Lazaři táhnou přes svatý Hostýn

Tilak Treking 2006; soutěžní článek č. 15

Jsme skupinka starých šedých vlků, kteří spolu chodí již 26 let na tzv. PUTOVÁNÍ, což znamená vícedenní přechody krásných hor.Vždy se na to těšíme a v poslední době se pak z toho i léčíme. Tak tomu mělo být i letošní rok v září. Ale nebylo.

Holt, stále platí: "Člověk míní, Pánbůh mění!" O tom se letos naše stárnoucí družina, zocelená dřívějšími pobyty v horách, přesvědčila hned několikrát. Když po loňském zdařilém přechodu Vihorlatu padl návrh zavítat k nedalekým Maďarům, všichni jsme se těšili. Vždyť pohoří Matra s téměř 1 100 m vysokou horou Kekés byla lákavá – není to náročné, je to jen asi 30 km od slovenských hranic a silná koruna bude jistě přínosem v maďarských lokálech.

Pohoří leží mezi městy Salgótarján, Gyöngyos a Eger. Stojí za pozornost, že to není pohoří jediné, následují i další jako Bakony, Vértes, Gerecse, Pilis, Börzsony, Cserhát, Bükk či Messek. I nad maďarským mořem Balatonem se zdvíhá pohoří Balaton felvidék s nejvyšší horou Badaczony s ukrutnou výškou 437 m.

Tedy i jiné oblasti pro dobrodružství v krajině, kde je těžké se dohovořit. Ale o to by to bylo pikantnější. I plán začátkem září byl příslibem babího léta se vším všudy, i s dozrávajícími hrozny. Leč událo se několik nepředvídaných okolností, které situaci změnily. Trombóza LDK s následnou hospitalizací autora memoárů posunula termín na pozdější dobu, pak nemohl Pavel ani Mirek a nakonec vznikl termín od 16. do 18.11.2006. V tomto termínu zase bohužel nemohl Orel, který zvelebuje byt, ale odklad již byl nereálný.

Místo bylo voleno rovněž náhradní vzhledem ke zkrácenému termínu akce. Přicházely v úvahu Martinské hole, Kysucké vrchy a Súlovské vrchy, avšak vzhledem k sněžení v minulém období a zchátralosti kolektivu byly zvoleny půvabné nenáročné Hostýnské vrchy nedaleko našich obydlí.

Novinkou putování měly být oslavy opožděných narozenin našeho druha Mirka – alias Starocha či Inženýra z hor, který se šedesátky ve zdraví dožil již 8.10.2006 a doplnil tedy čtveřici šedesátníků. Velča si musí ještě tři roky počkat! Je to bažík. Ale vousy už mu začínají konečně šednout taky.

Jardovy záda se zlepšily a chrup pevně drží, noha autora již tak neotéká, krev je VARFARINEM naředěná a kolena i lumbosakrální oblast je v normě, takže proč nevyrazit! Starochovi po opuštění pracovního procesu na ocelárně cholesterol klesl na normu a Velča pomocí prášků udržuje svůj krevní tlak v mezích, tak jako nakonec i my dva s Jardou. Jsme se svými chorobami zkrátka srostlí! Orel pojede příští rok, do té doby snad byt vymaluje.

HOSTÝNSKÉ VRCHY patří k beskydské části Vnějších Západních Karpat, leží mezi městy Valašské Meziříčí, Vsetín, Vizovice, Holešov a Bystřice pod Hostýnem. Sousedí s Moravskou bránou na severozápadě, dále s Beskydami, Vsetínskými a Vizovickými vrchy. Nejvyšší zalesněný vrchol – Kelčský Javorník (864 m) tentokrát nenavštívíme, protože máme plán projít co nejkrásnější část pohoří směrem na Valmez z Bystřice pod Hostýnem (316 m).

Tento vrchol je zřetelně vidět z Lysé hory, stejně tak, jako Hostýn z álnice od Olomouce do Hranic. Chceme tedy chytře navštívit starodávný Hostýn (735 m), známá sedla Tesák (688 m) i Troják (590 m) a rekreační obec Rajnochovice (400 m) s následným přesunem na osadu Lázy. Všude tam se dá tušit občerstvení a pivní mok, zajisté pro úspěch akce nezbytný. A taky pro spláchnutí příchutě vařených švestek na trase. Té bylo tentokráte dostatek. A jak to tedy vlastně probíhalo?

Čtvrtek 16.11.2006 Bystřice pod Hostýnem – Hostýn – Bukovina – Skalný – rozc. Holý vrch – U tří kamenů – sedlo Tesák

Dnes jako jediný Ostravák vyjíždím před sedmou z centra města, vlak je kupodivu plný. Málem jsem zaspal, paní Marie nenařídila budík a já jsem svůj zapomněl v lázních Třeboň v květnu. Ve Frýdku přistupuje trojice z Podbeskydí a vyjíždíme do Veřovic, abychom v Hostašovicích přesedli na autobus a takto dorazili do Valmezu. Pak přes Branky, Kunovice a Osíčko konečně zdravíme Bystřici pod Hostýnem, jejíž název je již spjat s pojmenováním našeho letošního horstva.

Již v Pržně vytáhl Jarda překvapení, slivovici z jižní Moravy v sklenicích od italských oliv a já 4 jitrnice z Opavska , které byly servírovány s pálivým mletým křenem z Polska a feferóny kdoví odkud na táccích. Chléb byl radvanický. K tomu pivo Radegast z Nošovic.

Cesta tedy uběhla rychle, bylo jasno, kochali jsme se obrysy nám dobře známých hor na obou stranách železnice. V Bystřici pořizujeme startovní foto, dáváme razítko a družina se dělí. Já, jako vzorný pacient respektuji příkaz své lékařky a zavrhuji výstup na Hostýn a rozhoduji se dostat na vrchol náročné posvátné hory autobusem, který jede v 10.35.

Jarda se ke mně přidává z několika důvodů. Byly hned tři. Nechce mě opustit, v úterý ho svinsky bolela záda a nechce se mu. Po červené je to nahoru jen 4 km, pro zdravé kamarády tedy lehká rozcvička na rozdýchání. My s Jardou jdeme do města, informační centrum v budově zámku je uzavřené. Jarda marně hledá WC, problém tedy řeší v parku před zámkem.

Autobus nahoru kličkuje v erpentinách, je to 9 km. Vystupujeme pod kostelem. Naši druhové přifuněli za chvilku, Velča přirovnává výstup k Civettě v Dolomitech, i Inženýr z hor se tváří vyčerpaně. Holt, převýšení přes 400 m je pro staříky výkon! Cha, cha!! Převlékají zpocená trika a dávají si pivo. My s Jardou jsme bágle a kytaru zanechali v hospodě Ovčárna, kde nástroj později zapomeneme. Ale to jsme ještě nevěděli. Kupujeme pohlednice, turistickou známku, razítkujeme a relaxujeme. Obdivujeme stánky na "Levnou krásu", v níž pobožní věřící nalézají své suvenýry. Stánky jsou však nyní otevřeny pouze dva.

Zanechávám kamarády na lavičkách u piva a jdu k rozhledně, která je však zavřená. Ale i tak jsou vynikající výhledy na Bystřici a dále k Přerovu, Lipníku a Hranicím na Moravě. Nad Moravskou bránou leží dokonce inversní oblačnost. V těchto výškách dosti netypické. Je teplo a jasno, na listopad zcela nezvyklé počasí, které přinese jistě zase nějaký teplotní rekord. Pod rozhlednou je památník obětem komunismu a pod ním fašismu. Snad již tyto dva režimy dají lidstvu pokoj, už toho bylo dost.

Fotím a fotím, zítra nemusí být tak hezky. Vedle rozhledny se točí vrtule větrné elektrárny , která se zde přátelí s nejvýše situovanou chrámovou stavbou na Moravě - kostelem Nanebevzetí P. Marie (730 m). Ale to je jiná paní Marie, ne ta moje. Hostýn prý navštívili i věrozvěstové Cyril a Metoděj, hostýnské poutě jsou spojovány se zázračnou záchranou křesťanů pomocí Panny Marie při vpádu Tatarů na Moravu v roce 1241. Okolí zdobí křížová cesta od Dušana Jurkoviče, takže to tady trochu připomíná Pustevny.

Sestupujeme posléze do hospody Ovčárna, kde potěší kyselica a pivo Zubr z Přerova, byť poněkud nasládlé chuti. Taky obnažený pupíček mladé servírky, která nás účtuje. Jarda při odchodu úporně bojuje s novými kšandami, ještě s nimi není "zžitý!" Naše další cesta vede na Tesák, já jsem tady byl vloni, takže bez rozpaků sestupuji k rozcestníku Hostýnské valy pod kostelem, zatímco hoši nedůvěřivě zkoumají starou mapu. Nakonec však jdou za mnou.

Asi po 10 minutách Mirek zjišťuje, že nikdo nemá kytaru. To se nám již stalo v Polsku v roce 1995, ale tam jsme pro ni museli nazpět taxikem. Nastává problém, nikomu se zpět do kopce po pivech a kyselici nechce, nejmladší a nejsilnější Velča odmítá návrh vyslat pro nástroj právě jeho z výše uvedených důvodů. Přestává mě to bavit, nasazuji si zdravotní punčochu do správně polohy a jdu co by lazar sám. Kytara byla již dobře ukryta před případnými zloději –hudebníky v kuchyni, číšnice prý na nás volala. Ale špatně!

Lesem se dostáváme na krásnou louku, kde je plno krav, úplná valašská idyla. Na krávy nás před chvílí upozornily 4 přestárlé turistky, které šly naproti nám na Hostýn. Zjevně je naše přítomnost nabudila. Asi eroticky. Tedy pozitivně. Není se čemu divit, náš šarm je znám od Šumavy k Tatrám, Ukrajinu nevyjímaje. Meditujeme, co bychom s nimi asi na Tesáku dělali.

Přicházíme k rozcestí Skalný, kde je odbočka modré značky do překrásné vesnice Rusava, kam původně chtěli jít hoši druhého dne, ale mi se podařilo jim to rozmluvit. Odpadla by hřebenovka přes Bludný a to by byla věčná škoda. Nedaleko jsou krásné cvičné horolezecké skály – k nejvýraznějším izolovaným skalám patří 10 m vysoká Žába, skalní věž Zub (13 m) a nevyšší skála (18 m) – Orel.

Orla známe dobře, letos má bulku a my s Jardou známe i Zuba, který udělal kariéru v Americe. Je bohatý dolarový milionář, tady v Beskydech si zařídil letní sídlo. Byl to kdysi známý prášil, ale po revoluci o něm psaly noviny. Článek se jmenoval: "Začínal jsem ve stodole!" Jak jinak! Potkal jsem ho před třemi roky na Velkém Javorníku po konferenci v Rožnově, vypadal jako Krokodýl Dandy z amerického filmu, po půlhodině jsme se poznali. Zaplatil jsem mu dvě piva, došly mu prachy.

Jdeme stále po zelené značce, potkáváme červenou odbočku na krásný vrch Pardus (672 m), odkud jsou výhledy. Občerstvujeme slivovicí a pivem v plechovce. Stále platí staré úsloví: "Když chlastají sportovci, je to trestuhodné, ale když sportují alkoholici, je to povznášející!" No a my jsme něco mezi tím a navíc ve starobě. Pokračujeme lesem na rozcestí U tří kamenů. Tyto kameny byly hraniční, oddělovaly bývalá panství Kelč, Bystřici a Lukov. A odtud to jsou jen 2 km na sedlo Tesák, kde máme zajištěný nocleh v hotelu Sport.

O zajištění ubytování se letos obětavě postaral Jaroušek, což nikdy není jednoduché. Proto ho posíláme do hotelu a my si objednáváme pivíčko ve staré turistické chatě, kde je spousta nejrůznějších vlaječek z minulého století a tisíciletí. Staří dva číšníci tu letos však nejsou, ale obsluhuje nás syn jednoho z nich.

Nocleh v protějším hotelu má stát 340 Kč, tak to Jarda vytelefonoval. Mezitím Pavel zjišťuje, že chatky vedle ubytovávají za 160 Kč, je tam teplo i voda ve sprchách. Teplá. Takže měníme plán, ale chudák Jarda má pocit výčitek k hotelu Sport. Když tam s Mirkem jdou oznámit, jak jsme změnili plán, šéf hotelu měkne a snižuje cenu na 140 Kč za osobu, což je výhodné a vzhledem k tomu, že je tam možno večer sedět do 22 hodin, rozhodujeme se jako jeden muž.

Ubytováváme se a jdeme s kytarou oslavovat Mirkovy šedesátiny. Předáváme mu dary – čelovku od Súlovského v brašně, lihovinu zn. "Žihadlo", Treking s mým článkem o Andách v Chile a společném kamarádovi A. Alvarezovi i básně, které mu zarecituji. Staroch je zjevně dojat, obzvláště ho potěšila fotka obrazu opilce, těsně po polknutí kořaličky, který mu visel dlouhou dobu v práci nad ledničkou, kde si dávali s odlévači ranní drink, protože zjistili, že se odlévárna ve střízlivém stavu řídit nedá.

Zpíváme a vzpomínáme na minulá putování. Taky na Doubka a Frantu Oheru, kteří již nejsou mezi námi. Od dob Doubka se snížila spotřeba alkoholu a vloni se ztratil na Sninském kameni ve Vihorlatských vrších Velča, takže tradice pokračuje. Díky Bohu!

Večeřeli jsme již na staré chatě, takže konzumujeme tekutou stravu. Řešíme problematiku drog, Mirek je legalizuje k zděšení Jardy i Pavla, kteří chtějí proti nim bojovat. Nikdo tentokráte nekouří. Pak Mirek zjišťuje, že peněženku jako správný hostitel nechal na pokoji a jde pro ni, odnášeje si dary. Přináší peněženku, ale nemá pro změnu klíč od pokoje. Pak ho objevil. Až na nahoře. I další ráno je ve znamení hledání, já hledám zdravotní punčochu, Jarda zuby, Mirek peněženku i dary. Peněženka byla v kytaře, dary na zemi, punčocha pod polštářem a zuby v batohu. Den se vydařil, měl náboj a důstojnost oslav šedesátin!

Pátek, 17.11.2006 Tesák – Troják – Maruška – Bludný (659 m) – Čečetkov (687 m) - neznačená cesta do Rajnochovic

Probouzíme se v okrese Kroměříž na křižovatce turistických cest v této části Hostýnských vrchů pod vrcholem Čerňava (844 m) s památníkem partyzánů. Okolí chaty je ve znamení běžkařských cest, je zde několik okruhů. Vloni, když jsem zde byl s paní Marií ve stejnou dobu, napadlo přes noc 20 cm čerstvého sněhu, letos nic takového nehrozí.

Snídaně byla objednána na půl deváté, přichystali nám párky, paštiky, džem, med, jablka, kávu, čaj i loupáky, které miluji já a sežeru jich asi pět. Cena za všechno dohromady je 60 Kč pro jednoho, my sníme pouze párky. Poněkud se neshodneme nad problémem švédských stolů a vyrážíme, tentokráte již i s kytarou. Jdeme napřed po zelené značce kolem sjezdovky na Vičanov, kde se nechtěně rozdělujeme a na Troják jdeme ve dvojicích různými cestami. My s Jardou jdeme větší část po asfaltu, míjíme odbočku do Rajnochovic, kam se dá přes hory projet autem.

Na Trojáku nás vcucne stará hospoda, kde mají žárovky na stropě a malovanou chodbu před záchody. Taky Radegast, dršťkovku, hrachovku i zelenou. U výčepu popíjí záhadný opilec. Vyrážíme spokojeni asi v půl jedné a stoupáme po nádherném hřebeni na Bludný. Nemáme ještě ani jedno společné foto, proto Pavel žádá staršího turistu, aby nás vyfotil. On na to praví, že nemá čím a tím Pavla odzbrojil. Ani hosté hospody nás vyfotit nechtěli. Naštěstí další poutník již naše přání vyplnil a hned fotí dvakrát. Einmall ist keinmall!

Holými hřebínky s výhledy na všechny strany postupujeme rozvážně až na Bludný, kde Pavel potkal známého havíře ze šachty a z hor. Havíř všude bratra má! Tento je nejen havíř , ale i cyklista. Jsou vidět Vizovické vrchy, Vsetínské vrchy i hřeben Kelčského Javorníku s vysílačem. Beskydy jsou bohužel v oparu, jinak jsou odsud jako na dlani. Zkoušíme z kopců motorkáře, nezklamal. Poznal jen Kelčský Javorník.

Potkáváme řadu cyklistů, kteří využívají teplého počasí k poslední možnosti si nabít čuňu v hoře. Zvláště Mirek je proti nim zaujatý. Opět vzpomeneme Duba a Jindru Nezmeškala, kteří při této kratochvíli přišli o své životy. Čest jejich památce! V zimě si zde nabíjejí čuňu pro změnu běžkaři, ale zde na hřebeni nebezpečí nehrozí. To je hlavně při sjezdech. Já jsem tento hřeben v minulosti jel, byl to neobyčejný zážitek. I ten sjezd do Valmezu.

Občerstvujeme na hřebeni a konstatujeme, že s Dubem by jsme měli lehčí batohy. Nikdy nic nenechal náhodě. Jako mistr sportu byl důsledný! Ve všem. Dobýváme zalesněný vrch Čečetkov, odkud hoši chtějí krátit trasu tím, že přes les narazí na červenou značku. Radí jim cyklista, zakrátko mizí v lese. Já jdu ještě asi 500 m dál, výhledy gradují, je vidět Vsetín, kde se narodil erotoman Mirek Topolánek a Cikánům tam staví buňky obětavý starosta.

Nad bílými paneláky se zvedají na východě již Javorníky, které v Lidečku navazují na Vizovické vrchy známými Čertovými skálami, kde začínal lézt Polda Súlovský (1954). Na opačné straně jsou Pulčínské skály a cesta vede až na Portáš. A pak až na sedlo Melocik a dále do Čadce. Je to znamenitá běžkařská trasa! Pak ale má cesta s výhledy končí a narážím na nechutnou lesní bahnitou cestu dolů na severozápad, na kterou se dostali po sestupu i moji kamarádi.

Rozhoduji se a volím tuto sestupovou variantu. Proklínám hnusné bahno a ještě hnusnější lesáky a asi po 3 km docházím do Rajnochovic, kde je hned na okraji vesnice hotel, připomínající něco jako Permon na Podbanském. Pak pořád po cestě okolo kostela a je tady hotel Polom, kde docházím u pípy své druhy, kteří se diví, cože zde dělám tak brzy, jelikož si mysleli, že půjdu přes Lázy. Dáváme pár osvěžujících piv a jdeme se ubytovat, já opět sdílím pokoj s Jarouškem a osvědčená dvojice Velča – Staroch chrápe vedle.

Následuje večeře, u které Pavel přestal mluvit a jde spát. My teprve začínáme hýřit, zpívat se nám nechce, což nám později vytkla číšnice. Já jsem výjimečně vypil navzdory práškům dvě griotky, hoši jako silní jedinci pijí rum se zelenou, ale ten rum v ní není vidět. Je vidět jenom pak na nich. Šulda není schopen pozřít místní specialitu. Posléze však gurmán Jaroušek dostane chuť na smaženici z 8 vajec, Staroch chce jen 4! Ještě že nezatoužil po lanýžích, jako kdysi jeden z odlévačů na ocelárně. Z pytlíku mizí 1 100 Kč, Velča měl tentokráte smůlu.

Kdo brzy odchází, o mnohé přichází! Vzpomínali jsme na počátky našich putování a na to, jak to vlastně vzniklo. Po 0. ročníku v Malé Fatře jsem já přivedl Mirka a Jarda Pavla. To bylo, když nám bylo 34 let, Pavel měl let 31. Neuvěřitelné! Začali jsme společně v Slovenském rudohoří, pak jsme postupně navštívili Vysoké Tatry, Spišskou Maguru, Strážovské vrchy, Bukovské vrchy, Štiavnické vrchy, Malou Fatru, Nízké Tatry, Velkou Fatru, Slovenský kras, Čergov, Bachureň, Branisko, Roháče, Muránskou planinu, Kremnické vrchy, Slovenské Beskydy (Kysucké a Oravské Beskydy, pozn. red.), Slanské vrchy, Malé Karpaty, Vtáčník, Žiar, Tribeč, Pohronský Inovec, Cerové vrchy a Vihorlat na Slovensku, v cizině jsme byli dvakrát v Polsku, jednou na Zakarpatské Ukrajině a taky v Alpách v Rakousku, kde jsme vytvořili výškový rekord putování. Zkrátka toho bylo dost. Naše asertivní výměny názorů není možno nazývat ponorkovou nemocí. To je dobře!

Meditujeme nad tím, jak dlouho ještě budeme chodit nadále. Sedmdesátka je jasná, pak se uvidí! Aspoň tak si to malujeme. Šli jsme spát před jedenáctou, Šulda oddychoval jako mimino, vůbec nechrápal. Jev zvláštní. Bylo to asi tou zelenou s rumem, která léčí, když se pije s rozumem. A asi působí tento barevný roztok i proti chrápání. Ale u Inženýra z hor to neplatilo, Pavel neuspěl ani se špunty do uší, které jsou na šachtě účinné při střelbě slojí. Na hutníka havíři nemají!

Sobota, 18.11.2006 Rajnochovice - Klínec (668 m) - Kalužův památník – Bílová – Háje – Lázy

Na poslední letošní štaci vyrážíme po snídani něco po deváté, loučíme se s personálem, který lituje, že s námi nemohl "békat". Červená značka vede již podle nové mapy od kostela, stará vedla až z konce vesnice. Kráčíme kolem říčky Juhyně, do které se vlévá potok Rosošný. Juhyně teče dále až do Bečvy. Má tedy i ona na svědomí záplavy v oblasti Troubek. Tam se vlévá Bečva do Moravy.

Stoupáme do kopce, má to docela jiskru a je to výživné. Na vrcholku hory s příznačným názvem Klínec je první Staroch a zkoumá svou starou mapu z průvodce. Tam je ještě červená značka jinudy. Pod námi jsou Rajnochovice a naproti dva kopce – Hradiště (605 m) a Čertův kámen (612 m). Lesem se dostáváme k památníku letce Kaluži, který zde zahynul se svým letadlem při bojích v roce 1944, kdy letěl na pomoc SNP. Odtud je to do našeho hotelu jen necelé 3 km, ale výstup byl docela hodnotný.

Lesem jdeme na krásnou náhorní planinu, kde jsou četné jalovce a několik chat, u jedné z nich hoří vatra. Jsme pod horou Bílová. Loukami jdeme přes Háje do osady Lázy, kde je dle očekávání hospoda. Otevírá se v 11.00 hodin, chybí nám 10 minut. Pavel zjišťuje, že autobus do Valašského Meziříčí jede ve 12.05, čímž ukončuje předčasně naší letošní pouť, jelikož je jednohlasně rozhodnuto jet potupně do Valašských Athén tímto přibližovadlem. Moje MUDr. by mě zajisté pochválila, leč duše horala trpí. Ale musím něco vydržet!

Toto rozhodnutí však padlo až v hospodě po 2. pivu a zelené, kterou si dal opět kořalečník Jarda. Na řadu přišla i píseň, Mirek si vynahradil za půl hodiny, co minulého dne zmeškal. Pivo, byť Radek z Nošovic ,shledal Jaroušek teplým a dal si černé v láhvi s kousky ledu. Masitý hostinský pravil, že místním Valachům musí pivo ohřívat a za týden ,že zde končí. Autobus odjel na čas, Gejza se nekonal. Ve Valmezu jsme byli po půl jedné, mi jel vlak přes Hranice do Ostravy ihned, hochům za 1 pivo. Akce byla s úspěchem ukončena!

Celá oblast je na mapě Hostýnské vrchy nebo starší mapě Střední Morava, přístup do oblasti je možný z různých zastávek vlaku na trati Valašské Meziříčí – Hulín nebo Valašské Meziříčí – Vsetín, je možno pochopitelně využít autobusové spoje na trase Vsetín – Bystřice pod Hostýnem, kde jsou zastávky na Trojáku i Tesáku a projíždí se Bystřicí, ze které jezdí spoje na Hostýn. Autobusy rovněž jezdí do malebné vesničky v údolí - Rusavy. Skalní terény na Skalném využijí především horolezci. Malebná valašská krajina k sobě přátelsky přivine každého, kdo v dobrém přichází. A král Bolek Polívka je král moudrý a spravedlivý, vonící lahodným mokem. A tím voní celý tento kraj!

• volba pohoří i termínu výtečná, teploty na hranici stoletého rekordu
• počasí super
• razítek bylo přehršel, zvláště na Hostýně
• výhledy skvělé, byť na Hostýně byla neuváženě zavřená rozhledna
• na cestě bylo 6 hospod, všechny otevřené
• značky piv – Radegast, Holba, Zubr, Plzeň
• zelená s rumem působí proti chrápání
• chodit lze i se zdravotní punčochou a trombózou, bay – pas nevyjímaje zádům pohyb svědčí
• Jarda a termoprádlo bylo něco nového, navíc i za téměř letního počasí pochodoval v pohorách. Taky zdravotní punčocha se vyskytovala poprvé
• ráno se pilně polykaly prášky proti různým chorobám, s pivem chutnaly skvěle
• šedesátiny jsme na putování slavili poprvé a snad ne naposled. Velča má šanci.
• Orel chyběl, nikdo nerozbil kytaru. Málem jsme ji ale ztratili.
• skleróza napadla naše družstvo ve všech směrech, pořád jsme něco hledali
• digitální technika na akci rovněž poprvé, zhotoveno 250 fotek
• ve trojku se méně utratí, viz. 2. večer v Rajnochovicích
• budeme chodit až do smrti smrťúcí!! Kdo zůstane poslední, musí chodit sám!!!