ze sněhu, a čtyři plyšáci. Z nich služebně nejstarší jsou Zajíček a Žirafka. Ti nakonec s námi absolvují většinu túr a výletů. Stavujeme se na kafe (čaj) na chatě Smědava (847 m), to ještě s manželi Částečkovými, kteří míří právě na Jizeru. Užíváme se příjemného tepla z místních krbových kamen. Na Smědavě je bílo jako na Mikuláše, takže dále to již bude jen mrazivá zimní procházka.

Ze Smědavy vyrážíme již sami. K jihovýchodu. Zprvu po zelené turistické značce a dále z rozcestí Smědava, most neznačenou Jizerskou silnicí. Na stromech visí rampouchy, pod nohama to hezky křupe. Sníh je umrzlý a zledovatělý. Nemůžeme minout občerstvení Promenáda. Ranní pivo není sice zvykem, ale zastávka tady být musí. Při Králicko-krkonošském sudetském treku mě právě Promenáda zachránila před pořádným lijákem. Ceny jsou stále podle vlastního uvážení, obsluha solidní.

Brzy ale musíme dále. Kolem hory zvané Černý vrch (1 025 m) pokračujeme východním směrem. Brzy narážíme na hranici Národní přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky (114,43 ha). Jedná se o jedinečné horské vrchoviště s rozsáhlými podmáčenými horskými smrčinami a především rašelinnými loukami.

Jejich středobodem je velká rašelinná louka (870 m), ke které se dostáváme přes rozcestí Borkoviště (860 m) a po povalovém chodníku (asi 300metrové odbočka). Za zmínku jistě stojí, že část této "rašeliny" byla v roce 2012 zapsána do prestižního ramsarského seznamu mezinárodně významných mokřadů jako rašeliniště Horní Jizera.

Dnes je tady krásně. Mlha se převaluje přes blata, protější smrkové porosty se ztrácejí v mlze. A vše pokrývá bělostná sněhová peřina. Na bližší prozkoumání zdejšího života jsme tady ale příliš pozdě. Rašeliniště, resp. jeho obyvatelé, jako např. střevlík druhu Agonum ericeti či pavouk sliďák vrchovištní (Arctosa alpigena lamperti), se již pomalu ukládají k dlouhému zimnímu spánku.

Zima je tady na Jizeře opravdu dlouhá. A na srážky bohatá. Ne nadarmo se Jizerkám přezdívá "nočník Evropy". Příští rok tady musíme vyrazit na letní vandr. To bude lepší příležitost "poňahňat" se v rašelině a vůbec tento překrásný kout naší přírody poznat trochu důvěrněji.

Za rašeliništěm Jizerky se vydáváme podél silně meandrujícího toku Jizery po naučném chodníku. Je to tady sice nasáklé jako houba, ale nechceme si tento krásný úsek nechat ujít. Však se nakonec ohřejeme a případně usušíme na Pešákovně. Zastavujeme se i u Safírového potoka, avšak na safíry je dnes přece jen trochu zima. Míša pobíhá po břehu, ale safíry již dávno vysbírali naši předchůdci…

Zamíříme rovnou k chatě Pešákovna. Uvnitř se svítí a je příjemně teplo. A jsme tady úplně sami. Dáváme si vynikající polévku a - pivo (čaj). Pan chatař, který toho dne stačil otočit auto na střechu, je ochotný i společenský. Při loučení říkám, že nás známi zrazovali, že dnes bude zavřeno. Ale že já jim na to, že Pešákovna nikdy nezklamala. Pan chatař odpovídá, že Pešákovna nezklamala ani dnes, ale že známí měli pravdu - že je opravdu zavřeno…

Tak to mne nenapadlo, dveře byly normálně otevřeny. To se omlouvám, že jsme se sem vlámali a dvojnásob děkuji. V létě se tady určitě opět zastavíme. I s plyšáky, kteří nám dělají společnost… Chtě nechtě, musíme opustit příjemně vytopenou chatu a projít zbytek osady Jizerka.

Venku se mně zdá, že se nějak oteplilo. I Míša říká, že se jí zdá, že je tepleji. Nakonec to zdání nebylo. Než jsme došli do Josefova Dolu bylo opravdu hodně teplo. Během jedné hodiny se oteplilo o dobrých 15 °C. Však toho druhý den byla plná televize. Teplý fén pak do rána rozpustil sníh i v těch nejvyššího partiích Jizerských hor.

Na rozcestí Lasičí cesta (858 m) se napojujeme na červenou turistickou značku a o kus dále, na dalším rozcestí, přecházíme na žlutou turistickou značku. Ta nás dále spolehlivě povede až do Josefova Dolu. Na okraji osady Jizerka se v ohradě za elektrickým ohradníkem spokojeně popásají "chlupaté kravky". Skotské náhorní plemeno je opravdu odolné a na podobné počasí zvyklé. Bukovec (1 005 m), který uzavírá Jizerku od jihu, se ztrácí v mracích. Přestože sluníčko dnes ani na chvíli nevykouklo, užíváme si hezké túry.

Přes rozcestí promenádní, u bunkru (905 m) s jedním z mnoha ŘOPíků prvorepublikového opevnění (v širším okolí) a Jezdecká cesta (895 m) pokračujeme dále. Míjíme četné skalky a jednu vyhlídku, jejímiž panoramaty se ale dnes nepokocháme. Na rozcestí Souš, za přehradou (780 m) musíme kousek šlapat po asfaltové silničce č. 290, ale brzy jsme opět na lesní cestě.

Kolem automatické sněhoměrné stanice přicházíme k Protržené přehradě (820 m), kde jsme byli před dvěma dny. Bufet Krömerova bouda, je ale uzavřen i dnes. Nakonec není divu, však je již šero. Budeme rádi, když do tmy dojdeme na pevnou cestu k Mariánskohorským boudám (847 m).

Další cestu již důvěrně známe. Hezky z kopečka až na rozcestí Josefův Důl, lesní brána (630 m) a posledních pár stovek metrů do penzionu Eliška, kde máme pro tento výlet oddílovou základnu. Přicházíme již za tmy a akorát na večeři. Po krásné túře v Jizerských horách si ji jistě zasloužíme.

• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédnout foto