Napsat článek Průvodce Soutěže Kalendář Cestování Cykloturistika Horolezectví Snow Příroda Archiv Beskydy Jeseníky Krkonoše Tatry
Počasí Počasí Satelitní snímky počasí Satelit Webkamery Kamery Kontakty Kontakty Eshop Eshop
Treking.cz
Poslední aktualizace: 16.12.2016 , , svátek má
Treking > Soutěže > Z Šatili do Džuty, treking v Gruzii

Z Šatili do Džuty, treking v Gruzii

Treking s Tilakem 2007

9.1.2008 | Vojta Lejsek

Tip na trek z Šatili do Džuty jsem našel v jednom starším časopise. Byl rozepsaný na 2,5 dne, místní mluvili o dvou dnech. Já se v Šatili, což je staré městečko, jehož historická věžová část je dokonce chráněná UNESCO, sešel se čtyřmi přáteli, kteří šli již z Omala z Tušetie.

V peřejích

Když jsme se setkali, sbalili jsme a hurá hore. Kousek po silnici (dle gruzínských standardů je tímto slovem cestu do Šatili možné nazvat – je sjízdná i pro auta s náhonem na méně než 4 kola) a pak bočním údolím do hor. V časopise popsaná vesnička Georgicminda jsou jen dvě salaše u sebe, cesta se poněkud ztrácí a my (zčásti i mojí touhou po zkratce) šlapeme ve svahu hlubokou trávou.

Potkáváme baču, který nás kousek vede, aby nám ukázal sedlo Isirtgele (3 480 m), do kterého máme namířeno. Radil jít "prjámo, prjámo", ovšem nám to středem přišlo dle dalekohledu neschůdný. Prý tam je už málo vychozená cesta, protože poslední dobou tudy moc turistů nechodí. My si na cestu do vesničky Amga v dalším údolí, která byla popsaná v časopise jako jednodenní, dali luxusní dva a půl dne, tak proč se honit? U konce kdysi sjízdné cesty jsme se utábořili.

Výstup do sedla

Výstup do sedla

Ráno Zuzku velmi bolí břicho a tak se rozhodli, že se otočí a půjdou s Nikim dolů k silnici a počkají v Kazbegi. Já s Jakubem a Martinou odcházíme asi v deset. Doufám, že tak nejpozději ve dvě jsme v sedle. Ze začátku tam je náznak nějaké pěšinky, ale brzo se ztrácí a nám zbývá obyčejná louka. Asi ve dvě jsme na dně kotle pod suťovištěm až do sedla, tak 400 výškových metrů.

Drápali jsme se všude možně, dokud to bylo aspoň trochu zpevněný trávou, tak to šlo, pak jsme se uchýlili ke skalnatému žebírku uprostřed svahu - přesně k tomu, který nám včera ukazoval v dalekohledu pastevec. V jednom místě jsem uvolnil větší šutr a ten s neskutečnou rychlostí zmizel v údolí a ještě v dálce jsem viděl jak lehce přeskakuje tak 40 metrů vysokou morénu. Ještěže tady je o něco méně turistů než na Tatranské magistrále.

Kolem šesté jsme se nějak vyštrachali do sedla. Sestup byl ze začátku měkounké suťoviště, naprosto ideální pro suťboarding a běh v záklonu. O kus níž se naše cesta vecpala do soutěsky k malému potůčku. Slunce už zapadá a my nevidíme ani v dálce nějakou rovinku na spaní.

Tábor

Poskakuji terénem, nedávám moc pozor kam šlapu a spíš vyhlížím místo na stan … ÁÁÁUUGHH … kotník mi poprvé během jednadvacetileté existence vypověděl službu. Bylo jasně cítit, jak na chvíli vyskočil. Do prčic a zrovna v místě, kde jsem úplně v řiti. Co když na to nebudu moc šlápnout? Vždyť tady ani nemůže přistát vrtulník… a navíc není, jak ho zavolat. Nějak jsem odepnul batoh a svalil se svahem k potoku a začal chladit. Po chvíli jsem nohu narval do pohorky a s potěšením konstatoval, že to možná půjde. Nakonec jsem při vší opatrnosti a maximálně utažené botě dokázal postupovat korytem dolů a Jakub naštěstí po chvíli našel malinkou plošinku na postavení stanu.

Horské louky pod sedlem

Sestup korytem

Ráno to ze začátku bylo spíš skákání po jedné noze, později jsem to rozchodil, že jsem mohl jít nejen korytem, ale dokonce i v levém svahu. V pravém to děsně bolelo. Střídavě jsem se brodil vodou, slézal po šutrech, procházel džunglí kopřiv a nedobrovolně sjížděl některá suťoviště. Kolem druhé se náš potůček vléval do horské říčky, která nás měla vést dalších asi osm kilometrů. Cesta stále nikde. Dál už potokem jít nešlo, vlevo byla skála a nad ní takřka kolmý svah, tak jsme šli nejdříve stromky těsně podél potoka, jenž ale po pár stech metrech mířil do soutěsky, tak jsme museli do pravého svahu, kde byly dvoumetrové kytky, kopřivy, šípky, bodláky a … zmije (ty teda naštěstí nebyly dvoumetrové). Několik jsme jich potkali, jak se vyhřívaly na šutrech; kolik jich bylo v porostu radši nechci vědět.

Svahem jsme vystoupali do míst, kde byla nižší tráva a nebylo to tak prudký. Chůze traverzem vůbec nedělala dobře mému kotníku, ale jaksi jsem neměl zrovna desítky dalších možností na výběr. Po pár stech metrech (tj. tak třech hodinách „chůze“) jsme usoudili, že to dole snad už půjde a slezli dolů k potoku. Tam se opět dalo prodírat břízkami, které rostly v místech, kde potok teče jen na jaře. O kus dál se opět vřítil do krátké soutěsky, kterou kvůli proudu nešlo probrodit. Tak nás čekalo suťoviště nahoru do šípků.

Jakub i já jsme nějak prošli, Martině nějak podjely nohy a v poloze "čím větší plocha, tím vyšší tření" klouzala pomalinku k velkému šutru, který byl volně položen na hraně prudkého několikametrového srázu do potoka. Jen co narazila do šutru, ten se zřítil dolů, ale ona se naštěstí zastavila. Za batoh jsem jí vytáhl k nějakému pevnému bodu a pak jí ho sundal ze zad. Pak už se nějak vyškrábala nahoru. Nechci domýšlet, co by kdyby zahučela za tím šutrem.

Pokračujeme břízkami dál, v jednom místě je chůze už velmi nepohodlná a na druhém břehu to vypadá výrazně lépe, tak z nějaké klády tvořím provizorní most a dobrých pět minut se odhodlávám se přes něj přehoupnout na druhý břeh. Stačí jeden krok, jedno zhoupnutí, ale kláda je to tenká, hýbe se a na zádech mám batoh včetně všech věcí. Úspěch. Po chvíli v pralesu křovin na druhé straně Jakub najde jakž takž vodorovný plac na říční terase a navrhuje spaní. Je půl osmé, nejpozději v půl deváté bude naprostá tma. Stačí dva kroky, abych viděl, že tam nebude o spánku řeč, vodorovný neznamená rovný. Možná riskuji, ale zamítám.

Šatili

Vojenská základna

"Hele, ty brďo, vlajka!", hekneme s Jakubem takřka zároveň asi 50 metrů za oním pláckem. Prostě v dálce mezi porostem je vidět, jak tam vlaje vlajka! Nádherný gruzínský červený kříž na bílém pozadí. Okolí vlajky je skryto, ale je jasné, že to značí vojenskou pohraniční základnu, takže nejhorší máme za sebou, protože k základně povede cesta, u základny musí být rovný plac na spaní… V podstatě běžíme s rukama před obličejem porostem nebo mělkými bočními rameny potoka, abychom se tam dostali před setměním. Najednou se vymotáme z džungle kousek od základny – vlaje tam opravdu vlajka, stojí zelený hangár, dřevěná budka, hučí dieselgenerátor a štěká na nás pes.

Nějací vojáci nám jdou naproti, krotí psa a posílají nás si sednout do budky – kuchyně. Když jsme jim řekli, že jdeme z Šatili přes Isirtgele, tak se jen zeptali kolik dní. Byli první kdo věděli, že tam cesta prostě není a my jsme asi byli první po dlouhé době, co se tu objevili. Vzali si naše pasy na opsání jmen, nechali nás postavit si stan na rovném golfovém trávníčku a pozvali na kafe, čaj, jídlo. Jen co jsme se posadili, vysypal před nás jeden z vojáků několik bonbónu a asi když viděl, jak jsme se po nich vrhli, tak jich tam rázem byla kupa a výběr sušenek navíc. Pak nás čekal obrovský pekáč mixu masa, brambor, cibule a bůhvíčeho ještě, k tomu čerstvý chléb a několik druhů výtečného sýra, kafe s mlékem.

Šatili

Večer jsem tak uvažoval o našem cestování. Ty naše akce jsou všechny takový strašně z extrému do extrému. Od stopování, kdy třeba z pohodlného klimatizovaného kamionu po několika stech kilometrech vystoupím na rozpálenou silnici a nemůžu několik hodin nic chytnout po situace jako je tato – mezi momentem, kdy Martina klouzala svahem vstříc nejmíň zlomené noze a chvílí, kdy mi někdo přinesl uvařenou výtečnou večeři neuplynulo víc jak dvě hodiny. Mezi zoufalým pohledem na říční terasu a zahlédnutím vlajky v dálce byla tak sotva minuta. Prostě z pekla do ráje (a zpátky). A i za tu cestu zpátky jsem rád, protože bez ní by nebyla cesta tam.

Ranní brod

Kaňonovité koryto

Ráno hned, jak jsme vstali, nás přišel voják upozornit, ať se určitě stavíme na snídani. Já tu chci zůstat!!! Když se s námi loučili, tak upozorňovali, že cesta je špatná. Pro nás byla lepší špatná než žádná. Ze začátku jsme po slušně vychozené pěšince ušli během půl hodiny to, co za celý předchozí den. V jednom místě se cesta ztrácela a dál jít nešlo, zbylo brodění. Šutry na přeskákání daleko od sebe a proud jak šílený. Nakonec jsme v jednom místě zašprajcovali mezi šutry klacky, které budou při brodění sloužit jako zábradlí, jelikož vody je nad pás.

První brod byl bez ztráty kytičky, dle mapy budeme muset určitě časem zpátky. Marťa se oblékla, my s Kubim šli od pasu dolů pouze v trenkách. Aby uschly a taky abychom to pak měli jednoduší. Nacházíme i stopy, takže jsme přebrodili správně. Cesta vede chvílemi vzrostlým lužním lesem, chvílemi mělkou vodou u břehu, chvílemi kopřivami, přes které není vidět (ideální pro chůzi v trenkách). Po cca kilometru přicházíme k mostu, tedy spíš dvěma kládám přes vodu. Za vodou se pořádně oblékáme, protože se blíží déšť, trenky už uschly a zpátky na druhý břeh snad už nepůjdeme.

Zmije

Prošli jsme lesem asi 100 metrů a cesta zase mizí ve vodě a na naší straně řeka podemílá skálu. Sedíme pod převisem a čekáme až přejde déšť, potom brodíme a o kousek dál jde cesta zase zpět – jedna kluzká kláda těsně nad hladinou peřeje. Naštěstí někdo už pracoval na vylepšení a tak opodál ležel už skolený strom a po přidání k té kládě, vznikl luxusní most. Potom pokračujeme suťovištěm, po říčních terasách, lesem, po skále dál.

V jednom místě, zrovna když jsem za prudkého deště oblézal velký balvan a skoro padal po zádech s batohem do řeky, jsem spatřil tři chlapy jdoucí proti. Vojáci, šli na základnu. Štěstí, že šli – dál se nám jejich stopy velmi hodily. Třeba když se mělo vylézt vysoko na skalní ostroh, do čehož bych se nevidět ošlapaný mech určitě nepustil. Zatímco my (už stále v trenkách) jsme se brodili obrovskými lopuchy, kopřivami a vším možným, tak do nás místo deště začaly mydlit centimetrové kroupy. Asi na nás musel být dost vtipný pohled. Po bouřce jsme tam našli vcelku slušné místo na spaní, dokonce tu někdo určitě spal před námi a nechal tu dvě konzervy rybiček. Díky mu za ně, s těstovinami byly výborný.

Poslední tři dny byly jedny z nejnáročnějších, co jsem kdy šel. A vyhlídka na další přinejmenším dopoledne je podobná. Pak by měl být soutok a jestli podél druhé řeky bude cesta, je otázka. Poslední dva kilometry k soutoku nám trvalo asi do dvou odpoledne a nechybělo opět několikeré brodění, chůze po skalní římse, dostatek zmijí a nestabilních suťovišť. U soutoku bylo nutné přebrodit řeku, do které se naše říčka vlévala. Byla o dost větší a hlubší, zase možná ne tak divoká. Já nějak přešel, Martinu to málem odneslo, Jakubovi ujela noha a tak tam s batohem na zádech (a novým foťákem v něm) plaval nějakou sranda parodii na čubičku. Chvíli jsem váhal jestli ho mám vyfotit nebo vytáhnout. Jelikož jsem krátce před tím nad ním v sázce vyhrál šašlik v Kazbegi, tak jsem potřeboval, aby tam došel, a tak vyhrálo vytáhnutí.

Pokračujeme po vychozené PĚŠINCE proti proudu a po MOSTĚ přecházíme zpět. Mostem tu jsou dva betonové pilíře, na které vede žebřík, spojené ocelovými traverzami. Evidentně pozůstatek silnice. Ale vedla do Ruska, takže už patnáct let není potřeba, a tak když jí nikdo neopraví každý rok po jarní povodni, vypadá tak jak vypadá. Po cestě jsme už lehce došli nejen do Amgy, ale i do Achieli, kde jsme vyžebrali čerstvý chléb a sýr. Pak nás chytla odpolední bouřka a zakempovali jsme na první rovince.

Za posledních pět dní tedy jsme ušli jednodenní výlet dle autora článku, podle kterého jsme šli. Cca 30 kilometrů, dva výškové kilometry nahoru, dva dolů, cesta vesměs žádná. Dle lidí v Achieli jde přes Archotské sedlo (3 260 m) do Džuty jet i na koni, takže nás čekala vcelku pohodlná cesta, kolem nádherných soutěsek s vodopády a když jsme v pět večer byli v sedle, tak nás to skoro i překvapilo. Ještě večer jsme sešli na dno údolí k další vojenské základně, kde si opsali naše údaje a my šli spát.

Kazbegi

Ranní tři kilometry do Džuty byly příjemnou procházkou po polní cestě a tam jsme se doptali odvozu za 40 Lari (1 Lari = cca 13 Kč) do Kazbegi. V Kazbegi jsem šel najisto do ubytování, kde jsme se měli potkat s ostatními. Bábuška sdělila, že "Nikolaj i Zuzána" jsou na výletě a přijedou večer. Shazujeme batohy a odcházíme vstříc šašlikům. Ty nakonec nebyly, ale byla jiná gruzínská specialita. Jakési masem plněné těsto – chinkali. Zbytek odpoledne čekáme, jestli se nám neukáže špička Kazbeku (5 033 m). Relaxujeme, hrajeme karty, pojídáme meloun a čekáme na návrat Nikiho se Zuzu a u paní domácí objednanou večeři. Po bouřlivém uvítání se jdeme nehorázně přežrat večeří asi o osmnácti chodech.

Mapy 1:100 000 pro tento trek jsem získal v oblíbeném archivu mapy.mk.cvut.cz, čtverce 42, 43, 54, 55 ze sady K-38. Podrobnější mapy 1:50 000 pro druhou část treku jsem našel na webu maps.poehali.org/en. Do Šatili se lze dostat po stokilometrové silnici od Georgian military highway za cca 150 Lari za auto, až do půli cesty jezdí dopoledne maršrutka, já šel z části pěšky, z části stopem. V Šatili jde krom stanu přespat placeně ve starých věžích nebo v některé rodině, já dal přednost altánku s pitnou vodou těsně před vesnicí.

V Kazbegi lze ubytování najít v jednom ze dvou hotelů nebo v privátech. Ty jsou levnější a jejich naháněči si vás odchytnou během chvíle postávání na hlavním náměstí. My bydleli u Manany a Giviho Gomiašvili (k doptání u kohokoli v Kazbegi) za 15 Lari na noc, k dispozici byl záchod i sprcha (není standardem), za velmi luxusní snídani a večeři jsme platili dalších 20 Lari. V hospodách se lze dobře najíst tak od 5 Lari, z nakoupeného jídla (sehnat jde v podstatě vše) i výrazně levněji. V Kazbegi není bankomat, internetová kavárna ani směnárna. Dolary a Eura ale v přijatelném kurzu vymění v některých restauracích. Maršrutka do Tbilisi jezdí přes den každou hodinu a stojí 8 Lari.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
16.09.2008, 15:07 Vojta | Děkuji za výhru


Další související články:

+ Uzunkol aneb reportáž psaná na Kavkaze III
+ Reportáž psaná na Kavkaze II, Dombaj - Západní Kavkaz
+ Kavkaz - Reportáž psaná na Kavkaze I
+ Podmínky a pravidla soutěže Trekin s Tilakem 2007
+ Soutěžní články Treking s Tilakem 2006
+ Soutěžní články Treking s Tilakem 2005
+ Soutěžní články Treking s Tilakem 2004
Témata našich článků…
Aktuální počasí Praděd Babia hora Macocha Karlštejn Žiarska chata Roháče, ubytování Macocha Hranická propast Rozhledny Zámek Hluboká Sluneční soustava Kráľova studňa Červená Lhota Vodopády Beskydy, ubytování Spacáky Gran Paradiso
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Velké Fatry
2. České hory Lužické hory - toulky po hradech, skálách a vyhlídkách
3. Alpy Výstup na Hoher Dachstein klasickou cestou
4. Rumunské hory Retezat, princeznou Jižních Karpat křížem krážem (1)
5. Ukrajinské Karpaty Hřebenem poloniny Piškoňa, Zakarpatská Ukrajina
Reklama
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Soumrak Radhošť Chata Barborka Soos Koberštejn Charbulák Paprsek Trosky Kaon Kaltenštejn Tesařík obecný Dachstein Házmburk Coulomb Velikonoce Higgsův boson Bouzov Aktuální počasí Ježek Elektron Nesmeky Keprník
Reklama

Poslední diskusní příspěvky

Kamenná chata Chopok
 18.10.2017 5 příspěvků
Koruna Himalájí, seznam horolezců
 17.10.2017 3 příspěvky
TKC - Transkarpatská cesta
 13.10.2017 3 příspěvky
Sopky v ČR, seznam
 13.10.2017 9 příspěvků
Muránska planina deštivá i slunečná
 06.10.2017 7 příspěvků
Chata pod Chlebom, Malá Fatra
 05.10.2017 29 příspěvků
Bralná Fatra, Velká Fatra na 3 dny
 05.10.2017 2 příspěvky
Slovensko, dálniční známky 2017 - cena a platnost
 05.10.2017 13 příspěvků
Túra na Tomanovské sedlo, Západní Tatry
 03.10.2017 9 příspěvků
Turistické vařiče na plyn
 01.10.2017 3 příspěvky
Výstup na Grosser Knallstein
 01.10.2017 3 příspěvky
Setkání s medvědem, jak se chovat při setkání
 29.09.2017 29 příspěvků
Tauon, supertěžký elektron
 29.09.2017 1 příspěvek
Broumovská vrchovina, Stolové hory
 28.09.2017 1 příspěvek
Opavsko a okolí : 36 letá svobodná maminka hledá t
 27.09.2017 1 příspěvek
Jak vybrat dalekohled, turistické dalekohledy
 27.09.2017 13 příspěvků
Žalý, rozhledna Krkonoše
 25.09.2017 1 příspěvek
Jak bezpečně bivakovat v medvědích oblastech
 25.09.2017 13 příspěvků
Letní putování z Bratislavy na Horňácko
 23.09.2017 2 příspěvky
Bystřicko - místo, kde můžete být sami
 19.09.2017 2 příspěvky
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist