Skalní mohykání v Adršpachu a pěší turistika

Zimní turistika v Adršpašských skalách

Jak je vidět, zima letos ukazuje svou sílu a vytrvalost ve všech směrech. Nemá smysl, lamentovat, naříkat, dívat se na teploměr nebo být naštvaný na moderátory počasí. Naopak bychom si toho měli vážit a umět tuhle neobvyklou situaci vzít na vědomí s plnou vervou a nadšením.

Je po Velikonocích a je tu pořád zima. Na horách se povalují haldy sněhu jako by vůbec neměl v plánu vzít roha. Ve vzduchu už sice voní čerstvý vzduch, běžkařské stopy jsou ale nadále udržované a ten klid, který tady v Krkonoších panuje je nenahraditelný. Skvělá příležitost, zapůjčit si běžky a poprvé obout tyhle dvoukolejky na nohy.

Čtěte také: Teplické skalní město, trek Teplickým skalním městem

Upřímně řečeno, největší problém jsou pro mě sjezdy z kopců. Ačkoliv se snažím plužit, jak mi je zkušeným rodákem z hor, Zbyňkem, doporučováno, stále mě provází nesnáze při této disciplíně, kterou bych v pozici diváka považovala za naprostou banalitu.

Krkonošská magistrála mě ale překvapuje svým charakterem, výhledem a horskou vůní. Zasněžené kopce, tyčící se borovice, okolo kterých projíždím a rychle se snažím, utrhnout jehličnatý chuchvalec, který mnu v dlani a při každém nádechu, cítím vůni lesní smůly a vitaminu C v tom nejlepším složení.

Krásný zimní čtvrtek, který vyšel na dubnové datum. Pravdou je, že následující den se odevzdávám do rukou Adršpašských skal, abych vstřebala běžkařské zážitky postupně, protože jak asi všichni dobře víte, nic se nemá přehánět.

Skalní úlomky z časů minulých

Zavírám oči a přemisťuji se v čase o 120 milionů let zpátky. Rozprostírá se přede mnou mělké klidné moře, jehož písečné a vápencové dno prostupují sluneční paprsky. Postupně čiré moře ustupuje a zanechává tady své stopy do dneška. Díky větru, povrchové vodě a dalším přírodním sílám se skály den ode dne zkrášlují podle moderních trendů. A postupně se objevují lidé a mají potřebu zanechat zde svůj vzkaz.

Otevírám oči a zaměřuji se na povrch skalisek, který je místy zpečetěn nápisy. Otočím se doprava, doleva a zjišťuji, že zde pořád stojím sama. Cítím chladný vzduch i chlad ze skal, nicméně jediné, čemu unikám je - strach.

Připadám si tady v bezpečí a nasávám plnými doušky energii, která z pískovcových skalisek vyzařuje jako slunko, které se do nich plnou silou opírá. Lidé se zde cítili bezpečně i dříve, skaliska sloužila jako úkryt, bezpečí a ochrana a nejspíš jí tento nepsaný status zůstal do dneška, protože charakter místa nevyprchal.

Adršpašské živo: skaliska, mechy, netopýři

Zpočátku se mi výlet do skal zdál podivný, protože normálně bych se sem vydala za jarního probouzejícího se počasí. Na jaře se atmosféra opře do rostlin, které tu zapustily své "kořeny" jako je zdrojovka obecná, což je největší druh mechorostu, jejíž tmavě zelené stélky dorůstají až několika decimetrů. V porovnání se skalisky to musí být zajímavá podívaná.

Nepřehlédnutelní jsou i živočichové a to především ti, žijící v adršpašských jeskyních. Někteří se sem ukryly ještě před oteplením v době ledové a přežívají zde dodnes: drábčíci, chvostoskoci, pavouci a jiní členovci. Jejich příbuzné najdeme nejblíže na Špicberkách nebo na severu Sibiře. V jeskyních se skrývá i spousta netopýrů - netopýr vodní, netopýr velký, netopýr severní a vápenec malý.

Jak se říká, člověk by se na vše měl podívat z obou stran, proto si myslím, že skalní město má své kouzlo jak v teplých, tak v zimních měsících. Díky sněhu a chladu jsem se dokázala velmi jednoduše přenést do minulosti a nechat plout myšlenky jednotlivými jeskyněmi jako proudí voda v nedaleké Metuji. A zdánlivě podivné se zdá být neuvěřitelně kouzelné a famózní.

Jak projíždíte Adršpachem, připadáte si pouze v obložení ohromných skalisek, jejichž vrcholy se klaní už v dálce a zaujmou svou velikostí i tvary. Přírodní skvost nepůsobí pozitivně jenom na mě, což je posouzeno i tím, že skaliska jsou součástí CHKO Broumovsko a od roku 1933 se pyšní titulem národní přírodní rezervace. Není na škodu se na místech chovat zodpovědně a slušně, neboť náš postoj k tomu může ovlivnit další generace či letopočty do budoucna.

Pohádková sezóna v Adršpachu

Před pískovcovými skalisky se krčí malinkatý dřevěný domeček, který čeká na symbolických 40 Kč a poté už se oddávám velkolepému skalnímu klání, které se tu představuje díky spojení tří přírodních živlů: mrazu, vodě a větru. Právě díky těmto účinkujícím vzniklo dílo jedinečného skvostu - Adršpašské skály. Kouzelná atmosféra je hmotně doložena v podobě pohádek, které zde díky skalám získaly svůj ráz jako například Peklo s princeznou, Třetí princ či nepostradatelná Pyšná princezna.

Horolezcův skalní kalendář jmen

Hned na začátku málem minu zasněžené jezírko, dříve zatopený lom v bývalé pískovně. V 70. letech se zde těžil sklářský písek. Dá se obejít celý dokola a je to pěkný začátek na aklimatizování a načerpání prvotní atmosféry. Napojuji se na trasu, která je dlouhá asi pouhých 3,5 km, ale pokud se budete chtít seznámit s veškerým skalním osazenstvem, věřte, že vám to opravdu zabere dost času.

Tak jak procházím udupaným sněhem o rozměrech uzoučké cestičky, mám oči na šťopkách, až se skály začnou posouvat k sobě, abych se mohla vymanit z jejich objetí. U některých mohykánů si nápaditost můžete zkrátit, protože si lze přečíst, co si pod skálou představit.

Osobně cedulky obcházím velkým obloukem a věnuji jim pozornost až poté, co si sama určím své skály podle mých ideí. Každá totiž vypadá úplně jinak, a proto může každá komukoliv něco jiného připomínat. Jedna mně uchvátí svými naprosto přesnými zářezy, jiná svou hladkostí, další svým povrchem. Pojmenování, která jsou před těmi nejprofláknutějšími skalami mají přesto svou symboliku.

Horolezec, který první vyleze na skálu, má jedinečnou příležitost si "svůj" balvan pojmenovat a díky tomu zde jednotlivá jména vznikají. Mnohými útvary prorůstají stromy, které možná z ptačího pohledu vypadají vysoké, ale z pohledu člověka se na skalách tyčí stromky, kdy se musím dlouze zamyslet a uvědomit si jejich velikost.

Od uvědomování mě oprostí jemné šumění a dopadání vody, že by vodopád? Kdepak - hnedka dva. Díky zimě je jeden oblečený do elegantních rampouchových šatů a druhý se zahalil ještě do ledového krustového kabátu. Voda lehounce překlouzává po švech a dopadá do chladného, klidného jezírka.

Šmrncovní zima mezi skalami

Na jakémkoliv místě se tam zastavíte a podíváte nahoru k modrým nebesům. Získají si vás skaliska svým majestátem a vy se jim jen těžce vymaníte. Vrcholy jsou obaleny sněhovými oválky, které jemně přesahují některé skalní ořezy svou tenkou bílou peřinou. Zimní nádech dodává skalnímu městečku ten pravý šmrnc. Ne nadarmo se říká, že v Adršpachu mají vždy jedny z nejnižších teplot právě díky "obovským" kamenům, jak je nazval jeden malý prcek, když odsud dnes odcházel.

Pouto skalních mohykánů a lidského rozumu

Klid a naprostá svoboda mi dává nezastavitelnou volnost v představivosti. Ten, kdo jí dokáže použít, žije a umí své sny nakreslit do reálných barev. Právě tady se mé cíle stávají bližšími a jednoduššími. Vždyť takové klání, které se děje v Adršpachu, je vyplněno a zaručeno budoucí vitalitou a energií.

Vnitřní síla se zvedne mezi skály a vyzdvihne vás k těm snům až na vrchol. Což je jednoduší, co se týká cesty, protože opravdu velký pozor, schody tu dost kloužou a musíte chvílemi pozornost věnovat i rozumnému našlapování. Prolézáte skulinkami a jsou okamžiky, kdy obýváte jádra skalisek. Cítíte ten nerušivý chlad a jistotu. Snad i proto sloužila skaliska dříve jako místo bezpečí. Za válek zde hlavně místní hledali útočiště, zázemí i ochranu, tak jako já dnes.

Některým je zde ta ochrana nabízena dodnes a tak si ve skalní kapli můžete zavzpomínat na některá jména, která sice žurnálu nic neříkají, ale Adršpach je zná a věnuje jim památku. Původně jsem si myslela, že jsou to jména horolezců, kteří zde za eufórii zaplatili tím nejcennějším, ale paní v dřevěné chaloupce před skalním městečkem mi vysvětlila, že to jsou jména lidí, kteří jsou s Adršpachem nějakým způsobem spojeni. Jsou tam vyryta jména lidí, jejichž osudy a životy jsou spojeny poutem blízkosti a patří sem jako zámek ke dveřím.

Jedno jméno je pro skalní městečko bezpodmínečně významné - Josef Emanuel Nádherný, který zemřel tragicky roku 1929 při výstupu na skálu zvanou Milenci. Rod Nádherných vlastnili adršpašské panství od roku 1828 až po rok 1945. Díky jejich vlastnictví se skalní místo stalo oblíbeným turistickým cílem, protože zde budovali, udržovali a opravovali turistické stezky.

Adršpašský genius locci

Odpočinula jsem si tady od té všední vlezlé zimy. Na chvíli jsem vypnula a přestala přemýšlet, což není jednoduchý proces. Je to bezvadný pocit, když pročistíte hlavu a na nic nemyslíte. Nechávám se unášet skalními převisy, slunko se vynořuje zpod mraků a objevuji opět svá přání a sny, za kterými půjdu tvrdohlavě jako tyhle skály. Zimní Adršpašské skály mají své kouzlo pevně dané a jsem ráda, že jsem objevila místo, kde se člověk na chvíli odprostí od všedního konzumního života. "Díky, Skály.", Šárka.

Doplňující informace

Jak se sem dostat

Vlakové nádraží Adršpach leží hned vedle skalisek. Po příjezdu autem od Teplic nad Metují je parkoviště vzdáleno asi 500 m po pravé straně vedle hlavní silnice. Pokud dorazíte od Trutnova, pak projedete nejdříve protáhlým Horním Adršpachem a odtud na parkoviště, které je od vstupu vzdáleno asi 300 m. Cena: 40 Kč/osoba.

Pojmenované zajímavé útvary

• Homole cukru - na výšku má 52 metrů a obvod nahoře 13 metrů a dole 3 metry, váží asi 40 000 kg. Je "podepřena" malinkými klacíky.
• Sloní náměstí - místo, kde se skaliska spojila a spustila své choboty až k zemi
• Zub - na tomto balvanu je vyryt německý nápis a zapuštěna pamětní deska, která označuje výšku vody při průtrži mračen z roku 1844.
• Velký a Malý vodopád - ticho rozbíjí padající voda z Velkého vodopádu až z výšky 16 metrů.
• Milenci - nejvyšší a nejznámější skalní útvar v Adršpašských skalách měří na výšku 100 metrů.
• Starosta a Starostová - střežící pár se podle někoho dívá na sebe, podle jiného sledují okolí a dbají na pořádek a klid.