Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 23.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Treking v Bukovských vrších a Bieszczadech

Treking v Bukovských vrších a Bieszczadech

Tuláky mezi buky (3)

Ze sedla krásně vidím na Rawki. Vyndávám mapu a kompas a začínám určovat místo, kde se nacházíme. Moje pozornost se upře na lesní silničku, zakreslenou v mapě na jih od hřebene kudy jsme šli. Nacházím v mapě i symbol sedla. A je mi to jasné. Vrchol, na kterém jsme seděli nebyla Falowa, nýbrž teprve Czerenina, sešli jsme tak ne na západ, ale na jih! Naštěstí vede silnička správným směrem.

Na Honu

Silnička se klikatí a v jedné kaluži si všímáme čtyř malých užovek. Tři vyplašíme a ta čtvrtá před námi klidně dál loví malé pulce. Zanedlouho před námi uvidíme jakousi boudu a za ní hustý kouř. Za boudou se objeví řada velkých milířů. Jeden dělník tady vyrábí dřevěné uhlí a musím se přiznat, že to vidím v této podobě poprvé. Až teď přemýšlím, proč jsme to vlastně nenafotil?

Dělník nám říká, že to máme do Cisny ještě pět kilometrů. Přidáváme do kroku, ovšem v zápětí opět zastavujeme. Začíná pršet, musíme se přiobléct. V deštíku přicházíme na větší silničku, která nás dovede na okraj vesničky Dołżyca, známé díky lesní úzkokolejce. Chceme se podívat na nádraží, jenže to nestihneme.

Čtěte také: Tuláky mezi buky (2), treking v Bukovských vrších a Bieszczadech

Zahřmí a začne slejvák. Typický letní bouřka, která ale stále zesiluje. Do autobusové zastávky se schováme právě v moment, kdy začnou padat kroupy a spustí se doslovné vodní peklo. Dál nemůžeme. Podle jízdního řádu by ale měl brzy jet autobus. Máme sice už jen pět zlotých, ale věříme, že se s řidičem když tak domluvíme.

Cisna

Když liják vrcholí, skutečně přijíždí autobus. A ne ledajaký. Nějakým takovým jezdily naše babičky. Alča je u vytržení s dveří otvíraných pochromovanou klikou, já z toho, že nám vyšly peníze. Do Cisny je to kousek a když vystoupíme z té pojízdné relikvie (opravdu jsme si jízdu užili!) , už neprší.

Cisna je malé městečko, jedno z hlavních středisek v Bieszczadech. Je útulné a mají tu všechno. První navštívíme bankomat a poté restauraci. Sušíme věci, dáváme pivko, oběd a přemýšlíme co dál. Stále můžeme dolinou dojít k hranici a přespat v osadě Roztoki Górne, případně v Ruském sedle. Nad hranicí se ale čerti žení a my se nemůžeme rozhodnout. Máme pocit, že když zůstaneme, udělá se hezky a že když vyrazíme, strašlivě promokneme. Znamení nám nakonec dal konipásek, co si vedle sedl na zábradlí terasy. Začínáme mít pocit, že je to stále jeden a ten samý. Zůstáváme tady.

Na černé

Můj pohled zeje do mapy. Pozornost jsem zaměřil na hřeben Wysoki Dział, táhnoucí se od Cisny na západ. Když v polské mapě najdu symbol útulny a dokonce i zubří obory, je o dalším postupu rozhodnuto. Můj roky připravovaný plán se sice zbortil jako domek z karet, objevíme ale místa, kam by jsme jen tak nepodívali.

Vyrážíme vedeni červenou značkou, na konec městečka k chatě pod Honem. Tu jsme vlastně měli spát včera. Na chatě nás ochotně ubytují a poskytnou nám pokoj za cenu půdy. Dáváme si opět to výtečné teplé pivo a posléze posedáváme venku. Udělalo se nakonec krásně, tak už to ale bývá.

Hon a Osina, sedlo Žebrak

Další den ráno začíná pěkným krpálem na vršek Hon (820 m). Překvapivě nejdeme po stezce sami, je vidět, že studenti mají zkouškové období. Na hřebenu leží zpočátku spadané stromy, takže pořád něco odcházíme a přelézáme. Hřeben je v této části jako na houpačce, ale je velmi malebný.

Podivné stromy

První pauzu dáváme na vrchu Osina (963 m), za kterým je už povalených stromů poskrovnu. Výhledy z hřebene skoro nejsou, pouze z několika malých luk se nějaké ty omezené najdou. Nejvyšším vrchem hřebene je 1 071 metrů vysoká Wołosań.

Tady zastavujeme na svačinu a čaj. Odtud už se hřeben skoro nevlní, jen před vrchem Jaworne (992 m) ještě trochu stoupá. Na něm se nachází menší skalky a musíme z něj odbočit dolů.

Začne trochu strmější klesání a sestupová trasa nás pomalu vede do sedla Žebrak. Celý tento hřeben nás velmi příjemně překvapil a právě v sedle naše jeho návštěva končí. První místo na možný nocleh by měla být útulna, zaznačená v mapě. Jenže tu momentálně nestojí. Stará byla stržena a z té nové zatím stojí jen podlaha.

Z přemýšlení co dál, nás vytrhne zahřmění a první kapky deště. V lehkém deštíku vyrazíme po silnici dolů údolím. Naším cílem je osada Wola Michova, kde by mělo být tábořiště. Jdeme rychle, tak cesta vcelku ubíhá. Přes zčernalou oblohu nás chytl jen okraj bouřky a ani jsme tam moc nezmokli.

Wola Michova

Po pár kilometrech chůze přicházíme k obelisku s pamětní deskou plnou jakýchsi jmen. Nejedná se ale o jména lidí, nýbrž zubrů. Naproti přes cestu je v lese ukrytá velká obora, kde před skoro čtyřmi desetiletími započal reintrodukčí program návratu zubrů do volné přírody. A jména těch prvních jsou uvedena na onom památníku.

Kousek odtud vede cesta dovnitř obory. Možnost vidět zubry nás velmi láká, bohužel, výstražná tabule oznamuje probíhající karanténu, takže si její návštěvu musíme nechat zajít chuť. Škoda. Chuť nám aspoň trochu spraví velký jelen, který před námi přeskáče přes cestu.

Louky

Od obory je to do roztáhlé osady kousek a tvoří jen několik stavení. Nachází se tu ale penzion, takže se tam chceme zastavit. Penzion najdeme, dokonce i veřejné tábořiště poblíž. Z něj si ale někdo udělal výběh pro koně. V penzionu nikoho nemůžeme najít, podaří se to až po půl hodině.

Dáváme si pivo a utrácíme tam poslední zloté. K večeru se jdeme ukrýt do přístřešku u tábořiště, ve kterém dřív byly sprchy. Rozbalujeme spacáky, vaříme večeři a čekáme na noc. V noci nás ruší myši, které se snaží dostat k našim odpadkům. Ty jim nakonec dáme nedaleko do trávy, ať se taky trochu vyspíme.

Ráno je velmi pochmurno a asi opět zmokneme. Naštěstí nás od cíle našeho putování dělí jen čtyři hodiny chůze. Čeká nás šestikilometrový průchod dolinou na polské a totéž na slovenské straně. Nic zvláštního nečekáme a tak vyrážíme. Že to celé dopadne úplně jinak, se za chvíli dočtete.

Bobři a Balnica

První kilometr jdeme po místní komunikaci, ze které musíme odbočit do údolí říčky Balnica. Měla by tu vést žlutá značka, žádnou ale nenacházíme. Dolinou naštěstí vede naučná stezka, takže se budeme držet jí. První významnější zastávka je Zázračná studánka. Kdysi ji prý našel slepý tulák, omyl si obličej a vrátil se mu zrak. Jak jako slepý našel v lese studánku je trochu otázka, každopádně tu nyní stojí poutní kaple.

Ke studánce se po jde schodech a přes lávku na druhou stranu říčky. Doplňujeme tu vodu a je zajímavé, že je to jediný upravený pramen, na který jsme na polské straně narazili. Za tímto místem se začíná údolí pomalu rozevírat a měnit. K našemu překvapení se objevují smrky, mokřady a s tím související vegetace.

Říčka Balnica

Alča jen září, neboť jí to hodně připomíná její domovskou Šumavu. A je tomu opravdu tak. A jelikož na Šumavě hodně prší, začíná pršet i tady. Nijak vydatně ovšem. I v této dolině byly dříve vesnice, což dokazuje starý hřbitov, boží muka u cesty a tak. K dalším pozůstatkům vedou odbočky naučné stezky. Ty vynecháváme a jdeme stále po cestě. Dokonce jsme párkrát zahlédli žlutou značku. Zahlédneme dokonce i daňka, když na celkem velkou vzdálenost.

Přicházíme k místu, kde je něco jako točna, dále už pokračuje polní cesta. Někde tady by se měla žlutá značka stáčet do lesa. Ale nehledejte ji a jděte dál po cestě, později pochopíte proč. Velmi brzy narazíme na koleje lesní železnice. Tady musíme zahnout a jít po cestě podél kolejí. Jde tudy jen Alča, já jdu stylově po kolejích.

Záhy se u kolejí objeví lávka přes příkop a odbočka naučného chodníku. Jen pár metrů pod náspem tratě se nachází území, které si dokonale podmanil další zde žijící tvor, bobr. Postavil si zde hráz a zalil tak celé toto území, včetně elektrického vedení. K pozorování pilné práce tohoto tvora je tu postavena i vyhlídková plošina.

Intenzita deště zesiluje, dodává to ale tomuto místu tu správou atmosféru. Bobry sice nevidíme, nevyplašilo je ani mé zkoumání jejich obydlí u nedalekého stromu. Tohle místo nás velmi mile překvapilo ovšem bez oné polské mapy by jsme o něm ani nevěděli. A neví to možná ani většina lidí přicházející či přijíždějící do stanice úzkokolejky , která je odtud opravdu nedaleko.

Bobří dům

Míříme tam a hned po odchodu od bobří hráze přestává pršet. Kousek od nádraží mě ještě přes cestu přeběhne lasička. Průchod touto dolinou jsme očekával fádní a nudný. Opak byl pravdou a to nejlepší nás teprve čeká. U zastávky lesní železnice stojí domek, ve kterém už třicet let bydlí Wojciech Juda. Bodrý chlapík, který tady kolem zná kde co, chodí do lesů fotit medvědy či zubry, dělá průvodce a pořádá vyjížďky na koních do okolních lesů. Zároveň si v domě zřídil minisklep, nebo-li mini obchod a v patře domu zřídil ubytovnu pro turisty.

Zdravíme se s ním, kupujeme pohledy s fotografiemi divokých zvířat a pivo. Toho tu má největší zásobu. Jinak se zde dají nakoupit nějaké základní trvanlivé potraviny ale třeba i knihy či filmy o zdejší přírodě, popřípadě o historii zdejší železničky.

S Wojciechem se dá domluvit i slovensky a hned jak odejde skupinka Poláků dáváme s ním řeč. Povídání je zajímavé, atmosféra skvělá, začíná se trhat oblačnost a tudíž když na schody u domu přiletí ptáček konipásek, rozhodujeme se poslední noc strávit zde. Jakékoli místo dole v Osadném nebude ani zdaleka tak parádní jako toto. Navíc, ceny má Wojciech více než lidové. Spaní máme vyřešeno, co ale se zbytkem dne, je teprve před polednem?

Dvě hodinky tady jen tak posedáváme, než se zvedneme na prohlídku toho, kvůli čemu jsme vlastně tady. Karpatského bukového pralesa. Vydáváme se po hranici na vrchol Rydošova (880 m). Ten leží kousek za hranicí národního parku. Musíme zpátky k nádraží a právě když kolem něj procházíme, ozve se hukot a na nádraží se vyřítí vláček, vezoucí dělníky a nějaké kolejnice. Jsem nadšen, jelikož se mimo sezónu jezdí pouze o víkendech, nedoufal jsem, že vláček vůbec uvidím.

Prales Udava

Přicházíme k rozcestníku na hranici. Nachází se tady několik informačních tabulí a různých cedulek. Vyrážíme podél hraničních patníků na několika kilometrový výšlap. Celou dobu půjdeme po hranici rezervace Udava. Ta je v každé mapě, a to dokonce i v těch vydaných v roce 2014, zakreslena podle hranice z dob jejího založení v roce 1982.

Rezervace byla ovšem v roce 2005 podstatně rozšířena, zasahuje až k hranici NP a v roce 2007 byla přidána k pralesům náležících do seznamu UNESCO. A místo je to jednoduše fascinující!

Lesní železnice

Zprvu trochu klesáme a jak začneme stoupat, objeví se polámané stromy. V květnu totiž trochu zafoukalo. A proto tu neleží jeden či dva stromy, ale celé shluky do sebe zaklesnutých stromů. Někdy jsou tyto shluky vysoké pár metrů a dlouhé i dvacet. Jelikož nemáme batohy, prolézání nás i vcelku baví. Smršť to musela být pořádná, protože když dorazíme z hranice rezervace a tudíž i parku, objeví se nepůvodní smrčiny, které tady leží jako poházené špejle.

Vývratů je tu už opravdu hodně, tak se asi půl kilometru od vrcholu rozhodujeme otočit. Scházíme stejnou cestou a hltavě pozorujeme zdejší stromy. Některé mají tvar jaký by ani Dalí nevymyslel.

Kousek před křižovatkou tras na hranici, v místě kde by se měla žlutá značka napojit na hřeben, se stáčíme doleva. Chceme ji totiž prozkoumat a zjistit, jak to s ní je. Ve slovenské mapě je zaznačena špatně, v polské správně. Jenže jak dole v dolině, i tady jsou značky značně vybledlé a chodník neprošlapaný. Jediné stopy které tu nacházíme jsou vlčí. Nakonec cestu úplně ztratíme, takže se vracíme zpět k hranici. Myslím, že tato stezka je odsouzena k zániku, protože cesta podél tratě je lepší a hlavně tam jsou ti bobři.

Když se vrátíme zpět k domku, Wojciech odchází se svým psem, jenž je přímým potomkem psa a vlka (opravdu to není československý vlčák) na procházku. My sedíme u domu a jak se navečer vrátí, ještě si nějakou dobu povídáme. Ten chlapík toho má o zdejších hvozdech opravdu co povídat. Nakonec se loučíme, děkujeme a jdeme spát. Ráno totiž vyrážíme brzy.

Spaní na nejpříjemnějším místě co jsem zažil je za námi a s domkem za zády míříme k hranici. Zamáváme, protože nadobro opouštíme Polsko. Čekají nás poslední hodiny cesty.

Žádná nuda to ale nebude. Jak jsme včera šli po hranici rezervace Udava, dnes půjdeme jejím nitrem. Staleté jedle a buky nás stále nutí zastavovat rozhlížet se. Stezka často vede podmáčeným terénem, takže se tu nachází i dřevěné lávky, které usnadňují přechod.

Prales je to velkolepý a my jsme rádi, že jsme si ho nechali až na dnešek. Kousek před jeho hranicí si všimnu, že tu před námi už někdo šel. Další legendární tvor karpatských lesů, rys. Jeho zřetelné stopy tu po něm na chodníku zůstali a mě to v ten moment všechno došlo. Kilometr od místa, kde jsme viděli stopy vlka, pod staletými stromy jsem si uvědomil, že příroda je velký zázrak. Zázrak, který vám tady dýchá za krk, na každém kroku.

Pod Borsuckym vrchem

Les si tady žije svým, po tisíciletí ověřeným, životem a nás k tomu vůbec nepotřebuje. Jsme v divočině, jsme v ráji. Celý ten šestidenní trek se zhmotnil do tohoto jednoho okamžiku.

Opouštíme hranici rezervace, čeká nás už jen cesta dolinou do civilizace. Hned za rezervací nakládají na náklaďák dřevo a furt přemýšlím jakto, že jsme nikde v polském národním parku žádný náklaďák neviděli?

Osadné

Poslední čtyři kilometry dolinou ubíhají svižně. Kolem silničky kvetou plnou silou louky a poletuje spousta motýlů. Několikrát se otáčím na zpět, abych ještě naposledy zahlédl místa, kde vládne jen a jen les. Takových míst totiž moc není. Do rusínské osady Osadné přicházíme asi půl hodiny před odjezdem autobusu. A je konec.

Když odjíždíme, mám slzy v očích. Tak nějak jsem tušil, do čeho jdu. Přečetl jsem spoustu článků, viděl jsem stovky fotografií, nic z toho ovšem nedokázalo zachytit ten genius loci, co tohle místo má. Nachodil jsem po karpatských končinách už nějakou tu tisícovku kilometrů, ale tady jsem měl pocit, že jsem byl v lese poprvé v životě. Ovšem ne naposled, protože za rok sem jedu zase. Musím, protože na Vlčí hory jednoduše nic nemá.

Popis a praktické informace

Trasa: Náročná dálková trasa měřící 100 km s převýšením přes 4 000 metrů. Na trase se ovšem nenachází žádné těžké či nebezpečné úseky a její přechod nevyžaduje žádné zvláštní dovednosti.

V rezervaci Udava

Ubytování: Na hřebenu Bukovských vrchů se nachází několik útulen, sloužící k nocování. Na polském území je dostatečná síť chat vhodných k nocování. Chaty překvapí svou útulností, vstřícným personálem a příznivými cenami.

U většiny chat je možno za nízký poplatek nocovat ve stanu. Upozornění pro alergiky - asi na každé chatě mají psa a nějakou tu kočku. V údolích se také nachází mnoho vyhrazených ploch k táboření (pole namiotowe). Mimo sezónu ale můžou být neupravené.

Voda: Na hraničním hřebenu se nachází několik upravených pramenů (Ruské sedlo, Plaša, pod Ďurkovcem, Sedlo pod Čierťažou), které umožňují doplnění. Na polské straně upravené prameny téměř nejsou. Balená voda se dá nakoupit na chatách, za cenu 5 zl za 1,5 l. Tekoucí voda na chatách bývá většinou označena jako nepitná.

Mapy a značení: Pro naši cestu jsme použili mapu z VKÚ Harmanec Bieszcziady-Bukovské vrchy a koupenou polskou mapu vydavatelství Compass.

Polské mapy jsou mnohem podrobnější a obsahují velmi mnoho užitečných informací (obchody, tábořiště, obory). Trasy jsou opatřeny jak časovým údajem, tak kilometráží a dokonce i výškovými metry. Trasy jsou zaznačeny přesněji. Ovšem pozor na časové údaje. Nikdy se nám nedařilo dosáhnout těch polských časů. Oni totiž chodí strašně rychle.Časy se spíše blíží těm v mapě z VKÚ. Časy na rozcestnících nemusí s mapou souhlasit.

Značení je na dobré úrovni, ale na odlehlých chodnících může být už staršího data, případně může být poškozeno.

Další související články:

+ Kremenec. Výstup přes vrcholy Mala a Wielka Rawka, Bieszczady
+ Z Kremence na Minčol. Vihorlat a Čergov k tomu (1)
+ Bieszczady, výstup na Tarnicu - nejvyšší horu Bieszczad
+ Bieszczady - poľské poloniny
+ Jaro v Bukovkách, putování nejvýchodnějším pohořím Slovenska
+ Bukovské vrchy s dětmi, přechod hřebene
+ Jaro v Bukovkách, putování nejvýchodnějším pohořím Slovenska
+ Tenkrát na východě aneb Bukovské vrchy
+ Bukovské vrchy, kraj na východě Slovenska
+ Pěšky z Bukovských hor do Bieszczad a zpět, Treking s Tilakem 2007; soutěžní článek č. 5
Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor    zobrazit celou diskusi
super (Vlastimil Schumann, 10.08.2015, 11:53 )
Výborný článok.Slúžil mi ako pomôcka pri 5 dňovom putovaní tohtoročnej dovolenky.Nemalo to chybu.Nádherný kraj,prekrásne uzémie.Akurát ta Chata Jaworzec ma sklamala,nokoľko tam mali v strašnej horúčave prehriaté pivo a celkovo,tam bolo asi 100 stupňov,tak sme zišli na ubytko do Smereku. Napísal si to ale úplne perfektne a vystihol čaro tohto pohoria.Dík


Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Tuláky mezi buky (2), treking v Bukovských vrších a Bieszczadech
Hory Besedické skály, jedno ze skalních měst Českého ráje
Hory Pekelný přechod Slezských Beskyd - Velký Stožek, Barania Góra a Skrzyczne
Reklama
Témata našich článků…
Český ráj Malá Fatra, ubytování Chata na Šerlichu Šomoška Hukvaldy Zbojnícka chata Krížna Jeseníky, ubytování Pieniny Praděd Sovinec Maroko Králický Sněžník Sluneční erupce Sivá brada Piz Bernina Tribeč Blesk Veporské vrchy Jeskyně Na Turoldu Batohy Hrad Hazmburk
Reklama
Doporučujeme ke čtení

Vliv větru na pocitovou teplotu, tabulka pro přepočet

Vítr patří k základním meteorologickým jevům. Vánek či slabý vítr je v letních parnech vítaným společníkem. Silnější vítr může být vítaným společníkem při chůzi nebo drápání se do kopce za předpokladu, že fouká po…

Solární nabíječky pro turistiku a treking - luxus nebo nezbytnost?

Hory

Solární nabíječky se v outdooru objevily poměrně nedávno. Se stále častějším používáním GPS, digitálních fotoaparátů…

Populární treky
1. Slovenské hory Baraniarky a Kraviarske, podzimní balada modré hřebenovky
2. České hory Ledopády v Pulčínských skalách; návštěva Pulčínských skal a ledopádů aneb úskalí turistiky na Valašsku
3. Rumunské Karpaty Maramureš, Suhard, Rodna a Sapinta, Sighet (1) - trek po hřebenech rumunských Karpat
4. České hory Králický Sněžník, procházka nad mraky - z Dolní Moravy k vrcholu Králického Sněžníku
5. Slovenské hory Roklinou Suchá Belá, Slovenský ráj a turistické trasy
Reklama
Reklama
Regiony
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist