Vyhlášená hospoda U Veličků, oblíbený cíl v Beskydech

Hospůdka v Moravskoslezských Beskydech

Motto (nápis na zdi uvnitř hospůdky): "Nebyl v Beskydech, kdo nebyl U Veličků!"

Jsem přesvědčen, že je tomu tak doopravdy. Tedy - pro askety a zahořklé abstinenty tento vzorec asi neplatí, ale pro devadesát procent normální dospělé populace z české, moravské i slezské hroudy, oplývající pivem a strdím, je pravdivý určitě.

Tato malebná dřevěná chaloupka na okraji louky a lesa, přímo na žluté turistické značce ve výšce nad šest set metrů, jež směřuje na Lysou horu, je téměř symbolem Beskyd a znavenému poutníkovi dopřeje toho, čeho si žádá a hrdlo ráčí. No - pokud zrovna poutník nezatouží po lanýžích či smažených žabích stehýnkách, zapíjených chilským ledovým vínem.

Dějiny této horské usedlosti s hospůdkou je pozoruhodná, rod Veličků zde s nevšední láskou čepuje pěnivý mok již od roku 1825! Generace se střídaly, čas běžel, ale hlad a žízeň zůstaly stejné - s tím rozdílem, že dřívější návštěvníci zde přicházeli znaveni po těžké práci a nynější turisté ve chvílích svého aktivního odpočinku. Ale i dnes se zde občas nějaký dřevorubec či hajný objeví.

Čtěte také: Ostrá hora, Medvědí skála a dřevěnka U Zbuja

V okolí hospůdky se dříve těžil jednak nerost pro výrobu skla a později i kvalitní železná ruda, která sloužila jako vsázka pro dřevouhelné vysoké pece v blízké Bašce či pro primitivní železářské výhně, kde se kysličníky železa z rudy redukovaly dřevěným uhlím za současného foukání vzduchu měchy či později dmychadly.

Tradice našeho hutnictví, která má zapuštěné hluboké kořeny v celé České republice od západu na východ a od severu k jihu, je zřejmá i v Beskydech - ať to jsou například Staré Hamry, Ostravice, Čeladná, Frýdlant nad Ostravicí, Frenštát, Morávka, Krásná, Baška, Lískovec u Frýdku či vzdálenější Třinec pod Malým Javorovým, kam se hutě přestěhovaly počátkem devatenáctého století z polského Ustroně (po vytěžení zásob tamní železné rudy). A Malenovice to rovněž potvrzují, tavilo se i zde. Také rozcestník, stojící asi sto padesát metrů výškových nad naší hospůdkou, nese hrdý název - Hutě, i když tavírnu tady dnes již nic nepřipomíná.

Na západě odtud je Albínovo náměstí (750 m n.m.) a na východě horní stanice lyžařského vleku nad chatou Poma. A naproti ní ve svahu je již obrovský horský hotel Petr Bezruč. Dřevo se dříve plavilo k dalšímu zpracování po říčce Satině a pak dále po řece Ostravici, ale když byla postavena železniční dráha Frýdlant - Bílá v roce 1911, ztratilo plavení dřeva logicky svůj význam.

Není se však čemu divit, již v osmém století existovalo v českých zemích dvacet tavících pecí na přímou výrobu železa z rudy a např. v roce 1800 bylo jen na Moravě a ve Slezsku již neuvěřitelných dvacet čtyři dřevouhelných vysokých pecí. Dnes jsou na celé Moravě a vlastně v celé republice vysoké pece jen v Ostravě - Kunčicích (dodávají tekuté surové železo pro konvertor do Vítkovic) a v Třinci. A další jsou až v Košicích.

Ve Vítkovicích již slouží vysoké pece jako hutnický skanzen (také jako šedesát metrů vysoká rozhledna, odkud za hezkého počasí jsou Beskydy jako na dlani). Jestli je to dobře, nebo ne - nechám na vašem posouzení…!

Již cesta do naší hospody, kam vedou tři schody, má skutečný horský náboj - z Malenovic (pět kilometrů od Frýdlantu nad Ostravicí - "Brány Beskyd") vyrazíme od parkoviště u hotelu Rajská bouda, zvaná "Rajda", a dále půjdeme do mírného kopce mezi chatičkami (pro některé jedince vysilujícího) Ondrášovou dolinou až nad Satinské vodopády (přírodní památka) na říčce Satině a dojdeme k půvabnému místu, zvanému "U korýtka" (550 m n.m.). Až sem se dá dojet autem, dříve tady býval zákaz vjezdu.

Zde se nalézá pramen průzračné horské vody a dvě hezké skály, jedna s pamětními deskami. Nápisy na nich bývají někdy zajímavé. Posuďte sami, jeden vzkaz budoucí ženichy nabádá před děvčaty, které umí zradit svého milovaného chlapce. Je tohoto znění: "Nevěř hochu slovům každé dívky, nevěra nešetří ani zlaté srdce." V našem případě to byl případ jistého Jana Mohyly (1900-1926), který zřejmě onu ženskou zradu neunesl a dobrovolně odešel ze svého mladého života. Jinak by teoreticky mohl při troše štěstí na tomto svérázném světě pobývat v domově důchodců ve Frýdlantě nad Ostravicí ještě nedávno.

Od korýtka se cesta stáčí doprava a asi po kilometru již ostřejšího stoupání kamenitou cestou se z ničeho nic objevíme před dvěmi dřevěnicemi, z nichž jedna je obydlí rodiny Veličků a ta druhá naše vytoužená hospoda. To poznáme podle optimistického nápisu na uvítací ceduli, umístěné na dřevěných trámech. U hospůdky je také turistický ukazatel se směrovkami a lavičky, dříve se dalo posedět i případně přespat ve dvou velkých dřevěných sudech.

Tento malý rovinatý úsek, kde stojí malebné dřevěnice, se nazývá "Náměstí Pepy Veličky (1944 - 2004)." Nyní v lokále působí u pípy a v kuchyni jeho milá a hezká dcera Romana, jež je majitelkou. Kromě piva, rumu a úsměvu s láskou hostitelky nabízí guláš, tvarůžky, tlačenku, klobásy, nakládaný hermelín a jiné dobroty. Na objednávku však připraví i jiné pokrmy. Mají zde také turistickou známku, pohlednice, razítka i štítky na hole pro sběratele. Rovněž zde jsou na prodej trička s nápisem U Veličků. Taky mám jedno doma.

Hospůdka je otevřená denně kromě pondělka od desíti hodin a zavírá se, dokud jsou uvnitř žízniví zákazníci a mají chuť se bavit. Velmi milé! Mnozí zazobaní hosté z nedalekého horského hotelu Petr Bezruč si to sem chodí prohlédnout jako místní beskydskou raritu - tam a zpět to mají dva kilometry a dál by stejně obvykle nedošli.

Je pravda, že se uvnitř může kouřit a pamatuji si, že byly časy, kdy bylo v lokále nahuleno tak, že se muselo otevírat okno, aby člověk viděl na protějšího kytaristu, bušícího do strun. Holt -něco už se tady u kytar či harmoniky nazpívalo, natančilo a mnohdy bylo i v "alejích nablito". To nechci ani oslavovat, ani zatracovat - tak to v horách občas bývá, když se sejde stejná krevní skupina tuláků v jedné krčmě.

Když je náledí, bývá i návštěva venkovního WC dobrodružstvím, o cestě zpět ke korýtku nemluvě - to bývá v "ledových" časech přímo horor. Mnozí s naraženými zády by mohli vyprávět! Já taky.

Stojí zde i klavír a kytara visí na zdi. Vyzývavé! Vzadu je salonek asi pro dvacet osob, který si lze objednat a takto jsme s kamarády mnohdy aktivně trávili po sestupu z nejvyšší hory Beskyd chvíle odpočinku. Pak jsme "táhli" pěšky až do Frýdlantu na vlak do Ostravy. Takže sestup z Lysé hory, na kterou jsme se dostali třeba i jinou cestou, je další častý možný způsob návštěvy tohoto milého hospodského zátiší.

Jsou dny, kdy si nemá člověk šanci sednout, ale i okamžiky, kdy jste uvnitř úplně sami - tomu bývá obvykle přes týden, když je špatné počasí. Nejvíce lidí tady přebývá o vánočních svátcích a avšak nejvíce na prvního máje, kdy na louce před hospůdkou mají v deset hodin dopoledne sraz čarodějnice k svému "sletu". Lidí jako v prvomájovém průvodě v letech minulých!

Bývá veselo, některé "ojíněné" babice nahoru na Lysou horu na svém koštěti vůbec nedoletí. Kdo má rád v hoře klid, asi by byl dívkami a ženami v převlecích i s vycpanými ňadry zděšen a uprchl by ihned někam jinam. Tak, jak to moudře činí okolní lesní zvěř. Také o psy zde nebývá nouze, jednou jsem jich před hospůdkou napočítal patnáct. Ale to určitě není rekord!

Zážitků nejrůznějšího rázu mám odtud bezpočet. Ať to bylo běžné posezení, oslava Silvestra po návratu z vrcholu Lysé hory (doma jsem se pak bohužel po vylezení z vany nikdy "nedožil" novoročního přípitku) či zapíjení svobody moji dcery Markéty (1985), jež tento způsob oslavy zvolila pro své spolužáky a překvapivě i pro pár starých horských vlků.

Kupodivu my staří jsme šli s Markétou přes vrchol, omladina přišla na daný čas k "Veličkovi" zcela uřícena z parkoviště u Rajské boudy. Pak z vysokoškoláků vylezlo, že takovou hudební produkci v horské chatě zažili poprvé a moc děkovali. Holt - člověk se pořád učí! A to byli prosím ošlehaní Stodolní ulicí a jinými bary v Ostravě.

V devadesátých letech jsem se jednou v době Vánoc navracel z vrcholu a dole jsem měl auto. Vlezl jsem do vytopeného a zakouřeného lokálu, plného radujících se lidiček, a přistoupil k pultu, abych si objednal potupnou minerálku. Tehdejší sympatický majitel hospůdky Pepa Velička již měl v náročném čase doby vánoční lehce pod čepicí, upřeně se na mě ze svého "zápípí" (místo u pípy za výčepním pultem) zadíval, usmál se od ucha k uchu a radostně zvolal: "Co to bude plukovníku - jako včera?" A hned počal nalévat velkou borovičku. Musel jsem ho tehdy hluboce zklamat.

Až později se vysvětlilo, že si mne popletl s jedním plukovníkem od policie ve Frýdku - Místku, jemuž jsem byl podobný. A já jsem byl přitom jen pouhý nadporučík v záloze u motostřelců! Později jsme se tomu s Pepou s chutí zasmáli a já jsem to dával k dobru u piva. Ještě, že mi tak nezačali říkat!

Asi před patnácti lety si mě v práci zavolal tehdejší šéf kunčické ocelárny Franta Ch. (1947) do své "ředitelny" a pravil: "Uděláme příští týden výjezdní zasedání pro rozšířené vedení v horách. Vymysli trasu, kam se dojet autobusem, aby byla přitom hezká i krátká současně a v cíli byla hospoda, kde budeme řešit problémy hutě a pokud zbude čas, dáme si po achtlíku.

Autobus pro nás zase přijede večer na jiné stanovené místo". "No, konečně nějaký pořádný smysluplný úkol", pomyslel jsem si. A po krátké úvaze jsem šel do své kanceláře telefonovat k "Veličkům", abych na daný termín zajistil extrovnu, oběd a večeři pro téměř dvacet ocelářů. Vymyslel jsem tehdy následný horský plán.

Náš autobus zajede až k horskému hotelu Montér nad Ostravicí a tím získáme "výšku". My se pak již pěšky přemístíme přes chatu na Staškově dobrodružnou lesní zkratkou bez turistické značky k "Veličkům". Tam budeme tiše vědecky bádat v pracovní době nad důležitými problémy výroby i kvality oceli, mezitím budeme "lehce" pít pivo a taky občas jíst. Pak sestoupíme k večeru chytře k autobusu, jenž nás bude čekat pod hotelem Petr Bezruč na malém parkovišti. Ten nás pak odveze znavené k domovům.

Takové byly propozice akce a ty musí být dodrženy! Z autobusu tedy jednoho červnového dopoledne vyrazila skupina různě oblečených borců, někteří znalci ve sportovním s baťůžky, jiní v polobotkách s aktovkami, plnými lejster. Již na Staškově (chata byla zavřená, posilovali jsme jen tak lehounce z vlastních tekutých zdrojů na zápraží na lavičkách) byla část skupiny lehce zdevastovaná a začala mě proklínat.

Po vstupu do lesa za Albínovým náměstím mezi stromy v hustém lese většina tvrdých ocelářů tvrdila, že jsme zabloudili a že jsem blb. Jen šéf Franta mi věřil a věděl proč. Najednou jsme po sestupu z "pralesa" a přeskočení horské bystřiny vstoupili nečekaně na "Náměstí Pepy Veličky" a hutníci, kteří to tady neznali, málem oněměli - z ničeho nic se před nimi zjevila dřevěná hospůdka jako v pohádce. A pak mi najednou všichni odpustili.

Pracovali jsme tehdy pro blaho akciové společnosti v tomto prostředí, které se k pracovnímu rokování vůbec nehodilo, až do osmnácti hodin. Venku bylo jasno, byla vidět Lysá hora a slunko pralo jako o život. Nebyla tam klimatika. Zkušený hostinský Pepa Velička nás při našem rokování sledoval s úžasem, něco takového ještě v životě nikdy neviděl. Pohlížel na nás jako na hrdiny a blázny současně.

Pak náš vůdce s knírem (pouhá shoda náhod) konečně vyhlásil toužebný konec jednání a měli jsme hodinu čas na volnou zábavu. Docela jsme se za tu dobu stačili opít a k autobusu jsme sestupovali po louce u sjezdovky za zpěvu oplzlých lidových písní, hodných hutníků. Myslím, že se to nakonec všem líbilo, jen jsme měli tu naší pracovní poradu ukončit ještě o dvě hodiny dříve. Ale náš František byl neoblomný. Tak to má na šichtě být, tak je to správné - no ni. V továrně se kola točí, hutník má veselé oči! Taky u Veličků se kola točila zároveň s pivem a hutníci byli veselí. Ale tentokrát z pěnivého moku i kořalky!

Jednou jsme byli s kamarády oceláři na pravidelném prosincovém výstupu na "Lýsačku" a byl s námi i jeden sto třiceti kilový pracovník přípravy vsázky Pavel R. (1942). Lezl nahoru ve sněhu čtyři hodiny a byl tam poprvé v životě. Pak se u "Veličků" onen masitý chasník ožral z radosti a z rumu tak, že jsme ho nemohli dostat dolů k autobusu. Upadl hned u venkovního hajzlíku.

Táhli jsme ho napřed po zasněžené a zledovatělé rodné zemi ke korýtku jako těžký pytel brambor či řepy a on se tomu smál jako idiot. Pak moje dobrá žena prozíravě vypůjčila od chatařů sáňky a naložili jsme ho nahoru. Leč ani to nebylo to pravé ořechové…! Po každých desíti metrech stejně spadl jako hruška ze stromu a museli jsme ho pořád obtížně nakládat. Byl těžký jako to prase.

Vidím to, jako by to bylo včera, i když tehdy již byla tma. Měli jsme toho plné zuby, jen on byl překvapivě zcela v pohodě, a když jsme mu pak v práci nadávali, jen zasněně prohlásil: "Byl to úžasný, milý a překrásný báječný den!" Bodejť, když se vezl vleže jako paša. Na anabázi z hospůdky od rumu na parkoviště u "Rajdy" si vůbec nevzpomínal, měl "okno jako vrata" a poděkování za záchranu jeho života jsme se bohužel nikdy nedočkali. Tak to v životě bývá!

Myslím, že na "Veličku" podobně vzpomíná každý, kdo se tam někdy bavil až do pozdních večerních či nočních hodin - atmosféra bývá skutečně neopakovatelná.

Ale možná jsou lidé, kteří by si řekli - vždyť je to jen úplně obyčejná vesnická zakouřená hospoda. A pije se tam hnusný alkohol. Tito jedinci však do hor dle mého názoru nepatří. Mentorování si člověk užije dost i v práci či v rodině. V hoře má být pohoda a sranda!

Takže, ať již přijdeme do těchto pro mne téměř posvátných míst z kterékoliv strany hory, budeme mít na neopakovatelné prostředí, kde na nás dýchají staré dobré časy, určitě hezkou vzpomínku, protože stále platí: "Nebyl v Beskydech, kdo nebyl u Veličků!"

U Veličků, turistická mapa