Divoké Labské pískovce, pískovcové skalní město u Děčína

Zadní země neboli České Švýcarsko či Labské pískovce, česká skalní města (8)

Jako že neovládám umění novinářské zkratky, protože jsem spíš vypravěč, jak bych ale měl stručně a krátce popsat oblast, o níž se dá poutavě stvořit celá kniha? (Miloslav Nevrlý - Chvály Zadní země). Toto skalní město, či přesněji soustava na sebe navazujících skalních měst, tvořících součást Děčínské pahorkatiny nemá kromě sousedního Saska v Evropě obdoby.

Nejkrásnější, největší, nejdivočejší, s nejvyššími vertikálami, s největší možností až fatálního zabloudění, se vzácnou florou i faunou… a dost. Statistické údaje si dnes každý najde na internetu. Přesto z té fauny bych jmenoval symbol Zadní země - plcha a dále pak černého čápa, sokola a rysa. Je to díky relativní liduprázdnosti větší části oblasti, která je souvisle pokryta lesy (převážně borovice lesní s příměsí břízy, jeřábu a zavlečené agresivní vejmutovky, v roklích, které mají inverzní charakter pak chladnomilné smrky, buky a javory; ovšem našli jsme tu i mohutné 150 let staré volně rostoucí zeravy (Thuja occidentalis), vysoké jak okolní staré smrky, pozůstatek z dob, kdy o lesy pečovali lidé hraběte Kinského). Z flory jsou pak významné hlavně kapraďorosty a různé druhy mechů.

Čtěte také: Pravčická brána, největší skalní brána Evropy, Jetřichovické stěny

Říkám, že nikde jinde jsem neviděl najednou tolik odstínů zelené jako v Zadní zemi. Údajně někde v neprostupných roklích a těžce dostupných skalách může růst i sen botaniků Hymenophyllum tunbridgense, velevzácná drobná skalní kapradina blánatec kentský, jehož všechna naleziště zničili sběratelé v přístupnějších lokalitách sousedního Saského Švýcarska.

Sic jsem romantik, chtě nechtě musím přejít k praktickým informacím, popisům a radám. Asi nejdůležitější změnou od roku 2000 je typicky český hysterismus v podobě zuřivé ochrany nejpozději zřízeného NP v ČR, přesto že před sto lety stávaly domy v osamělých příhraničních vesnicích (bývalé Zadní Doubice, Zadní Jetřichovice), domky uhlířů z kraje roklí, po lesních cestách jezdily koňmi tažené kočáry, po lesích se neválely po probírce nakupené stromky ponechané svému osudu, dokonce ještě před Mnichovem jezdil údolím Křinice kolem bývalého Českého mlýna autobus do Drážďan.

Pouze do skal vytesaná znamení, která neuniknou pozornému oku, potvrzují předchozí slova i na místech, kde si připadáš, jako by zde šel člověk poprvé. To, co zde napíšu nebude vždy přísně korespondovat s návštěvním pořádkem, avšak mé první doteky se Zadní zemí jsou staré 20 let… protože tuhle krajinu nemůžete poznat, na rozdíl od kapesních skalních měst ani za rok. Uvědomme si, že rozloha celé bývalé CHKO byla 300 km²! Od roku 2000 je z toho 80 km² potom coby NP.

Je to odlehlá země, proto jsou přístupy do "opravdových" skal dlouhé a dosažitelné zpravidla jen pěšky. Po severozápadní hranici vede trať Krásná Lípa - Mikulášovice s výstupem v Brtníkách, která v rámci systematické likvidace nejen osobní železniční dopravy ještě pro přístí rok unikla zrušení.

Z jihu se lze dostat z České Kamenice (trať Děčín - Varnsdorf) a jako další vzdálené výstupní zastávky mohou sloužit Chřibská nebo Rybniště. Trať kaňonem Labe Děčín - Dolní Žleb (Drážďany) nemá praktický význam, vede bohužel po opačném levém břehu řeky. Z této strany lze využít bus do Hřenska. Řídce busem nebo autem se pak dá dostat do Jetřichovic, Rynartic, Doubic a Kyjova, chceme-li se vracet k autu (někdy nám dnes nic jiného nezbývá ha,ha).

Skalami vede poměrně málo značených turistických cest, které si později také popíšeme. Než první "dobrodruh" vstoupí do "zóny" měl by si uvědomit právě tu paradoxní odlehlost a dodržovat několik pravidel. Mít dobrou mapu, nejlépe starší, kde jsou vyznačeny podrobněji i lesní cesty a stezky jednotlivými doly a roklemi. Mít na paměti, že signál mobilu se dá chytit pouze na několika vyvýšených dominantách a v případě zabloudění nebo úrazu být připraven volat stodvanáctku i v němčině (angličtině). Proto chodit ve třech (čtyřech) rozumných a tichých společnících, kteří se nepokládají za mistry světa.

Vědět, že sice dřeva je všude přehršel, ale vody kromě období zimy a časného jara málo, studánky znám jen tři a to ještě na okrajích, kde se pískovec stýká s čedičovými výlevy. Evropský unionista pijící pouze balenou vodu nemá šanci ve zdraví přežít! (o vodu se budete dělit i s divokými prasaty nebo vláčet celou zásobu do nitra skal sebou). A nakonec si uvědomit, že na rozdíl od jiných skalních měst zde neplatí pravidlo tekoucí voda nás vždy dovede do civilizace. Fatální zabloudění zde není jen ojedinělým a vzácným jevem. Zmatkaře a hysterky ponechme doma, nebo používejte jen značené stezky.

Začneme tedy na nich. Atraktivní, ale v sezóně přelidněná a plná paradoxů je červená E3 z Jedlové, která pro nás je zajímavá až v Pavlině údolí (údolí Chřibské kamenice), vede přes Jetřichovice, stejnojmenné stěny a tři dominantní vyhlídky Mariina skála, Vilemíina stěna a Ostroh (nejlepší, protože je kruhová, tzn. i směrem ke Křinici a Německu), dál na loupežnický hrad Šaunštejn přes Malou Pravčickou bránu, Mezní louku (hospoda) do atraktivních Pravčických stěn, kde se stezka zužuje do podoby, kdy mi vysoké skály odírají pravou ruku a levá visí volně v prostoru nad hlubinou až k turistické šílenosti - Pravčické bráně, největšímu skalnímu mostu ve střední Evropě… a dál už nudným sestupem do Hřenska.

Zde potkáte v sezóně hromady bezohledných lufťáků, co si myslí, že jim patří svět v podobě úzké stezky, patřičně halekajících, doplněných řvoucími dětmi, odhazujících zapatlané obaly od čokolád a sušenek. Setkáte se zde s bikery v papouškovských dresících, kteří nemají na této úzké cestě co dělat a měli by se nechat prohlédnout psychiatrem (jsem také biker s kvalitním MTB, jen používám rozum). A Pravčickou stačí vidět jednou, neumíráte-li žízní, hospodě pod ní se vyhněte, je stejně plná Němců a pupkáčů s rodinkami, které se možná bude snažit překřičet elektrický kytarista s kyberbubeníkem odrazující od poslechu folku a country i skalní fanoušky. Variantou je bezsněhý, mrazivý zimní den.

Z Mezní louky nás pak modrá a následně žlutá značka dovede do údolí Kamenice se zatopenou Horní a Dolní soutěskou, po níž jezdí zpoplatněné lodičky. Jednou to také určitě stojí za návštěvu, soutěsky jsou krásné se zajímavými skalními útvary. Druhá důležitá ze značených cest je modrá z Brtníků, která vede ze severu na jih centrem oblasti.

Podél Brtnického potoka vede do bývalých Zadních Doubic, kolem Křinice, Vlčí desky, Hadího pramene (jedna z mála studánek v zadní zemi), dál stoupá pod Sokolími stěnami k rozcestí Černá brána (značená odbočka k Černé bráně, skalnímu útvaru přímo na břehu Křinice), rozcestí U Panenské jedle a pokračuje skalami na Tokáň (nejdříve lesní zámeček Kinských, pak školící a rekreační středisko SNB, po revoluci občerstvení s nepřívětivou otevírací dobou) a dál do Rynartic.

Další značené cesty již mají menší význam, tak stručněji. Žlutá z Doubic do Jetřichovic nás kolem lovecké chaty U Eustacha provede úzkými skalními průchody pod Jedlinou - Úzké schody.

Zelená z Brtníků vede kolem Velkého pruského tábora, obrovského převisu, pod kterým prý přespávala celá vojenská jednotka (my rovněž) do Kyjovského údolí a dál až do Krásné Lípy. Červená z Kyjova vede kyjovským údolím do býv. Z. Doubic a pokračuje do Německa (Saské Švýcarsko úmyslně nebudu popisovat).

Z rozcestí u Panenské jedle vede zelená nejprve bez výhledů na skály (logika pánů, co povolujou značkařům kudy mohou vést cestu) do býv. Zadních Jetřichovic (historický hraniční most na německou modrou, létající čápi černí nad křinickou loukou) a odtud Hlubokým dolem na Mezní louku.

A to je všechno vzorný turisto! A nyní pár tipů prověřených generacemi trampů, roverů a dalších "poutníků s lehkým srdcem" (viz Nevrlý - Karpatské hry). Oblast Brtníků, pod Velkým pruským táborem, Panský potok, Vlčí potok, divočina, v zimě ledové krápníky bez maček a cepínů neprůchodné, ale nádherné. Od hadího pramene oblast Sokolích stěn, bacha na orientaci, ale překvapeníčko se koná.

Od rozcestí Černá brána vzhůru Hřebcovým dolem, odbočit doprava Pryskyřičným dolem a vyjdete na žlutou U Eustacha. Zde přímluva, Pryskyřičák je nejkrásnější pryskyřníko-mechorostový důl, našlapovat opatrně a indiánským pochodem, nezkoušet po deštích a po roztátí sněhu na jaře - neprůchodné!

Bezcestná rokle Křinice. Od býv. Z. Jetřichovic stezka až do Janovy zátoky (převis, občas zelený mužík), v létě možnost probrodění kolem Černé brány a napojit se na trampy vyšlapanou stezku na české straně Obere Schleuse, jinak složité a výškově náročné obcházení úzkou stezkou nad neprostupnou Pytláckou rokli, překřížit modrou k Černé bráně atd. Z Tokáně Táborovým dolem (asfalt, vhodné pro bikery), možnost vylézt na Ptačí kameny (výhled, opalovačka) na Českou silnici.

Stezka oblastí Dlouhého vřesoviště. Česká silnice z Mezní louky do býv. Z. Jetřichovic - asfalt, vhodné pro bikery. Mlýnská rokle vedle Hlubokého dolu. Střelecká dolina a Kozí důl (vysoko nad ním vyhřáté převisy) a přes Ponovu louku (zvláštně rostlé a přísně chráněné zakrslé buky, prameniště) na Mezní louku.

Brodění Kamenice jinak bezcestnou roklí se skálami až k vodě od býv. Dolského mlýna do ústí Tiché soutěsky. Nakonec z Hřenska údolím Suché Bělé na Stříbrné stěny (rozhledy) a pro dobrodruhy po hranici obejít Pravčickou třeba až do býv. Z. Jetřichovic. No a už jsem prozradil víc než je zdrávo a leckomu by se líbilo.

Labské pískovce je i kaňon Labe, mohutná až 300 m hluboká průrva, kterou odtéká z ČR 97 % všech vod. Tento největší pískovcový kaňon Evropy má na české straně pro turistu pramalý význam, jedná se spíše o ráj horolezců. Kaňon nejlépe vynikne z okénka vlaku z Děčína do dolního Žlebu, protože jinak je to cesta po úzké a v sezóně frekventované silnici do Hřenska, případně pohled na Labe z několika vyhlídek na pravém břehu (Belvedér, Kapucínova skála, Růžový hřeben, Spálenisko).

Se smutkem v srdci opustíme Zadní zemi a za posledními dvěma prcky se vydáme nad levý břeh Labe.