Pohoří Roháče / Západní Tatry, turistika a příroda

Západní Tatry (Roháče) náležejí do Alpsko-himalájské soustavy, podsoustavy Karpaty, provincie Západní Karpaty. Aby toho nebylo málo, tak Roháče patří do subprovincie Vnitřní Západní Karpaty. Západní Tatry jsou jedním ze dvou podcelků geomorfologického celku Tatry.

Západní Tatry (Roháče), vymezení podcelku

Západní Tatry (Roháče) jsou na východě ohraničeny Ľaliovým sedlem (1 947 m), sedlem Závory (1 879 m) a Kôprovou dolinou. Na severu jsou ohraničeny Podtatranskou brázdou, na západě Hutianskym sedlem (1 185 m) a Chočskými vrchy, a konečně na jihu Podtatranskou kotlinou.

Nejvyšším vrcholem Západních Tater je Bystrá (2 248 m), která leží v okrsku Liptovské Tatry. Stejně jako další dva z nejvyšších vrcholů Západních Tater. V pohoří převažuje holní reliéf, bradlový reliéf nalezneme jen v některých vápencových částech pohoří. To byl asi hlavní z důvodů, proč se v minulosti Západní Tatry nazývaly Liptovské hole.

Geomorfologické členění Tater

Stavba pohoří

Tatry jsou jádrovým pohořím. Jejich podloží je tvořeno především prvohorními krystalickými břidlicemi a žulami, které vystupují zpod mladších vrstev v jižní části Západních Tater. Na nich leží vrstvy žul případně rul, objevují se i slepence, křemité pískovce a křemence.

V jejich nadloží pak můžeme nalézt bohaté druhohorní sedimenty, které jsou tvořeny dolomity a odolnějšími dolomitickými vápenci, ale také jílovité břidlice a pískovce. Ty vytvářejí v Západních Tatrách skupiny Červených vrchů na severovýchodě, Osobité na severozápadě a Sivého vrchu na západě.

Tatry jsou lemovány flyšovými sedimenty vnitrokarpatských sníženin. Vnitřní stavba Západních Tater je však značně složitá. V převažující míře již byla zformována v paleoalpinské fázi vývoje před obdobím vrchní křídy.

Průměrná výška vrcholů hlavního hřebene činí 2 000 až 2 100 metrů. Hlavní hřeben s délkou asi 42 kilometrů sleduje přibližně západovýchodní směr s mírným vyklenutím směrem k jihu. Z hlavního hřebene pak vybíhá množství rozsoch, v nichž leží množství vrcholů, včetně toho nejvyššího - Bystré (2 248 m).

Rozsochy jsou pak odděleny hlubokými a značně dlouhými dolinami. I ony dodávají Západním Tatrám jedinečný ráz. Západní Tatry jsou v průměru o 400 metrů nižší než jejich východní soused - Vysoké Tatry. To má také za následek, že převážná část Západních Tater má holní ráz, pouze skupina Ostrého Roháče má alpínský ráz.

Horská panoramata s popisy vrcholů Západních Tater

Geomorfologické okrsky Západních Tater

Roháče

Nejatraktivnějším a nejznámějším okrskem Západních Tater jsou Roháče. Tento název je často nesprávně přenášen na celé Západní Tatry. Roháče tvoří nejskalnatější část Západních Tater zhruba mezi vrcholy Baníkov (2 178 m) na západě a Volovec (2 061 m) na východě.

Dalšími významnými vrcholy jsou Hrubá kopa, Tri kopy, Plačlivé i Ostrý Roháč. Do Roháčské skupiny patří ale i vrcholy jako Pachoľa, Spálená, Salatín i Brestová až po sedlo Pálenica. Nejvyšším vrcholem tohoto okrsku je Baníkov, jenž je nejvyšším vrcholem hlavního hřebene Západních Tater a 4. nejvyšším vrcholem Západních Tater.

Liptovské Tatry

Dalším okrskem Západních Tater jsou Liptovské Tatry zvané také jako Liptovské hole. Tento okrsek zahrnuje takové vrcholy jako Baranec, Hrubý vrch s hřebenem Otrhanců, ale i nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrá. Okrsek Liptovské Tatry pak zakončují vrcholy Veľká Kamenistá, Smrečiny a Poľská Tomanová. Nejvyšším vrcholem Liptovských Tater je Bystrá (2 248 m) následována vrcholem Jakubiná (2 194 m), která je druhým nejvyšším vrcholem Západních Tater.

Sivý vrch

Nejzápadnějším okrskem Západních Tater je skupina Sivého vrchu. Tato část Tater je budována především vápenci a dolomity, tedy usazenými horninami. Okrsek na západě sousedí s dalším celkem, kterým jsou Chočské vrchy. Na počátku minulého století patřily Chočské vrchy se skupinou Sivého vrchu nerozlučně k sobě jako dnes již neexistující Liptovské vápencové hole. Ty však při pozdějších úpravách geomorfologického členění byly rozparcelovány mezi více celků (Velká Fatra, Chočské vrchy a Tatry). Nejvyšším vrcholem této skupiny je Sivý vrch (1 805 m).

Osobitá

Dalším okrskem Západních Tater je skupina Osobité. I tato část Tater je budována převážně vápenci a dolomity. Okrsek Osobitá zahrnuje především masív Osobité s přilehlými vrcholy a dolinami. Nejvyšším vrcholem skupiny Osobité je vrchol Osobitá (1 687 m), jenž je bohužel pro turistický ruch uzavřen.

Červené vrchy

Předposledním okrskem Západních Tater jsou Červené vrchy. I tento okrsek je budován usazenými horninami a představuje část hřebene zhruba mezi Tomanovským sedlem a Ľaliovým sedlem s vrcholy jako Temniak, Kresanica, Malolučniak, Kondratova kopa a Sucha kopa včetně vrcholů Goričkova a Kasprov vrch. Název této skupiny (okrsku) je odvozen od zabarvení travních porostů v podzimních měsících, kdy se rudá barva mrazem spálené trávy velice vyjímá na bílém vápencovém podkladě. Zejména při pohledu z polského Podhalí. Nejvyšším vrcholem Červených vrchů je Kresanica (2 122 m), avšak nejznámějším a nejrozložitějším je masív Temniaku (2 090 m).

Liptovské kopy

Posledním okrskem Západních Tater jsou Liptovské kopy. Jedná se o zalesněný masív s pěknými travnatými holemi sevřený zhruba Kôprovskou dolinou a Tichou dolinou. Skupina Liptovských kop se táhne přibližně od sedla Závory a zahrnuje takové vrcholy jako je Veľká kopa, Garajova kopa, Ostredok, Krížna, Všiváky, Magura či Veľká Brdárova grapa. Nejvyšším vrcholem okrsku Liptovské kopy je Veľká kopa (2 052 m).

Západní Tatry, stejně jako sousední Východní Tatry, které se ještě dělí na Vysoké Tatry a Belianske Tatry, vznikaly v mladších druhohorách a starších třetihorách během alpínských a hercynských vrásnění. Před 20 miliony let měly podobu nižší hornatiny, teprve před asi dvěmi miliony let dosáhly dnešních výšek. Svou současnou podobu získaly Západní Tatry ale až (z geologického hlediska) v době nedávné, zhruba před 10 000 lety.

Kras Západních Tater

Za poslední se ještě ve zkratce zmíním o krasu. Převážná část Západních Tater má krystalický podklad, ale jsou zde i oblasti s vápencovými horninami. Nejvýznamnějšími je kras Sivého vrchu, Osobité, Juráňove tiesňavy a Červených vrchů. Vápence se však v menší míře objevují i v některých dalších oblastech. Povrchový kras je až na výjimky nedokonale vyvinutý.

Kras Červených vrchů

Podzemní kras je významný v oblasti Červených vrchů, kde nalezneme propasti v masívech Kresanice (2 122 m) a Malolučniaku (2 104 m), v oblasti Sivého vrchu (1 805 m) a Osobité, kde je jedna z nejhlubších propastí Západních Tater (140 metrů). Nejhlubší propastí (jeskyní) Západních Tater je se svými 164 metry jeskyně zvaná Zadný úplaz v Červených vrších.

Červené vrchy vůbec drží více rekordů. Nejvýše položenou propastí Slovenska je Vyšná Kresanica, jejíž otvor se nachází v nadmořské výšce 2 081 metrů. Nejvýše položenou jeskyní je pak Nová Kresanica, jejíž vchod leží ve výšce 2 000 metrů. Dosud známá délka této jeskyně činí asi půl kilometru. Z jeskyní je největší Brestovská jeskyně v blízkosti obce Brestová u níž je dnes známo asi 1 800 metrů chodeb.

Formování pohoří a doby ledové

Tehdy po posledním glaciálu (době ledové) a změně klimatu ustoupil skandinávský ledovec dále k severu, zanechavše zde po sobě výrazné stopy. Ty jsou patrné dodnes. Čelní morény a kary, na jejichž dnech se lesknou třpytivá modrá oka tatranských ples, jsou neklamným znakem existence ledovců v době nedávno minulé. Většina ples má jak karový (plesa vzniklá vyhloubením), tak morénový (plesa vzniklá zahrazením) charakter.

I přes svou relativně malou nadmořskou výšku měly totiž Západní Tatry během posledního glaciálu 18 samostatných ledovců. Z toho 5 jich bylo na severní straně a 13 na straně jižní. Sněžná čára tehdy ležela ve výšce asi 1 400 - 1 500 metrů. Největší ledovce byly v Roháčské, Ráčkové, Žiarské, Tiché, Kôprové a Bystré dolině.

Ledovce dosahovaly délky 5 až 9 kilometrů, nejdelší ledovec v Kôprové dolině dokonce 11 kilometrů. Mocnost jejich ledu byla 80 až 200 metrů! Zalednění, které se cyklicky střídalo s meziledovými dobami, dodaly Tatrám velehorský ráz. Vývoj ve starších dobách ledových se však příliš dokladovat nedá, neboť nejmladší doba ledová po nich smazala spolehlivě všechny stopy. O podmínkách, fauně a flóře tak mohou vypovídat jen nálezy ve vzdálenějším podhůří.

V pliocénu přicházejí první známky ochlazení. Z kraje pod Tatrami mizí teplomilní lvi, sloni i antilopy, mizí teplomilné rostliny nahrazované břízou, jedlí, duby a smrky neprostupné tajgy. Čím dál delší dobu pokrývají horské vrcholy vrstvy sněhu. Tatry se připravují na dlouhé období první doby ledové zvané donau (podle řeky Dunaj, kde byly prvně nalezeny stopy tohoto zalednění). I sebedelší doba musí jednou skončit. Nastává doba meziledová (interglaciál) a do tatranské oblasti se opět vracejí teplomilné rostlinné i živočišné druhy.

Následují další doby ledové i meziledové, opět se pod Tatrami střídají rostlinné i živočišné druhy. Po předposlední a vůbec nejchladnější době ledové zvané riss, se opět citelně oteplilo. Kraj se opět zazelenal, na svazích hor šuměly husté lesy. Kraj osídlili jeskynní lvi a medvědi, zubři. Za nimi tady přišel i neandrtálský lovec. Ale poslední doba ledová - würm je opět vyhání. Před 70 000 lety chlad ze severu vytlačuje do tatranských kotlin i jeskynní medvědy, srstnaté nosorožce, mamuty. Horní hranice lesa se snižuje na asi 400 metrů, mohutné ledovce tvarují dna tatranských dolin…

Podnebí a klima

Podnebí Tater má výrazně kontinentální charakter se studenými zimami a horkými léty. Průměrná roční teplota zde činí pouhé 2 °C, v nejvyšších partiích dokonce 0 °C. V podhorských oblastech jsou však průměrné roční teploty vyšší. Tak např. v Liptovském Mikuláši činí zhruba 7 °C.

Nejnižší teploty jsou obvykle v lednu, nejvyšší pak v červenci a případně v srpnu. Časté jsou inverze, které zabírají zhruba jednu třetinu roku! Nejčastější jsou v lednu, nejméně časté pak v červenci a v srpnu. Ve výškách nad 2 000 metrů se pak tato uvedená teplotní maxima přesouvají na měsíce únor a srpen.

Sněhová pokrývka leží na horských úbočích průměrně 160 až 200 dní, ale ve žlabech obrácených k severu jej můžeme nezřídka nalézt po celý rok. Úhrnné roční srážky zde činí 1 400 až 1 600 milimetrů, přičemž nejvíce srážek je v červnu a červenci, druhé maximum pak připadá obvykle na prosinec. Naproti tomu připadá minimum srážek na září až říjen, sekundární minimum pak obvykle na březen. Vydatnost srážek však silně závisí na nadmořské výšce, členitosti terénu a orientaci svahů.

Podrobný popis pohoří

V předchozí kapitole jsme si vymezili území Západních Tater a řekli jsme si několik základních údajů o tomto velice nádherném pohoří. Nyní se podívejme na popis tohoto pohoří, které poprvé popsal Matěj Bel (1684 - 1749) v roce 1736 ve svém díle Notitia Hungariae novae historicogeographica (Historické a zeměpisné znalosti o současném Uhersku) poněkud podrobněji.

Délka hřebene Západních Tater je necelých 42 kilometrů. V literatuře se tento údaj uvádí v rozmezí 32 až 45 kilometrů, ale stačí vzít mapu a spočíst si, že vše je skutečně jinak, a že první uváděný údaj je opravdu správný. To v případě, že si hlavní hřeben ohraničíme Hutianskym sedlem na západě a Ľaliovým sedlem na východě. Hutianske sedlo odděluje Západní Tatry od Chočských a Skorušinských vrchů a Ľaliové sedlo od Vysokých Tater, podcelku Tater Východních. Hlavní hřeben se táhne zhruba ve směru západ - východ a směrem k jihu je mírně vydutý.

Vrcholy Západních Tater - Roháčů

Většina vrcholů hlavního hřebene překračuje svou výškou hranici 2 000 metrů. Výjimkou je Biela skala (1 316 m), Radové skaly (1 557 m), Sivý vrch (1 805 m), Pálenica (1 753 m), Zuberec (1 903 m), Deravá (1 955 m), Končistá (1 994 m), Poľská Tomanová (1 977 m), Goričková (1 912 m) a Kasprov vrch (1 985 m). Rovněž výška většiny sedel neklesá pod 1 800 metrů s výjimkou Hutianskeho sedla (1 185 m), sedla Pálenica (1 570 m), Pyšného sedla (1 792 m), Smrečinského sedla (1 799 m) a Tomanovského sedla (1 686 m).

Nejvyšší vrcholy Západních Tater však neleží na hlavním hřebeni, ale naopak v jeho rozsochách a vesměs rozsochách jižních. Alespoň to platí třech nejvyšších vrcholech pohoří. Nejvýznamnějšími jižními rozsochami jsou rozsochy Sivého vrchu (1 805 m), Baníkova (2 178 m), Plačlivého (2 125 m), Hrubého vrchu (2 137 m) a Blyště ( 2169 m). Ze severních rozsoch jsou nejvýznamnějšími rozsocha Volovce (2 063 m), Končisté (1 994 m) a Kondratove kopy (2 004 m).

Jižní rozsochy Západních Tater jsou vyšší a delší než rozsochy severní. Stejně tak jsou delší k jihu vybíhající doliny, jejichž dna leží výše než dna dolin otočených k severu. To je dáno skutečností, že v dobách ledových byly severně orientované ledovce mohutnější a tudíž jejich erozní účinky byly větší.

Dvoutisícovky geomorfologického podcelku

Doliny Západních Tater - Roháčů

Z největších dolin si uveďme Jaloveckou a Bobroveckou dolinu, Žiarskou dolinu, Jamníckou a Račkovou dolinu, Bystrou, Kamenistou a Tichou dolinu a jako poslední Kôprovou dolinu, kterou probíhá rozhraní mezi Západními a Východními Tatrami. To by byly doliny s jižní orientací. Na severní straně jsou to pak doliny Kościeliska, Starorobociańska a Chocholowska na polské straně a Roháčská dolina na slovenské straně Západních Tater.

Jak jsem již napsal, nejvyšší vrcholy leží mimo hlavní hřeben. Tak např. nejvyšší vrchol Západních Tater - Bystrá (2 248 m) leží v rozsoše Blyště, druhý nejvyšší vrchol Jakubiná (2 194 m) leží v rozsoše Hrubého vrchu podobně jako třetí nejvyšší vrchol Baranec (2 184 m) v rozsoše Plačlivého.

Plesa a vodní toky v Západních Tatrách - Roháčích

Narozdíl od sousedních Vysokých Tater chybí v Roháčích větší množství ples. Těch je tady zhruba 20 (32). Je ovšem otázkou, co ještě považovat za pleso a co již nikoliv. Největším z ples v Západních Tatrách je Dolní Roháčské pleso s plochou 2,22 hektaru a hloubkou 6,5 metrů. Nejhlubším plesem je však Horní Bystré pleso s hloubkou 12,5 metrů (plocha 0,86 ha).

Když už jsme u vody, podívejme se na nejvydatnější vodní toky tohoto pohoří. Jsou jimi Jalovecký potok, Smrečianka v Žiarské dolině, Jamnícky a Ráčkovy potok, Bystrá, Kamenistý a Tichý potok. Posledním vodním tokem, který odvodňuje jižní svahy Západních Tater je Kôprový potok.

Severní stranu odvodňují Roháčský potok, Juráňov potok, Oravica, Chocholowski Potok, Koscieliski Potok a některé další. Jižní část Tater pak patří do povodí řeky Váh, severní do povodí řeky Orava a Dunajec. Z toho plyne, že v Západních Tatrách probíhá hranice dvou úmoří - Baltského a Černého moře.

Seznam největších ples v Západních Tatrách

Turisticky nejatraktivnější části pohoří

Turisticky nejatraktivnější částí Západních Tater je bezesporu Roháčská skupina. Tato jediná má v tomto pohoří alpínský ráz. Ovšem i další části Západních Tater jsou hojně navštěvovány. Zejména oblast Roháčské doliny a oblast Červených vrchů. Na hřebeni Červených vrchů však potkáme většinou polské návštěvníky, neboť tato část je dobře a snadno přístupna jen ze severu z polské strany. Velký příliv návštěvníků má také na svědomí lanovka na Kasprúv vrch.

Z hlediska přístupnosti pro turistický ruch jsou na tom jednotlivé oblasti této části Tater značně rozdílně. Hřeben je přístupný pro turisty pouze od Hutianského sedla po Pyšné sedlo. Dále lze vystoupit do Tomanovského sedla a na hřeben Červených vrchů. Ostatní částí hřebene jsou neznačené a tudíž nepřístupné. Úplně nepřístupná je celá oblast Liptovských kop ve východní části Západních Tater a některé jižní rozsochy vrcholů hlavního hřebene. Mimo masívu Sivého vrchu platí na území Západních Tater i sezónní uzávěry (od 1.11. do 14.6.).