Šumavský Vchynicko-tetovský plavební kanál, památka

Plavilo se až do Prahy, Josef Rosenauer

Před 215 lety byl založen Vchynicko-tetovský kanál na jihozápadě Čech, ve své době významné dílo, které pro lesní hospodářství otevřelo prakticky s neomezenou dobou stovky hektarů až do té doby nedotčených lesů a z velké části zajistilo palivové dříví pro Prahu. Strůjcem kanálu byl inženýr Josef Rosenauer, rodák z jihočeských Chvalšin.

Plavení dřeva v jihozápadních Čechách po Vydře a Křemelné i v potocích do nich se vlévajících a dál do níže položených částí otavského toku bylo starého data. V listině z roku 1584, jíž císař Rudolf II. prodal městu Kašperské Hory panství hradu Kašperka, najdeme zmínku o plavení kmenů z lesů "v království", které držel v zástavě Jan starší z Lobkovic.

Čtěte také: Schwarzenberský kanál, Šumava

Také svobodní sedláci královácké stodůlecké rychty plavili dříví do Sušice a od roku 1780 začalo s plavením dřeva i město Kašperské Hory. Křivolaké a kamenité potoky v nepřehledném terénu byly však pro dřevo z bohatých, přitom však jen těžko přístupných lesních komplexu splavné pouze za jarních povodní, zatímco při poklesu vodní hladiny je nebylo možno využít. Zejména balvanité koryto dolního toku Vydry se značným spádem znamenalo těžko překonatelnou překážku.

Za této situace zůstávaly rozlehlé dřevní zásoby nevyužity, výnosy z nich byly nepatrné, přičemž ve vnitrozemí byl dřeva nedostatek a jeho cena neustále stoupala. Stejně nevýnosné bylo na Sušicku panství Prášil.

Rychlá jednání

Do těchto poměrů přišel komisař prácheňského kraje Baierweck a nepochybně inspirován Schwarzenberským kanálem na jihu Čech navrhl využit dřevních zásob šumavských pralesů splavněním horního toku Otavy a jejích přítoků. Svůj projekt, uvažující nákladem 38 tisíc zlatých s úpravou Roklanského potoka a dále až k soutoku Vydry s Křemelnou, předložil společně s ředitelem prášilského panství Václavem Radnickým českému guberniu v roce 1795.

Přestože z finančních důvodů nebyl plán nakonec uskutečněn, Baierweck se svého úmyslu vzdát nemínil. Snažil se o vytvoření společnosti s pražskými obchodníky s dřívím, doporučoval, aby panství Prášil koupil stát nebo náboženský fond, ale ani při těchto jednáních neuspěl. Návrh však do zapomnění neupadl.

Jakým způsobem se o něm dozvěděl Rosenauer, nevíme, ale jak bylo u něho zvykem, vyburcoval ho k okamžitému jednání. Někdy na počátku října 1798 se obrátil na Radnického s dotazem, zda o uvažovaném plavení dříví byla řádně uzavřena smlouva s dvorskou komorou; pokud b by tomu tak nebylo, dotazoval se, zda b bylo možné panství Prášily koupit. Jak se ukázalo, byl hrabě Kinský ochoten panství Josefu Swarzenbergovi prodat.

Následovalo období rychlých jednání; k podepsání definitivní smlouvy hrabětem Filipem Kinským v Praze došlo 18. února 1799 a 6. března 1799 knížetem Schwarzebergem ve Vídni.

Ještě na jaře 1799 se Rosenauer vydal na obhlídku toků, s jejichž úpravou uvažoval. A tehdy dospěl k názoru, že ani v upravených tocích pro značné množství kamenů, prudký spád a četné peřeje nebude možno řádně a bezpečně plavit a proto doporučil, aby na Rokytský a Modravský potok, které se k plavbě ukázaly jako nejvhodnější, byl napojen umělý kanál, který by ústil do Křemelné.

Rosenauerova autorita byla nepochybně značná, neboť již 6. června 1799 bylo rozhodnuto jeho plán uskutečnit. Ostatně sebevědomý stavitel si byl správností projektu natolik jist, že již 10. června 1799 pracovalo na kanálu dvěstě dělníků.

Avšak práce nepostupovaly tak rychle, jak si Rosenauer přál. Zpráva z 28. října 1799 uvádí, že z plánovaných dvou pětin trasy byla k tomuto dni hotova pouze jedna devítina, neboť celé léto bylo mimořádně nepříznivé počasí a už 15. října napadlo 16 cm sněhu, což dělníky zastrašilo tak, že odešli a práce bylo nutné zastavit.

Rosenauerovi bylo proto doporučeno, aby další práce rozdělil na následující dva roky, ale ten s návrhem nesouhlasil. Ještě na sklonku roku 1799 vypracoval další plán, na jehož podkladě si vyžádal dvěstě tesařů, přes sto zedníků a téměř tisíc nádeníků.

1. září 1800 psal knížeti Schwarzenbergovi, že práce budou hotovy tak, aby na jaře 1801 se dřevo začalo plavit do Kestřan a odtud do Prahy. Celková původní délka nového vodního díla byla téměř 18 km, šířka činila 4-5 metrů, hloubka skoro dva metry. Vedle vyčištění koryta Otavy od kamenů se postavilo třináct jezů.

S plavením dřeva se začalo v roce 1801, kdy se dopravilo přes 10 tisíc kubických sáhů, a toto množství stouplo v následujících letech až čtyřnásobně. Končilo se v Dlouhé Vsi, kde se dříví skladovalo. Teprve následující roky se pokračovalo po Otavě a Vltavě do Prahy, přičemž dřevo se zachycovalo v Kestřanech, kde byly zpočátku vázány vory.

Později navrhl Rosenauer zlepšení tak, že špalky se volně plavily v ucelených partiích až do Prahy, kde nad Vyšehradem byly zřízeny hrable a v Podolí sklad. Ve 30. a 40. letech 19. století se ročně splavilo průměrně kolem 28 tisíc kubických sáhů dřeva.

Množství, které bylo z lesů na Prášilsku odplaveno, bylo skutečně úctyhodné a činilo po dobu trvání plavby do roku 1900 téměř tři milióny prm. Od druhé poloviny 19. století se množství znatelně zmenšilo v důsledku klesání zásob dřeva po dlouho trvající těžbě a také proto, že se v lesích začalo účelně hospodařit. V menší míře se plavení udrželo i později v období mezi oběma světovými válkami, naposledy tomu bylo v roce 1958.

Vchynicko-tetovský kanál byl a zůstal svědectvím Rosenauerových schopností vybudovat za svízelných podmínek a a nepřehledném terénu velké dílo, které ještě po dvou stoletích vzbuzuje naši úctu.

Trasa kanálu v dnešní délce 14,4 km odbočuje z levého břehu Vydry asi 2 km pod Modravou a bývalé dřevařské osady Vchynice-Tetov, další 2 km, vede podél Vydry až k bývalému králováckému dvorci Antiglu, kde se prudce otáčí zpět a směřuje podél Rokyty stále mírným spádem až k Srní.

Asi 2 km od Srní před vesnicí Mozau je rozvodna z let 1938-1939. Od rozvodny vede přímočarým severním skluzem a přetíná silnici Srní-Prášily. Za silnicí skluz končí a kanál pokračuje po západním svahu Spáleného vrchu do Křemelné. Kanál je dnes přivaděčem vody do malé vodní nádrže severně od srní, z níž je voda vedena potrubím do nejvýkonnější vodní elektrárny západních Čech na Čeňkově pile, čímž se dostává zpět do svého původního koryta.

Vchynicko-tetovský kanál na turistické mapě