Rumunsko: Banát, české vesnice a horská turistika

Banát: turistika na jihu Rumunska, putování po českých vesnicích

Než přejdu k vlastnímu putování po českých vesnicích v rumunském Banátu, prozradíme si, kdy a za jakých okolností osady vznikaly. Prvotní impuls vyšel od podnikatele se dřevem Györga Magyarla, který sliboval lidem práci. Po příchodu několika českých rodin byla založena roku 1823 obec Sv. Alžběta (později zanikla kvůli nedostatku vody), krátce po ní Svatá Helena.

Magyarly však své sliby nesplnil, a tak se osadníci místo na dříví vrhli na pohraniční službu, což ovlivnilo i druhou vlnu osídlování. Ta nastala v letech 1827 - 1828 a organizovaly ji vojenské úřady. Tehdy vznikly osady: Bígr, Šumice, Gernik, Rovensko, Eibenthal, Poneasca a Frauvízn (poslední dvě zanikly v polovině 19. století).

Rovensko (Ravensca)

My naše putování po českých vesnicích začínáme v obci Rovensko (Ravensca), do níž jsme vystoupali z obce Sopotu Nou, přičemž jsme zdolali přibližně šest set metrů převýšení. Stany stavíme u hřbitova, od něhož se nám nabízejí vynikající výhledy. Obklopují nás nádherné kopečky s pastvinami a lukami, jež by hravě našly místo i v Ladových obrázcích, v dáli se zvedají vyšší pohoří, zkrátka paráda.

Čtěte také: U krajanů v rumunském Banátu, Turistika na jihu Rumunska v Podunají

Člověk ale není živ jenom kocháním, a tak vyrážíme do osady. Ta se nachází na hřebenu masívu Muntii Almajului v nadmořské výši 886 metrů, byla založena roku 1827 a spadá pod správu již zmíněného Sopotu Nou. Na okraji vesnice mineme dvě cedule s názvem obce (jedna je v rumunštině a druhá v češtině, přičemž nechybí ani původní kamenný patník s názvem osady).

Zastavujeme na návsi. Té vévodí římskokatolický kostel z roku 1922 a hned vedle se nachází základní škola, jíž v současné době navštěvuje pouze sedm dětí, neboť mladí odcházejí do měst za lepším.

Kdo ví, jak bude oblast vypadat za pár let, nyní se totiž dají zdejší chalupy koupit téměř za babku a toho využívají někteří Češi, život v českých vesnicích se zkrátka nezadržitelně mění. A byť se mi to neříká lehce, jistou vinu na tom neseme i my, turisté. Místní obyvatelé vidí, že se máme relativně lépe, a chtějí se mít stejně dobře, proto přichází onen zmiňovaný úbytek stálých obyvatel.

Dosti ale chmur, vraťme se ke škole. Co v ní lze spatřit? Lavice, tabule, plno knížek, několik počítačů, plakáty s českými vyjmenovanými slovy apod. Také se dozvídáme, že se děti na prvním stupni učí česky a mají hodinu rumunštiny, což se na druhém stupni otočí. Vše se probírá v rumunštině, přičemž zůstává hodina češtiny a přibývá angličtina. Na závěr základní docházky žáci skládají závěrečnou zkoušku.

Náš naštěstí žádné učení nečeká, a tak se vracíme na náves. Nechybí tradiční studna s rumpálem (jinak nabíráme pitnou vodu u korýtek) a potraviny alias hospoda, v níž strávíme příjemný večer (v televizi se kupodivu dal chytit český program a ubrusy na stolech nesly v době naší návštěvy logo trutnovského piva Krakonoš - pili jsme místní láhvové).

Po návsi se potulují psi nesourodých ras a občas popoběhne jimi štvaná kráva, nechybí ani pár dětí z Čech, které zde tráví letní prázdniny. Místní lidé svážejí seno na povozech tažených koňmi.

Tak a je to, prozradil jsem o Rovensku vše podstatné a zároveň i nastínil, jak vypadají i ostatní české vesnice. Proto po ranním nákupu čerstvého kravského mléka a sýra můžeme osadu opustit. A jak to učiníme? Po červené turistické značce, kterou známe z domácích luhů a hájů.

Stezku mezi českými osadami od Svaté Heleny přes Gernik, Rovensko a Bígr do Eibenthalu totiž vyznačil před několika roky Klub českých turistů. A nejen to. KČT dokonce vydal i mapu Banátu, kterou si lze pořídit u nás doma (k mapě si dovolím pouze malinkou poznámku pro nezasvěcené: postrádá severní oblast pohoří s nejvyšším vrchem Semenic).

To už ale procházíme malebnou krajinou plnou oblých kopců, pastvin či luk, kde se zvedají obrovité sušáky na seno. U jedné salaše se proti nám vyřítí tři psi. Zuřivě štěkají a dorážejí na nás, zažene je až majitel obydlí, který po vůdci smečky mrští klacek.

Podobná záležitost se následně opakuje i ve švestkové aleji, kde pro změnu hodí po psu polínko babka, pročež si dovolím o největším příteli člověka v souvislosti s Rumunskem zmínit poněkud obšírněji. Psi tady nemají na růžích ustláno.

Lidé se k nim nechovají nijak vřele, přestože v horách slouží hlavně k ochraně stád, ostatně i podle toho se zvířata chovají. Vnikne-li do jejich teritoria cizí člověk, začnou na něho dorážet a běda turistovi, je-li na něho hafanů víc.

U Petra

Klacek příliš nepomůže, nejlepší ochrannou variantu prý představují kameny. Vrhají je po psech i místní lidé, a tak zvířata vědí, že zásah šeredně bolí, proč to nepřiznat, každý z nás cestou párkrát sebral nějaký ten šutr ze země. Takové kousnutí by totiž nebylo tím pravým ořechovým, neb rumunským psům se o očkování proti vzteklině asi nezdálo ani ve snu.

Dosti ale zvířat, zdržme se U Petra. Běží o travnaté údolí mezi lesy, jímž protéká potok a zdobí ho čtyři neobývané vodní mlýny (v době naší návštěvy byly dva stoprocentně funkční). Spojujeme příjemné s užitečným. Příjemnou se stává koupel pod vodopádem a užitečnou záležitost představuje vzdělávací nahlédnutí do nedávné historie. No přiznejme si na rovinu, kdo si u nás ještě mele sám mouku? Asi nikdo, pouze přemíra jedinců mele hubou. To sem však nepatří.

Gernik (Girnic)

Vykoupaní a odpočatí pokračujeme do druhé české obce Gernik (Girnic). Ta leží v nadmořské výšce 750 metrů a stejně jako Rovensko byla založena v roce 1827. V letech 1856-58 zde vystavěli první český kostel v Banátu.

Stany rozkládáme na fotbalovém hřišti nad vesnicí a pitnou vodu na doporučení místních nabíráme za vraty jedné neobývané chalupy. Poté, protože noc je ještě mladá, vlastně dosud vůbec nezačala, vyrážíme do středu vesnice. V pekárně si objednáváme na ráno čerstvé chleby a rohlíky s čokoládovou náplní a končíme v hospodě, odkud se vracíme do tábořiště s hodinou duchů.

Ráno se po rohlíkách s čokoládou oblizujeme až za ušima. Vzápětí míjíme obecní úřad i školu, na nichž se vyskytuje jak rumunský, tak i český název. Za vesnicí se výrazně změní ráz krajiny. Ať se tomu chce věřit nebo ne, náhle se ocitáme na věrné kopii planin Slovenského krasu. Tráva sem tam posetá vápencovými kameny, najde se i závrt. Zkrátka super.

Zastavujeme na rozcestí. Kudy dál? Pořád po červené, nebo si dopřejeme odbočku? Vítězí druhá varianta. Zahýbáme k Turecké díře, do níž lze za svitu čelovek i vlézt. Běží o obrovskou krasovou jeskyni, do které vtéká potok a mizí kdesi v jejím nitru, místo je opředeno mnoha pověstmi. Nás však zaujme především cosi jiného. Do jeskyně se nahrne stádo krav, čímž se vysvětlují kravince uvnitř přírodní zajímavosti.

Vracíme se zkratkou na červenou značku (značeno puntíky na stromech) a opět se střídají malebné kopce a množství luk. Také se nabízí odbočka ke Kulhavé skále (menší skalní brána) s jeskyní Vranovec.

Svatá Helena (Sfanta Elena)

To už ale v pozdním odpoledni docházíme do nejstarší zachované české vesnice v Banátském pohoří, jež se honosí názvem Svatá Helena (Sfanta Elena - založena 1824-25). Dnes obec čítá kolem pěti set obyvatel a ke zdejším zvláštnostem patří, že místní obyvatelé se na rozdíl od jiných českých vesnic v Rumunsku hlásí ke dvěma církvím. Ostatně i proto tady stojí dva kostely: římskokatolický kostel sv. Heleny z roku 1879 a evangelický kostel z roku 1887.

Škola nese název po učiteli národů J. A. Komenském a krám tradičně slouží i jako hospoda, pitnou vodu tentokrát nabíráme v pumpě pod návsí. Třešničku na dortu představuje pohled na Dunaj. Řeka se prodírá vysoko mezi kopci, což má na svědomí přehradní hráz vodního díla Železná vrata (Portile de Fier), která se ovšem nachází ještě pěkných pár kilometrů na východ a nám nebude dopřáno ji spatřit.

Místo toho ale můžeme na druhé straně řeky (běží už o Srbsko) zahlédnout zříceninu hradu Golubac, k níž se váže zajímavá legenda. Na hrad prý kdysi přilétl hrozný drak a statečný rytíř ho zabil, přesto však tím pevnost nezachránil. Na dračí mršinu se slétlo ohromné množství much, které nakazily lidi morem či něčím podobným, a ti umřeli, čímž hrad zanikl. Zkrátka není nad dobrý konec.

Bígr (Bigar)

My ovšem nekončíme a já si vás dovolím pozvat do čtvrté české vesnice s názvem Bígr (Bigar). Ta byla osídlena v roce 1827, nachází se ve výšce 550 metrů nad mořem a její domy svým uspořádáním připomínají obrovitý kříž, v jehož pomyslném středu stojí římskokatolický kostel vybudovaný v roce 1876 k poctě Svaté trojice. Jeho výzdobu má na svědomí pan Řehák (toho času už po smrti), původně místní pošťák a hlavně malíř samouk, jehož dům si dovolíme navštívit.

Stěny pokojů zdobí obrazy krajin, ale i například portrét Mony Lisy (a lidé kvůli němu jezdí do Paříže do Louvru), nechybí ani biblicky populární Adam a Eva, kterým místo hada podává jablko jakýsi chlapeček a jejichž těla zakrývá v jistých partiích listí, neboť místní farář v době vzniku prohlásil, že jestli ti dva zůstanou zcela nazí, tak Řehákovic rodinu víckrát nenavštíví.

Poté, ač to možná zní nerozumně, nejprve sestoupíme z kopce, abychom vzápětí vyšlapali nejvyšší vrchol v okolí, Kopřivu (912 metrů). Cesta je to víc než náročná. Prudce stoupáme bukovým lesem a následně se prodíráme vysokou travou a pichlavými šlahouny ostružiníků, ještě štěstí, že stezku před námi kdosi prošlápl. I tak máme pěkně poškrábané nohy a tečou z nás litry potu.

Na zalesněný vrchol však vystoupíme. No s pokořením to není úplně pravda. Značka nejvyšší bod těsně míjí, nijak nám to ale kvůli hustému porostu nevadí. Stejně bychom nic neviděli. Odpočineme si a pokračujeme dál. Sestupujeme a po čase se rozestupují stromy, z výhledů se však příliš nepotěšíme. Jestliže nám dosud přálo počasí, nyní se zakabonilo.

Severně od nás se zatáhlo a bouří, pročež raději spěcháme dolů. Krátce se ještě zastavíme u antracitového dolu, jenž, ačkoliv budova na zpracování suroviny vypadá značně poškozeně, je stále funkční, a pak procházíme vesnicí Baia Noua (Nové doly). Jedná se o hornickou obec, domy jsou soustředěny kolem silničky klikatící se podél potoka znečištěného odpadky, míjíme několik hospod. Z těch nás nejvíce zaujme ta s názvem Aurora.

Eibenthalu (Tiszafa)

Jelikož ale chceme uniknout dešti, nezastavujeme a pokračujeme do poslední české vesnice, kterou se chystáme navštívit, do Eibenthalu (Tiszafa - Tisové údolí). Nachází se ve výšce šest set metrů nad mořem a byla založena v roce 1827. Její dominantu představuje římskokatolický kostel z roku 1912.

Nás však přitáhne hlavně hospoda Český krajánek, v níž hodláme přečkat probuzenou bouři. Co však čert nechtěl, liják, hromy a blesky nepřestávají. Slota nemíní odejít, a tak nás nakonec vedoucí podniku s jedenáctou noční a zavírací hodinou, přestože bychom ještě rádi setrvali, vyhání do terénu.

Útočiště naštěstí nacházíme na kryté verandě nedalekého, dle všeho opuštěného domu (že by bývalá škola?). Rozhazujeme karimatky a uléháme. Ráno vstáváme poněkud dřív, abychom mezi místními nebudili nepatřičnou pozornost. Posléze sestupujeme k Dunaji, čímž naše putování po českých vesnicích v Banátu končí, a současně tím končí i moje vyprávění, neboť jsem, aspoň doufám, sdělil o naší cestě vše podstatné.

Další související články: