Ledovce a Sněžné jámy, Velká a Malá Sněžná jáma v Krkonoších

Nejdokonaleji vyvinuté kotliny ledovcového původu v Krkonoších

Sněžné jámy jsou dva mohutné ledovcové kotliny na severní, polské straně Krkonoš. Sněžné jámy (polsky Śnieżne Kotły, německy Schneegruben), rozkládající na svahu Vysoké pláně mezi vrcholy Violík (1 472 m) a Vysoké kolo (1 509 m), tvoří Velká Sněžná jáma (Wielky Śnieżny Kocioł) a Malá Sněžná jáma (Mały Śnieżny Kocioł).

Sněžné jámy mají velice dobře zachovalý glaciální reliéf. Však nakonec za svůj vznik vděčí ledovci z poslední doby ledové, který dosahoval délky asi dva kilometry. Právě jeho ohromná síla vyhloubila tyto kotle se svislými skalními stěnami vysokými téměř 200 metrů.

Malý Sněžný kotel dosahuje hloubky okolo 300 metrů a skalní stěny dosahují výšky až 100 metrů. Dno Malého Sněžného kotle, jehož délka je asi 550 metrů a šířka 400 metrů, leží v nadmořské výšce 1 175 metrů. Velký Sněžný kotel dosahuje hloubky okolo 250 metrů a výška jeho stěn dosahuje 150 až 200 metrů.

Čtěte také: Kotelní jámy: Rodiště lavin a botanická zahrada Krkonoš

Dno Velkého Sněžného kotle, jehož délka činí 800 metrů a šířka asi 600 metrů, leží v nadmořské výšce 1 245 metrů. Na jeho dně se nacházejí dvě malá ledovcová plesa nazvaná Śnieżne Stawki. V okolí je pak několik dalších malých jezírek či spíše vysychajících kaluží.

Sněžné jámy jsou významnou přírodní rezervací, jejíž výměra dosahuje 127 hektarů. Pohyb je možný jen jejím okrajem po zelené turistické značce, která ale vede kolem ledovcových jezírek pod prahem obou kotlů.

Sněžné jámy za své jméno vděčí sněhu, který tady mnohdy leží až do pozdního léta. Nejdéle byl sníh v jámách pozorován v roce 1970, kdy poslední ze sněhových vloček roztály až 2. září! Není divu, když zde mocnost sněhové pokrývky dosahuje až 15 metrů. Průměrná roční teplota vzduchu je tady +0,5 °C. Nejtepleji je v červenci (9,1 °C) a v srpnu (8,4 °C). Naopak nejchladněji je tady v lednu (-6,9 °C) a v únoru (-7 °C). Roční úhrn srážek činí 1 480 mm. Data dříve získávala meteorologická stanice, která tady ve výšce 1 492 metrů pracovala v letech 1881 - 1930.

Sněžné jámy, jejichž kulisu dokresluje budova vysílače a bývalého horského hotelu Wawel, nejsou ale unikátní pouze svým reliéfem, chladným klimatem, ale také unikátní flórou. Nachází se tady množství vzácných a nebo dokonce endemických rostlinných druhů. Asi nejvzácnějším zde rostoucím druhem je lomikámen sněžný (Saxifraga nivalis). Jedná se o krkonošský glaciální relikt, vyskytující se v počtu jen asi 50 jedinců na čedičové žíle v Malé Sněžné jámě. Další nejbližší lokalita lomikámene sněžného se nachází až v pohoří Snowdonia ve Walesu.

Dalším významným rostlinným druhem Sněžných jam je bedrník obecný skalní (Pimpinella saxifraga subsp. basaltica), který roste na stejné lokalitě v Malé Sněžné jámě jako lomikámen sněžný. Z dalších druhů si zmínku zaslouží drobná kapradina kapradinka alpínská (Woodsia alpina) nebo Euphrasia minima, sasanka Anemone alpina, prvosenka malá (Primula minima), lýkovec jedovatý (Daphne mezereum) či vzácný lišejník mapovník misničkovitý (Rhizocarpon lecanorium), jehož porosty mají mít stáří přes 600 let. Výčet by nebyl úplný bez uvedení oměje tuhého (Aconitum firmum), glaciálního reliktu zimozele severního (Linnaea borealis) a nebo rdesna hadího kořene (Polygonum bistorta).

Sněžné jámy, turistická mapa