Turistika: Přívětivým krajem nejmalebnějších podzimů

Z historie osídlování Šumavy

"…šerošedý soumrak ranní položil se nad planinu Rankelskou, smutnou, pochmurnou i za plného světla denního, ale žádné pero nevypíše, žádný štětec nevystihne obrazu, jakého poskytovala onoho jitra…"

Šumava - to jsou hory zvedající hrdě svou hruď k nebesům, to jsou hluboká a zadumaná údolí a zase údolí otevřená jako obrovitá lidská dlaň vstříc slunci. To je koberec lesů, protkaný nejdelším tokem Vltavy s krásou ledovcových jezer i žilkami bystrých potoků a říček. To jsou rozlehlé louky a pastviny s bělostí kopretin a zlatem arnik, sytou oranží jestřábníka rudokvětého nebo fialovým květem dřípatky. To je doména krále lesů i tichošlápka lišky, to je země ruly, svoru, křemene - i zlata.

Jedním z koutů čistotou dýchající přírody, v níž nástupy opožděného jara vítají radostným bubláním potůčků, sycených tajícím sněhem, léto nás pozdraví modrou oblohou s rozzářeným sluncem, podzim lesem přioděným nevšední krásou s pestrostí barev a kde jiskřivé zimní vločky v slunečním svitu nám připomínají třpyt drahokamů, je na Šumavě Stašsko, o jehož osídlení pochází nejstarší zprávy z první poloviny 16. století.

Čtěte také: Krajem šumavských sklářů; po stopách historie sklářských hutí i rodu Abelů

Z roku 1614 najdeme první zmínku o osmi královackých rychtách, jejichž obyvatelé - Králováci - měli některé své výsady potvrzeny dekretem krále Matyáše. Stachy představovaly jedinou rychtu českou, která svůj hrdý název "Královský hvozd - svobodná rychta Stachy", nesla do roku 1848.

Její četné osady vznikaly od 17. století soustřeďováním chalup kolem osamocených dvorců a podle jejich majitelů se také nazývaly. Dnes tu tak procházíme Jirkalovem, Bláhovem, Říhovem, Kůsovem a dalšími místy. Zdejší obyvatelé byli hlavně zemědělci, ale prosluli také jako dovední výrobci šindele i jako obchodníci.

Mnohé vyháněla bída do světa jako muzikanty, zedníky a cirkusáky. Byli známi v nejrůznějších zemích světa a žertem se vypráví, že když Kolumbus přijížděl k břehům Ameriky, mával mu kloboukem na uvítanou právě - "Stachák". Osídlení oblasti doznalo růstu především v 18. století pod vlivem rozvoje sklářství na sousedním Zdíkovsku.

Houby přímo na náměstí

Zajímavostí určitě nejenom místní je uprostřed parčíku pod stromy na náměstí Stach "houbová" rezervace, v níž každý hřib koloděj je opatřen tabulkou a pořadovým číslem i datem objevení, načež je ponechán do svého zániku. Kdepak by si kdysi manželé Střelečkovi pomysleli, k čemu jejich dobrá vůle povede!

Obsluhovali dnes již zrušenou benzínovou stanici. A protože provoz na silnici nebyl v té době ještě velký, měli sem tam volnou chvíli. A tak si k opatrování přibrali nedaleký malý parčík. Jeho půda byla vyprahlá a proto ji zúrodnili několika kbelíky lesní půdy. Jaké však bylo jejich překvapení, když následujícího roku vykukovaly zpod zelené trávy první sametové hlavičky hřibů! Nikdo nenašel odvahu je sebrat.

Časem se houby z původního rodiště rozmnožily i do parčíku na návsi a každoročně jich mnoho do stovky neschází. Na neobvyklou expozici jsou tu lidé hrdí a ctižádostí každého je nový přírůstek objevit a ohlásit. Jsou však také citliví, a to již na pouhé pečlivější prohlížení hřibů návštěvníky, neboť ti jsou většinou nedůvěřiví a zkoumají, zda hřiby jsou pravé, protože nemohou uvěřit, že uprostřed náměstí by mohly růst.

Churáňov a počasí patří k sobě

Jednou z dvaceti osad obce Stachy je 5 km vzdálená plošina Churáňova, vyhledávaného turistického a sportovního střediska, zaujímajícího nad mozaikou v údolí umístěných pestrobarevných lesů, luk i potůčků a střech konec rozlehlých Plání dýchajících krásou a harmonií pravé šumavské přírody se všemi jejími zajímavostmi.

Churáňov je místem nejvýše položené typické osady jihočeského kraje. Jeho historie je připomínána v roce 1734, kdy zdejší lesy zvané "Na Kvildách" koupili od kvildských sklářů Churáňovští, pojmenováni podle M. Churáně, jehož původní chalupa z roku 1746 ještě donedávna představovala typickou ukázku horské zemědělské usedlosti stašského typu se zvoničkou na šindelové střeše. Její místo zdobí opodál prostý dřevěný kříž.

V únoru 1980 byla na Churáňově uvedena do provozu místní sedačková lanová dráha, končící nad hotelem Churáňov, prvním naším hotelovým zařízením, kde se k ohřevu užitkové vody začala využívat s pomocí kolektorů sluneční energie. Denně zde nahradila 100 - 120 kWh elektrické energie, což za jediný rok představovalo úsporu 70 tun koksu.

Symbol počasí je v těchto místech přiblížen meteorologickou stanicí, založenou v roce 1952 J. Červeným jako jedinou v této horské oblasti. Původně byla určena pro vojenské účely. Její čtyři pracovníci pod vedením ing. Staňka odvysílali již bezpočet relací, které se staly určujícím činitelem předpovědi počasí pro celou republiku.

Pomocí nejrůznějších teploměrů, vlhkoměrů, anemometrů jsou získávány nejen údaje o povětrnostní situaci, ale často zachytí i úkazy, které jednotlivé meteorologické situace doprovázejí. Jedním z nich jsou bouřky, v jejichž mnohdy až dvouhodinovém trvání zaznamená měřící zařízení až 900 blesků. Nejnižší teploty, kdy rtuť teploměru klesla na -33 °C, naměřili na Churáňově v roce 1956. Maxima teploty dosáhly v červenci 1983, kdy zde naměřili 34 °C nad nulou.

Šumavský obr

Míst, sloužících jako památka na sklářskou minulost, najdeme na Churáňově několik. Opodál dolní stanice lanovky stával Pucherský mlýn, kde se drtil křemen, pocházející z nedalekého lomu U Kýzu. V Zikmundově mlýně, založeném v roce 1777, se pro skláře mlelo obilí.

Vrcholem Churáňova ve výšce 1 118 m n. m. prochází s převýšením 200 metrů naučná stezka, jejíž vlastivědně zaměřený okruh s deseti zastávkami, doplněnými třemi vyhlídkovými body s panoramatickými náčrty, směřuje do méně známých, zato však atraktivních míst. Zastávky jsou vyznačeny dřevěnými panely. Profukuje to tu čerstvým povětřím a oči se mohou rozběhnout do dáli na všechny strany.

Nad hradbou smrků se tyčí dvojvěží Kašperka s přilehlou oblastí Sušicka. Přes hluboké údolí s jedinečnou kulisou svahů a strání na opačné straně se otevírá pohled ke Strakonicku i na celou kotlinu Zdíkovskou, nad níž se zvedá mohutná zalesněná kupa Kohoutovy hory a jiných členitých vrcholů podhorské krajiny, zakončených na obzoru modravým vrcholem majestátního Boubína a dalších hor zdejšího cípu Šumavy.

Po cestě z Churáňova kolem tmavě zeleného rašeliniště Malý Polec, lemovaného zpočátku trsy jalovcového porostu, nás natrvalo pojme výše voňavých lesních velikánů, ticho vzdálené lesní mýtiny Zlatá Studna s osamoceným kuželovitým solitérním smrkem s náručí větví rozhozených na způsob mnohoramenného svícnu až k zemi, i melodický hlas běloskvoucího proudu kdysi zlatonosné Losenice.

Zlatá Studna dobře reprezentovala nejstarší zdejší sklárny, doložené rokem 1560. Nedaleko odsud, na Staré huti jihovýchodního svahu Popelní hory, se v roce 1839 narodil Andreas Hartauer, tvůrce textu a možný spoluautor notové části proslavené písně "Tief drinn im Möhmerwald - Tam v krásné Šumavě", která se koncem předminulého století zpívala při každé příležitosti po celé Šumavě a patří ke klasickému odkazu české a německé dechové hudby.

O rozšíření písně se zasloužili dřevorubci a vandrovní skláři. Najkonec přešla do šumavských škol a dostala se až do Jižní Ameriky. Hartauer ve svých třech letech odešel s rodiči na Zlatou Studnu, kde pravděpodobně obýval chalupu, stojící nedaleko zaniklé sklářské hutě a hospody. Vyučil se původně sklářem, ale po otcově smrti odešel z domova a usadil se na severu Čech, odkud se pro zajištění existence odstěhoval s rodinou do Horního Rakouska, kde ve městě Sankt Pölten 18. ledna 1915 zcela chudý zemřel.

Kdo by neznal šumavského dobráka, siláka Seppa Rankelského, jehož lesní samotu Ranklov nedaleko Zlaté Studny charakterizoval velký lyrik šumavské přírody Karel Klostermann jako "nejděsnější na celé Šumavě se strašnými vichřicemi po celou dobu dlouhé zimy, kdy se nasypou sněhu nevídané spousty." Sepp, zosobňující pracovitého prostého člověka, vychovaného krásnou, zato ale tvrdou přírodou, se tady narodil v roce 1819 a patřil do spisovatelova příbuzenstva.

Krásu jeho zadumané světliny v hlubokém lesním království tu příroda umocňuje sama, rozdávajíc na podzim nejhezčí směsice barev za své palety, které od syté zeleně lesů přes nazlátlý odstín usychající trávy pozvolna přecházejí v jasnou červeň rostoucích jeřabin, mlčky přihlížejících a čarovně u silných polorozpadlých zdí Seppova stavení zářících jako granáty.

Zdejšího obyvatele znal ještě jeden z posledních pamětníků Vincek, který zemřel na nedalekém Antiglu v roce 1948. O oblibě Rankelského Seppa - Josefa Klostermanna v širokém okolí svědčí to, že ještě dnes, po stotřiceti letech od jeho úmrtí, nalezneme při levé zdi kostelního hřbitova ve Stachách udržovaný pomníček s touto pamětní deskou:

"Zde odpočívá Josef Klostermann
nar. 1819 - 1888
známý šumavský silák
jedna z postav spisovatele
K. Klostermanna - "V ráji šumavském".
Na věčnou paměť Stacháci.