Výstup na horu Aladaglar v pohoří Taurus v Turecku

Aladaglar, nejvyšší pohoří Tauru - Turecko a turistika (2)

Horolezectví a treking v Aladaglaru

Pohoří Aladaglar je charakteristické velmi strmými vápencovými štíty s až 1 000 metrů vysokými stěnami. Vápenec je zajímavě zbarven od bílé, přes žlutou a v některých oblastech sytě červenou. To dodává horám na atraktivitě. Zejména při zapadajícím slunci, kdy stěny orientované na západ světlo přímo odrážejí a lomí tak, že se celé hory halí do sytě žluté a později krvavě červené barvy a osvětlují i krajinu po nimi. To se nedá popsat, to se musí prostě vidět a zažít.

• Předchozí část

Tento jev je také jedním z důvodu, proč je jinak v létě suchý a někdy i v dolinách jednotvárný Aladaglar vyhledáván trekaři a hlavně horolezci. Těm nabízí nepřeberné množství cest a vrcholů, z nichž mnohé doposud vůbec nebyly slezeny. A nebo byly, ale jen z určité strany. A tak se můžete cítit jako prospektoři lezoucí tam, kam lidská noha ještě nikdy nevstoupila.

Z historie objevování hor

Aladaglaru je zajímavé uvést, že většina vrcholů byla slezena až někdy v padesátých letech a proces objevování zde doposud trvá. Nejvyšší vrchol Demirkazik se svými 3 756 metry byl vůbec poprvé zdolán Dr. Künnem a jeho týmem 17. července roku 1927. První zimní výstup uskutečnili Dr. Bozkurt Ergör a Sönmez Targan. První mapu Aladaglaru zpracoval také Dr. Bozkurt Ergör. V Aladaglaru je více než 20 štítů přesahujících výšku 3 500 metrů.

Demirkazik je zdolatelný ze všech světových stran. Ze všech stran je to pyramida se strmými až 1 000 metrů vysokými stěnami. Od kempu Sokulupinar vede nahoru klasická jihovýchodní cesta. Ta vede přes soutěsku a kaňon Narpiz Bogazi. Po přechodu soutěskou se otevírá rozsáhlé údolí a po dobré hodině ostré chůze je již vidět cesta nahoru do sedla od jihu. Z údolí je třeba vyšplhat nalevo extrémně strmým kuloárem do sedýlka 3 200 metrů vysokého. Uvádí se, že problémy mohou nastat v případě, když je cesta v jemné a hroutící se suti navíc zasněžená.

Z tohoto sedla se stoupá hřbetem pyramidy nahoru směrem k západu, je to jistě velmi obtížná cesta. Tam se lze dostat ostrou hranou směrem na severozápad. Délka výstupu se udává 8 až 12 hodin a obtížnost stupně 3 UIAA. Západní cesta z kempu Arpalik na Demirkazik překonává značné převýšení. Leze se po sněhu i strouhou vody ve svahu, obtížnost je stupně 3.

Od severozápadu připomíná nápadně pravidelná a hladká pyramida Demirkaziku známý vrchol Watzmann v Berchtesgádenských Alpách s údajně nejdelší vápencovou stěnou v celých Alpách. Od severu lze na vrchol vystoupat tak, že od jezera Čagalin vystoupáme do stejného 3200 metrů vysokého sedla jako od jihu, projdeme kolem jezera Karagöl a potom využijeme stejné cesty nahoru ze sedla jako u jihozápadní varianty.

Atraktivní a špičatý je rovněž severnější menší bratr Demirkaziku, Malý Demirkazik, turecky Küčükdemirkazik měřící 3 100 metrů. Obtížnost výstupu je hodnocena stupněm 3. Druhým nejvyšším vrcholem Aladaglaru je 3 736 metrů vysoký Kaldi rozkládající se v jižní části hor.

Výstupovou cestu nahoru prý není lehké najít. Výstup trvá údajně 10 hodin a je klasifikován rovněž stupněm 3. Dalšími horolezecky významnými vrcholy jsou Kizilkaya (3 726 m), Engintepe (3 723 m), Gürtepe (3 630 m), Alaca (3 588 m), Direktaš (3 654 m), Kizilyar (3 654 m), Eznevit (3 550 m) a Güzeller (3 461 m).

Nejsnáze přístupným vrcholem z nich je v pohoří čtvrtý nejvyšší Engintepe. Vystoupat na něj lze z plošiny Yedigöller a sedla Čelikbuyduran umožňujícího trekový přechod na plošinu. Odtud na vrchol trvá výstup asi jednu hodinu. Leze se směrem na sever. Většina cest na ostatní vrcholy jsou namáhavé, dlouhé a 2. až 3. stupně UIAA. Podcenit není radno také velmi často padající kamení. Proto lze horolezeckou helmu doporučit i trekařům.

Pro treking je ve skalnatém a strmém Aladaglaru mnohem méně možností, trekově nelze vystoupit, kromě vrcholu Engintepe, na žádný významný vrchol. Taktéž soutěsky a sedla jsou trekově nepřístupné, o čemž jsme se na vlastní kůži přesvědčili. S výjimkou sedla Čelikbuyduran pro přechod hor od západu k východu. Pod vrcholy lze stoupat údolími. Přelézt hory lze na jejich východní stranu, na plošinu Yedigöller, právě a jen sedlem Čelikbuyduran.

My jsme se snažili vystoupit na plošinu sedlem Yasemin Gečidi. To se nám při nejlepší vůli a odvaze nepodařilo, výstup do tohoto sedla lze charakterizovat obtížností asi stupně 2. Potřebné se nám jevily i mačky a cepín. Severní partie hor kolem vrcholu Demirkazik je jistě více navštěvovaná a je v ní i více neznačených cest.

V jižní části pohoří kolem vrchol Kaldi je cest méně a stejně tak i míst ke kempování. Průměrná výška pohoří je hodně přes 3 000 metrů, bizarní reliéf plný skalních věží, soutěsek a sněžníků je bezpochyby mimořádně. V horách mi snad jen chyběly lesy. Holé skály se zvedají přímo ze stepi bez jediného stromu.

Vyrážíme na trek v horách

Našim původním cílem bylo vystoupat klasickou cestou přes sedlo Čelikbuyduran na plošinu Yedigöller a odtud se vrátit další dolinou přes sedlo Yasmin Gečidi. Nakonec dopadlo vše úplně jinak, ale byli jsme i tak nad míru spokojeni. Chtěli jsme přejít hradbu velehor od západu k východu a zpět.

Vyrazili jsme z dostupnější strany hor z vesničky Demirkazik. Ta leží přímo pod stejnojmennou nejvyšší horou pohoří. Do Demirkaziku nás odvezl jeden zástupce farmaceutické firmy, na kterého jsme si museli na málo frekventované silnici pod horami počkat dobrou třičtvrtěhodinu. Tu jsme vyplnili diskutováním se stařešiny tamní vesnice.

V autě jsme si povídali o Kurdech, jejich občanské válce, o mzdách v Turecku, ekonomice a Aladaglaru. Zjišťujeme, že vzdělaný člověk to má v Turecku asi jednoduší než u nás. Po vzdělání je poptávka a tomu odpovídají i mzdy. Jsou o poznání vyšší něž u nás.

Při stopování se určitě nebojte zeptat, aby vám zastavili na fotografování. Všichni to rádi udělají a ještě vám budou radit, odkud je výhled nejlepší. Tak jsme dorazili pohodově až do Čukurbagu a náš hostitel nás rád odvezl ještě dále až do vsi Demirkaziku. Sice to byla pro něj zajížďka, ale po předchozích pozitivních zkušenostech s Turky i Kurdy nás to už tak neudivilo. Poděkovali jsme a nad hotelem ve vesnici jsme si vedle stanu horolezců postavili na louce ostnatých bylin stan.

Ráno vyrážíme kolem početných stád koz a ovcí těch nejrůznějších velikostí a barev do kempu Sokulupinar. Tam dorážíme po polní cestě stepí pod horami asi za 3 hodiny. V kempu je rovná zavlažovaná louka. Místní "šerpové" však nebyli zrovna nejpřátelštější. Čekali, že si je za tvrdé dolary najmeme. Jelikož se tak nestalo, tak nás alespoň potrápili poplatkem za vstup do národního parku. To, že ho budou po nás chtít jsme věděli, ale netušili jsme, že budou chtít platit i za každou noc v něm strávenou. Bez ohledu na to, kde si budete stanovat nebo jestli vůbec stanovat budete.

Nakonec jsme cenu usmlouvali a znechuceni jejich přístupem a neznalostí jakéhokoli cizího jazyka jsme vyrazili raději spát někam výše. Původně jsme chtěli přespat zde a ráno vyrazit do sedla Čelikbuyduran. Nyní jsme ale změnili plán a rozhodli jsme se stoupat nahoru jiným údolím. Tím údolím, kudy jsme chtěli původně přímo pod Demirkazikem sestupovat. Chtěli jsme dojít do místa Kayacik Pinari, kde by měl být také plácek na stanování a voda.

Od Sokulupinari do údolí je nejlépe nastoupat strmě do skalnaté soutěsky, nikoli obcházet po polní cestě. Soutěskou jsme prošli do hrdla velkého údolí, odkud jsme pokračovali dále po suti až do míst, kde začínala skalnatá a úzká soutěska Narpiz Bogazi. Plácek na stan ale pořád nikde. Vodu v potůčku jsme však našli, ale v případě většího sucha tam určitě nebude.

Vrátili jsme se tedy dolů a nakonec jsme ono místo skutečně našli. Večer nás přišli okouknout pastevci na konících v bundách a kožených kalhotách. 26 stupňů přes den, to je pro Turky velká zima. Nad špicí Demirkaziku se celý den honily menší bílé mraky, a tak se nám zjevil jen několikrát. V noci byly hory osvíceny za jasné oblohy úplňkem tak, že by se při jeho silném svitu, který skály svírající údolí ještě navíc silně odrážely, klidně dalo vyjít a putovat.

Dále pod Demirkazik

Ráno je krásně a jasno, vyrážíme a ptáme se dávno již vzbuzených pastevců, kteří přespí kdekoli na vlněné dece, na cestu. Jen zaznamenávám jejich údiv, když řekneme kudy máme namířeno. No co, zkusíme to, říkáme si. U hrdla soutěsky Narpiz Bogazi se dere úzkou průrvou mezi nimi na jaře voda. Nyní je potok hluboko pod sutí, takže po vodě není v srpnu na povrchu v korytě ani památky. Po chvíli stoupání připomínajícím Jánošíkovy diery na Malé Fatře je soutěska zakončena vodopádem. Odtud se již musí nahoru po skalní stěně.

Několikrát hledáme nejschůdnější možnost, jak kolem vodopádu vystoupat po stěně dále. Takové lezení po skále nemůže trvat zas tak dlouho, myslíme si. Nakonec lezeme takto přes 45 minut než vystoupáme nad soutěsku, aby se před námi rozevřel fantastický výhled na nitro hor. Před námi se rozprostírá až na obzor rozložité údolí, jehož okraje tvoří několik set metrů vysoké kolmé nebo dokonce převislé vápencové stěny všech barev. pod nimi leží ukryty ve stínu nějaké ty sněžníky a ke dnu údolí se plazí mohutné suťové kužely. Vyhřátou oslnivě bílou krajinou připomínající obrázky z jiného světa stoupáme stále nahoru. Závěr údolí je v nedohlednu. Pozorujeme kroužící velké motýly jasoně.

Tak tudy cesta nevede!

Po dvou hodinách chůze jsme osamoceni v místě, kde odbočuje stezka do zmiňovaného 3 200 metrů vysokého sedla, kudy se leze na Demirkazik z jihu. Ve skutečnosti je to hodně vysoká průrva ve skalní stěně pokrytá sutí a o sedle se v pravém slova smyslu nedá mluvit.

My hledáme stezku na jih do údolí, kam máme odbočit, abychom se dostali pod sedlo Yasemin Gečidi. Po stezce není však ani památky. To je nedobré znamení. Tady asi vůbec nikdo nechodí. Nicméně stoupáme dále, hledáme si vhodnou cestu sami. Nakonec je zřejmé, že Yasemin Gečidi je podobná průrva v kolmé stěně, jako tomu bylo u Demirkaziku. S tím rozdílem, že vylézt nahoru je mnohem obtížnější.

Po prvním z pokusů však již štěstí dále nepokoušíme. Spokojeni, že jsme se dostali vlastně až sem do výšky kolem 3 300 metrů, a že jsme živi a zdrávi, se vracíme pomalu dolů. Nezapomenutelným zážitkem byl pohled na gigantickou pyramidovitou lesklou stěnu Demirkaziku. Tento vrchol je opravdu úžasný. Nakonec se mi na zpáteční cestě podařilo i vyfotografovat jasoně.

Návrat

Přes Sokulupinar se vracíme už za tmy dolu do Demirkaziku. Ještě před tím fotografujeme to, o čem jsme jen slyšeli. Fotografujeme západní hradbu hor, včetně Demirkaziku. V zapadajícím slunci se pokouším zvěčnit na film stěny nejdříve žluté, potom červené a nakonec fialové. Fialové jsou chvíli před tím, než Slunce definitivně zapadne.

Zajímavé je, že Slunce zapadá pod takovým úhlem za protějšími horami, že pod horami je již skoro úplná tma, ale špice Demirkaziku, převyšující vše ostatní, je stále ještě nějakou dobu ozářená a osvěcuje tak jako velká lampa okolní step. Proto půjdete–li na plošinu Yedigöller, zvolte si raději údolí více na jih a zvolte sedlo Čelikbuyduran.

Také vrchol Engintepe na nás ještě čeká, až se tam vypravíme někdy příště. Aladaglar nemá ani lesy, ani vodu. V létě ani mnoho kvetoucích rostlin. Má ale soutěsky, obří údolí, kde není ani živáčka, má nadmíru horolezeckých cest a strmých skal či skalních věží. Má i ledovce. Připomíná tak velmi italské Dolomity. S tím rozdílem, že v Aladaglaru zůstalo vše zatím tak, jako před staletími. Hliněné domy s hliněnou střechou pod horami, pastevci koz, kteří mají jen hůl, kalhoty a na hlavě hučku proti slunci, dosud neslezené štíty nebo živočichové, kteří již jinde byli dávno a dávno vyhubeni.