Expedice "Apalucha" Malá Fatra na Slovensku

soutěžní článek č. 1, Treking s Tilakem 2008

Přípravu na naší výpravu vzali do svých tlap Zdenda s Pepíkem. Vybrali trasu, zjistili spoje a hlavně sledovali počasí. Ve čtvrtek 31.7. jsme konečně vyrazili vlakem do Žiliny.

Z vlakového nádraží jsme vyšli do žilinského neznáma. Měli jsme trochu obavy, jestli včas najdeme autobusové nádraží, z kterého jsme měli pokračovat dál do Terchové, ale obavy byly hned pryč, značení měli dobré. Zbývalo ještě půl hodiny do příjezdu autobusu, když v tom se za námi objevil takový na první pohled "mafián".

Nabídl nám zda nechceme do Terchové odvést, že má mikrobus a odveze nás i s batohy. Zprvu jsme se docela lekli, ale všimli jsme si, že se s ním baví i dívka vedle nás a tak jsme to zkusili. Nakonec se z něj vyklubal super šoumen, díky kterému nám odpadla nezáživná cesta pěšky z Terchové k hotelu Diery, začátku naší expedice na Malou Fatru.

V kiosku před hotelem jsme se na cestu trochu posilnili pivkem a kofolou, pak si dali v tu chvíli ještě snesitelné batohy na záda a vyrazili po modré prolézt Dolné diery. I přes trochu více lidí na cestě (člověk se musel stále vyhýbat a čekat) stály za to. Prolézat mezi skalami přes lávky nad vodou a po řetězech to byl parádní zážitek. Ze začátku Denča, která se bojí výšek, jen výskala a zhluboka oddychovala. Je však hrdinka, zvládla to s hlavou vztyčenou.

Chvilkový oddech jsme si dali na chatě Podžiar. Vypadala spíš jako stará salaš. Zdendulka si tam koupil první pohlednici, ale Denčou vytouženou turistickou známku tam neměli. Byli jsme tam s těmi velkými batohy jako rarita. Všichni na nás koukali nevěřícně a jen si asi v duchu říkali, že jsme blázni. U Podžiaru seděla i partička Němců a jeden z nich z nás byl úplně fascinovaný. Snažil se s námi domluvit trochu anglicky i německy, kde a jak budeme spát, obtěžkal si Zdendulky batoh a ptal se jestli to nemá těžké. Zdendulka jen mávl rukou a suveréně odpověděl "it's feathery". Němec vykulil oči, pak nám jen uznale popřál šťastnou cestu a my pokračovali dál do Horných dier.

Cestou nás stihl déšť, ale šli jsme pořád lesem, tak to šlo, jen na chvilku, když zhoustl, jsme se schovali pod převisem. Později jsme se shodli na tom, že Horné diery se nám asi líbily víc, protože tam bylo víc vzdušných žebříků a řetězů. Jen Denče se více klepaly kolena.

Konečně jsme vyšli z lesa na mýtinu a než jsme se stačili začít kochat krajinou, spustil se pořádný liják. Zdenda honem začal vykládat plachtu a všichni jsme se pod ní schovali (používáme plachtu na krytí bazénů, která je poměrně lehká, skladná a nám nahradí i stan). Z vrchu jsme museli vypadat jako velký modrý kulatý flek na nožičkách. Ale přečkali jsme bez větší úhony. Přestalo pršet a nám se otevřel fascinující pohled na Malý a Velký Rozsutec. Z lesů se začalo pařit a opar stoupal výš ke skalám. Pohled připomínal Kanadskou divočinu.

Jenže na "kochačku" nebyl čas, ještě jsme se chtěli dostat na sedlo Medzirozsutce, kde jsme měli v úmyslu, i přes zákaz, přenocovat. Nečekaně zákeřným kopcem jsme se doklouzali blátem do cíle našeho dne (všimli jsme si, že tu mají obzvlášť kluzký a mazlavý terén). Bylo už dost hodin a tak jsme složili hlavy u přístřešku.

Měli jsme trochu strach z medvědů, před kterými nás varovali, ale já jsem je všechny pořád uklidňovala, že teď je všude kolem dost potravy a proč by šli sežrat zrovna nás? Noc byla klidná ale krátká, neboť Pepík asi o půl páté ráno zakřičel: "Lidi koukejte na ten nádhernej pruh". Hned jsme byli všichni vzhůru a šli se podívat na krásu vycházejícího Slunce. Nádhera! Obloha rudě zbarvená, třpytící se rosa, inverze v údolí, nepopsatelné a naprosté ticho naše pocity jen umocnilo.

Mohli jsme i proto brzy vyrazit na náš první vrchol Malý Rozsutec. Batohy jsme prozíravě schovali mezi smrčky a šli hledat cestu. Vydali jsme se po první vyšlapané pěšině, ale ta nás dovedla jen mezi skály, kudy se nedalo vylézt dál na vrchol. Sestoupili jsme tedy na původní pěšinu a zkusili to dál obejít horu. Stezka nás však vedla dál a dál a výstup na horu nikde. Protože nás čekal ještě perný den a hodin přibývalo, rozhodli jsme se Malý Rozsutec vzdát. S těžkým srdcem jsme se loučili s "Malým", protože jsme ho nezdolali. Před námi se však zvedala větší výzva - 1 610m vysoký Velký Rozsutec.

A nastalo peklo. Pro nás poněkud prudší stoupání, řekněme 45°, nás ničilo. Obdivovali jsme Zdendulku, který výpravu neustále vedl. Cestou jsme mu začali říkat "Pinďa milovník skal a řetězů". Po úmorném stoupání lesem jsme se dostali na první výhledová místa, která nám vlila trochu sil na další stoupání. Cestou jsme byli uneseni kvetoucími břehy skal. Všude kolem byla spousta skalniček a my se nechávali unášet kouzelnou krajinou. Konečně vrchol! Poprvé jsme otevřeli své placatky a vydatně si přihnuli. Fantastický výhled nám podrážel kolena. Bylo brzy ráno, všude ticho, jen v dáli zvonili zvonce. Ani se nám nechtělo dolů. Je pravda, že ta představa slézat ten „krpál" po řetězech s krosnou na zádech byla hrozná, ale museli jsme dobývat další vrcholy.

Děti se držely skvěle! Zdendula prorážel Pepíkovi vítr a zkoušel nejlepší místa na lezení dolů. Denča hrdinně odolávala strachu z výšky a já se Zdendou jsme jistili chvost expedice. Když jsme se dostali na Medziholie a podívali se za svá záda, ani jsme nemohli uvěřit že jsme tu horu s těma batohy dokázali slézt. Byl to skvělý pocit. Na louce u Medziholie jsme dosušili plachty, které byly ještě od raní rosy a něco pojedli.

Teď nás čekal Stoh. Nebyl sice tak krásně skalnatý a vysoký jako Rozsutec, ale stál nám v cestě našeho plánu a museli jsme ho zdolat. Ten nám v tom dni dal zabrat nejvíce. Při poněkud strmějším stoupání se ztrácely kameny a objevovalo se naše známé mazlavé bláto. Na konci lesa nás začalo spalovat všudypřítomné slunce. Jediným zpestřením stoupání přes horské lučiny nám byly dvě odpočívající "horalky", s kterými Pepík navázal kontakt slovy: "Á tady někdo umřel." (Toto setkání nebylo poslední, naše cesty se ještě párkrát zkřížily).

A zase na vrcholu a opět přípitek, kromě Zdenduli, který se dusil pylem (ach ti rodiče kochají se květenou a syn alergik se dusí). Stoh 1 608 m za námi. Teď nás čekalo smrtící klesání na Hranu Stohu a dále na Stohovské sedlo (pořád po červené). Po šíleném klesání nás tak pálily nohy, že jsme si museli na chvilku sundat boty a trochu se posilnit na nadcházející stoupání na Poludňový Grúň. Odpočinek se minul účinkem.

Nastaly hodiny krize. "Slzy, pot, krev" to všechno jsme nechávali za sebou. Tato stopa za doprovodu bouřky trvala až na chatu Pod Chlebom, kde z nás všechno spadlo při pohledu na pivo, jídlo i volné pokoje. Neboť vypadalo, že noc bude bouřlivá, dali jsme přednost střeše nad hlavou. Jen škoda, že při spěchu před bouřkou jsme se nemohli více pokochat nádherou hřebenovky. Takže po 10 hodinovém pochodu jsme mohli načerpat další síly…

Jaké bylo naše raní zděšení, když jsme seskakovali z paland a zjistili, že nás nohy neposlouchají. Se slovy "ajajaj" jsme rozcházeli včerejší náročný den.Po zvážení našich fyzických možností jsme se rozhodli změnit náš plán. Vynecháme Malý Kriváň a chatu Pod Suchým vyměníme za dolinu Vo Vyhnanej.

Po raním občerstvení jsme zahájili výstup pohodovou cestou na Veľký Kriváň. Kochali jsme se pohledy na úbočí porostlá trávou a malými stromy a já stále doufala, že konečně někde alespoň v dáli zahlédnu medvěda. Marně. Došli jsme pod vrchol. Teď nás čekal jen výstup na Kriváň, který se ukázal celkem snadný, ale i přesto nepříjemný a to díky zástupům baťůžkářů a hůlkoplazů (výraz mých dětí). Nejvyšší hora pokořena, necelých 1 710 m bylo zdoláno.

Po vrcholovém fotu a již klasické placatce jsme se vydali na Pekelník. Jeho prudká úbočí porostlá horskými loukami plná květů musí uchvátit snad každého. Teď nás čekal už jen sestup do Štefanovej. Došli jsme na Snilovské sedlo a odtud sjeli lanovkou do Vrátné. Další nezapomenutelný zážitek. Blahořečili jsme si, že ten krpál nejdeme pěšky.

Ve Vrátné jsme zjistili odjezdy autobusů na příští den a po žluté se vydali na chatu na Grúni, kde jsem chtěla ochutnat pravé slovenské halušky. Při stoupání lesní pěšinou jsme ocenili stín a relativní chlad oproti vedru, které panovalo všude kolem. Když jsme vyšli z lesa naskytl se nám trochu kýčovitý, ale i přesto nádherný pohled na chatu Grúň dokreslenou v pozadí Velkým Rozsutcem. Stejnými superlativy bych mohla ocenit i jejich halušky, které jsem na chatě ochutnala.

Mysleli jsme, že sestup do Štefanovej nebude tak prudký, ale opak byl pravdou. Po rozdrásané stezce od stahování dřeva traktory se nám sklon tohoto kopce zdál nezdolatelný. Proto já a Denča jsme zvolily jinou taktiku sestupu a to ,,čelem vzad". Samozřejmě to ostatní ocenili smíchem, ale kdo měl vydržet tu bolest stehen, která se teprve teď naplno projevila po nezapomenutelném sestupu ze Stohu.

Ve Štefanovej jsme nalezli prima hospůdku, kde jsme se dobře navečeřeli a schovali se před nečekanou bouřkou. Chtěli jsme si najít nějaké přespání, ale ta bouřka nás zdržela. Nakonec Zdenda s Pepíkem objevili krásný nocleh v hotelové pergole kde nás nechali přespat a kde jsme shodou okolností poprvé v životě spatřili čolka neboli salamandru skvrnitou. Druhý den po procházce ranní Štefanovou jsme se s těžkým srdcem loučili s Velkým Rozsutcem, Stohem, Velkým Kriváněm, Pekelníkem, prostě s celou Malou Fatrou. A hory v oparu po nočním dešti se nad námi tyčily jako nesmrtelný obr a čekaly na další dobyvatele. Expedice Apalucha ukončena. Tak zase někdy slovenské hory!

• Mapa: mapa VKÚ č. 8 1:25.000
• Doprava: vlak Česká Třebová - Žilina, bus Žilina Terchová
• Ubytování: dobré ceny - např. chata pod Chlebom 170 Sk/os, přímo v restauraci 50 Sk
• Čtyři dny nás celkově přišly na 1 300 Kč/os. včetně dopravy a to jsme se nijak neomezovali...
• WWW.MALA-FATRA.COM

Malá Fatra je opravdu nádherná, doporučuji…