Skyrunning

Reportáž z Mistrovství Evropy ve skyrunningu

Minulou neděli se ve španělské Zegamě Aizkorri běželo Mistrovství Evropy ve skyrunningu. Jan Zemaník ze Salomon týmu doběhl na dobrém 21. místě a úspěšně si vedl také Tomáš Bystřický běhající za Salomon / Rock Point. Anka Straková dokonce vybojovala stříbro v kategorii žen - veteránek.

Technicky náročná trať v horských podmínkách

ME ve skyrunningu, Zegama Aizkorri, proběhla v neděli 17. května ve Španělsku ve vesničce Zegama. Jde o závod v délce klasického maratonu, ovšem v horských podmínkách a tedy i s pořádným převýšením. Celkové převýšení je téměř 5,5 kilometru (2,7 km nahoru a 2,7 dolů) a až 70 % se nachází v technicky náročném terénu. Trať se ale nenachází v žádných závratných výškách, nejvyšším vrcholem je Aitxurri (1 551 m n. m.), nejnižším Zegama (250 m n. m.).

Českou republiku reprezentovali Jan Zemaník, Tomáš Bystřický, Jan Havlíček, Petr Král, Vít Otevřel, Zuzka Krchová, Anka Straková a Michaela Mertová.

Aktuální reportáž nám zaslal přímo jeden z českých reprezentantů, Tomáš Bystřický: Tak je to hotovo, běžel jsem Zegamu! Jeden z top SkyMarathonů na světě a běžel jsem tak že se za to nemusím stydět. Bylo to mokrý, bylo to těžký, bylo to nebezpečný a přitom krásný.

Ráno je v Zegamě uplně stejně jako poledních pár dní takže dobně prší a mraky se válejí nad městěm, že nejsou vidět vrcholy okolních kopců. Jsme tam dost brzo a tak se povalujeme v autě, pak rozběhání a tlačenice v koridoru. Stojím tak v 5 - 6 řadě a furt do mě někdo strká, nad námi poletuje dron s kamerou a krouží tělevizní kamera.

V devět vypálíme na sprinterské kolečko centrem, hlava nehlava se nacpat dopředu před prvním úzkým stoupáním z města. Před startem se utěšujem, že se nebudem nikam hnát a radši v klidu. Takže jdeme klasicky do plnejch hned od startu a do chůze přecházím až těsně než se cesta srovná. Většinu toho kopce běžím s Emelií Forsberg, nahoru jí to šlape ale na traverzu jí útíkám a doufám že už se nepotkáme abbych nemusel sklopit uši.

Trať se vlní lesem a v prvním seběhu do Otzauerte si všímám, že to bude klouzat. Přeběhnem silnici po mostu z lešení a je tu první místo obsypané divákama, kteří nás hecujou do krátkého kopce k první občerstvovačce na 6 km. Pak se trať nějak vlní po kamenech a loukách než začne hlavní část na první vrchol Aratz (1 450 m) tam se jde po vápencové suti, fouká jak blázen a je vidět leda na 50 m.

Snažím se nikam nespěchat a nezničit se hned tady, to hlavní ještě přijde. Jak se překlopíme přes vrchol, začíná první prasácký seběh k jeskyni Sancti Spiritu. Všude voda a volné kameny, kloužou jak blázen, v rychlosti vletím do jeskyně hodně musim brzdit abych to uřídil. Krátký traverz a už je to slyšet.

Před výstupem na Aizkori je občerstvovala obsypaná diváky, beru gely a jdu do toho špalíru. Stoupám serpentinou po louce a po obou stranách řvou lidi, před vámi je vidět jen úzká ulička a rámus, všude. Křičí, zvojí, troubí a plácají vás po ramenou, mazec.

Vbíháme do lesa kde se plahočím bahnem u bez diváku, jakmile ale zmizí stromy, není přse mlhu zase vidět na víc než 50 m. Ale je to slyšet, nade mnou je závěrečný výšvih na Aizkori (1 540 m) a další stovky fanoušků. Před nástupem do úzkého kamenného koryta předbíhám jednoho týpka abych si to mohl užit. A jedem, zase mně hecujou, řvou na mě jménem rámus ještě větší než dole, totální tranz.

Doplním gely od našeho supportu Jirky a Tomáše (posádka řidičů Tom - George naší závodní dodávky) a začíná traverz ke druhé špičce hřebene - Aitxuri. Jak pomalu jsem šel poslení kilometr nahoru, tak stejně dlouho mi trval tenhle vrstevnicový. Lezeme po skalách po všech čtyřech, každá krok je třeba dobře mířit, po levé straně je prudká stěna s ostrými hranami skal. Lezu po nich a chcu aby to skončilo.

Traverz skončil, ale přišel brutální seběh, sjezdovka na Perunovi hadr. Nejdřív volné kamení a pak totálně vyklouzaná louka s bahnem a občas čumí šutr. Boty se absolutně nechytají a padám na zadek, sbírám se abych pokračoval, ale vůbec. Lepší jít rovnou na zadek a občas to zastavit. Jedno nakopávám levým kolenem šutr a už mě to fakt nebaví slušně řečeno.

V tý prasečině předbíhám Honzu Havlíčka a tím se posouvám na druhé místo z našich. Honzovi krutě došlo. Dole s těží rozbíhám nohy a řikám si že sem se teda moc nepošetřil před posledním větším kopcem. K němu dobíháme po zvlněných loukách s občasným přelezem skalky. V každém zajímavějším místě jsou další a další diváci.

Na 29. km začíná poslední velký výstup na Andraitz. Říká se , že právě tady se začíná dělat závod. No tak že jo, lehce tuhnu a v kopce mně předchází několik chlapů a těsně před vrcholem i první ženská. No paráda. V seběhu je ale moc opatrná a jdu před ní. Z vrcholu budeme víceméně klesat až do cíle.

Seběhem rozuměj nejdřív zase poskakování mezi kameny a pak v lese koryto plné bahna po kolena, člověk se v tom brodí hůř než v rozoraným poli. Takový povrch byl tak nějak ve všech lesních sebězích, jen hloubka zaboření se malinko lišila. Když to není hluboký a měkký tak to klouže jak namydlený. Moc mi to v tom nejde a musím opatrně.

Až od nějakého 35. km začne mít cesta přijatelný sklon a můžu točit nohama, jak jsem zvyklý z Plzně. Pár jsem jich tady ještě zaříznul. Buď je to korytem potoka a nebo vodou tekoucí ze svahů.

Vybíháme z lesa, smaží slunce a mě zas tahají křeče za stehna. Čím blíž městu, tím zase více diváků. Poslední dva kilometry jsou po asfaltu a nohy už fakt nic moc. Je slyšet rámus, blíží se centrum a lidi řvou a chtěj si plácnout. Nádhera, užívám si, to nejde jinak. Euforie jako blázen, z těch lidí mrazí po zádech zádech.

Na MS v biatlonu jsem byl jako rozhodčí a řikal jsem si jaký to je pocit, když ten dav řve na závodníka? V těch kopcích to bylo elektrizující, tep letí nahoru a chcete jen a jen přidat, vyskákat ty schody a se všema se zdravit. Skvělá atmosféra, která je pro tenhle závod typická a jedinečná!

Dobíhám tedy na 66. místě v čase 4:40:38 na ME. V cíli už čeká Sam Straka a Honza Zemaník. To zvíře to dalo za 4:18 a je dvacátý první, peklo. Já beru svůj výsledek všema deseti, je podle očekávání. Trať to byla technicky hodně hodně náročná, ale zdaleka nejsem tak zničenej jako po MČR.

Tomáš Bystřický běhá v týmu Salomon / Rock Point. Díky jejich podpoře a vybavení může trénovat a účastnit se závodů na mezinárodní úrovni. Také Jana Zemaníka, našeho nejúspěšnějšího skyrunnera, podporuje a vybavuje Salomon.

Další související články: