Železnorudsko, Železná Ruda a okolí města turisticky

Pod výletně známým vrcholem Královského hvozdu

Uprostřed centra nejzápadnější části Šumavy leží Železná Ruda, hlavní a nejnavštěvovanější turistické středisko. Byla založena v první polovině 16. století při tzv. královské stezce, zřízené Přemyslem Otakarem II. ve druhé polovině 13. století a spojující řezenské biskupství se sídelním městem českých králů Prahou. Vozila se po ní nejenom sůl, ale později i olovo, stříbro a železná ruda, po níž město dostalo jméno. Jeho zakladateli byli kupci Konrád Geisler a Melchior Fiedler z Pasova.

Dominantu letoviska tvoří barokní kostel se zajímavým dvanáctiúhelníkovým půdorysem a cibulovou bání, postavený na místě někdejší sklářské hutě a bývalé kaple v letech 1727 až 1732. Uvnitř kostela najdeme mramorové náhrobní kameny některých členů sklářských rodů zdejší oblasti, jejich výrobky jsou shromážděny ve vitrínách železnorudského muzea.

Čtěte také: Počátky turistiky na Šumavě, první turisté se k Třístoličníku přibližovali…

Budovu postavil v roce 1877 jeden z posledních členů významné sklářské dynastie Abelů Kryštof Abele, který o rok později tu také zemřel. Soubor šumavského skla sta podob ladných proporcí a barev je v muzeu tematicky doplněn ukázkami národopisnými a dalšími památkami ze života a práce lidí na Železnorudsku v minulosti.

Vrchol Pancíře východištěm cesty

Okolí Železné Rudy je za všech ročních období vděčné pro vycházky náročných i méně náročných turistů. Jedna z cest - trasa směrem na Špičák, Pancíř, Šmauzy a Nový Brunst - obnáší kolem 22 km. Nejlépe je k ní vyjet hned ranním autobusem z Železné Rudy na Špičácké sedlo.

Již na počátku 20. století zde stály jedny z nejznámějších ubytoven na Šumavě - Rixi a sousední Prokop, jehož majitel svoji ochotou se brzy stal oblíbenou a známou osobností. Asi 140 m pod sedlem Špičáku nás dech šumavské minulosti ovane u železničního tunelu, který pod vedením ing. Šebka byl v délce téměř 2 km, dokončen v roce 1877.

Ve své době byl ojedinělý v celém Rakousko-Uhersku. Jeho stavba si vyžádala mnoho obětí, z nichž některé jsou pohřbeny pod podlahou starodávné kapličky pod železnorudským nádražím. Ze Špičáckého sedla je pěkný pohled do údolí k Železné Rudě.

Po červené značce vystoupáme nebo vyjedeme sedačkovou lanovkou z Hofmanek na Pancíř (1 214 m), kde od horské chaty s rozhlednou, postavené v roce 1923, se nám nabídnou další rozhledy po krajině. Za příznivých podmínek, zejména při teplotní inverzi, lze zahlédnout mezi bavorským Falkensteinem a Velkým Javorem rozeklané siluety skupin Hochkalteru a Watzmannu (2 714 m), pod nimž se rozkládá alpský Národní park "Königsee".

Přímo pod námi spatříme uprostřed lesů rozlehlou planinu Nového Brunstu, místo naší okružní cesty. Z Pancíře se k ní vydáme severním směrem po pokračující červené značce. Asi po 1 km dorazíme ke křižovatce značených cest - Tomandlovu křížku - odkud východním směrem pokračuje žlutá značka k přírodní rezervaci Šmauzy, údolí s vrchovištním rašeliništěm, obklopené lesy. Bývala zde osada se sklárnou. Cesta lesem strměji klesá, v závěru se stáčí doprava.

Zlovolný postoj vrchnosti

Historie rozsáhlého lesního údolí sahá do roku 1754. kdy Ignác Schmaus, syn usedlíka a majitele sklářské hutě v Pullenreuthu v Horní Falci, tu ve zdejších pralesních polomových plochách založil dvě sklářské hutě. Předek Ignácův Jiří Michal se na Šumavu přistěhoval ze Solnohradska a proslul tím, že v postavené sklárně na ronšperském panství vyráběl tzv. filigránové sklo. J. Š. Baar se o něm v povídce "Pláně" zmiňuje jako o sklářském boháči.

Svoji první huť vybudoval Ignác Schmaus patrně ještě v roce 1754 v místech dnešních Předních Šmauzů; budova byla téměř 25 m dlouhá, 19 m široká a její konstrukce pod šindelovou střechou spočívala na šestnácti dřevěných sloupech, pobitých prkny. Huť vyrábějící zrcadlové sklo, vychladla někdy v roce 1809, a byla přeměněna v pilu, v níž se pracovalo ještě počátkem 20. století.

V první polovině roku 1754 postavil Ignác Schmaus druhou sklárnu v místech nynějších Zadních Šmauzů. Měla pohnutější osudy. Již v počátcích stavby se dostal do sporu s vrchností, která 23. července 1765 vyslovila zákaz pokračování prací, neboť prý byly zahájeny bez jejího souhlasu.

S tímto stanoviskem navštívil hned druhý den sklárnu revident panství Lukáš Sýkora, který však zastihl pouze huťmistrovu manželku; ta v nastalé slovní při hájila práva svého chotě takovými nevybíravými slovy, že otřesený Sýkora doporučil, aby byla dána do želez.

Do průběhu hovoru zasáhl přivolaný manžel, který však ve výřečnosti ženu ještě předčil, a tak celá záležitost měla dohru u soudu. Teprve 20. února 1766 bylo Schmausovým dovoleno huť dostavět. Úroveň jejich výrobků - tabulového a zrcadlového skla - byla však později taková, že předčila i proslulé benátské sklo.

Kolem míst hutě, po níž v terénu nezůstalo nic, projdeme hned zkraje údolí po přechodu lávky nad vodami Křemelné. Po pravé straně cesty stojí rozvaliny obytného stavení, u něhož býval kdysi ještě chlév a stodola. Stavení bylo obydleno ještě v roce 1920.

Dnes na život tehdejších lidí upomíná jen třešeň, stojící opodál cesty, jejíž rozsochatá koruna teprve v červnu rozkvétá bílými květy. Posledními pamětníky sklářské hutě a dominantou cípu lesní 23 ha enklávy tam, kde vyúsťuje turistická cesta, byly ještě koncem šedesátých let 20. století dva pralesní soliterní smrky; začaly však usychat a jeden z nich byl v únoru 1961 vyvrácen. Lesní správa ponechává jeho masivní kmen, ležící nedaleko druhého uschlého stromu, svému osudu tak, jak to vidí v Boubínském pralese.

Brunstské skelné hutě

Z přírodního pestrobarevného koberce lesní tišiny Šmauzů, který patří po stránce botanické a krajinářské k nejmalebnějším a nejpůvabnějším na Šumavě, pokračujeme po žluté značce ke směrovce na okraji lesa, kde odbočíme na značku zelenou.

Asi po 2 km dojdeme po pěkné lesní pěšině na Nový Brunst. Cesta vede zpočátku mírným stoupáním lesem, pak klesá k téměř nepoužívané silnici. Celé území Brunstu získal v roce 1672 skelmistr Jan Jakub Eyssner, o jehož zámožnosti se dochovalo, že půjčoval peníze i klatovským měšťanům.

Za vlastnictví rodu Adlerů se ze zdejší sklárny vyváželo v roce 1806 duté a solinové sklo až do Itálie, Švýcarska a Španělska. Původní huť, uváděna jako na Starém Brunstu, ukončila činnost někdy kolem roku 1830.

Její statek koupil v roce 1835 Fredinand Abele, další z rodiny známých šumavských sklářů, který pro údajný výrok, pronesený v bouřlivém roce 1848 v klatovském hostinci "U bílé růže", byl odtud eskortován až do svatojířského kláštera v Praze, kde byl vězněn s baronem Villanim a hrabětem Buquoyem.

Vojenský tribunál ho sice osvobodil, ale znechucen rodinnými poměry pomýšlel Ferdinand Abele na Starém Brunstu na dobrovolný odchod ze života. Záměr ale neuskutečnil a na Starém Brunstu v roce 1853 v 61 letech zemřel.

Po sklárně na Starém Brunstu není ani památky, avšak ještě v roce 1945 tu stávalo její obytné stavení. Bylo jednopatrové, zčásti zděné, zčásti sroubené, se stěnami pokrytými pěkně profilovaným šindelem, uvnitř byly trámové zdobené stropy.

Nechyběla ani jedna zvláštnost; tak jako na jiných šumavských hutích tu byly místnosti určené zvlášť dospělým a zvlášť dětem, ale byly tady odděleny i WC. Nad hlavním vchodem bývala zvonička se zvonem, který se používal při svolávání k modlitbě, ale také když někdo na huti zemřel. Mnohdy však zvon nejednou posloužil poutníkům v mlhavých dnech k orientaci.

V malé zvoničce na střeše byla v roce 1945 nalezena pamětní brunstská kronika, která ale v 50. letech zmizela. Na starém Brunstu trávil poslední roky života Fredinand Abele, kronikář rodu a někdejší starosta Železné Rudy, který zemřel v roce 1913.

Na Novém Brunstu vznikl komplex osmnácti výrobních a obytných budov s výrobou zrcadel a cínových fólií, které staří formani po tehdejší císařské silnici z Klatov až na bavorské hranice, dokončené v roce 1859, vyváželi daleko do světa, mimo jiných měst do Benátek, Milána i Norimberka; dnešní silnice má sice asfaltový povrch, avšak její podklad a téměř celá trasa tyto jízdy ještě pamatuje.

Činnost hutě ukončila série požárů. 8 srpna 1907 vyhořel nakonec i obytný dům, a s ním nesmírně vzácná sbírka starých tisků, starožitností, obrazů a sklářských uniforem. Zašlou slávu hutě v melancholickém zákoutí Šumavy připomínají dnes jen rozpadávající se zbytky stodoly jako pozůstatku někdejší velké zemědělské usedlosti.

Cestou, která probíhá téměř v přímce pod masivem Pancíře, pokračujeme asi 2 km ke Gerlově huti. Dnes už ani zde nenajdeme samozřejmě nic, co by nasvědčovalo tomu, že i zde bývala sklárna. V roce 1715 se uvádí majitel Kašpar Gerli a huť vyráběla kvalitní tabulové a zrcadlové sklo. Vyhasla v roce 1865.

Z Gerlovy hutě se dáme po zelené značce směrem k Hofmankám. Cesta se stáčí přímo pod úpatí Pancíře. Asi po 3,5 km odbočuje vlevo modrá značka, která nás dovede po dalších asi 4 km přímo do centra Železné Rudy, ke kostelu. Jestliže jsme však ubytováni na Špičáku, pak neodbočujeme, a dojdeme až k Hofmankám. Cestou míjíme budovu hotelu a dostaneme se na silnici, po které mírně svažitým terénem dojdeme pohodlně až na Špičák.