Hřebenovka Vizovických vrchů, Valašsko turisticky

Z Vizovic do Luhačovic, napříč hřebenem Vizovických vrchů

Ano, v tomto článku poputujeme jihovýchodní Moravou přes Vizovické vrchy z destiláty a likéry proslavených Vizovic do jedinečného lázeňského městečka, světoznámých Luhačovic. Ve střední části trasa vede zarostlými pasážemi s minimem výhledů, kde je les bohužel na mnoha místech zplundrován těžbou či necitlivě vysazenou smrkovou monokulturou.

Výhledy, jež v citlivých duších bezesporu vyvolají až pohnutí, však budeme opravdu bohatě zásobeni a odměněni na začátku a téměř v závěru túry. Přehlédneme hradbu Hostýnských vrchů od jihu i téměř celý široce roztažený pás Bílých Karpat ze severozápadu a západu. Trasu osvěžuje prohlídka zbytků dvou hradů: Engelsbergu a Starého Světlova.

Vizovické vrchy se představují

Na úvod si blíže vymezme Vizovické vrchy. Značnou plochu jihovýchodní Moravy pokrývají vlny a vlnky kopců Vizovické vrchoviny, celku, který geomorfologové odborně řadí do oblasti Slovensko - moravských Karpat. Vizovická vrchovina na západě sousedí s úrodnými nížinami Dolnomoravského a na severozápadě i Hornomoravského úvalu, na severu se bratří s Hostýnsko - Vsetínskou hornatinou, na východě se stýká s Javorníky a na východě a jihu se k ní v širokém objetí značné délky vinou Bílé Karpaty.

Nejvyšší partie Vizovické vrchoviny pak nazvala turistická veřejnost Vizovickými vrchy. Ty se člení na několik skupin. Nejseverněji se za Pozděchovským sedlem rozkládá Liptálská skupina s nejvyšší Vartovnou (651 m). V jihovýchodní části Vizovických vrchů se nachází hřbety rozbrázděné přítoky říčky Vláry. Hlavní hřeben Vizovických vrchů se počíná zvedat nad Čertovými skálami u Lidečka a jeho v drtivé většině zalesněné vlny běží směrem k jihozápadu. Nejvyššího bodu dosahuje na vrcholu Klášťova (753 m) nad Ploštinou.

V dopravně významném Tutkovském sedle klesá na nadmořskou výšku 445 m. Dále západním a jihozápadním směrem Vizovické vrchy krátce stoupají nad 600 výškových metrů (Komonec 672 m), načež postupně snižují svou výšku a klesají do Dolnomoravského úvalu. Severním směrem vybíhají Drdolskou skupinou a Kříby až k jižní hranici krajského města Zlína, kde nejvýraznějším vrcholem je díky masivnímu vysílači lesnatá Tlustá hora (457 m). Směrem k jihu nevysoké pahorky zde již převážně zemědělské krajiny Vizovických vrchů protínají přítoky říčky Olšavy.

Osobitý krajinný charakter území patřícího k Vizovické vrchovině je chráněn hned třemi přírodními parky (PP). Největší a patrně i nejznámější je PP Vizovické vrchy (13 300 ha) ve východní a severní části stejnojmenného pohoří. U Zlína PP Želechovické paseky (1 048 ha) uchovává ráz kulturní krajiny, výsledek to pasekářského způsobu hospodaření.

Podobně pestrou mozaiku polí, starých sadů, vinic, teplomilných luk a dubohabřin mezi Uherským Hradištěm a Velkým Ořechovem chrání PP Prakšická vrchovina (asi 4 500 ha). Do jižní část Vizovické vrchoviny rovněž zasahuje území Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, jež má sídlo v Luhačovicích.

Z Vizovic na Janovu horu za bombastickým výhledem

Po úvodu namasírovat lýtka a vzhůru z Vizovic na cestu do Luhačovic. Předtím však, pokud nevyužijeme možnosti prohlídky veřejnosti přístupného vizovického zámku s parkem, okoštujme alespoň něco z široké nabídky Jelínkovy výrobny destilátů ve firemní prodejně, zvláště se pak vzhledem k našemu cíli stylově nabízí Luhačovická bylinná. Po občerstvení svěřme naše kroky z Vizovic do opatrování červené značky.

Pokud vyrážíme z náměstí, pak chvilku kráčíme podél hlučné silnice, jezdí tudy kamiony směr Slovensko a ze Zlína do Vsetína. Mineme po levici pozdně barokní kostel sv. Vavřince s masivní věží v průčelí vystavěný roku 1792 na místě starší svatyně a po pravici nemocnici Milosrdných bratří založenou spolu s lékárnou a klášterem roku 1781, vizovická lékárna tak patří k jedněm z nejstarších apoték u nás.

Odbočka doleva nás vysvobozuje ze zajetí prašného chodníku a současně zahajuje několikakilometrové téměř nepřetržité stoupání. Nejprve se táhneme k vysílači kolem nové výstavby vizovického bytového komplexu "Janova Hora", sterilní to moderní králíkárny. Poté mineme boží muka i samotu, co mírně udivuje tím, že zde za plotem vedle sebe stojí zchátralá dřevěnice a zahradní bazén. Kolem se střídají paseky a ovocné sady se seníky a sušárnami na ovoce. Hlásí se i známky rekreačního využití svahů Janovy hory - první chatky se zajímavým dřevěným rozcestníkem cest "Na Janově hoře".

Informační cedule nám dává poznat, že naše kroky až na Spletený vrch kopírují část trasy Naučné stezky (NS) "Vizovické prameny", jež končí velmi příznačně na hlavním vizovickém prameništi - u Distillery Landu Rudolfa Jelínka. NS o celkové délce 14 km se sedmi zastaveními stoupá z Vizovic se zelenou TZ údolím Želechovského potoku až na hřeben Vizovických vrchů do blízkosti rozhledny Doubrava, pak vede kousek po modré TZ po hřebeni a ze Spleteného vrchu sestupuje zase zpět dolů s červenou TZ přes Janovu horu do městečka. Logickým cílem NS je upozornit na pozoruhodnosti Vizovic i blízkého okolí včetně místní lázeňské tradice.

Odměnou za nepohodlí vleklého výstupu nám je za příznivých rozptylových podmínek hodnotný široký polokruhovitý výhled ze svahů Janovy hory během většiny stoupání k rozcestníku. Ani to nebude znít jako klišé, když prohlásíme, že nejblíže tu jako na dlani máme naše startovní městečko Vizovice s kostelní hodinovou věží ukončenou baňatou střechou a otevřeným ochozem, vizovické domky se dravě derou do strání kolem.

Vizovická kotlina pokračuje na východ podél říčky Lutonínky přes Želechovice a Lípu do Podřevnického údolí s krajským městem Zlín. Nad ním ční Tlustá hora (457 m) s vysílačem, co připomíná maják nad chmurnou bouří moře cihlové architektury baťovských fabrik a dělnických domků.

Před ní blíže nám se zdvíhá kopec Barabáš (410 m). Na druhé (severní) straně údolí se zvedají kopce předhůří Hostýnských vrchů jako Přední vrch (420 m) a Zadní vrch (423 m), jež patří k Mladcovské vrchovině. Ta o něco severněji padá do Fryštácké brázdy, která tak vzniklou prolukou dovoluje za krásného počasí vykouknout modravému proužku dalekých Oderských vrchů a blíže nám dalšímu "majáku" - vysílači na Holém kopci (360 m) nad Starou Vsí u Holešova, jež mnozí z nás, co jezdíváme častěji z Přerova do Hulína, známe z daleko větší blízkosti a jiné světové strany.

A famózní výhled z Janovy hory nad Vizovicemi pokračuje dál. Nad Fryštáckou brázdou se prudce zvedá západní část ondřejovské (jižní) větve Hostýnských vrchů nad Holešovem s vrcholy Hrádkem (517 m), Hradem (559 m), a dále Lysinou (597 m), Javorčím (630 m), Chocholem (578 m), Hrubou Malíkovou (564 m) a konečně Ondřejovskem (633 m). Parádní přehlídka "Hostýnků" pokračuje směrem na východ hřbetem Humence (703 m) u Podkopné Lhoty a také daleko za Vizovicemi před námi nad Všeminou horou Kopřivnou (625 m), která se však již turisty zpravidla počítá k Vizovickým vrchům, geomorfology však k Hostýnským vrchům.

O něco více na východ (vpravo) rozpíná své lesnaté paže nad vesnicí Jasennou mohutná Vartovna (651 m), nejvyšší vrchol Zlínské vrchoviny, severní části Vizovické vrchoviny. Blíže nám pak mezi obcemi Ublo a Pozděchovem ční švarná hora Tanečnice (601 m). Druhá zmiňovaná vysoko položená ves, ležící v nadmořské výšce 500 m, se nám zdálky hlásí dvěma kostely v dominantních polohách.

Náš zrak je nyní stočen k severovýchodu a v periferním vidění o něco jižněji nás přitahuje pohled na lesnatý pás Komonecké hornatiny, tedy hlavního hřebene Vizovických vrchů, nejvyšší část Vizovické vrchoviny. Z Lidečka tudy vede modrá TZ, my můžeme z Janovy hory přehlédnout část hřebene: zalesněné vrchy Svéradov (737 m), nejvyšší Klášťov (753 m), Rovně (702 m), Suchý vrch (693 m) a konečně i Doubravu (676 m) se stožárem 55 m vysoké rozhledny, co se tu tyčí čtvrtým rokem.

Rozhodně není divu, že si v prvním patře panského dvora z roku 1700 nechali na Janově hoře majitelé panství Vizovice zbudovat pokoje pro pobyt při lovu a vyjížďkách. Dnes je z bývalého panského cíle výletů ruina. Průběžně osvěžováni překrásným výhledem neustále stoupáme až mezi stromy k rozcestníku "Pod Janovou horou" Na její zarostlý vrcholek v nadmořské výšce 496 m bychom se odsud dostali neznačenou cestou necelých 200 m na sever.

Vzhůru na Spletený vrch a hřebenem přes Tutkovské sedlo na Komonec

Mírným oddychovým klesáním se dostaneme k závoře přehrazující lesní silničku vedoucí z údolí Želechovského potoku. Této komunikace se držíme, až do jejího zániku v lese. Místy procházíme i vzrostlým bukovým lesem, nakonec mezi nízkými smrčky dospějeme na vytoužený Spletený vrch (565 m) s rozcestníkem a informační cedulí naučné stezky. Jsme na hřebeni a nejprudší stoupání jsme si odbyli hned zpočátku. Zleva se připojuje modrá značka vonící dálkou opuštěného hřebene Vizovických vrchů.

U rozcestníku v sedle pod Spleteným vrchem (542 m) nás opouští červená značka klesající do Horní Lhoty a mířící do Luhačovic o něco kratší trasou než její modrá sestra. Ta pokračuje houpavým a přesto mírně klesajícím zalesněným hřebenem po širší lesní cestě. Vzrostlé stromy dovolují jen velmi omezené výhledy v několika málo průsecích. Poměrně brutální těžba dřeva je tu zvlášť intenzivní v místech označených jako soukromý pozemek. Prudší klesání a dopravní ruch řezající velebné ticho lesa dávají tušit blízkost Tutkovského sedla, v němž silnice č. 492 překonává hřeben Vizovických vrchů a spojuje tak okolí Luhačovic v údolí říčky Šťávnice na jihu s Vizovickou kotlinou v údolí Lutonínky na severu.

Modrá kříží frekventovanou cestu, u níž se nachází autobusová zastávka, možné a vhodné místo nástupu na přechod Vizovických vrchů, které elegantně eliminuje chvíle námahy při výstupech. Zde lze také přechod Vizovických vrchů ukončit využitím autobusu směr Luhačovice či Vizovice. Opodál stojí hájenka, jejíž bedlivou ochranu hlásí mohutný štěkot psů.

Modrá značka se zvolna vzdaluje hlučné cestě východním úbočím Slavického kopce (624 m), mineme též studánku těsně vedle cesty. U mlčenlivé a nehybné hladiny jezírka v lese nacházíme rozcestník Sehrad s odbočkou, vedoucí k výrazným terénním pozůstatkům hradu Engelsbergu (Sehradu).

Jezírko sloužilo patrně za zásobárnu vody obyvatel hradu i pro napájení ustájených koní vojenských rot, jež měli v přehradí a za několika valy hradu své sídlo v 15. století. Po obhlídce valů, příkopů a téměř nepatrných zbytků zdí bývalého hradního areálu pokračujeme s modrou značkou jižním úbočím Slavického kopce k rozcestí Hory, kde se k nám připojuje zelená TZ stoupající sem z Horní Lhoty.

Na dalším rozcestí Pod Slavickým kopcem (555 m) se zelená odpojuje směrem na sever k Lípě u Zlína. Lesní cesta se zvolna zařezává do úbočí vrchu Hvězda (655; patrně chyba v mapě KČT, jež Hvězdu lokalizuje jinam i s jinou nadmořskou výškou). Průsek umožňuje pohled na konstrukci vysílače na východním úbočí Komonce (672 m), k němuž nezadržitelně směřujeme. Pod Hvězdou se cesta nově prudce lomí a po pár stech metrech přicházíme pěknou pěšinou mezi stromky smrkové monokultury k zmíněnému vysílači.

Po cestě se mezi smrčky otevírají překrásné výhledy na bližší Luhačovickou vrchovinu, (jihovýchodní část Vizovické vrchoviny) a především vzdálenější pohraniční hřeben Bílých Karpat, jehož vrcholy tu před sebou máme jako na obří plastické mapě. Za rozhledy se však musíme prodírat mezi pichlavými větvemi stromků či různě vyskakovat a dávat si výhled dohromady. Škoda, přeškoda, když už tu straší kovové monstrum vysílače, že nemohl jeho zřizovatel připojit pár schodků a vyhlídkovou plošinu podobně jako T-mobile na Doubravě pár kilometrů dále.

Jak to vypadá, lidé stejně plot stavby pravidelně podlézají a vystupují přes hrozbu úrazu za výhledy po žebříku. Potřebu rozhledny důvtipně vycítili představitelé okolních tří obcí (Provodova, Pozlovic a Podhradí), které se za účelem vybudování vyhlídkové stavby sdružily do mikroregionu Komonec. Projekt ocelové rozhledny s kruhovým půdorysem,otevřeným schodištěm a výškou prý přes 30 m je již na světě od roku 2003, tak držme palce jeho realizaci.

Lesní cesta dále stoupá až k zarostlému vrcholu Komonce (672 m), kde nás na fakt, že se ocitáme na významném vrcholu Vizovických vrchů krom rozcestníku upozorní množství dalších předmětů: obrázek bohorodičky zasazený do hromady kamenů, patník s vytesanými písmeny a letopočtem 1875 a kovová tyč. V takřka neprostupných hvozdech nejvyšších partií hlavního hřebene Vizovických vrchů lidé hledali útočiště a bezpečí před rabujícími hordami vojenských hrdlořezů a násilníků odjakživa.

Zdokumentováno je, že se obyvatelé z okolí v druhé polovině 17. století a na jeho konci ukrývali na hradním vrchu Engelsbergu a Starém Světlově, na Slavickém kopci i Komonci a Babě. Prý jsou zde dosud zakopány kostelní zvony ze vsí. V tomto pohnutém období v kraji pod Komoncem nejprve řádili roku 1663 Tataři a Turci. Dvacet let poté (v letech 1680 až 1683) pak z Uher přiharcovalo povstalecké vojsko Thököllyho, o dalších dvacet let (v letech 1703 až 1710) zde drancovali Kurucové, tedy Rákocziho uherští vzbouřenci.

Na Kuruce se zde dosud na venkově vzpomíná ve rčení: "Jedeš jako kuruc!", což znamená, že dotyčný jede rychle. O Turcích, co unášeli lidi do otroctví, se vykládá, že z Dolní Lhoty odvlekli mlynářovu služku, která se však daleko mezi muslimy dobře provdala a žila jako velká paní. Z nedalekého Řetechova zase Turci unesli vdanou ženu, matku dvou dětí. Ta se vrátila živa, zdráva a navíc bohata po letech domů, leč před druhou svatbou svého muže.

Přes Starý Světlov za výhledem na louce pod hradním vrchem

Kolem dalšího kopce jménem Baba (635 m) mírně klesneme až do krásného převážně bukového lesa s významovou odbočkou, jež nás povede po ploše temene valu kolem vrcholového kužele, na němž stával před více jak pěti staletími hrad Starý Světlov. (O této nadmíru zajímavé stavbě stejně jako o Engelsbergu přineseme informace v samostatném článku). Od hradu pak kamenitou cestou s rozvláčenou sutí z hradní zříceniny klesáme dolů až na kraj lesa. Kameny tu popadaly patrně i pracovitému lidu z okolí, který zdi opuštěného hradu od 16. století počal využívat coby snadný zdroj stavebního materiálu. Mezi stromy počíná probleskovat zeleň pastviny.

Z louky s velmi fotogenickou ohradou, se jak po rozhrnutí opony větví otevírá jeviště s přenádherným divadlem, jež rozehrávají bližší lesy a louky Záhoří - Luhačovické vrchoviny a za nimi téměř kompletní Bílé Karpaty. Nejblíže nám tedy ubíhají pastviny kolem kopce Větrníku. Nejzápadněji (nejvíce napravo) leží již zmíněná obec Řetechov a před ní se táhne hřbet, po jehož temeni probíhá žlutá značka z Provodova do Luhačovic. O něco dále vidíme výhledový vrch Barák (383 m) mezi Maršovem a Polichnem.

Na obzoru se modrají vlnky Žalostinské pahorkatiny. O něco východněji vedle Větrníku vykukují v lesnatém dolíku domky Pozlovic nad nimi pak Jestřábí hora a za ní lesnaté svahy luhačovické tratě Zástupová. Dále jihozápadním směrem najdeme vrchy Ovčírnu (429 m) a Okrouhlou (379 m), ty patří k části Luhačovické vrchoviny, jíž vede zelená TZ z Luhačovic do Polichna. Obzor za těmito kopci vyplňuje bělokarpatský Čupec (818 m) a Durda (842 m) a především nejvyšší vrchol Bílých Karpat, majestátná Velká Javorina (970 m) s charakteristickou dvojicí vysílačů a vedle ní Jelenec (925 m).

Severovýchodněji od masy Javoriny zahlédneme Velký Lopeník (911 m), Malý Lopeník (881 m) a Mikulčin vrch (798 m). Nalevo od kopce Větrníku se otevírá pohled na otevřenou planinu se vsí Petrůvka v přibližné nadmořské výšce 500 m mezi horou Obětovou (511 m) s vysílačem a lesnatou Kameničnou (521 m), Petrůvku mírně převyšuje blízký kopec Hranice (516 m). Za vsí na obzoru v severní části pruhu Bílých Karpat výrazněji vystupuje Žitkovský vrch (669 m) nebo Lokov (738 m).

Poslední kilometry do Pozlovic a na kraj lázní

K vychutnání mimořádně působivého výhledu je vhodné usednout na trávu louky. Kdo se bojí záludných a všudypřítomných klíšťat, může opodál využít lavičku, milovníci výšek mají možnost vykompenzovat nedostatek adrenalinu během trasy vystoupáním po žebříku mysliveckého posedu opodál. Značka nás směle směřuje na louku pod Větrníkem. Ta bývá mnohdy mohutně obsazena pasoucím se skotem, včetně mladých býků. Zdálky sice obvykle přátelsky bučí, z vlastní opakované zkušenosti však vím, že se tento "status quo" může bleskově proměnit v rychlý cval a výhružné supění.

Opatrní, bojácnější z nás, či milovníci červené barvy svršků mohou volit sestup východněji orientovanou loukou do vsi Podhradí, kde vyjdeme přímo proti poměrně útulné hospodě s Radegastem. Vzhledem k tomu, že je to první osvěžovna na trase z Vizovic, je více než záhodno zde pár chvil setrvat a více než výhodně vyměnit krůpěje potu na čele za krůpěje vody na orosené sklenici naplněné nad rysku chladivým chmelovým nektarem.

Do Pozlovic, kam schází i modrá značka se dostaneme z Podhradí zanedlouho po málo frekventované asfaltové silnici. U rozcestníku Pozlovice modrá míří přímo do lázeňského areálu v Luhačovicích, zdá se mi zde však výhodnější značku zaměnit a svěřit se plně do péče červené trasy. Ta nás totiž povodí kousek podél Luhačovické přehrady, překročí její hráz a chodníkem podél Luhačovického potoku (též Horní Olšava či Šťávnice) s romantickými kaskádami a mostkem dojdeme na kraj proslulého lázeňského areálu. ( Luhačovice s okolím i Vizovice blíže představíme v některém z příštích článků.) Z Vizovic za námi zůstalo asi 20 km cesty.

Ticho a opuštěnost hřebene Vizovických vrchů má své nepřenosné kouzlo, které tak nezbývá než poznat na vlastní kůži. Doufám, že právě dočtené řádky k tomu budou dostatečnou inspirací.

Odkazy a další informace

• Vizovice: www.vizovice.eu
• Luhačovice: www.luhacovice.cz
• Rudolf Jelínek a jeho dobroty: www.rjelinek.cz