Horská turistika: pohoří Beskydy a slovenské Nízké Tatry

Výlet na východ od východních Čech, Beskydy a Nízké Tatry

V hektickém letním programu jsme si udělali pár dní čas a vydali se opět do hor. Protože nás nepustily pracovní povinnosti dříve než v pět odpoledne, rozdělili jsme cestu do Nízkých Tater na dvě části. První zastávka byla za tmy a hustého deště na Prostřední Bečvě, kde jsme strávili noc v domění, že ráno bude lepší počasí. Ale jak už u nás bývá zvykem, Beskydy si pro nás připravily mlhu, která by se dala krájet a deštivo.

No nic říkáme si, Radegast nahoře čeká a my vyrážíme za ním. U autobusové zastávky jsou ukazatele na Pustevny. Po modré značce vyrážíme přes opuštěný kemp Kněhyně až na Suchou, odkud pokračujeme po zelené až ke Skalíkově louce. Tam volíme žlutou barvu, která nás zavede až k soše Radegasta. Celou cestu nám pršelo, takže jsme ponča ani nesundávali.

Od sochy Radegasta jsme se vydali po modré na Pustevny. Přes hustou mlhu jsme si výhledů do okolní krajiny moc neužili, ale co nejsme tu naposled. Na Pustevnách si dám točeného Radegasta v plzeňském skle a mažeme zase k autu. Po cestě dolů se vyjasňuje a tak sušíme mokré věci. Celý okruh měl necelých 17 km, dobrý trénink na zítřek.

Do navigace dáváme sedlo Čertovica na hranici Žilinského a Báňskobystřického kraje a valíme dále na východ. 230 km přejedeme bez problémů. Na místě se díváme na krpál, který nás čeká zítra. Máme v plánu jít ze sedla (1 238 m n. m.) přes Štefánikovu chatu (1 728 m n. m.) na Ďumbier - nejvyšší horu Nízkých Tater (2 043 m) a pak na Chopok (2 024 m). A samozřejmě zpět.

V noci je příjemná zima, což jsme po vlně veder, která panovala doma, ocenili. Ráno vstáváme do slunečného počasí, vaříme kávu a posnídáme. Čekali jsme, že nahoru půjde horda turistů, místo toho jsme viděli pouze starší pár, který si nazouval turistické boty. Prohodíme pár československých slov a vyrážíme po červené značce vzhůru diretissimou po sjezdovce.

Nikdo nikde jenom my a pár sběračů borůvek a brusinek. Jsou to milí lidé, hned nám nabídli místní energetický nápoj zvaný borovička. Máme krásné výhledy. V údolí ještě mlha a my nad ní, vpravo se nám v dáli ukazují známé štíty Vysokých Tater. Pokračujeme dál až vystoupáme na hřeben, odkud vidíme co nás bude čekat následující chvíle.

Po hřebeni vede cestička až k našim cílům. Míjíme Rovienky s nadmořskou výškou stejnou jako naše nejvyšší hora. Šlape se nám dobře a cca za dvě hodiny sedíme na zahrádce Štefánikovy chaty. Za tři eura si dám jednoho čepovaného Kelta a vzpomínám na lidovou cenu z Pusteven. Ale co vyšší nadmořská výška, vyšší cena, tak to prostě bývá. S chutí ho dopíjím a vyrážíme na další cestu.

Z důvodu eroze půdy u paty Ďumbieru je přímá cesta od chaty na vrchol uzavřena, tak volíme klasickou trasu přes Krúpove sedlo (1 915 m). Tady už jsou davy turistů, kteří si vyjeli na Chopok lanovkou a mažou na Ďumbier po hřebeni. Stejně tak chceme na vrchol i my. Cesta ze sedla na vrchol trvala asi dvacet minut. Lidí, kteří se chtěli vyfotit u vrcholového kříže bylo dost a tak jsme si vystáli mírnou frontu na fotku také. Užívali jsme si nádherných výhledů do okolí, něco jsme vyfotili, pojedli a pokračovali dále přes Krúpove a Demanovské sedlo (1 756 m) na Chopok.

Místy to byl kameny vydlážděný chodník, po kterém proudili davy turistů. Po hodince a půl stojíme na vrcholu Chopoku, kde je ještě víc lidí něž na Ďumbieru. Lanovky z obou stran přivážely a zase odvážely turisty. Dlouho jsme se nezdržovali, protože nás čekala ještě dlouhá cesta do sedla Čertovica.

S přibývajícím časem turistů ubývalo. U Štefánikovy chaty byli asi čtyři poslední opozdilci, kteří mazali směr Chopok. My jsme šli od té doby opět zcela sami. Po dvou a půl hodinách chůze jsme se dostali k autu. Aplikace v mobilu ukázala bezmála třicet poctivě nadupaných kilometrů a více jak 1 800 m převýšení.

Nasedáme do auta a vyrážíme se koupat do Liptovské Mary. Záměrně vybíráme obec Vlachy, kde bych mohl se svým jménem z fleku dělat starostu. Po náležitém osvěžení pokračujeme dál k domovu.

Dlouho jsme hledali místo k přenocování, až jsme zajeli na nějakou odbočku a u lesa přespali. Bylo to na Malé Fatře asi deset km od Velkého Kriváně (1 709 m), nejvyššího vrcholu pohoří. Chvíli jsme o něm přemýšleli, ale nakonec jsme se kvůli časovým důvodům rozhodli, že si ho necháme na jindy. Další den, jsme si udělali zastávku v Rožnově pod Radhoštěm s prohlídkou skanzenu a okolí z Jurkovičovy rozhledny. Všem vřele doporučuji, stojí to za to.

Po prohlídce jsme se stavili na halušky s brynzou a mazali směrem na západ do východních Čech. Horám zdar.