Krajem šumavských sklářů / známý sklářský rod Abelů

Po stopách historie sklářských hutí i rodu Abelů

Právě tam, kde na obzoru zahlédneme v prstenci lesů siluetu mohutného Svatoboru s rozhlednou a za ním vzdálená pásma Šumavských plání, na rozhraní hor a vlídného podhůří, leží při Otavě město Sušice. Její vznik z původní osady rýžovníků otavského zlata se datuje do doby čilého provozu na obchodní cestě z Bavor, která již v 10. století překračovala v těchto místech Otavu.

První písemný dokument hovořící o Sušici jako o městě, pochází z 25. března 1233 a týká se odkazu hraběte z Bogenu windberskému klášteru. Ve 13. a 14. stoletích se město rozrostlo o dvojité pásma hradeb. Po třicetileté válce se rozvoj na staletí přerušil a Sušici postihly i morové rány a velké požáry, z nichž oheň v roce 1707 zničil téměř celé město. Nový rozmach přineslo až založení sirkařské výroby.

Vznik osady spojen s nejstarší obchodní stezkou

Oblíbenými v okolí města jsou místa v údolí Otavy, v povodí Vydry nebo v šumavských kopcích. 10 km jihozápadně na svahu hory Hamižná leží v nadmořské výšce 712 metrů městečko Hartmanice; za Dlouhou Vsí odbočíme na mostě přes řeku a stoupáme ve směru Železná Ruda.

Čtěte také: Kaple sv. Vintíře, střípky z téměř zapomenuté šumavské i české historie

V nejstarších dobách bývala v Hartmanicích celnice, kolem níž vznikla osada, připomínána prvně v roce 1315. V roce 1331 byla darována knížetem Břetislavem Břevnovskému klášteru v Praze. Těžba zlata v okolních šachtách, například na Hamižné a Babylonu od první poloviny 14. století, vedla k prosperitě a k povýšení osady na královské horní město. Zdejší kostel byl proto zasvěcen sv. Kateřině, patronce horníků.

Rozkvět města zastavila až třicetiletá válka, během níž byly Hartmanice několikrát vypáleny. Po roce 1945 se oblast stala na dlouhá desetiletí vojenským újezdem. Teprve na podzim 1992 byl obci udělen statut města, do kterého se postupně navrátil život a turistický ruch.

Skalní vyhlídka benediktinského eremity

Žlutá značka z Hartmanic vede jihozápadním směrem dva kilometry dlouhou cestou na Dobrou Vodu. Obec má dnes jen pár obyvatel, ale v minulosti byla známým poutním místem. Barokní kostel nechala postavit v roce 1734 kněžna Eleonora Mansfeldová na místě původní kaple z roku 1618. Nedaleko kostela je vzhledný altánek s pramenem údajně železité vody.

Z Dobré Vody se můžeme od kostela vypravit po žluté značce loukou vzhůru na Březník, vrch vysoký 1 006 m. Cesta je necelé dva kilometry dlouhá, nenáročná. Z vrcholu Březníku se nabízí nádherné výhledy po kraji. A to jak po hraničních horách, tak do nekonečné dálavy vnitrozemí. Přímo naproti se tyčí Polední hora, v dálce se rýsuje Kleť, Libín, Třístoličník a další. Dohlédneme ke Slavkovskému lesu, Brdům i Českomoravské vrchovině.

Legendární postava

Podle pověsti měl na Březníku v 11. století svou poustevnu mnich Vintíř. Od jemu zasvěcené kapličky, postavené v roce 1618, vede k žulové skále s železným křížem na vrcholu cesta s vytesanými schody. Sv. Vintíř se narodil někdy okolo roku 950. Uvádí se, že byl příbuzným německého císaře Jindřicha II. a jeho sestry Gizely, provdané za uherského krále Štěpána I. Navíc byl také spřízněn s naším knížetem Břetislavem I.

Vyráběla světově proslulé benátské sklo

Od osamocené stodoly obce Rovina pokračujeme po silnici dál přes Slučí Tah k parkovišti Nová Hůrka, vzdáleného 8,5 km. Odtud se vydáme dva kilometry stoupající modře značenou lesní cestou do Hůrek, někdejší obci postavené po roce 1732, z níž však dnes zůstala jen smutná poušť. A přece tu kdysi pracovala sklářská huť rodu Abelů, nejznámější v celém Rakousko-Uhersku, vyrábějící světově proslulá benátská zrcadla. Své výrobky vyvážela až do Levanty a Egypta.

Byl tu velký kostel a žilo zde na 600 obyvatel. Domy byly kryty šindelem a eternitem, pitná voda se rozváděla dřevěným potrubím. Svítilo se petrolejem, hotel Schmid měl vlastní elektrárnu. Obec vypadala tak, že v roce 1940 se tu mohl natáčet film Divá Bára.

Založení sklárny na území bývalé stodůlecké svobodné královské rychty spadá do počátků 18. století, kdy část pralesa revíru Vysokých Lávek koupil v roce 1732 podnikavý železnorudský skelmistr Jan Jiří Hafenbrädl a zřídil zde skelnou huť. Když v letech 1764 a 1778 byla Šumava postižena vichřicemi, vznikly tu další dvě hutě, které nový majitel Jiří Kryštof Abele sloučil s původní v jediný podnik, kterému dal název Hůrecká huť.

Aristokraté prostého původu

Jiří Kryštof Abele byl příslušníkem sklářského šlechtického rodu, který ve skutečnosti se k majetku dopracoval vlastní pílí a houževnatostí během několika generací; příslušníci rodu si své tituly jednoduše koupili.

Prapředek rodu František Abele pocházel z evangelické rodiny v jihoněmeckém Leinecksmühle. Narodil se patrně v roce 1705, avšak již v roce 1738 byl trvale usazen v Čechách, kde u Spáleného Poříčí na Klatovsku měl pronajatu sklárnu.

Základ k průmyslovému úspěchu rodu a jeho podnikatelské činnosti položil syn Františka Abeleho Křišťan Ferdinand, který se narodil v roce 1742. Zprvu si hutě pronajímal, až v roce 1799 nebo 1800 koupil tzv. České hutě v Hůrkách, kde se usadil na vlastním majetku. Když v roce 1801 v Sušici zemřel, stali se dědici hůrecké hutě jeho synové - Jiří Kryštof (1786 - 1833), Ferdinand (1792 - 1853) a Bedřich (1795 - 1859).

Sklářství se však cele věnoval pouze Jiří Kryštof, který se stal přičinlivým a úspěšným továrníkem. Hůrky přivedl k nebývalému rozkvětu. Jako nejenom dobrý huťmistr, ale i prozíravý obchodník tu nechal postavit pro turecké obchodníky tzv. turecký dům, protože věděl, že obchodníci z této země rádi uzavírají obchody až na místě. A tak stavbou jim chtěl umožnit, aby se v Hůrkách cítili jako doma, což se mu podle uzavřených obchodů zřejmě dařilo. K hůreckému kostelu sv. Vincence přistavěl věž a na hřbitově kapli sv. Kříže s rodovou hrobkou, vysvěcenou v roce 1820. V průčelí nesla nápis v němčině, který ve volném překladu zněl: "Na slunečné hoře víry je vidět jejich vlajky vát, trhlinou rozražených rakví je v kůru andělů zřím stát".

Do výklenků krypty hrobky, uzavřených mramorovými deskami a nápisy, byla časem pohřbena v dubových poloprosklených rakvích těla 22 příslušníků rodu Hefenbrädlů a Abelů, včetně MUDr. Josefa Klostermanna, otce spisovatele Karla Klostermanna, který v rodině Abelů působil jako tovární lékař. Poslední byl do hrobky v roce 1913 uložen Ferdinand Abele, někdejší starosta Železné Rudy a kronikář abelovského rodu.

Z původní vznešené stavby, stojící u cesty mezi stromy jako jediné zachovalé zdivo z celé někdejší obce, zůstalo však dodneška jenom torzo, neboť bohatství zlatých náušnic, náramků a šperků časem zmumifikovaných těl (jedna Abelovna sem byla uložena i s náhrdelníkem plným pravých pootavských perel), zlákalo v roce 1945 vandaly a vykradače hrobek tak, že zde dokončili naprosté dílo zkázy. Teprve v nedávné minulosti byla hrobka opravována.

Po smrti Jiřího Kryštofa Abeleho 1. března 1833 (zemřel na plicní chorobu v 47 letech) se výrobní kapacitu hutí jako zplnomocněnec pozůstalostní podstaty majetku a poručník nezletilých synů Jiřího Kryštofa Kryštofa (1812 - 1878), Viléma (1814 - 1851) a Ferdinanda (1816 - 1862) snažil udržet bratr Jiřího Kryštofa, Ferdinand Abele.

Zřejmě jako bývalý důstojník založil na Hůrkách, zařízených jako středisko uměleckého a kulturního života, ze svých prostředků Spolek ostrostřelců, mužstvo složené z dělníků a úředníků hutě. Dvaatřicetičlenný spolek měl vlastní uniformu, byl řádně ozbrojen a tvořil důstojnou kulisu mnohých oslav.

Každý z bratrů Abelů jako dědictví dostal po dosažení plnoletosti jednu dobře prosperující huť - Vilém vedl huť v Debrníku, Ferdinand spravoval sklárnu v bavorském Ludwigsthalu a Kryštof Abele si ponechal hutě v Hůrkách. 4. října 1836 se tady oženil s Františkou Urbanovou, dcerou zámožného sládka z Prahy. Pro tuto příležitost byla na Hůrkách postavena zvláštní budova s velkým sálem, později přeměněná na divadlo. Měla pět velkých zrcadlových oken a uvnitř třiceti pokojů byla spousta nástěnných zrcadel, jejichž cena se odhadovala na tři tisíce zlatých.

Zánik abelovských hutí nastal za jejich vedení sourozenci a pod správou Václava Veitha díky špatnému hospodaření. Snad nejtíže nesl bankrot František Abele, někdejší poručník tří synů Jiřího Kryštofa, o čemž svědčí událost, kterou popsal ve vzpomínkách jeho syn, rodový kronikář:

"Měšťané jednou pořádali v Sušici slavnost, na kterou byli pozváni i moji rodiče. Naneštěstí při této příležitosti defiloval Spolek ostrostřelců. Když jeho členové vpochodovali do sálu, poznal otec uniformy, zbraně a jinou výzbroj, patřící Spolku, založeného jím v Hůrkách, která po převzetí majetku Václavem Veithem byla prodána městskému zastupitelstvu. Bolestná vzpomínka na ztrátu krásného majetku přivedla otce do takového rozčilení, že oba přítomné synovce před všemi lidmi sepsul kvůli jejich obchodní neschopnosti. Pak se jeho vztek obrátil na zástupce V.Veitha, JUDr. Mosera, kterého nazval podvodníkem a šejdířem a veřejně ho inzultoval, takže oba požadovali souboj pistolemi. Celá společnost byla scénou velice rozčilena, moje matka a tety s pláčem opustily sál, a stejně tak i hluboce uraženi bratranci…"

Sklářská huť rodu Abelů na Hůrkách zanikla definitivně 11. srpna 1924 za prudké bouře po úderu blesku. Jejím posledním nájemcem byl František Schrenk.

Jezero dlouho utajené

Hůrky leží asi v polovině cesty k ledovcovému jezeru Laka, nacházejícímu se v karu s povlovnými stěnami pod horou Plesná, jejíž 1 336 metrů vysoký vrchol je situován v hraničním hřebenu mezi siluetami Polomu a Ždánidel. Pokračující modře značená cesta, vinoucí se lesy, se před cílem mírně zvedá. Nakonec odbočí vpravo a jsme u cíle. Jezero do poslední chvíle neuvidíme.

Nadmořskou výškou 1 096 metrů, rozlohou 2,83 hektarů a hloubkou nejvýše 4 metry je jezero Laka nejvýše položené na české straně Šumavy. A zároveň nejmenší a nejmělčí na Šumavě, přičemž však půvabem nijak nezaostává za ostatními. Jeho rašelinné břehy, i po obdélníkové hladině větší či menší plovoucí ostrůvky organického původu, rozkvétající počátkem krátkého léta bílými kvítky suchopýry, patří k typické charakteristice centrální Šumavy.

Okolní porosty, dávající hladině tklivý ráz, jsou lokalitami neobyčejně kvalitního rezonančního dřeva, po staletí vyhledávaného houslařskými mistry. Dost málo je například známá skutečnost, že mistrovský nástroj našeho "krále houslí" Františka Ondříčka měl horní desku právě ze šumavského smrku.

Pro svoji odlehlost a nepřístupnost bylo jezero dlouho téměř neznámé. Prvně se o něm němečtí knižní průvodci zmiňovali až v 19. století. Do české literatury jej uvedl počátkem 20. století nejprve Karel Klostermann, který v románě Skláři se sugestivně rozepsal o patriarchálním životě šumavských sklářů a popsal přesně až do té doby neznámé prostředí jezera i s jeho okolím. V ději románu našla v rašelinných vodách nedalekého jezera smrt sličná a mladá Cecilka, jedna z dcer Abeleho, pověstného dobrodince tohoto drsného koutu Šumavy.

Dnes u napjaté hladiny jezera, vyvolávajícího průzračnou vodou dojem jiskrného oka, které jakoby uvnitř skrývalo nějaké temné tajemství či nevýslovný zármutek, vládne nelíčený klid, narušovaný jen občasným hlukem motorové pily nebo vzdáleným hukotem letadla. Opuštěností a jedinečností okouzlí i okolní šumící koruny lesních velikánů, mizících v zimě pod příkrovem sněhu. Ten svoji bělostí zakryje v té době i nehybnou hladinu jezera a kromě oblev zde kraluje až do května.