Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Cookies  Ceník inzerce 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 18.7.2022 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Všechny barvy chorvatského Velebitu

Všechny barvy chorvatského Velebitu

Trek nejdelším pohořím bývalé Jugoslávie (3)

18.7.2022 | Radomír Hruška, foto autor Petr, Moriss, Michal, Jura a Silva
Řeka Zrmanja od tábora Apačů

Vlaški grad je od Ivine Vodice asi 70 minut chůze, přičemž trasa nejprve traverzuje svahy hor, aby ke konci vystoupila z lesa a dosáhla sedla pod stejnojmennou horou Vlaški grad. Samotná útulna je sice ukrytá níže v lese, ale všechny negativní pocity jsou rázem pryč.

Horská útulna Vlaški grad je rozhodně nejkrásnější útulnou, na které jsem kdy spal. Nabízí prostor pro minimálně 25 lidí, k dispozici je osvětlení nabíjené ze solárů, skvělé posezení se zázemím a hlavně trojdílné francouzské okno na terasu, ze které je nádherně vidět moře a soutěsky z ptačího pohledu ve výšce 1 280 metrů. A to, že za 20 minut od chaty lze vystoupit na "chorvatský Rozsutec" Vlaški grad 1 383 metrů vysoký, je jen třešničkou na dortě.

Voda je samozřejmě kousek od chaty (nevím, co a kde chorvatská mamina hledala, ale stačí sledovat nápis "voda" a značku každý metr) asi 50 výškových metrů směrem na západ.

Po příchodu tak chvíli obdivujeme chatu, chystáme si spaní, ale hlavně se formuje skupinka několika jedinců, která se rozhodla dát si večerní piknik na vrcholku skalnatého štítu Vlaški grad ve výšce zmíněných 1383 metrů. Zahrnuje Juru, Petra, mě, Silvu a kupodivu i Toi Toie. Postupně se tak doplahočíme na jeden z nejkrásnějších výhledových vrcholů, co si lze představit.

Zatímco na severovýchodní straně se táhne podvečerně nasvětlená hradba hlavního hřebene Velebitu, k jihu rozslišujeme zvláštní zálivy Jadranu - Novigradsko a Karinsko more s kaňonem řeky Zrmanja, na západ, zalité červeným sluncem, rozlišujeme ostrovy Pag, Vir a snad i Cres. Světla Zadaru a Novigradu nám dávají znamení, že nejsme ve snu, ale "pouze" na horách. Fotografická "zlatá hodinka" je minulostí, vracíme se dolů a mnozí z nás spí na terase pod hvězdami.

Do patřičných partií a za punkovým domem

Po ránu se moc nezdržujeme a hned ze začátku nás čeká docela krušné stoupání k hraně mohutného závrtu pod Babin vrh. Je to dobrých 230 výškových metrů, ale poté následuje spíše traverzování jihozápadních svahů hlavního hřebene. Brzy jsme na místě zvaném Čičina dolina, kde se napojuje pěšina z Ivine Vodice, severně od nás začíná pásmo potencionálních minových polí, takže je určitě vhodné nescházet ze stezky (chorvatské zdroje doporučují maximálně 5 metrů od pěšiny).

Ještě chvíli traverzujeme, nicméně brzy jsme v sedle pod Bilim vrhem, které překonáváme, ztrácíme výhledy na soutěsky Paklenice a poté kráčíme již jen mezi skálami a závrty náhorní plošiny Velebitu. Krajina je úžasná, sytě zelená kleč kontrastuje s bílými skálami okolních závrtů a vrcholků, které narušují nebeskou modř svými vertikálami.

Proplétáme se lehce zarostlou pěšinou kolem kopců Malovan a Brundo, stále však nabíráme výškové metry. Postupně se trhne první skupina tvořená Petrem, Jurou a Michalem, pak jdu já se Silvou a za námi Moriss s Toi Toiem.

Zlatá hodinka na vrcholu Vlaški Grad

Před polednem je jasné, který z kopců bude onen Vaganski vrh, což je nejvyšší vrchol Velebitu tyčící se do výšky 1758 metrů. Stezka opouští klečové porosty, závrty se zaoblují a po horských loukách dosahujeme rozcestí pod Vaganskim vrhem. K mému a i k Silvinému překvapení však uprchnuvší trojice pokračuje na vrchol s plnou polní.

Mysleli jsme, že půjdeme dolů do Velike Paklenice, ale zjevně se kluci domluvili jinak. No, nevadí, přichází první prodloužení túry a tak tedy pokračujeme po táhlém zarostlém svahu vzhůru. Brzy jsme i my na plochém vrcholu hory, kterou jsme překřtili na "Veganski vrch". Na protest si tedy dávám hrst sušeného masa a po příchodu Morisse s Toi Toiem i pořádného panáka.

Výhledy z vrcholu lze označit za krásné, především do vnitrozemí, ovšem ve srovnáním kupříkladu s Vlaški gradem je to slabší. Potkáváme se zde s dreadatým českým horolezcem a jakousi Italkou, necháme se vyfotit a pak už kráčíme dolů k vyschlému Bobinu jezeru. Vedro je sice úmorné, ale neznáme bolest a tak se svorně rozhodujeme k druhému prodloužení dnešní túry. Opět to stáčíme doprava, podcházíme jiný Babin vrh a počínáme klesat na široké polje Marasovac. Vracíme se do pásma stromů. Na rozcestí pod horou Štirovac je vydatný rezervoár s pitnou vodou. Z důvodu ztráty zábran a pekelnému vedru liju studenou vodu po litrech nejen do sebe, ale i po sobě.

Po příjemném osvěžení obcházíme široké polje a noříme se do lesa, kde se nachází na místní poměry starší útulna Struge. Ve srovnáním s rumunskými je však i tohle značný luxus (a tím myslím víc než to, že v ní není nasráno. Jde o skvělou horskou útulnu). U chaty Struge opouštíme Velebitskou transverzálu a stáčíme se konečně k sestupu do soutěsky Velike Paklenice.

Nejprve přecházíme čarokrásné louky s impozantními skalními věžemi v sedle Buljma, abychom následně dosáhli vyhřátých skalnatých svahů kaňonu. Tyto jsou dislokovány k jižní straně, jsou značně kamenité a sestup je docela očistec. Vím, že 850 výškových metrů po rozpálené kamenité pěšině dalo zabrat všem. Zkrátka bych to nechtěl jít nahoru…

V pozdním odpoledni přicházíme ke křižovatce se směrovkou a z tohoto místa je to již jen kousek k ubytovně Ramiči dvori. Po cestě mě trochu trápí pravý kotník, takže se opožďuji, nicméně u Ramičů mě upoutá volání několika přiopilých lidí v angličtině, že mí přátelé jsou zde. Vydáváme se tedy přes hřiště na pétangue, abych dosáhl oázy pohody s pivem a jídlem.

Ramiči dvori je opravené venkovské sídlo, kde se lze ubytovat a najíst. To však není vše, bonusem je naprosto kuriózní zážitek s věčně přiožralým majitelem Marijem. Musím uznat, že při cestách po Balkáně jsem potkal mnoho "divnolidí", ale Marijo je jedním z nejsilnější pětky. Ze začátku se nám snaží sbalit Silvu, poté nám ukáže svůj "šmajchlkabinet" v "jeskyni lásky", pak s námi chlastá a v okamžiku, kdy už je sám na šrot, nás prostě pošle do kuchyně dodělat námi objednané jídlo. Jak říká Toi Toi, byl to "bizár". Ne každému ovšem musí tohle lehce perverzní, punkové a sebevědomé vystupování majitele vyhovovat. Pro suchary spaní na Ramiči dvori tak rozhodně není…

Po ránu dáváme dohromady účet, na němž beztak třetina vypitých piv chybí, sbíráme věci a vydáváme se níž k samotnému Planinarskemu domu Paklenica. U Planinarskeho domu již teče řeka Velika Paklenica přímo korytem a lze se tak osvěžit v ledové vodě. Můj plán jít po východní hraně kaňonu vzal po včerejším alkoholovém dýchánku za své, takže se vydáváme podél samotné řeky.

Otázkou je, zda je to dobrá volba. Ze začátku je totiž sestup dosti nezáživný a skrz les není ani nic vidět. Po překonání mostu na pravou stranu řeky se však otevírají i výhledy a nakonec celkem rychle dosahujeme nejužších částí kaňonu. Pod jeskyní Manita peč je vydatný pramen, přichází strmější klesání po balvanech až k odbočce na Aniča kuk.

Vaganski vrch jako nejvyšší bod pohoří

Tady po druhé lituji, že jsme nešli vrchní trasou. My se však vracíme na levý břeh, abychom po pár metrech narazili na další most. Toi Toi je v klesání nejrychlejší a čeká nás u posledního mostu přes řeku. Po nutném seskupení se rozhodujeme pro koupel pod zdejšími vodopády, Toi Toi se nicméně sám nabízí, že o koupel nemá zájem a raději dojde pro auto traverzem přes vesnici Jurline.

Po smočení celého těla pokračujeme klesáním až k velkému "parkovišti" horolezců, kteří užívají zázemí zdejší hospody v socialistickém podzemním bunkru. Potkáváme zde i včerejšího rastafana z Veganskeho vrhu, někteří pozorují snažení lezců ve skalách, já a zbytek skupiny však pokračujeme do osady Marasoviči, kde se nachází hospoda. Tady se potkáváme s Toi Toiem, dáváme si zasloužené pivko a čekáme na Juru, Petra a Silvu. Musím uznat, že jsem docela rád za dosažení auta a hlavně Toi Toiovu oběť a jeho prodloužení pochodu o více než 3,5 km rozpálenou nezáživnou krajinou chorvatského venkova.

Vyprahlými pláněmi Apačů až do Údolí smrti

Osvěžení v hospodě moc neprodlužujeme, byť mě i trochu láká objednávka normálního jídla (po dnech na ostrém jerky, sušených meruňkách a oříšcích), a vyrážíme za poznávací částí našeho čundru. Nejprve projíždíme kolem mořského kaňonu Maslenica, který dříve býval soutěskou zaniklé řeky k Novigradskemu mori.

Tady se loučíme s chorvatským mořem (a že jsem si ho ty tři minuty po kotníky užil!) a za dědinou Jasenice pozorně hlídáme odbočku k vyhlídkovému bodu Pariževačka glavica (vysokému celých 151 metrů). Na parkovišti necháváme auto a posledních 150 metrů kráčímě pěšky. Je snad nejúmornější vedro za celou dobu naší chorvatské cesty.

Vyhlídkové místo samo o sobě stojí za návštěvu, poněvadž pohled do kaňonu řeky Zrmanja je nanejvýš fantastický. Místo má dnes už i historický zápis, neboť jde o filmový plac, kde v klasických filmech o Winnetouovi stála vesnice Apačů s legendárními kůly smrti. V samotné řece Zrmanja se pak proháněla kánoe děravá jako "ústa staré ženy". Pro každého kluka a dívku, kdo na těchto dílech vyrostl, jde o neopakovatelné místo. No a i pro neznalce klasických filmů se zde naskýtá velice pěkný výhled do takového malého chorvatského Grand Canyonu.

Po návratu k autu rychle pouštíme nahlas klimu a vydáváme se po hlavní cestě dál k východu. Tato postupně nabírá výšku a počíná stoupat pod horu Crnopac, kde se nachází doposud neobjevený klenot chorvatských hor - via ferrata Mali princ. Zatímco mě toto místo zlákalo, ostatní můj pohled na věc nesdílí a tak se dohodneme na alternativním plánu a to není nic lepšího než soutěska řeky Krupa, kam je třeba odbočit těsně před samotným sedlem u Crnopace.

Prvním bodem zastávky ve vyprahlé krajině je vyhlídkový bod Krnješka glavica, kudy prochází i cesta. Ve srovnání s vyhlídkou na Zrmanju jde o slabý odvar, takže si uděláme jen pár povinných fotek a počínáme klesat ke klášteru Krupa. Klášter pochází už z roku 1317 a je tak nejstarším srbským klášterem v Chorvatsku.

Klášter Krupa

Pravoslavná památka utrpěla veliké škody za druhé světové války a i během balkánských válek, přesto návštěvu rád doporučím. Navzdory klasickému chorvatskému lunaparku je tohle místo, které zavání tím Balkánem, co mám rád. Naprosto nekomerční, odlehlé v pustině daleko od všeho a s podezřívavými pohledy mnichů a jeptišek (ano, skutečně jde nejspíše o smíšený klášter). Místní kolorit doplňuje i magazin, kde prodávají jen pivo, které si můžete dát třeba s místním mnichem.

My si dopřáváme prohlídku skromného muzea v klášteru, nákup suvenýrů (třeba flaška domácí vínovice zvané "Loza") a poté se ubíráme proti toku mlýnského náhonu, kde likvidujeme zásoby pršutu, melounů, oliv a Istrijského sýru. V údolí kolem monastiru je příjemný chládek, což nám dodává sil a chuť k dalšímu průzkumu tohoto zapomenutého koutu Chorvatska.

Vracíme se tedy zpět na náhorní rovinu a rovnou míříme ke kaňonu řeky Krupa, což je nejvýznamnější přítok řeky Zrmanja. Cesta je velmi kvalitně označena, zabloudit prakticky nelze, takže brzy parkujeme u opuštěného domu na rozlehlém parkovišti přímo nad samotným kaňonem. Kromě nás tu stojí ještě dvě auta, přičemž to jedno je užíváno Čechy. Kaňon Krupy je poněkud zapomenut ve stínu známějších míst jako Krka nebo Plitvice, ale právě tato odlehlost a neméně krásnější scenérie jsou pro mě magnetem a nakonec i snad nejkrásnějším místem, co jsme na naší cestě viděli.

Od parkoviště do rokle je to jen kilometr a půl, ale člověk si užije převýšení 200 metrů. Už po cestě se však otevírají nádherné výhledy na modrou řeku s kaskádou vodopádů Panin Buk po pravé ruce (které ovšem nenavštívíme). Hlavní atrakcí je totiž Kudin most, což je jeden z nejstarších kamenných mostů v Chorvatsku v úžasné přírodní scenérii. Most překonává řeku Krupu po dvanácti travertinových obloucích, některé sice vypadají na spadnutí, ale pohromadě drží právě díky dokonalému opracování kamene. Památka pochází z přelomu 18. a 19. století, váží se k ní mnohé místní legendy a její okolí nabízí až neskutečný potenciál k různým průzkumům.

Hlavní přírodní atrakcí je překrásná soustava vodopádů Devaterac. A jak už název napovídá, jde o devět kaskád oddělených modrými lagunami, které dle mého názoru směle konkurují i scenériím z Plitvických jezer. Po našem příchodu od parkoviště se u severní strany Kudina mostu (ano, překřtili jsme jej na "Kundin mošt") dělíme.

Toi Toi, Michal a Moriss se vydávají přes most na druhou stranu řeky, zatímco my ostatní pokračujeme po značené stezce podél řeky. Tato stezka je poměrně náročným podnikem, už ze začátku musíme překročit několik rozlámaných suťovisek, ovšem po pár stovkách metrů začíná hlavní lákadlo ve formě opravdové via ferraty.

Zajištěný úsek je dlouhý asi 200 metrů, je ohodnocený stupněm obtížnosti B s jedním lehce převislým místem (osobně mi připadala kratší a lehčí. Koneckonců jsme to lezli bez jištění a já s Jurou dokonce v sandálech). Po celou dobu traverzujeme jen kousek nad hladinou řeky, v případě pádu následuje nanejvýš ledová koupel.

Za ferratou se opět dělíme. Já se Silvou máme zájem o koupel, takže se přes zajištěný úsek vracíme zpět, zatímco Jura s Petrem pokračují dál proti proudu řeky. Zanedlouho dosahují přítoku Krnjeza a následně i brodu přes Krupu, aby se po protějším břehu vrátili zpět. My dva se po přelezení ferraty vracíme ke Kudině mostu, po cestě plašíme dvojici užovek podplamatých a na druhé straně řeky se postupně seskupujeme. Zatímco Silva vyráží do vody, mně její teplota příliš nevyhovuje a tak společně s Morissem trestáme pivo, které jsme si v Krupě dali chladit.

Cesta vede na sever

K večeru opouštíme ráj na zemi a počínáme stoupat známou pěšinou k parkovišti. Nebylo by to ničím zajímavé, kdyby Michal nepotkal jezevce. Musím přiznat, že tohle zvíře jsem ještě neviděl a mrzí mě, že i tentorkát jsem byl pozadu. Po příchodu se přemisťujeme k nedalekému sídlu Dolovi, kde jsme cestou od kláštera postřehli ubytování s restaurací. Mohlo by to být skvělé místo, ale nebylo. Podnik se jmenuje "Kuča za odmor Dolovi" a majitel je lhář, zloděj a hulvát. Nebudu se příliš zabývat detaily, nicméně jsme narazili na jednoho z těch hajzlíků, co zkouší odrbat turisty. Rozhodně se tomuto místu vyhnout.

Velmi znechucení se vydáváme na další cestu, měli jsme už chuť někam zapadnout, nicméně osud tomu chtěl jinak. Nakonec musím říct, že jsme se dostali na další fantastické místo. Po návratu na hlavní silnici se vracíme zpět k západu a u osady Muškovci sjíždíme opět do údolí, tentokrát už ovšem k řece Zrmanja. Pod osadou se totiž nachází kemp Berberov buk, pojmenovaný podle stejnojmenného vodopádu, jež nabízí přespání za velmi přijatelnou cenu, několik hospůdek, koupání u vodopádů a bezchybné sociálky. Kemp je velmi vyhledávaný všemožnými mototuristy, čemuž se nelze divit.

Plitvické vodopády

Po zaparkování auta se vydáváme do hospody, kde se vzduch prosycený konopnými vůněmi mísi s našimi tělesnými pachy. Lupneme několik piv, ovšem zavíračka je v Chorvatsku striktní a tak se vydáváme pokračovat do altánku nad samotným vodopádem Berberov buk. Za asistence Silvy a Jury jsem se propadl o několik vývojových větví lidstva níže, takže se půl dne léčím z kočkoviny.

Za vyhřátého rána se vypravujeme na jednu z posledních etap chorvatského roadtripu. Znovu se vracíme pod horu Crnopac, abych si v duchu postesknul nad nepokořenou ferratou Mali princ, a po překonání sedla se i nahlas podivujeme nad tím, jak se změnila okolní krajina. Byť jde o jedno z posledních sedel Velebitu, na jihu jsme viděli především vyprahlé křoviny, na severní straně se ocitáme v lesnatém pásu. A za stále hustších a středoevropštějších lesů uháníme po silnici libozvučně pojmenované "D1" až do národního parku Plitvička jezera.

Po cestě nakupujeme suvenýry a dopoledne dosahujeme parkoviště na Plitvických jezerech. K tomuto lunaparku se lze dostat ze dvou přístupových bodů. Osobně doporučuji vstup číslo 2, který se nachází jižněji. Na prohlídkovém okruhu budete klesat, což je v úmorném vedru příjemnější. V době naší návštěvy to kupodivu nebyla taková hrůza, jak jsem čekal. Obsluha nás dokonce posílá od prodejny vstupenek u parkoviště přímo ke vchodu asi kilometr daleko, kde lze koupit vstupenky i bez čekání. Řídíme se její radou a skutečně nalézáme pokladnu a jsme ihned obslouženi.

Za jednotnou lidovou cenu 300 kun (asi tisícovka) jsme vpuštěni do areálu. Pochopil jsem to tak, že každý platí stejně a je jen na něm, jaký okruh si zvolí. My samozřejmě volíme maximalistickou verzi, kterou lze v parku podniknout a zároveň využíváme i přepravy lodí nebo "vláčkem". Jde o trasu označenou písmenem "H", kterou lze zahájit právě a jedině u vchodu 2. Trasy delší (tedy "K") jsou odlišné jen v tom, že vynechávají jízdu "vláčkem" a lodí, takže prochází i lesní a hlavně asfaltové úseky.

"Háčko" je zjevně populární, nejprve je třeba vyhledat nástupiště do vláčku a po jeho naplnění se vydáváme k nejjižnějšímu stanovišti "St.3" na samém jihu jezerní oblasti zvané Labudovac. Cesta vede veskrze lesem s minimálními výhledy, nicméně nejhornější Proščansko jezero je co by kamenem dohodil. Vydáváme se tedy na trasu. Velká část stezky vede po dřevěných lávkách a musím přiznat, že se docela divím, že nikdo během naší návštěvy do vody nespadl. Lávky jsou mnohdy docela úzké.

Vzhledem ke všeobecnému povědomí o jezerech a snadnému získání informací nebudu rozepisovat jednotlivá jezera a vodopády. Naše "Háčko" sledujeme až an jednu výjimku až do spodní části parku. Samotnou horní část parku přecházíme po této trase: https://mapy.cz/s/nonupufere - osobně se mi tato část líbila mnohem více než spodní, ale možná to bylo již jistou únavou z horka a neskutečných davů lidí.

Ve městě Slunj najdete mnoho zákoutí s vodopády

Následně přejíždíme trajektem na Kozjačku dragu, po nezbytném osvěžení se pak vydáváme do spodní části jezerní oblasti. Procházíme ji v této trase: https://mapy.cz/s/nuvupoheka - po cestě ubylo vodopádů, ale na druhou stranu je možnost navštívit jeskyni Špilja Šupljara známou z Winnetouových filmů. Další velkou atrakcí je vodopád Veliki Slap, jež je se 78 metry i nejvyšším vodopádem Chorvatska. Stejně jako ostatní destinace v oblasti se i toto místo objevilo v Mayovkách.

Od Velikeho Slapu se vracíme kousek zpátky, po prudkém výšvihu pokračujeme nad jezery, abychom dosáhli zastávky St.1, odkud nás autobus zaveze zpět ke vchodu číslo 2. Prakticky ihned vyzvedáváme auto a vydáváme se dál k severu. Po chvíli si děláme další zastávku ve městě Slunj. Jednak máme hlad, což je třeba řešit v nějaké hospodě, ale hlavně nás zaujala soustava ostrůvků a vodopádů Rastoke, jež se nachází v samém centru města.

Slunj mě velmi příjemně překvapil. Městečko je malebně umístěné nad soutokem řek Korana a Slunjčica, přičemž Slunjčica vytváří v samém centru nádherné vodopády uprostřed historických domků a mlýnů. Poněkud zklamáním je, že celou oblast Rastoke zahrnuje placený skanzen a jediná restaurace Petro (mimochodem vypadá luxusně) je beznadějně plná.

Obcházíme si tedy historické centrum, abychom udělali pár fotek a přemístili se do jednoho z motorestů u cesty dál k severu. Zde se výborně najíme a k večeru pokračujeme přes celé Chorvatsko až do města Varaždin. Tady jsme před jedenáctou hodinou večer. Magnetem je historické centrum a v době naší cesty navíc plné mladých lidí. Na mnoha místech totiž probíhají koncerty pod širým nebem, vzduchem voní déšť a jakési napětí před přicházející bouří. My se připojujeme na jeden jazzový dýchánek, dáváme si pivo a před půlnocí se vydáváme na poslední etapu vedoucí do Česka.

Shrnutí

Velebit je skutečně pohoří mnoha tváří. Nejen, že nás potkalo naprosto deštivé počasí, ale užili jsme si i rozpálené skály na jihu. Jde o nejdelší pohoří bývalé Jugoslávie, variabilita je na místě a každý si najde, co ho zajímá. Náročnost je až na oblast kolem Vratarskeho kuku a Malou Paklenicu spíše nízká. Pouze nástupy od moře do hor jsou úmornou záležitostí. Nikdy jsem neviděl krásnější chaty, značení je také luxusní. Pro toho, kdo s tímto počítá, bere s sebou dost vody, jde o skvělý úvod do balkánských hor.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
22.07.2022, 11:19 Petr Erban | Paráda
18.07.2022, 17:23 Borek | Tak to bol naozaj


Reklama
Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist