Králickou pevnostní oblast však jen "líznu", je výchozím i cílovým bodem. Více lze o ni nalézt v jiném z našich článků. Mam namířenou o kousek západněji, do Orlických hor. Přesněji na východní okraj Orlických hor a do Hanušovické vrchoviny, které je zároveň pomezím dvou historických zemí - Čech a Moravy. Historická hranice prochází okolím Červené Vody, ve které se během své cesty také zastavím.
Králíky, Mladkovské sedlo
Na túru vyrážím z Dolní Hedče, místní části města Králíky. Omrknu klášter, jenž je však obehnán lešením. Právě probíhá poměrně rozsáhlá rekonstrukce. Užívám si také úžasných výhledů ke Králickému Sněžníku, který mám odsud jako na dlani. Pořádný šrám na jeho tváři však zanechala lidská arogance. Resort Dolní Morava se stezkou v oblacích, visutým mostem, svého druhu snad nejdelším na světě, sjezdovkami a dalšími opičárnami nelze přehlédnout. Jako by si gaučoví výletníci, kteří když "jdou" na hory tak jedině lanovkou, nemohli hrát dole v dolině a nebo někde na haldách hlušiny či jiných "braunfíldech". Tam by takovéto opičárny škodu na přírodě nenapáchaly. No nic, to jsem se jednou hloupě zasnil…
Po zelené turistické značce scházím z Mariánského kopce (770 m) a od Kláštera v Hedči (765 m) po kvetoucích loukách k upravenému Mariánskému prameni s chutnou vodou (Boží muka a lavičky) a pak ke krásné aleji, která lemuje přímé schody od kláštera. V Králíkách dokoupím pití, přečkám první bouřku a přes Velké náměstí (572 m) pokračuji dále. Kousek podél cesty, pak přes železnici a následně nalevo po červené turistické značce. Mezi domky a posléze mezi loukami a pastvinami s elektrickými ohradníky se spokojeně se popásajícími kravičkami.
Cestou vidím všechny významné vrcholy, přes které budu procházet. Včetně nejvyššího Suchého vrchu v Orlických horách. Ani to nebolelo a objevuje se rozcestí Králíky, SOU (540 m), kterému vévodí značce poškozený oboustranný pěchotní srub K-S 17 U továrny. Jeho betonáž, na kterou bylo použito 1 355 kubíků betonu, byla dokončena již v polovině listopadu 1936.
Je obdivuhodné, s jakou rychlostí byla tehdejší opevnění budována. I přes mnohem nižší mechanizaci než jakou máme dnes. Domnívám se však, že dnes bychom za stejné situace, která panovala ve střední Evropě v druhé polovině 30. let 20. století, takové rychlosti schopni nebyli. Ba dokonce, že bychom ani nezačali opevnění stavět. To proto, že bychom neměli vyplněné všechny formuláře a neměli bychom ani stavební povolení. No však znáte naboby z Bruselu, kterým šéfuje chamtivá kovidistická babka a o zahraničí se "stará" hlupačka… A "díky" progresivistům, kteří přinášejí regres (fakt dnes do médií pronikl orwellovský slovník), bychom neměli ani ocel, ani cement. A brzy možná ani uhlovodíky…
Červenou turistickou značku na rozcestí měním za značku žlutou. Ta se protáhne kolem Střední školy technické a sociální, kolem aleje po polní cestě a k hlavní cestě. Okrajem Dolní Lipky následně zamíří k Mladkovskému sedlu na hranicích ČR a Polska. Opět se žene pořádná černota a záhy začíná pršet. Zprvu nesměle, pak se ale strhne pořádný slejvák. Jsem rád, že jsem tento déšť přečkal pod stříškou malého obchůdku SAM u skvělého Šeráku. Jedenáctky. Hřeben, který mě čeká, jsem šel již dvakrát. A vždy v pořádném dešti. Jsem rád, že do třetice jej absolvuji za lepšího počasí. Chce si to prostě počkat…
Přední hraniční vrch, Na Salaši a K-S 38 U křížku
Na cestě a na parkovištích v Mladkovském sedle jsou pořádné kaluže, tráva je mokrá. Přesto mířím z Mladkovského sedla po hranici a zelené turistické značce. Po loukách, přes koleje a opět po loukách. Hluboký příkop a pás bříz s křovím odděluje Českou republiku od Polska, dříve Pruska. Po válce však byly hranice posunuty a Němci odsunuti. S hranicemi se v našich končinách "vergluje" docela často.
Chvíli jdu po polské straně a zelené TZ, chvíli po naši straně, ze které se otevírají skvělé výhledy na Orlické hory i Hanušovickou vrchovinu. Přes Páchův kopec (573 m) a Dvorský kopec (633 m) nabírám zhruba západní směr. Míjím Boží muka z roku 1931, řadu hraničních kamenů a již mě vítá zalesněný Zadní hraniční vrch (712 m). Následuje krásný lesní úsek a zakrátko se objevují nádherné louky na Předním hraničním vrchu (722 m) s výhledy jak na Orlické hory, tak do rovinatějšího Polska.
Na rozcestí a přechodu Adam, CZ/PL (705 m) je malé parkoviště, pravidelně se tady zastavuji. Nechybí Boží muka a lavičky. Koukám "důle" a vidím jakési bistro. Tak to tady nebylo. Kouknu a mají otevřeno. Bistro Na Salaši má v nabídce vše, co jsem v tuto chvíli potřeboval. Skvělou polévku i pivo. Bernarda. Trošku jsem se s majitelem zakecal, ale bylo to příjemné povídání. Stejně mě zdržela bouřka a již dopoledne cesta do Dolní Hedče. Cesta z Hanušovic je totiž beznadějně rozkopána. Tak či tak, původní plán byl již stejně nabourán.
Stíny se již pěkně prodlužují. Kolem Kašparovy chaty na Adamu beru kurz na vrch Bernard (760 m) s kvetoucími loukami a fantastickými výhledy. Jak na Orlické hory, tak na Hanušovickou vrchovinu i na Králický Sněžník. Následuje malý přístřešek se samoobslužným lesním barem a pěchotní srub K-S 38 U křížku. Tento oboustranný dvoukřídlý objekt II. stupně odolnosti byl osazen třemi pancéřovými zvony. Betonáž, při které bylo použito 1 626 kubíků betonu, byla dokončena první červnový den roku 1937.
Mladkov, Vysoký kámen a převrácený bunkr
Po krátkém bivaku vstávám nedlouho po východu Slunce. Je docela zima, i teplejší spacák by se asi hodil. Omrknu pěchotní srub s nápisem "Hraničáři nikdy nezklamou" a kolem srubu K-S 37 Na rozhledně scházím dolů. Tady opouštím červenou TZ a neznačenou cestou mezi pastvinami mířím do Mladkova. Za přímo fantastických výhledů. Opravdu nádhera. A ta je ještě k tomu umocněna ranním zlatavým světlem.
Mladkov (505 m) pouze projdu, ještě ani obchod není otevřen. Překročím (po mostě) tok Tiché Orlice a již jsem u ŽST Mladkov (509 m). A také na hranicích Přírodního parku Orlice, který byl s výměrou 11 462 ha vyhlášen až v roce 1996. Důvodem vyhlášení Přírodního parku Orlice byla ochrana nivy a nivních ekosystémů Tiché a Divoké Orlice i spojené Orlice a jejich přítoků. Orlice je jednou z poslední českých řek, jak se dozvídám z informačního panelu, jejíž nížinné úseky nebyly zregulovány a řeka dodnes přirozeně meandruje.
Po zpevněné bunkrovce, která byla vybudována v 30. letech minulého století z důvodu výstavby betonových opevnění na Vysokém kameni, opět stoupám. Nekonečné a táhlé stoupání se vine okolo Pramene knížete Rostislava s údajně mírně radioaktivní léčivou vodou. Ano, není to protimluv, léčivý a radioaktivní. Nakonec již slavný lékař a přírodovědec Paracelsus (1493 - 1541) říkával (a psával), že rozdíl mezi lékem a jedem je pouze v dávce.
Zastavím se u nové turistické útulny U mladkovské školky (jedna z útulen postavených ba Stezce Českem) a hybaj dále. Následuje rozcestí Pod Vysokým kamenem (818 m) a samotný Vysoký kámen (843 m) s vrcholovým skaliskem (bez výhledů) a s řadou ŘOPíků jak těsně pod vrcholem, tak i v okolí. Samozřejmě nemohu nezajít k převrácenému bunkru. Tady soudruzi Němci po obsazení pohraničí a nakonec i zbytkových Čech a Moravy zkoušeli odolnost československých opevnění. A že opevnění byla docela odolná svědčí tento ŘOPík. Sice obrácen naruby, ale náloží neroztrhán.
Z rozcestí U převráceného bunkru (800 m), jen pro zajímavost jsme právě ve výšce Slunečné - nejvyšší hory Nízkého Jeseníku, červená TZ míří na rozcestí U nedokončeného řopíku (740 m) a pak k tvrzi Bouda (780 m). O tomto objektu by se toho dalo napsat hodně, ale tady již prostor nemáme. Více si o tvrzi Bouda navíc můžete přečíst v samostatném článku na Trekingu a nebo ve spoustě dalších článků na internetu i v tištěných odborných publikacích.
Suchý vrch, Červená Voda, Šanov a Val
Stále je brzy, i u Boudy je mrtvo. Nezastavuji a pokračuji vzhůru po červené TZ. Na rozcestí Nad Boudou (820 m) a U tří pánů (899 m) s altánem a historickým hraničním kamenem. Následuje rozcestí Pod Bradlem (923 m) a pak vyhlídková skála na vrchu Bradlo (988 m). Tady mají Orlické hory takový jesenický ráz. Nejen pro kamenitý terén, ale i pro porosty kosodřeviny.
Následuje Kramářova chata a Suchý vrch (995 m) s vrcholovými skalkami a nepatrnými výhledy. Chvíli se tady ale zdržím, je to přece jen nejvyšší bod nynějšího putování. O kousek dále je vysílač a vrcholová schránka Brněnské výškovnice. A pak táhlý sestup dolů. Zprvu za výhledů k vrchu Buková hora (958 m). Až tam však nejdu, Buková hora bude cílem hned příští návštěvy Orlických hor. Na rozcestí Hvězda (843 m) se proto s dosavadní červenou TZ loučím a mířím dolů po modré TZ.
Opět úžasné výhledy, krásný vzrostlý les, poletující motýli. Hezky mi pózuje babočka síťkovaná, tak ji udělám portrét. Na památku. Následuje Urbanova chalupa (705 m), opravdu nádherná roubenka ve svahu nad Červenou Vodou. Za výhledů ke Křížové hoře (735 m) s rozhlednou scházím do Červené Vody (545 m). Městysem ale jen projdu a kolem nádraží a hospůdky U Valentů mířím (stále po modré TZ) ke kostelu v Šanově (570 m). Bez zastávky, protože otevírají až v pět odpoledne.
Následuje táhlé stoupání lemované spoustou penzionů a chat. Překvapuje mě to množství ubytovacích kapacit, zřejmě je to tady vyhlášená oblast pro dovolenkáře. To jsem až do této návštěvy netušil. Nakonec příroda v okolí je vskutku nádherná a je tady pořád kam chodit a co navštěvovat. Konečně jsem nahoře na hřebeni. Na něm značka uhýbá vlevo a míří k lesu. Následně kolem vrchu Kamenáč (729 m) na rozcestí Pod Kamenáčem (650 m), před kterým se z jednoho místa otevírá úžasný pohled na vykukující čepici Králického Sněžníku (musím nazoomovat) i na věže kláštera v Dolní Hedči. Vskutku malebný úsek.
Opět nahoru, opět výhledy, přechod zpevněné cesty do lesa a přes horní tok Tiché Orlice na úbočí Jeřábku (838 m) opět na zpevněnou lesní cestu. Mohl bych se odsud snadno dostat k prameni této řeky a pak na vrch Jeřáb (1 003 m), nejvyšší vrchol Hanušovické vrchoviny a jedinou tisícovku pohoří, ale na něm jsem jednak již několikrát byl a za druhé mě honí čas. Musím stihnout do páté odpolední dojet do ostravské redakce. Vy si ale na Jeřáb určitě zajděte, stojí to za to.
Modrá TZ pokračuje vlevo po zpevněné cestě. Hezky lesem a pak na louky, ze kterých se otevírá skvělý výhled k Suchému vrchu (995 m), na kterém jsem byl dopoledne. A již je tady rozcestí Horní Orlice (761 m), na kterém opouštím modrou TZ a okolo rozhledny na vrchu Val (790 m) docházím do Dolní Hedče (757 m) po žluté TZ. Cestou ještě navštěvuji místní hřbitov s převahou německých jmen na náhrobcích a vyhlídku na Mariánském kopci.
A to je vše. Cesta po 41 kilometrech a 1 050 výškových metrech končí přesně tam, kde začala. A opět to bylo úžasné, mělo to náboj. Okolní krajina je věru nádherná. Přestože větší část trasy vedla lesy, nechyběly nádherné lučnaté hřebeny a pastviny či mýtiny s parádními vyhlídkami. K tomu i pár sídel a spousta betonových pevností naší dřívější betonové hranice. Pomezí Orlických hor a Hanušovické vrchoviny jistě chytne za srdce každého, kdož se umí kolem sebe dívat.
- Trasa treku na turistické mapě
Fotogalerie, prohlédněte si fotografie
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.