Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Cookies  Ceník inzerce 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 28.4.2022 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Na nejvyšší hoře západní polokoule

Na nejvyšší hoře západní polokoule

Výstup na andskou horu Aconcagua

28.4.2022 | Vyprávění Miroslava Panského zpracoval Jaroslav Vála
Aconcagua

Aconcagua je svými 6 962 metry nejvyšší horou nejen Jižní Ameriky, ale celé západní polokoule. Je 14. ledna a ve 13 hodin odlétáme z ruzyňského letiště linkou ČSA do Říma. Po půldruhé hodině přistáváme, ale na linku italské společnosti Alitalia musíme bohužel čekat až do půlnoci. Po dvanácti hodinách letu přistáváme v Buenos Aires, hlavním městě Argentiny. Na jednu hodinu musíme opustit letadlo, protože je nutné doplnit palivo. Po dalším, tentokrát už jen dvouhodinovém letu přistáváme v Santiagu de Chile. Těsně před tím přelétáváme Andy a pod námi krásně vidíme i Aconcaguu.

Je 17 hodin SEČ a posunujeme hodinky o čtyři hodiny zpět. Hned na letišti si najímáme dva mikrobusy, které nás odvážejí do centra. Dokupujeme potraviny a některé další věci potřebné na cestu do hor a poté odjíždíme na chilsko-argentinskou hranici. Přijíždíme tam kolem 23. hodiny a po odbavení, které trvá asi hodinu, odjíždíme do Puente de Inca.

Stavíme stany a zcela utahaní upadáme do hlubokého spánku. Celý následující den věnujeme prohlídce místní rarity. Jsou to lázně z doby říše Inků, vyvěrají zde termální prameny, v jejichž okolí se usazuje velké množství sirníků. Kolem sedmnácté hodiny balíme tábor a odcházíme na hranicí národního parku de Aconcagua. Stavíme stany a vracíme se do Puente na večeři - čtvrtkilový argentinský biftek s brambory a pivo. Dalších čtrnáct dní budeme jíst jen konzervovanou stravu.

Druhý den nás čeká jedenáctikilometrový výstup do předsunutého tábora Confulencia. Balíme a vaříme polévku. Ráno sice byly jen čtyři stupně, ale jakmile vylezlo sluníčko, teploměr se vyšplhal ke třiceti stupňům a nebe je úplně bez mráčku. Procházíme rozlehlou sprašovou krajinou, kolem nás jsou samé čtyřtisícovky a před námi se majestátně vypíná naše Hora. Cestou filmujeme kondora, který se majestátně vznáší nad údolím.

V šestnáct hodin přicházíme do prvního postupového tábora. Protéká jím potok, který vytéká z ledovce u Aconcaguy. Je špinavý, plný písku a strhává sebou menší valouny. Aconcagua Stavíme stany a jdeme se podívat dolů k jednomu vodopádu, kde se po čtyřech dnech pořádně umyjeme a vypereme prádlo. Krajina nad táborem je úchvatná, samé vyvřeliny neboť jsme v oblasti bývalých sopek, krásně se dají sledovat vrásy, jak probíhala tektonická činnost, nádherné barvy minerálů, které jsou obsaženy ve vyvřelých tufech. Přímo nad údolím máme krásný zasněžený vrcholek Aconcaguy.

Ráno balíme stany stoupáme asi stometrovým výšvihem vzhůru. Dostáváme se na náhorní plošinu, po které jdeme nekonečným Horconským údolím. Musíme překonat několik řek a jde to dost ztuha, protože je již po poledni, kdy mají už více vody. První řeku jsme ještě zdolali v botách, ale další dvě jsme už museli brodit. S dvacetikilovým bágly na zádech to nebyla žádná legrace.

Zatábořili jsme u velkého kamene, kde jsme si uvařili oběd a po půl hodině jsme pokračovali v cestě k base campu. Celá túra měří kolem třiceti kilometrů a před vlastním base campem je mohutný výšvih, kde se musí překonat (po celodenní túře) asi čtyři sta výškových metrů. Je to již ve více než čtyřech tisících metrech, takže se špatně dýchalo. Postavil jsem stan a bez večeře, jen mocně pijeme, protože doplňování tekutin je zde naprosto nezbytnou podmínkou. Uléháme do stanu, ale permoníci v hlavách zběsile buší, a tak si podkládám hrudník, abych předešel výškové nemoci. Celou noc cloumá stanem vítr.

Ráno musíme přestavět stan, protože jsme ho měli v místech, kde "parkují" muly, které sem přicházejí kolem jedenácté hodiny. Odcházíme do nedalekého hotelu, kde máme uložena zavazadla. Přichází velice nemilé překvapení. Do celého šestatřicetikilového báglu, v němž máme jednak oblečení na výstup a jednak spoustu potravin, které budeme potřebovat nejen v base campu, ale i na vlastní útok. Stalo se, že litrová láhev benzínu povolila a celý bágl je nasáklý benzínem. Hned před hotelem přebalujeme a třídíme materiál na nepoužitelný a jakžtakž použitelný.

Základní tábor leží ve výšce 4 370 metrů nad mořem. Je pět stupňů na nulou a nad Acongaguou se vytvořila ona pověstná kupole mraků - "Viente bianco" (bílý vítr), takže do dvou dnů můžeme očekávat větrnou smršť. Musíme hodně pít, protože se začíná projevovat dehydratace organismu. Jeden z nás už musel dnes opustit základní tábor a má po výstupu. Na mule ho odvezli do Puente de Inca a odtamtud do nemocnice v Mendoze, kde stráví několik dní na pozorování, protože má vodu na plicích.

Úterý 20. ledna

Vstáváme až v osm hodin, teploměr ukazuje -4 oC, čekáme až vyjde sluníčko. Vaříme snídani a v půl desáté odcházíme na aklimatizační túru, která představuje převýšení tisíc metrů. Cesta začíná přímo nad táborem a v serpentinách se vine svahem vzhůru. Jdeme úplně nalehko, po každých dvaceti výškových metrech asi tak dvě minuty odpočíváme, abychom se pořádně rozdýchali.

Pokračujeme kolem "Canady", což je jeden z prvních výškových táborů, který leží ve výšce asi 5 100 metrů. Teď už zastavujeme po každých deseti metrech a je vidět, že aklimatizace nefunguje tak jak by měla. Stoupáme stále výš a výš a před šestnáctou hodinou přicházíme do tábora pod Nido Condores. Petr, můj "sparringpartner" tu zůstává, já pokračuji až do Hnízda kondorů a teprve potom se vracím. Krátce po18. hodině přicházíme zpátky do tábora. Všechny nás bolí hlava, během vaření večeře naštěstí bolest přestává a noc, nebýt silného větru, probíhá zcela klidně.

Středa

Ráno je na teploměru minus šest. S vařením jako obvykle čekáme až vyjde sluníčko, což je kolem půl desáté. Fouká silný vítr, takže si oblékáme goretexové bundy. Máme odpočinkový den, šel jsem se projít přes ledovcovou morénu k ledovcovým serakům. Další tři účastníci expedice se museli vrátit ze základního tábora dolů, dva s angínou. Doufáme, že už je nikdo nebude následovat…

Čtvrtek

Ráno jsme si museli trochu přivstat, protože nás čeká velká túra do Hnízda kondorů spojená s vynáškou části materiálu a potravin, které budeme potřebovat k vrcholovému útoku. Cesta probíhá docela dobře, jdeme ji už podruhé, takže víme co nás čeká. Po zdolání převýšení zhruba tisíc metrů stojíme v Hnízdě kondorů ve výšce 5 350 m. Odkládáme část materiálu, která zde zůstane a dál stoupáme vzhůru. Asi po dvou hodinách dosahujeme tábor C2 - Berlín. Odsud je to již "jen" 1100 metrů na vrchol. Zdrželi jsme se asi třičtvrtě hodinky a poté se vracíme zpět. Máme toho, jak se říká, plné kecky. Vaříme jenom čaj a uléháme do spacáků.

Aconcagua

V pátek máme odpočinkový den a v sobotu balíme. Věci, které nebudeme potřebovat k útoku na vrchol, ukládáme do jednoho stanu, který tu zůstane. Obědváme sardinky s cibulí a krátce po 13. hodině odcházíme ke Hnízdu kondorů. Jdeme každý sólo, na zádech máme kolem dvaceti kil a je to opravdu zabíračka. Ze začátku odpočíváme zhruba každých padesát metrů, nad spodním táborem na sněhových polích už snad každých deset metrů. Krátce před osmnáctou hodinou přicházím do tábora C1 a hned stavím stan. Když vyjde počasí, jde se zítra na vrchol!

Neděle

Budík nás vzbudil v 5.20 hod., vylézáme ze spacáků a kolem šesté odcházíme na "Berlín". Fouká mohutný a velmi studený vítr. Nohy jsou v pohodě, mám obuté "koflachy", ale mrznou mi ruce. Přidává se mrznoucí mrholení, takže se vracíme do tábora. Je to škoda, protože teď bude muset následovat minimálně dvoudenní aklimatizace na výšku 5300 metrů, což je výška Hnízda kondorů. Celý den ležíme, čteme a doufáme, že se počasí umoudří. Večer však vítr ještě zesiluje a dochází k obrovským vichřicím. Trneme hrůzou, jestli stany vydrží takové poryvy. Nakonec přece jen vítr trochu polevuje a tak se nám daří usnout.

Pondělí

Budím se v devět hodin. Celý den nezbývá nic jiného než čekat a čekat. Snad nás počasí zítra pustí nahoru. Noc je přímo hororová, obrovský vichr, gemma nám každou chvíli padá na hlavu, nezamhouřili jsme oka.

Úterý

Nekonečný den, prakticky nelze vylézt ze stanu, venkovní teplota byla ráno minus patnáct a ve stanu to nebylo o moc lepší. Obrat k lepšímu má údajně nastat až v pátek, do té doby se tu asi ukoušeme nudou.

Každý den se probouzím opuchlý jako kdyby mě v noci poštípaly vosy. Během dne se to naštěstí ztrácí. Vzhledem k velmi nepříznivé předpovědi počasí, kdy je hlášeno, že se má zlepšit až kolem 30. ledna, uvažujeme, že asi v šesti až sedmi lidech sestoupíme do base campu a potom do hotelu, kde bychom jednu noc přespali a přešli na normální stravu. Do spacáku zalézáme prakticky ve stejném oblečení, v kterém se pohybujeme venku.Celou noc jako obvykle zuří vítr, takže toho moc nenaspíme.

Středa (28. ledna)

Před osmou mě Petr budí s tím, že venku je nádherně, Aconcagua je krásně čistá a vypadá to tedy, že by se mohlo zaútočit. Neváháme a začínáme s přípravami. Vaříme čaj do termosky a připravujeme zásobu pití na celý den. Snídáme polévky a v 9.40 vyrážíme z base campu. Nasazuji ostré tempo a Petr hned zpočátku zůstává pozadu, údajně půjde pomalu, ale jistě.

Za hodinu jsem na Berlíně, což je asi 5 850 metrů, docházím Honzu s Liborem, kteří vyšli asi dvacet minut před námi. Čekáme, ale Petr nepřichází a tak vyrážíme dál na Indepedenci. Ta leží ve výšce 6 300 metrů a cesta k ní vede přes jakýsi práh. Mám strach na něj vylézt, protože nevím co je za ním. Vítr mě nemilosrdně bičuje. Ráno teploměr ukazoval minus osmnáct, což násobeno větrem znamená, že na nás působí tak kolem pětatřiceti až čtyřiceti stupňů pod nulou.

Asi po půldruhé hodině docházíme k Indepedenci, chvíli zůstáváme stát a malinko se občerstvujeme. Koukáme vzhůru na hřeben, na který musíme ještě vylézt. Zbývá nám asi sedm set výškových metrů. Hřebínek - ona obávaná Canaleta. Nastupujeme do ní a zatím to celkem jde. Tento výšvih je asi sto výškových metrů, pak následuje traverz, ovšem jaké je naše překvapení, když vylezeme na hřeben a zjišťujeme, že Canaleta není tento hřebínek, ale je až za ním!

Na hřebenu dostáváme obrovskou facku, takzvaný "polibek Pacifiku", což je neskutečný vítr, dá se říct přímo uragán, neboť celá tato stěna je vystavena působení větrů z Pacifiku. Čelem se proti tomu vůbec nedá jít, musíme jít krok-sun-krok. Asi v polovině tohoto osmisetmetrového traverzu se nachází skalka, za kterou se přikrčujeme a konečně se můžeme pořádně nadechnout. Čekáme zde asi čtvrthodinu a rozhodujeme se zda vůbec jít nahoru nebo zda se vrátit. Nakonec vyrážíme dál.

Přicházíme ke skalám. Kde jsme přece jenom trochu chránění, avšak následuje tři sta výškových metrů obávané Canalety. Je to úsek s velmi jemným podložím, na kterém jsou kameny. V případě, že na takový kámen šlápnete, jede to celé dolů. Canaleta začíná ve výšce asi 6 600 metrů, což už dává na dýchání docela pěkně zabrat a pokud uděláte dva kroky dopředu a tři vám to ujede zpátky, je to náročné také psychicky. Mnoho lidí to právě tady vzdává a vracejí se zpět, přestože vrchol je již v dohledu.

Aconcagua

Za skalkou jsme byli asi ve 14.10 a když jsme se s Liborem podívali k vrcholu, usoudili jsme, že bychom tam kolem 16. hodiny mohli být. Realita však byla jiná! V Canaletě jsme prakticky tři hodiny a zcela na pokraji sil se dostáváme na hřebínek, kde však není žádná znatelná cesta. Ta je tvořená pouze zlomisky. Ztrácím cestu, vylézám na hřeben a vidím, že za ním padá jižní stěna do hloubky 2 600 metrů. Honem rychle se vracím, protože by stačil trochu prudší poryv větru, aby člověka snadno strhl dolů.

Pomalu vylézám na hřebínek a najednou vidím, že už není kam jít. Přede mnou je vrcholové plató s křížem! Stojím na nejvyšším bodě západní polokoule! Plató má rozměry pět krát deset metrů, vejde se sem tedy poměrně dost lidí. Jsem tu však sám. Teprve po chvíli přichází jeden Němec, pak Libor a děláme vrcholové fotky. Také natáčím videokamerou, ale spíše po paměti, protože mám problémy se zrakem. Je to asi sněžná slepota z toho jak jsem si na chvilku sundal tmavé brýle kvůli fotografování.

Asi osm minut po Liborovi přichází ještě Honza, ovšem úplně vysílený. Fotíme se, ale už se tu nemůžeme zdržovat, cesta dolů bude dlouhá. Petr stále nepřichází a tak sestupujeme. Jdeme stejnou cestou jako nahoru a asi ve třech čtvrtinách Canalety potkáváme Petra. Má toho dost a vrací se s námi. Vzhledem k tomu, že skoro nevidím, říkám si, že hlavní je dostat se na traverzovou cestu a dojít na Indepedenci, pak už to bude O. K.

Podařilo se! Opírám se o bivakovací chatku, ale bivakovat bych tu rozhodně nechtěl. Noční teploty tady musí být hluboko pod -30 °C. Po chvíli přichází Libor. Říkám mu o svých potížích se zrakem a že bych se na něho rád pověsil. Jde přede mnou a já vidím jenom jeho šedivé duplexy. Asi po třičtvrtě hodině míjíme Berlín a ve 20.30 hod. přicházíme do base campu. Kluci přinášejí čaj, takže se konečně můžeme napít zase něčeho teplého.

Netušíme, kde je Honza s Petrem, organizujeme záchranou výpravu a dva členové horské služby jim jdou naproti. Vydávám se s pětilitrovým kanystrem pro vodu, ale nějak nemohu najít jezírko s vodou, přestože je vzdálené asi dvě stě metrů od tábora. Vzhledem k tomu, že téměř nevidím, bloudím mezi skalkami a po dlouhé době se vracím do tábora. Petr tady stále ještě není. Zalézám do stanu a vařím čaj. Mezitím kluci přivedli Petra. Je už tma jako v ranci, ale hlavně že už jsme všichni zpátky.

Čtvrtek

Vstáváme až kolem jedenácté hodiny, balíme tábor, v němž jsme strávili pět nocí a pomalu vyrážíme dolů do base campu. Cesta trvá asi dvě a půl hodiny, ale nezastavuji a jdu přímo do hotelu, který je vzdálený ještě asi další půlhodinu. Přichází Libor a po dlouhých dnech si zase jednou dopřáváme slušné jídlo, velký sendvič se šunkou a plátkem hovězího masa. Další přicházejí asi hodinu a půl po nás. Nocleh zde vychází na pár dolarů na osobu, je to v posteli, takže se pořádně vyspíme. Odcházím do base campu pro odložené věci, které jsme nepotřebovali na výstup. Večer volám domů, že už je všechno za námi. Je to rozhovor přes vysílačku a satelit, stál deset dolarů a doufám, že mně slyšeli. Máme desetilůžkový pokoj, ale není plně obsazený, kromě nás čtyřech máme ještě dva spolunocležníky.

Pátek

Balíme věci, které posíláme po mule dolů do Puente Inca. V base campu se radím s doktorem, který tu působí, protože mi nahoře omrzly všechny prsty na pravé ruce, nejvíce však ukazováček, který začíná na špičce černat. Poměrně dost to brní, doktor říká, že mi pravděpodobně sleze nehet a pak se na špičce prstu vytvoří puchýř, který se oloupe, ale tkáň se zase obnoví. Materiálu už je na dvě muly. Krátce před odchodem přivazujeme na muly bagáž jednoho Japonce, takže se nám doprava zlevní.

Začíná nekonečná cesta dolů ke Confulencii, což je první voda za zcela pustým Horconským údolím. Tato vzdálenost činí asi pětatřicet kilometrů, jdeme poměrně ostře bez jakýchkoliv přestávek. Asi po třech a půl hodinách nás předjíždějí muly s našimi zavazadly. Po dvacáté hodině přicházíme na místo a stavíme stany. Trochu se umyjeme a vaříme čočkovou polévku a čaj. Z dálky na nás majestátně shlíží Aconcagua, je od nás dvacet kilometrů vzdušnou čarou. Dlouho stojím, koukám na ni a na jižní hvězdnou oblohu. Až tady, třináct tisíc kilometrů od domova, si člověk uvědomí jak vzácní jsou mu ti, kteří na něj čekají doma…

Sobota

Ráno se budím v půl osmé, ale s vylézáním ze stanu čekám až se vyhoupne sluníčko. Snídáme, likvidujeme tábor a děláme poslední snímky Aconcaguy. Je zde nádherně. Snad až teď se projevuje účinek a radost z toho, že se výstup povedl.

Asi kolem 15. hodiny přicházím k branám národního parku. Odcházím cestou, po níž sem přijíždějí terénní vozy s jedno- či dvoudenními návštěvníky, kteří sem chodí na trek. Do Puente de Inca je to tři kilometry. Kluci jsou hned v prvním bistru u cesty. Chvíli posedíme a zjišťujeme, že tady není třeba stavět stan neboť za pár dolarů se můžeme vyspat v turistické ubytovně.

Neděle

V noci nám všem bylo teplo. Dosud jsme byli zvyklí na noční teploty kolem -15 °C, tady jsme v nadmořské výšce "jenom" 2 700 metrů, ke všemu ještě na chatě a v péřovém spacáku… Po patnácti dnech jsme se oholili, takže už zase vypadáme jako lidi. Majitelka chaty nám nabízí snídani, čehož využíváme.

Mapa

Dálkový autobus do Santiaga odjíždí v 16 hodin. Přejíždíme státní hranici mezi Argentinou a Chile. Na argentinské straně musíme sice všichni vystoupit, ale jinak je vše bez problémů. Následuje asi dvacetikilometrové pásmo nikoho a pak teprve chilská celnice. Tady už se odbavení neobejde bez obstrukcí - musíme vyložit všechny osobní věci. Celý zavazadlový prostor musí být vyklizen, zavazadla jsou - stejně jako na letišti - prohlížena ultrazvukem a klukům jsou odebrána semena rostlin, která si chtěli přivézt domů.

Asi po hodině pokračujeme v cestě. Probíhá v naprosté pohodě, autobus má klimatizaci a navíc co chvíli přijde steward a rozpráší osvěžovač vzduchu (někteří z nás si sundali pohory). Po 20. hodině přijíždíme do Santiaga, projíždíme průmyslovou zónou a po půl hodině zastavujeme před terminálem, kde jsme okamžitě po vystoupení z autobusu odchyceni místním taxikářem. Chceme odvézt do nějakého blízkého a levného hotelu a skutečně asi po deseti minutách zastavujeme před secesním hotelem asi šest příčných ulic od paláce La Moneda.

Před odchodem do hotelu nám taxikář Oskar nabízí na druhý den okružní jízdu po S antiagu za 60 dolarů pro všechny čtyři. Nadšeně souhlasíme s tím, že v devět ráno vyrazíme. Kolem 23. hodiny, když se dáme trochu do pořádku, jdeme se ještě podívat do centra. Po večeři v jedné pizzerii se vracíme do hotelu.

Pondělí

V nádherném údolí, které se táhne v délce 900 km od severu k jihu mezi nejvyšším hřbetem And a s ním rovnoběžným pobřežním horstvem, založili Španělé Santiago. Je hlavním městem Chile a má přes pět miliónů obyvatel, žije zde tedy zhruba třetina všech Chilanů.

Prohlížíme si ohromnou trojlodní barokní katedrálu a potom si na autobusovém terminálu zajišťujeme lístky na noční autobus do oblasti Villarrica. Během okružní jízdy se také zastavujeme před National Stadionem, proslulém tím, že se zde v roce 1962 Československo utkalo s Brazílií o titul mistra světa ve fotbale. Máme štěstí, protože právě přichází výkonný ředitel a správce stadionu v jedné osobě a umožňuje nám vstup do prostoru stadionu.

San Cristobal je jedním z nejznámějších symbolů města - je to bílá desetimetrová socha Panny Marie čnící na jednom vrcholu nad městem. Vracíme se do centra, přímo k prezidentskému paláci La Moneda, kde 11. září roku 1973 došlo k velkému dramatu. Hospodářský rozvrat země a nekontrolovatelná inflace vedly k násilnému převratu, po němž se vlády ujala vojenská junta v čele s generálem Pinochetem.

Oskar nám vysvětluje jak to tehdy probíhalo. Na okolních budovách nám ukazuje dodnes patrné stopy střel a v pravém okně paláce těsně nad východem místo, kde raketa vystřelená ze stíhačky ukončila život bývalého prezidenta Salvadora Allendeho.

Vracíme se do hotelu a sjednáváme si večerní odvoz na terminál. Autobus odjíždí s hodinovým zpožděním, náš cíl leží na jihu, vzdálený 785 km. Celou noc jedeme po panamerické dálnici a teprve nad ránem ji opouštíme a pokračujeme po užších silnicích k našemu cíli.

Neděle

Oblast Villarrica je známý chilský národní park s několika sopkami, množstvím termálních pramenů, vodopádů a vůbec příjemné divočiny. O půl desáté jsme na místě, ale zanedlouho malým mikrobusem odjíždíme do Pucónu. Využíváme možnosti ubytování v kempu na břehu velikého jezera (pět dolarů na osobu). Stany stavíme na břehu krásného čistého potoka, kolem nás obrovské listy a neproniknutelné houští. Jsme rozhodnuti zůstat tu až do soboty, ale pro jistotu zatím platíme jenom jednu noc, kdybychom si to rozmysleli.

Čtvrtek

Chceme podniknout výlet k velkému vodopádu a k termálním pramenům. Jedeme autobusem a po dvaceti kilometrech se necháváme vysadit na křižovatce, odkud je to však k vodopádům nečekaných deset kilometrů. Přicházíme ke krásné řece, v jejímž řečišti jsou kameny vytvářející nádherné peřeje.

Pokoušíme se stopovat projíždějící auta a záhy nám zastavuje toyota s otevřenou korbou. Vystupujeme asi kilometr od vodopádu. Jmenuje se León a je vysoký asi sedmdesát metrů. Opravdu je na co koukat, fotíme a natáčíme videokamerou. Odcházíme k dalšímu vodopádu Puma, vzdálenému asi jeden kilometr. Mimo jiné obdivujeme velké keře fuchsií. Minerální prameny vynecháváme z programu a vracíme se s Liborem opět stopem. Asi v polovině cesty řidič odbočuje, a tak musíme vystoupit. Ani ne po půl kilometru nám opět zastavuje toyota, s kterou jedeme až do Pucónu.

Pátek

Ráno si kupujeme jízdenky na zítřek do Santiaga. Aniž bychom byli domluveni, postupně se tu scházíme s téměř všemi účastníky expedice, kteří přijíždějí z různých částí Chile. Máme před sebou volné odpoledne, a tak přemýšlíme, jak s ním naložit. Volba padá na rafting pořádaný místní cestovní kanceláří na nedaleké říčce Bajo.

Ve 14 hodin čekáme před cestovkou a když se ve dveřích objevuje silně nalíčená blondýnka, komentujeme to slovy, že je sice hezky namalovaná, ale že ji to voda na raftu pěkně spláchne. Ještě chvíli postáváme a najednou ji slyšíme, jak někomu říká: "To budou asi ti Češi!" S překvapením zjišťujeme, že je to Češka a tajně doufáme, že jsme předtím nemluvili tak nahlas, aby nás slyšela… Dozvídáme se, že Helena emigrovala do Chile právě 17. listopadu 1989 a nyní žije v Santiagu se svým chilským manželem.

Aconcagua

Vlastní rafting trvá asi půldruhé hodiny. Řeka protéká krásným prostředím se třemi sopkami v pozadí, které tvoří dominantu tohoto národního parku. Po skončení zveme Helenu do kempu na kávu a získáváme od ní množství informací o místních poměrech.

Sobota

Budík nás probouzí po šesté hodině, všude je ještě tma. Po snídani opouštíme tábor a vyrážíme každý za svým cílem. V případě dobrého počasí se Honza s Petrem pokusí zaútočit na vrchol sopky Villarrica, zatímco já s Liborem bychom chtěli zajet k sopce Lanin vysoké přes 3 400 metrů. Autobus jede přes Catripuli a ještě asi patnáct kilometrů po prašné cestě do osady Ruramue, kde je konečná. Sopku stále nevidíme a když se v obchodě ptáme, kterým směrem leží, dozvídáme se, že je to k ní ještě asi dvacet kilometrů!

Je dvanáct hodin a protože autobus z Pucónu do Santiaga nám odjíždí v 19 hodin, máme málo času. Podařilo se nám chytit stop, ale jsme překvapeni, že se nás ptají, jestli máme pasy. Libor odpovídá, že ano a tak nasedáme na korbu dodávky. Sopka zřejmě leží v nějakém národním parku, ale že by nám při vstupu do něj kontrolovali pasy? Za jízdy zjišťuji, že jsem si vzal druhou ledvinku a tu s pasem mám ve stanu…

Po slibovaných dvaceti kilometrech zastavujeme. Nikoli však na hranicích národního parku, ale na hranicích mezi Chile a Argentinou! Vystupujeme a rychle se vracíme zpátky… Aniž bychom stopovali, zastavuje nám toyota řízená manželským párem z Argentiny a ptají se nás, zda chceme svést. Neváháme ani chvilku, vylézáme na korbu a ujíždíme. Jedou až do Pucónu, takže 16.30 jsme na místě. Je tady už i Petr s Honzou. Neměli úspěšný den neboť 400 metrů pod vrcholem sopky je chytila horská služba a vzhledem k tomu, že měli pouze botasky, vrátila je zpět.

Neděle

V Santiagu jsme v sedm hodin ráno. V hotelu odkládáme bágly, odcházíme na terminál a zakupujeme lístky do sto třicet kilometrů vzdáleného přímořského letoviska Viňa del Mar. Cesta trvá dvě hodiny, takže kolem poledne vystupujeme v centru města. Přicházíme na břeh Tichého oceánu, usedáme na kameny a hledíme na nádherné vlny dosahující až pěti metrů. Zbytek odpoledne věnujeme prohlídce tohoto moderního letoviska a v 19.30 se vracíme autobusem zpátky do Santiaga.

Pondělí

Dopoledne se ještě touláme městem, ale ve 14.40 odlétáme domů. Letíme se společností Alitalia stejnou trasou jako při příletu, to znamená přes Buenos Aires, Rio de Janeiro a Dakkar do Říma, kde přistáváme po 11. hodině SEČ. Čekáme více než čtyři hodiny na letadlo do Prahy a po hodině a třičtvrtě přistáváme na Ruzyni.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Reklama
Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist