Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 20.11.2018 , svátek má
Reklama
Fotogalerie
Treking > Treky, turistika > Bjelasica, trek

Bjelasica, trek

Bjelasica, Komovi a Kučka krajina; hory Montenegro neboli hory Černé Hory (3)

6.3.2017 | Markéta Hroudová

Ráno jsou vrcholky hor zahaleny do oblaků, prostě jako po bouřce. Ale než jsme došli k dalšímu katunu, slunce svou silou nad nimi již zvítězilo. "Dobr dan!" zdravíme pastevce s pěkným koníkem a stádem ovcí. "Dobr dan," žene se, aby si s námi podal ruce. "A jak to jde s takovým těžkým ruksakem?" ptá se Luďka. "Víš co, vyzkoušej sám," a nahodil dědovi krosnu na jeho záda. "Není to tak strašný, jak to vypadá," zhodnotil překvapivě zdatný horal. "Tak šťastnou cestu," popřál nám.

Bukumirske jezero

Prošli jsme bukovým lesem a objevili se na planině. Za zády už hodně vzdálené zvedají se zelené vrcholky Bjelasice, před námi, podstatně blíž, trčí vrcholy pohoří Komovi. "Vypadají jako hodně zmenšené Vysoké Tatry, co?"

Komovi jsou rozlohou opravdu maličké pohoří, tvořené zdánlivě jen dvěma horskými masívy s vrcholy: Kom Vasojeviči a Kom Kučki, které vyrůstají z náhorní plošiny. Ve skutečnosti je těch vrcholů o něco víc. Pokud, tak jako my, nechcete šplhat na vápencové skalnaté špičky, vede napříč Komovi značená cesta a parádních výhledů si užijete tak jako tak.

Čtěte také: Předchozí část článku Bjelasica, Komovi a Kučka krajina

Nejprve musíme klesnout do 1 550 metrů vysokého sedla Trešnjvik, které protíná asfaltová silnice spojující Kolašin s Andrijevicou. Na sedle jsou dvě restaurace a možnost dokoupit zásoby. Tak se těšíme na pozdní oběd. Při sestupu do sedla kdosi pod námi pochrochtává. Dva nevelcí čuníci si volně pochodují po cestě, ryjí v zemi, kde je napadne. Černá Hora, to je ráj! Tomu říkám úrodná země!

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Konečně můžeme shodit batohy a spočinout na dřevěné židli u stolu pokrytým ubrusem. Nacpali jsme se domácím jídlem, zapili pivkem a hostinu završili domácí kávou. "Ještě jedna prosba, chleba nemáte na prodej?" "Mám, zrovna jsem pekla, je domácí a čerstvý." Připraveni na vše, jen turistů tady zatím moc nechodí.

Zdlouhavě a nudně nastoupáváme lesem na úpatí Komovi. "Domluvme se, že kdyby něco jelo, a chtělo nás svézt, že to neodmítneme," navrhuji svému parťákovi. Jenže jako na potvoru nic nejede a stoupání si musíme vyjít po svých. Konečně jsme venku z lesa, pod námi střechy katunu Štavna, a přímo proti nám skalnaté štíty pohoří Komovi. Z upraveného pramene jsme nabrali vodu a vydali se dál. Na západě se nebe zase podezřele černá. "Dojdeme až těsně k horám, když budu mít ten štít nad sebou, budu se cítit bezpečně." Bouřka však tuto noc nepřišla.

Napříč Komovi

Ranní mlha se toto ráno rozpouští jen velmi neochotně, nejvyšší vrcholky jsou skryté v lehkém oparu. Po asi tři čtvrtě kilometru je zřejmé, že jdeme blbě. Rozcestí chybělo a my, místo toho, abychom šli po pěšině, která prochází napříč pohořím, jdeme po pěšině vedoucí na vrchol Kom Vasojevički.

"Nahoru se mně moc nechce," přiznávám po zjištění, že jsme měli být na cestě, která vede dobrých 200 výškových metrů pod námi. Nahoru je to stejnou cestou tam, a stejnou zpět a navíc nejsem příznivce exponovaných terénů. Prostě mám radši zelené hory a poloniny než skalní lezení. "Vracet se až dolů nebudeme, někde to střihneme," rozhoduje Luděk a už kloužeme po prudkém srázu po nebezpečné a klouzavé suti dolů.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Uzounká pěšinka se vine úbočím bukovým pralesem a mírně stoupá. Je ale výborně značená, jen na tom rozcestí zásadní směrovka chyběla. Jsme na Balkáně, co bychom chtěli. Konečně jsme vyšli z lesa, kde to bylo únavné a nezáživné. Přešli jsme suťové pole a došli na rozcestí několika cest. Okolí je fantastické. Vysoké všelijak tvarované skály, poházené kameny a mezitím roste zelená tráva.

Osm holek a jeden kluk z Belgie na rozcestí bezradně čučí do mapy. "Můžete nám, prosím, říci, kde vlastně jsme?" "Tak to vám, řekneme naprosto přesně, jste v Černé Hoře, v pohoří Komovi!" Mysleli jsme to ve srandě, ale sranda to nakonec nebyla. Děvčata a hoch drželi v ruce mapu zabírající dobrou polovinu Černé Hory, naprosto netušíc, ani ve které oblasti se nacházejí.

"Jak jste se sem, proboha, dostali?" "Jsme tu s cestovkou, dojeli jsme pod hory teréňákem a teď jsme se šli projít." "Aha. Takže asi takhle. Když půjdete po této cestě, dojdete k Eko katunu Štavna. Na druhou stranu dojdete skrz hory dál, tam radši nechoďte, leda že byste chtěli jít na Kom Kučki, nejvyšší horu Komovi. Tudy můžete jít na Kom Vasojevički, a po stejné cestě zpátky," hrajeme si na machry teď pro změnu my, když je uvádíme do reality.

Nevědí, váhají, mají strach. Vzhlížejí k vrcholkům. "Předpověď počasí na odpoledne prý není moc dobrá," říká ten kluk. Nakonec se otáčejí a po stejné cestě, jakou přišli, se vracejí zpět k autu. Nemůžu si nepomyslet: Co to sem jezdí za lidi? Proč sem šli? Občas je nutné trochu zariskovat, ne být ze všeho vystrašený. Zvlášť když je člověku dvacet.

Pokračujeme pochodem skrz Komovi. Pěšinka je víc než dobře značená, cesta pěkně ubíhá. Ve vápencové pustině neteče ani kapka vody. Naštěstí je poměrně chladno, pít netřeba. Stále stoupáme, ubývá kytek a přibývá kamenů. Najednou stojíme na hraně, asi ve 2 150 metrech. Napravo je možné odskočit si na Kom Kučki, ale již jej nevidíme, již je v mracích. Pod námi propast a za ní? Hory, hory a jenom hory. "A pak že za Komovi už nic není!" zíráme na neuvěřitelnou krajinu před námi.

Kucka krajina

Krajina dál za Komovi se nazývá Kučka Krajina, vlastně do ní spadá i vzdálenější pohoří Žijevo. Geologicky však tyto kopce patří už k albánskému Prokletije. Informací k tomu lze však najít pramálo, pouze na lokálních stránkách a v srbštině.

Nejprve je nutné sejít prudkou strání asi o 300 výškových metrů níž k místu, které máme na mapě označené jako Katun Carine. Tušíme tam vodu a plánujeme oběd. Značení je spolehlivé, ale pěšina zarostlá, nepoužívaná. Je vidět, že za Komovi už nikdo nechodí. "Jestli se koukám dobře, tak tyhle hory nalevo už musí být albánský pohraniční hřeben," mudruji nad mapou. Na posledních pár set metrů jsme červené terčíky ztratili a prodíráme se vysokou travou směrem seskupení kamenných budov. Vyšlapané pěšinky byly od ovcí, ne od lidí.

Právník z Podgorice

Zblízka je vidět, že většina stavení jsou už jen ruiny, střechu má jen jedno z nich. Zklamaně na to koukáme, když tu si Luděk všiml, že se u domku kouří a postává tam nějaký člověk. A už si i on všiml nás, volá na nás a ukazuje, kudy vede cesta skrz zarostlý plac.

"Dobrý den, vy tady bydlíte?" ptáme se hned po podání ruky. "Kdepak, já žiju v Podgorici, pracuji jako právník. Domek patřil mým rodičům, ti sem na léto jezdili. Se švagrem jsme to tady trochu dali do kupy, aby se tady dalo přespávat, podívejte se." Museli jsme sklonit hlavy, abychom nízkými dveřmi vešli do místnosti bez oken.

Interiér působil relativně čistě, taková obyčejná útulna, ale v bouřce nebo v zimním nečase úkryt k nezaplacení. "Nezamykáme dveře, necháváme to volně přístupné pro lidi. Dneska sem přijedou ještě dva mí kamarádi. Vařím maso, za dvě hodiny bude hotové, počkejte," zve nás. Nakoukla jsem do kastrolu, který je součástí maličkých kamínek. Přikládá se, pochopitelně, dřevem. "Než bude jídlo hotové, připijeme si domácí rakijí," vytahuje lahev. Na oplátku my mu nabízíme naši slivovici. A ještě dostáváme hrozen vína.

"Hele, ať ti něco zůstane pro kamarády," nabádáme jej. "Všeho je dost," informuje, když na stůl nese ještě domácí sýr. Vytahujeme chleba. "Viděla jsem to maso v kotli, je to samá šlacha a rosol," šeptám stranou Luďkovi, "to nedám." Ani on nemá rád tlusté. Mažeme si chleby a přikusujeme sýr. "Nezlob se, Ivane, nebudeme čekat do večera, musíme se najíst teď a pokračovat dál," omlouváme se, že se jejich pánské jízdy nezúčastníme. A stejně jako nás pohodově přijal, pohodově nás i propustí. Protože mezitím přihrkalo stříbrné fáro, ze kterého vyskočili další dva chlapíci, a z kufru začali vynášet dřevěné špalky. A rakije začala téct proudem. Odcházíme v pravý čas. "Užijte si to!" voláme na ně z kopce, ale už nás nevnímají.

Nejhezčí krajina

Za chvíli již na maličkou chatku koukáme shora a přehoupnutím se za obzor jsme ji ztratili z dohledu úplně. Před námi je klesání do sedla a za ním další hory, kam až oko dohlédne, jeden vrcholek vedle druhého. A pak, když se před námi celé panorama otevřelo, musela jsem si sednout. Ne proto, že mě bolely nohy, ale proto, jak mě dostal pohled na kamenný kostelík na sedle pod námi. A nad ním skalnatý hory, teď už jistojistotně albánský.

Znovu si musím vzpomenout na průvodce CK Alpina a jeho slova, že za Komovi už nic není. Nechápu to. Přitom teprve za Komovi to začalo mít ty správné grády! "Že on o tomhle místě věděl a chtěl si ho nechat pro sebe, tak tvrdil, že tady nic není, ať sem nechodíme!"

Kostelík svatého Ilije. U něho zvonička a pár starých hrobů. Opodál ční střechy katunu Mijoviča a za hranou sousední hory ukryté malé jezírko. Skoro se mi chce říci: nejhezčí místo, jaké jsem kdy viděla. "Někde jsem četla, že se má na zvon zazvonit. Jednou, pro štěstí," vzpomněla jsem si. Fotím a snažím se vtisknout si zdejší panorama do paměti. Budu se sem ráda ve vzpomínkách vracet.

Kucka krajina

A pak zase pokračujeme dál. Mapa končí, tak jdeme nazdařbůh po cestě tou nádhernou horskou krajinou. Červené značky zmizely opět neznámo kam. Jdeme po cestě sjízdné i pro auta, jiná tu není. "Snad jdeme dobře," ujišťujeme se vzájemně, víceméně zbytečně. Blížíme se k velkému rozcestí, do dálky ční dřevěná cedule. Sláva, konečně budou směrovky, myslím si.

"Nečesejte borůvky hřebenem!" zní v překladu nápis na dřevěné ceduli uprostřed hor. "Místo směrovky takovéhle zbytečnosti!" Rozčilení je na místě. Na rozcestí si fakt nevíme rady. Jedna cesta míří strmě dolů do údolí (směr Albánie), další vede do kopců nalevo naprosto neznámo kam, třetí se vrací k salaším. Směrem do salaše jsme u silného pramene nabrali vodu a koukali, jestli se neobjeví značka. Neobjevila. "Tak fakt nevím, kudy dál!"

Dilema vyřešilo zahřmění. Nejprve jedno slabé, po něm druhé, silnější. Oba jsme se koukli na sebe, a pak na plácek kus pod cestou. Tam v sevření hor budeme zcela jistě v bezpečí. "Dneska už nemá cenu jít dál, mraky se stahují všude kolem," a už sbíháme a na travnatém plácku stavíme stan a vaříme večeři. Zdejší bouřky jsou nějaké divné. Možná už koncem srpna nemají tolik síly, protože blesk jako by nabíral vždycky několik dlouhých minut energii potřebnou k výboji. Rána pokaždé jako z děla, ale do hodiny jich udeřilo jenom pár.

A bouřky pokračují

Ještě že jsme dál nešli. Ráno jsme nalezli ve svahu nad rozcestím červené kolečko s bílým středem a nápisem CT-1 tam, kde bychom ho vůbec nečekali. Úplně mimo cestu! Stoupáme strmým svahem vzhůru, a kolem nás lány borůvek, které nikdo nesbírá, ani nečeše tím obávaným hřebenem. Borůvky velikosti snad jednoho centimetru. Další cesta je značená víc než slušně, ale nikdo po ní nechodí. Pěšina není vůbec vyšlapaná, v lese narostlo mlází, kterým se musíme prodírat. Scházíme takovým lesem do travnatého sedla a pak zase nahoru.

Strmé stoupání nás odměňuje malinami. Nahoře se dlouho vydýcháváme a rozhlížíme po okolí. "To je paráda, jsem šťastná, že jdeme takovou pěknou cestou." Bála jsem se, že to bude už jenom po cestě pro auta a zatím taková pěkná horská prémie. Jsme asi 1 800 metrů vysoko a čeká nás pěšinka po úzkém hřebínku. Nemáme mapu, takže dopředu absolutně netušíme, kudy se budeme dál ubírat. Značky tady už ale namalovali více než spolehlivě. Jen škoda, že po nich nikdo nechodí.

Pod horami jsou vidět různě roztroušené salaše. V tom zničehonic zaduněl hrom. "Bouřka? To snad ne, vždyť je teprve dopoledne!" nesouhlasím s vývojem počasí. A za chvíli druhý. "To bylo daleko!" míní Luděk, protože nebe nad námi je modré. Jen nad okolními horami panuje oblačnost víc než nejistá. Předchozí větu o tom, jak jsem šťastná, kudy vede naše další cesta, bych už nezopakovala. Za přítomnosti bouřky se mění situace. Bouřky v horách prostě nemám ráda, už jste to pochopili? "Podívej, jenom dojdeme támhle k té vysoké hoře, pak vede cesta po jejím úbočí, určitě půjdeme k těm salaším nalevo!" uklidňuje mě Luděk. Tu vyšlapanou stezku vidím taky.

Rychle jsme přeběhli po úzkém hřebínku a schovali se do bezpečí vysoké hory. Bouřka se ozvala ještě asi třikrát, ale jinak se nikterak dál nevyvíjela. Přesto jsem značně neklidná. "Podívej, kam ta značka vede! Rovnou nahoru, žádný úbočím kopce k salaším!" smutně konstatuji zjištění, kde jsou červenobílé puntíky namalované. "Však žádná bouřka není. Už asi půl hodiny nezahřmělo," vybízí můj parťák k výstupu. "Tak dobře."

Všichni na Jezerském vrchu, Lovčen

Udělali jsme pár kroků vzhůru a v tom hrom. Modro zmizelo a nahradilo jej padesát odstínů šedi. "Nejdu. Já tam nahoru teď nejdu! Sedneme si tady chvíli a uvidíme," žadoním a vytahuji studentskou pečeť, i když vůbec nemám hlad. Čokoláda je prý dobrá na nervy, ne? A ptám se sama sebe: Kde jsou ty sluníčka na celý týden?

Na bídném signálu se pokoušíme naladit bouřkovou aplikaci, třeba nám dá odpověď na otázku vývoje. Jenže signál se ztrácí, a hrom už neozývá. "Doprčic, kdyby se spustila pořádná bouřka, tak vím, že mám seběhnout dolů, ale tohle?" Nejistota je mučivá. "Jdeme dál, takhle tady můžeme taky čekat půl dne," velí Luděk a už se šplháme po prudké stráni vzhůru. Najednou tu naši trasu nesnáším. Když zvednu oči, vidím červenobílé puntíky vysoko nad našimi hlavami. A v tu ránu další rána.

Rychle vzpomínám na všechny ty rady. "Hele, já vím, že vypadám asi jako srab, ale pojďme si někam sednout, počkejme zase chvíli." Batohy jsme omotali do pláštěnek a seběhli bez nich pár metrů níž, schovat se za skálu. Sáhla jsem po karimatce. "Kvůli izolaci od země," vysvětluji. Krčíme se u sebe jako dvě zmoklé slepice. Signál mobilu je tady lepší, na aplikaci naskočilo pár křížků značících výboje. Přesně na hranici s Albánií. "To je na těch albánských horách," uklidňuje mě Luděk (mimochodem, nad ukrajinskými Karpaty, navzdory předpovědi, nic).

Sedíme další skoro půlhodinu, a když opět během té doby žádný hrom nebyl slyšet, vyrážíme dál. Teď už je jasné, že značky vedou až na vrchol kopce. Jenže ledva jsme vylezli pár desítek metrů, nebe nad vrcholem se začalo černat a opět další hrom se rozezněl horami. Doprčic, co teď?! Stojíme v prudkém srázu už docela vysoko, kolem nás trčí skaliska, některé vytváří i převisy. Vzpomínám na všechny ty doma vyčtené rady. Má nebo nemá se schovávat pod skalní převis? Dilema se vyřešilo za nás. Začalo pršet. Schovali jsme se a koukali, jak se okolní hory halí do šedivého závoje. "Nemá cenu tady čekat, rychle ten vrchol přeběhneme a sejdeme dolů," navrhuje Luděk, když deštík po pár minutách odešel. "Tak jo," rezignovala jsem.

Stoupáme poslední metry na 2 142 metrů vysoký Maglič. "Hurá a teď honem dolů!" Ale to, co jsem uviděla dál, mi vehnalo slzy do očí. Místo sestupu dolů holý táhlý hřeben. Nad pochodem po travnatém hřebínku bych za jiných okolností jásala, teď mi však přináší utrpení. Bouřka někde za rohem a my na nejvyšším hřebeni. A abychom sešli někde dřív, na to jsou srázy Magliče příliš strmé. Musíme po hřebeni dál.

Snažím se jít alespoň bokem, abych příliš nevyčnívala. Jo já vím, je to směšné s mými 165 centimetry výšky uprostřed dvoutisícových hor, ale kdo má z bouřek panický strach, připadá si nejvyšší na celém světě. Hrom už opět dobrou půl hodinu slyšet nebylo, ale nejistota vládne kolem. Šedočerné mraky se různě převalují a zakrývají vrcholky kopců, a hlavně houstnou. Nedaleko před námi, to už je planina Žijevo. Tam nejdeme. Potřebujeme jenom sejít co nejníže.

Bože, ať už tam jsme. Ale hřeben stále neklesá. Nepíše se mi to lehce, ale napadalo mě leccos. Hlavně to, že se odsud nedostaneme, že se bouřka rozběsní a nepustí nás živé. No dobře, tak to napíšu všechno. Napadlo mě i to, že vezmu foťák a namluvím tam na video vzkaz pro děti. Jak jsem je měla ráda a tak. Jo, přesně po vzoru amerických filmů! A úplně masochisticky si vykresluji dramatickou představu, jak mě tady někdo najde a nahrávku předá. Jen jsem si nebyla jistá, zda by záznam na SD kartě přežil i zásah bleskem.

Jen se mi smějte! Já už se tomu taky teď jenom směju, ale v tu chvíli jsem to myslela smrtelně vážně. A neudělala jsem to jenom z toho důvodu, že jsem si řekla, že kdybychom to náhodou přežili, a dostali se dolů, že kdybych pak to video náhodou zapomněla smazat, a přišlo by Luďkovi do ruky, že by si o mně pomyslel, co jsem to za hysterku. Tak těmito myšlenkami jsem zaplácávala svou mysl, zatímco jsme v lijáku uháněli v pláštěnkách po hřebeni.

Už to zkrátím. Nakonec to naštěstí nebylo potřeba. Hrom se sice několikrát ještě ozval, ale z velké dálky. A cesta se konečně zlomila, proběhli jsme ještě pár nižších vrcholků, než jsme se ocitli u stáda ovcí. A kde jsou ovce, budou blízko i lidé. Skrz zajímavě erodované skalní útvary jsme se propletli do katunu Ljakovica, vypadajícího jako nevelká vesnička, ležícího ve výšce 1 750 metrů. Teprve teď jsem si oddechla a ohlédla se zpátky k Magliči. "Teda, tys mi dal!"

Opět jsme se ocitli na makadamové silničce sjízdné pro auta. Udivily nás značky cyklotras. Prudkými serpentinami lze sjet k Rikavačko jezeru, my se však vydáváme na stranu opačnou. "Dneska nás asi na kafe nikdo nepozve, škoda." V deštivém dni jsou všichni zalezlí doma. Pokud tady ta bídná stavení ještě někdo obývá.

Bukumirsko jezero

Přestalo pršet. Sundali jsme pláštěnky a vydali se na pomalý sestup z hor. Nalevo se tyčí vápencové pohoří Žijevo, napravo strmé stráně Magliče. "To není možné, že ještě před chvílí jsme byli tam nahoře." "Víš, co jsem měla v úmyslu udělat?" přidávám po chvíli k dobrému historku, jak jsem chtěla natáčet to srdceryvné video. Už je nálada zase dobrá.

"Nedáme si něco k jídlu?" ozval se po pár kilometrech monotónního pochodu Luděk. Mankote, my jsme úplně zapomněli na oběd. Jsou asi čtyři hodiny. "To až řekneme Víťovi, bude se nám smát!" Náš synek totiž nikdy na oběd nezapomene. Žaludek má přesný jako hodinky. Někdy se mu i předchází.

Objevil se asfalt. Koukáme do mobilních map. "Máme spoustu času, nezajdeme si ještě k Bukumirskému jezeru," navrhuji, protože s Michalkovými se máme sejít až zítra. "Kamže?" nevěří svým uším Luděk, že by měl ještě někam šplhat. "Má to být podle fotek bomba, mohli bychom tam přespat," hraju na city. "Hm, známe ty jezera! Chatky, lidi." "Ne, tohle má být jezero v horách."

Pravdu jsme měli oba. Malé Bukumirsko jezero na pozadí křivolakých vápencových hor je opravdu bomba. Ale pravda je i taková, že bylo na internetu šikovně nafoceno (podobně jako Štrbské pleso), bez chatiček v okolí. "Já to říkal," konstatoval při pohledu na něj z výšky Luděk. Brzy jsme ale procházeli kolem otevřené hospůdky, a u pivka brblat přestal. A na břehu jezera se nacházelo tábořiště, kde jsme byli úplně sami. A auta, co kolem občas projížděla, nás vůbec nerušila. I když nám občas nějaké zatroubilo na pozdrav. Zapálili jsme ohýnek a užili si poslední večer v horách.

Cesta zpět

Ráno musíme po stejné asfaltce zpět. A pak po kamenité silničce do Veruši. Posíláme souřadnice našim přátelům, třeba nám přijedou naproti. A pak dlouhé kilometry putujeme údolím. Cesta se zlepšuje, znovu se objevil asfalt a nohy začínají bolet. Za každou zatáčkou očekávám známé šedé Caddy Maxi, ale zároveň si přeji, aby ještě nepřijeli, oddaluji ten okamžik, kdy se sejdeme, abychom byli co nejdéle v horách.

Ale je to nevyhnutelné, je to tady. Už nemusíme nikam šlapat, bágly do kufru, naše zadky na pohodlné sedačky, zastávka na kafe a povídat, jak bylo. Domů se nechce ani nám, ani jim, takže si cestu prodlužujeme o výjezd do pohoří Lovčen na Jezerski vrh. Je to jedno z mála známých míst v Černé hoře, kde jsme ještě nebyli, a i když jsou výhledy od mauzolea panovníka Njeguše snad na celou Černou horu famózní, shodli jsme se, že zadarmo (bez námahy) autem to není ono. S nahlédnutím shora do Kotorského zálivu jsme se vydali pomalu k domovu.

Čekal nás přejezd Bosny a nocleh kousek za Sarajevem. Navigace nás vedla jakousi uzounkou silničkou, která se nadobro ztratila v lese. Vracíme se těsně kolem obytného domku, doslova jim projíždíme zápražím. Skoro se až stydím. "Nejste první, koho tady navigace blbě zavedla," směje se sympatický Tony, když se ho ptáme na cestu. Ludvík je taky komunikativní, takže slovo dalo slovo a za chvíli už sedíme u nich doma u stolu plného dobrot a debatujeme o všem možném. Hlavně o válce a o politice, jak je naším oblíbeným tématem v balkánských zemích.

Tony je Chorvat a jeho slova jsou důkazem, že bosenské občanské válce opravdu nejde dokonale porozumět. "Muslimové byli tamhle v horách, stříleli do nás, dům jsem musel po válce postavit celý znovu!" Nechápeme, kde se bere jeho optimismus. Aby bylo jasné, kdo v domě bydlí, vlaje mu u domu veliká chorvatská vlajka a stejná vlajka je i vyobrazena na průčelí jeho domu.

Pozvali nás na nocleh. Spíme u nich v pokojích, které dřív patřily jejich dětem, dneska už patří i vnoučatům, ale jen když se rodina párkrát do roka sejde. Obdivujeme čerstvě narozená selátka. "Já kdybych byla mladší, tak bych něco takového brala hned. Byla bych nejšťastnější!" rozhlíží se Lenka po malém hospodářství. Myslím, že ti lidé opravdu šťastní jsou. "Nechápu to. Tohle se nám stávalo, když jsme Balkánem projížděli na kole s dětmi, ale že nás někdo pozve na nocleh, i když jedeme autem, tomu bych nevěřila!"

Poslední noc trávíme v Chorvatsku u jezera. My si stavíme stan, Luděk s Lenkou budou spát v autě. Lenka si šla odskočit do lesíčka. Když se vracela, smekla se jí na bahně noha a kecla si na zem. "Doprčic, nový kalhoty, ty budou vypadat!" nadává, když se dobelhala zpátky k autu. Ráno je však už jasné, že špinavé kalhoty budou to nejmenší zlo. A další den, u doktora po rentgenu, je to jasné ještě víc. Tříštivá zlomenina kotníku a o zábavu na zbytek roku je postaráno.

Tak to byla taková slabší tečka za jinak parádním výletem do Černé Hory. Ale nebylo to nakonec tak hrozné. Kosti srostly i bez operace a po půl roce už Lenka stála na běžkách! No a my jsme si přes zimu vyřídili nové pasy a další rok se vydali na ty ukrajinské poloniny. Ale to už je zase jiný příběh…

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Na Trekingu dále naleznete
Naše rozhledny Skalní města
Naše vrcholy Vodopády
Ledovcová jezera Sedla a doliny
Jeskyně Památky
České hrady Slovenské hrady
Geomorfologie (ČR) Geomorfologie (SK)
Nejvyšší hory (SK) Nejvyšší hory (ČR)
Nejvyšší vrcholy Orografické členění
Karpaty Alpy
Reklama
Témata našich článků…
Venuše Velký Blaník Petrova bouda Hrad Divín Beckov Prašivá Švýcárna Macocha Supernova Černá díra Ježek Heukuppe Blansek Gluony Velikonoce Saturn Bouzov Duben, počasí Opruzeniny Piony Fotoaparáty Svatobor
Reklama
Vyhledat ubytování podle pohoří

1. Beskydy, ubytování a horské chaty v Beskydech
2. Javorníky, ubytování a horské chaty v Javorníkách
3. Jeseníky, ubytování a horské chaty v Jeseníkách
4. Jizerské hory, ubytování a chaty v Jizerských horách
5. Krkonoše, ubytování a horské boudy v Krkonoších
6. Orlické hory, ubytování a chaty v Orlických horách
7. Šumava, ubytování a horské chaty na Šumavě
CZ / SK
1. Malá Fatra, ubytování a horské chaty na Malé Fatře
2. Nízké Tatry, ubytování a chaty v Nízkých Tatrách
3. Oravské Beskydy, ubytování a chaty na Oravě
4. Roháče, ubytování a chaty v Západních Tatrách
5. Slovenský ráj, ubytování a chaty ve Slovenském ráji
6. Velká Fatra, horské chaty a útulny na Velké Fatře
7. Vysoké Tatry, ubytování a chaty ve Vysokých Tatrách
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Reklama
Vybíráme z obsahu…
1. Hrady Nový hrad (Furchtenberk), utajený hrad nad řekou Morava v Hanušovické vrchovině
2. Přírodní zajímavosti Soos, rezervace a rašeliniště u Františkových Lázní
3. Naše vrcholy Mužské kameny, hora a skalní útvary v Krkonoších
4. Rozhledny Tyršova rozhledna neboli rozhledna Rozálka, Žamberk
5. Vesmír Neutronová hvězda: Miniaturní hvězda a nebo extrémní atomové jádro?
6. Horské chaty Severomoravská chata: Hanušovická vrchovina, levné ubytování na horách
7. Moravské hrady Helfštýn: Hrad, který byl založen loupeživým rytířem
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist