Jedinečný Biebrzański Park Narodowy, příroda v Polsku

Putování zeleným severovýchodem aneb národní parky Polska (2)

Odpoledne se přesouváme o 130 kilometrů na sever do malého městečka Goniadz, kam nás hodí sympatický třicátník mluvící anglicky. Sice jede jinam, ale když se dozví, že máme namířeno do Biebrzańského národního parku, navrhuje, že si udělá zajížďku a hodí nás do městečka, které leží na jeho hranicích a kde bydlí tchyně, u které bychom si mohli postavit zadarmo stan - ihned vše domlouvá telefonem. My nechceme otravovat, a tak nás po krátké návštěvě milé tchyně hodí do liduprázdného kempu u řeky Biebrzy. Jeho ochota snad nezná meze když nabízí, že případně dojede i pro naše kamarády… ti však dorazí půl hodiny po nás.

• Předchozí část článku

Biebrzański národní park

Ráno krátce procházíme okolí. Za kempem přecházíme most. Po obou stranách cesty se rozléhají nekonečné travnaté planiny. Z vysoké trávy tu a tam vyčnívá hustý keř nebo osamocený strom. Překonáním řeky jsme se ocitli v Biebrzanském národním parku - největší bažinaté oblasti Evropy. Táhne se podél celého 164 kilometrů dlouhého toku Biebrzy, která patří k posledním evropským řekám, jež jsou v celé délce ponechány v přírodním stavu.

Žije zde 253 ptačích druhů! Pozoruhodný je seznam ptáků, s nimiž se tu lze často setkat, ačkoli jinde už vymřeli nebo patří k absolutně raritním druhům: bukač velký, bukáček malý, lžičák pestrý, orlík krátkoprstý, orel mořský a orel nejmenší, tetřívek obecný, chřástal malý, strakapoud bělohřbetý, bekasína větší a jespák bojovný. Zároveň zde žije i největší kolonie losů ve střední Evropě, která čítá 350 kusů - jak rád bych jednoho z nich potkal! Okolí řeky je také největší útočiště vlků, vyder a samozřejmě bobrů, podle nichž Biebrza dostala své jméno.

Za mostem se marně snažíme najít půjčovnu lodí, o které se ten ochotný týpek zmiňoval. Důkazem, že nekecal, je opuštěný nápis KAJAKY. Ovšem po ničem konkrétním není ani stopy. Asi se jim to nevyplatí, když si uvědomíme, že uprostřed sezóny jsme my čtyři a jeden malý stan u řeky jediní turisté v širokém okolí. Pěkně vybavený, levný kemp je prakticky úplně prázdný. Rozhodneme se podniknout alespoň několikahodinový výlet po Biebrze na kánoích pronajímaných kempem. Nechce se mi věřit, že půjčení stojí jen 5 Zł za hodinu, což by vyšlo zhruba dvacet korun na jednoho.

Neváháme a dokud neprší, jdeme na recepci požádat o kánoe. Vypadají vratce. Na takových nikdo z nás dosud neseděl. Ani těžké dvojlistové pádlo jsme nikdy nedrželi v ruce, proto máme menší respekt. Po několika cvičných ponořeních pádla vyrážíme směrem k mostu a dál na východ. Podle mapy sice plujeme proti proudu, to ovšem téměř nejde poznat, protože Biebrza teče tak líně, až se zdá, jakoby stála a jemné vlnky na hladině jakoby měl na svědomí ten slabý protivítr. Netrvá dlouho a daří se nám pádlování správně korigovat tak, že už s Léňou zabíráme současně.

Když chceme zatočit, zaberu dvakrát na jedné straně nebo dám kontra. Jsem doslova nadšený, s jakou lehkostí se loď pohybuje na tomhle oleji. Za minimální námahy okolní vysoké traviny rychle ubíhají. Spokojeně si pololežím na zádi a spolu s ostatními vychutnávám krásu zdejší klidné přírody. Řeka líně meandruje vysokým rákosím a vytváří širokou spleť větvících se ramen a lagun. Každou chvíli máme na výběr, kudy plout dál. Prozkoumáváme úzké, zarostlé zátoky, které se po chvilce znovu větví nebo opět napojují na hlavní rameno. Přijde nám, že zabloudit tu nemusí být až takový problém.

Hladina je poseta žlutými květy stulíků, až je místy problém vyhnout se jim. Cestu nám kříží břehule říční nalétávající nad hladinu. Na zarostlém břehu jedné zátoky mají hnízda. Nálety kolem našich lodí a nervózním štěbetáním "brrit, brrit" se snaží odlákat pozornost. Vlaštovkám příbuzné břehule říční jsou u nás poměrně vzácné. K hnízdění totiž potřebují písčité nebo hlinité břehy, ve kterých si budují nory. Málokteré řeky v Evropě však tyto podmínky břehulím dnes mohou poskytnout v důsledku umělého upravování jejich toků, a proto je častěji najdeme hnízdit na hromadách suti, škváry nebo písku.

Po dvaceti minutách se břehy rozestupují a my jsme vystaveni ostrému protivětru, proti němuž musíme více pádlovat. Prvním a zároveň posledním člověkem, co během plavby potkáváme, je starší rybář vracející se tudy na své pramici opačným směrem než my. Všichni jsme rádi, když se řeka za pár minut opět rozdělí a my se vydáme zarostlými křovinami vlevo, zatímco hlavní rameno Biebrzy se prudce ohýbá doprava. V na sebe navazujících úzkých lagunkách jsme chráněni před větrem vysokým rákosem zarostlými břehy. Žluté stulíky doplňují krásné, rozevřené květy leknínů. Každou chvíli naše lodě vyruší nějakou žábu odpočívající na listu.

Na pravém břehu nás zláká uzoučký vstup (akorát na šířku lodi) do větší laguny. Po jejím prozkoumání však zjišťujeme, že je slepá, a tudíž se musíme vrátit. Pokračujeme uzounkými zátokami a často nám nezbývá, než plout po zeleném koberečku vodních trav. Ještěže mají naše lodě tak malý ponor.

V ojedinělém místě, kde travnatý břeh nahradí bláto, čteme stopy nějakého velkého sudokopytníka. Že by los, který se šel napást vodních rostlin, jimiž se živí? Pokračujeme dál mezi hustým porostem. Po pár metrech nás vyleká pohybující se rákosí u řeky. Je vysoké a husté, takže nic nevidíme. Je však jasné, že pár metrů od nás je velké zvíře. Máme respekt, protože v tomhle úzkém prostoru se setkat s vystrašeným, agresivním losem by nebylo nic příjemného.

Potichu a opatrně se snažíme proplout co nejdále od břehu. Zvíře nás ucítí a rákosí se mohutně otřese. Na břehu asi dva metry od nás vyleze kráva, jež si nás jen tak přeměří pohledem a dál se věnuje pastvě. Krávu jsem tady opravdu nečekal. Za chvíli ovšem potkáváme další a je nám jasné proč, když na pravém břehu ustoupí vysoký porost a odhalí se tak nedaleká vesnička. Zanedlouho se opět napojíme na široké hlavní rameno (jak zjistíme později z mapy, dostali jsme se na řeku Ełk vlévající se do Biebrzy). Chvíli pokračujeme na sever proti proudu, který se mi zdá silnější než na začátku, a potom se otočíme a vracíme se do kempu.

Odpoledne se přesouváme o dvacet kilometrů severovýchodně do Kopytkowa. Na zdejších opuštěných silnicích máme opět štěstí - okamžitě nás bere místní rybář v minivanu, který za pár kilometrů nabere i Jirku s Laďkou. Poprvé jedeme všichni pohromadě. Na konci vesničky Dolistowo odbočíme na prašnou, kamenitou cestu a přejetím Biebrzy po kamenném mostku se opět ocitáme v národním parku.

Řidič musí jet pomalu a velmi opatrně kličkovat mezi výmoly a vyčnívajícími šutry. Naštěstí tu žádná auta nejezdí, a tak nevadí, že většinu cesty jede v protisměru. Otevírá se před námi úžasná scenérie rozlehlých plání, mokřadů plných třímetrového rákosí a líně se klikatící řeky Biebrzy, kterou písčitá cesta důsledně kopíruje.

Připadám si jako v nějaké divočině někde v Africe. Nad řekou krouží ptáci. V dálce na severu začínají hluboké lesy. Nejmagičtější je ovšem ta schizofrenní obloha, která ještě umocňuje atmosféru blížícího se večera. Zatímco po pravé straně od cesty blankytnou modř nebe narušuje pouze pár bělavých chomáčků, nalevo spolu šedé a černé mraky soupeří v utlačování slunce, jehož ospalé paprsky místy prosvítají a probarvují širé pláně a tůňky do oranžových odstínů.

V Jasionowu, které se skládá asi z pěti stavení, opouštíme Biebrzu a pokračujeme dva kilometry na západ do Kopytkowa. Jako jeden muž za hlasitého "kíj-há" vzlétne velké hejno čejek, když se k nim náš vůz přiblíží na kritickou vzdálenost. Na kraji osady Kopytkowo cesta končí. Připadám si tu jako v jiném světě na začátku století. Osadu tvoří pár polorozpadlých stavení uprostřed divočiny. U nejhezčího z baráků nacházíme něco, co se v širokém okolí nejvíce podobá kempu.

Kemp je snad nejkrásnější, ve kterém jsem kdy byl. Je to spíše taková dlouhá zahrada. Je spravován v přírodním duchu. V malé ohrádce bečí čtyři ovečky; za nimi stojí desetimetrová dřevěná rozhledna s pěkným výhledem po přilehlých pláních Biebrzańského parku; po celé zahradě jsou rozmístěny naučné tabule o zdejší přírodě. U pěkně posekaného plácku pro postavení stanu je přístřešek s krbem a velkým stolem s lavicemi. Odtud se nese vůně grilovaného masa, na které si brousí zuby partička čtyř mladých Poláků - našich jediných společníků. Sprcha je sice jen hadice s ledově studenou vodou, ale to naopak ještě zesiluje poetičnost tohoto místa.

Ráno vyrážíme na pětadvacet kilometrů dlouhý pochod biebrzanskými lesy kolem bažinaté oblasti Czerwoneho Bagna, která je však v tuto dobu vyschlá, až na severní hranici národního parku, kde začínáme stopovat ve snaze dostat se osmdesát kilometrů na sever k jezeru Hańcza nedaleko litevských hranic. V tomhle zapomenutém koutě světa však téměř nic nejezdí, a tak se v tom úmorném vedru snažíme dostat po svých k frekventovanější cestě. Po hodině chůze se na nás usměje štěstí, které nás provází až do Augustówa, kde nás další hodinu zase nechá na holičkách - na frekventované silnici nikdo nechce zastavit. Až manželé s dcerou nás zachraňují a přiblíží do města Suwałki.

V místním supermarketu nakoupíme zásoby a vracíme se na stanoviště, kde nás rodinka vyhodila. Bude půl osmé a nám zbývá ještě 25 km po cestách s nízkým provozem. I když je náš cíl téměř na dosah, jsem pesimista. Uplyne sotva deset minut a my nevěříme vlastním očím, když přibrzdí sedan, v němž poznáváme naše "známé", kteří nás tu před tři čtvrtě hodinou vysadili. Jen maminka schází a namísto ní sedí vepředu usmívající se dcerka.

Než se vzpamatujeme z údivu, tatík už nám ze zad pomáhá sundat bágly a vkládá je do kufru. Poté mě žádá o mapu a po krátkém shlédnutí ji dává dceři na klín, aby ho navigovala. Polsky nám vysvětlují, že vezli maminku do nemocnice, která je nedaleko křižovatky, kde nás vyhodili. Když prý odtamtud viděli, že nás ještě nikdo nevzal, rozhodli se, že nás zavezou až k Hańcze - už je to přece kousek. Nemůžeme uvěřit, jak jsou ochotní a zároveň je nám trochu hloupé, že si kvůli nám dělají zajížďku 50 km.

V malém městečku Jeleniewo odbočujeme doleva u krásného dřevěného kostela, který působí až strašidelně, a pokračujeme zapomenutým krajem, kde jen velmi zřídka potkáváme jiné auto. Jsme ohromeni zdejší malebnou krajinou, nad kterou se smráká. Dosud námi poznávané polské nížiny zde střídá pahorkatina. Západní svahy jejích zaoblených kopců jsou teď rudě ozařovány zapadajícím sluncem. Míjíme údolí, jezírka a rozlehlá pole morén, nahrnutých sem weichselským ledovcem v poslední době ledové.

Zhruba po půl hodině dojíždíme do Blaskowizny. Tady se s otcem a dcerkou loučíme. Jsme jim velmi vděční a nabízíme peníze za benzín. To tatík rázně odmítne. Podá nám ruku a popřeje krásné prázdniny a pak odjíždí zpět do Suwałki. Sledujeme hejna čápů mávajících nám křídly vláčně nad hlavami. Tolik čápů pohromadě jsem v životě neviděl. Jako havrani na podzim se slétávají na poli pár metrů od nás. Netrvá dlouho a najdeme kemp u jezera, ve kterém nás vítá Jirka a Laďka, kteří dojeli chvíli před námi. Cenu kempu se z původních 12 zlotých na osobu podaří usmlouvat na 8 zlotých, což je cena na kterou jsme zvyklí.

• Dokončení článku